Kateřina Žbirková a její nová kniha o bezpečném a krásném vztahu s Mekym: Jsme navždy spojeni, říká

Kateřina Žbirková žila s hudební československou legendou Miroslavem Žbirkou 37 let a má s ním dvě děti – dceru Lindu a syna Davida. Seznámili se, když s ním šla dělat rozhovor pro školní časopis, který mimochodem nakonec nevyšel. Brali se v roce 1988 (pro něj to bylo druhé manželství). Byli spolu až do 10. listopadu 2021, kdy její milovaný Meky, jemuž jinak neřekla, odešel v šedesáti devíti letech do hudebního nebe.

Před smrtí pracoval na novém studiovém albu Posledné veci, jehož křtu se nedožil a který Kateřina zorganizovala. Autorem hudby a většiny textů je sám Meky, ale syn David, který vystudoval v Londýně filmovou režii a střih, pak nahrál nástroje ve známém londýnském studiu Konk a dokončil album za něj. Ostatně tátovi natočil většinu klipů z posledních let. Teď vychází kniha Kateřiny Žbirkové Katherine s podtitulem Můj život s Mekym.

Co všechno v knížce najdeme, na co se můžeme těšit?

Psala jsem ji s Honzou Vedralem, který už napsal o Mekym knihu Miro Žbirka – Zblízka, a já vím, že mu můžu věřit, nemám problém se mu svěřit. Dokáže z našeho povídání vycucnout podstatu, a to jsme kolikrát u nás doma seděli od osmi ráno a skončili v jednu v noci. Na rozdíl od jeho knihy je ale tahle čistě historie našeho vztahu a můj pohled na Mekyho zevnitř jako na manžela nebo otce.

Tak jaký byl, měl třeba nějaké hvězdné manýry?

Jak to myslíte?

Jestli se někdy choval jako velká hvězda, třeba požadoval nějaké speciální jídlo či pití do šatny před koncertem, nebo něco podobného?

Dlouho to byla flaška červeného, ale to bylo všechno, on byl skromný. I když jednou v nějakém rozhovoru vyšlo, že moc nevařím, a všichni ho hned litovali a fanynky mu najednou nosily na koncerty spoustu jídla, dokonce celé pekáče.

Celý život jste strávila s jedním mužem a nedávno jste také sdílela na instagramu vaši společnou svatební fotku k výročí s heslem Pravá láska nikdy neumírá. Myslíte, že budete i přesto někdy otevřená novému vztahu?

Nechtěla bych se uzavírat před další případnou láskou. Tuším, že Charlotte v Sexu ve městě v nějakém díle prohlásila, že je možné mít v životě i dvě lásky. Ale ten vztah byl samozřejmě jedinečný, hlavně když máte s někým děti, a to už mě, předpokládám, nečeká. Je to speciální vztah, protože vás spojují navždy. Ale člověk nikdy neví, co přijde, každopádně se to bojím říkat nahlas, protože jakmile se pak někde objevím s nějakým mužem, hned o mně píší, že s ním chodím.

Bude kniha bavit kohokoli, nebo myslíte, že je jen pro skalní fanoušky Mira Žbirky?

Myslím si, že je de facto pro každého. Na začátku se spekulovalo, že to bude čistě ženská kniha, když je z mého pohledu. Ovšem já to nerada takhle rozděluju, a už i proto, že jsem byla tak vtažená do Mekyho práce, je tam spousta postřehů i pro kluky, které zajímá hudba a jeho tvorba. Ja to taky odraz tehdejší doby, kterou jsme procházeli, včetně revoluce v osmdesátém devátém nebo rozpadu státu.

Vybavíte si, kdy jste poprvé slyšela písničku o Katherine s oficiálním názvem Katka, která je o vás?

Bylo to v roce 1985 a zahrál mi ji tenkrát do telefonu, takového toho ještě vytáčecího. Pamatuju si to přesně, protože to byl zhruba rok, co jsme spolu chodili. Seznámili jsme se na podzim roku 1984.

Podtitul knihy je Můj život s Mekym, dokázala byste vyjádřit jedním slovem, jaký ten život byl?

To se asi úplně nedá, ale teď s malým odstupem si myslím, že bych ho nazvala bezpečným a krásným, protože jsem si uvědomila, jak byl vlastně celou dobu mojí velkou oporou, že mě nikdy nezklamal, a taky jsem se snažila nezklamat já jeho, a vlastně se o to snažím pořád.

Ovlivnil vás nějak jako umělec?

To je zajímavá otázka, protože my jsme se samozřejmě ovlivňovali navzájem. Měl na mě vliv ve vnímání hudby. Já vyrůstala v socialistické Praze, kde jsme neměli přístup k ničemu, na rozdíl od Slováků, co bydleli v Bratislavě, kde chytali rakouskou televizi. V tomhle byl Meky napřed a vlastně se snažil být napřed celý život, protože se pořád zajímal o novou hudbu. Každý týden se koukal na britské a americké hitparády, aby věděl, co je nového. Když byly později jiné platformy, neměl problém na ně přejít a já díky němu byla stále v obraze a můj hudební vkus se vyvíjel – od Smokie až po Billie Eilish, o které Meky prohlašoval, že zpívá, jako by měla mikrofon v krku. Miloval ji ještě dřív, než se z ní stala velká star.

V dubnu získal váš manžel na hudebních cenách Anděl posmrtně sošky za skladbu Nejsi sám, za nejlepší album, jako sólový interpret a za nejlepší slovenské album, zkrátka dostal 4 Anděly. Když jsem vám tehdy volala o rozhovor, řekla jste, že toho máte moc a ať se ozvu v září. Je říjen, máte teď víc času?

Ani náhodou. Teď zase dávám rozhovory kvůli knížce, ale taky se dějí další věci. Čeká mě vzpomínkový koncert v sobotu v Lucerna Music Baru, a to samé pak i v Bratislavě. Tentokrát bude koncert sice komornější, ale stejně jsem se zhrozila, kolik tam bude interpretů, kteří o to stojí a kteří se mi sami přihlásili, že by chtěli zavzpomínat. Jsem samozřejmě šťastná, že tam bude tolik vystupujících, původně jsem si myslela, že zahrají jen tři čtyři Mekyho kolegové. Nakonec ale vystoupí například můj syn David, Lenny, David Kraus, Marcel, Honza Kříž, 4 Tenoři, Martha a spousta dalších.

Chystáte tam také křest knihy?

Ano a kromě knihy budeme křtít i vinylbox, který vydal Universal. Jsou na něm všechna Mekyho alba, která u nich vyšla, což považuji za naprosto úžasnou věc. Tohle si totiž Meky vždycky přál, aby některá alba, která byla jenom na cédéčku, vyšla i na vinylu.

Album Posledné veci mělo ohromný úspěch, podílel se na něm i váš syn David. Máte ty čtyři Anděly doma vystavené?

Samozřejmě. Meky sice nebyl člověk, který by si zakládal na cenách, takže měl původně všechny ceny někde pohozené. Pak když David trochu dospěl, bavilo ho si ty ceny vystavovat a měl je na skříni u sebe v pokoji. No a teď jsem je vystavila v knihovně v obýváku. Jednoho Anděla si ale odvezl David do Londýna, aby ho měl u sebe, protože na něm má svůj podíl.

Váš syn žije v Londýně, jak často se vídáte?

Bydlí s přítelkyní, létám tam docela často, řekla bych, že každý druhý měsíc, a občas dělám také babysittera jejich stařičké kočce, kterou máme už po Mekyho strýci. Umřel tak před pěti lety v požehnaném věku devadesát tři let a měl kočku, kterou nikdo nechtěl. Tak se jí David ujal. Ale asi už je hluchá a nejí granule, tak se jí musí dávat čerstvé kapsičky. Pak ale taky občas přiletí David do Čech, jako teď v sobotu na ten vzpomínkový koncert. A nedávno tu byl, když jsme slavili jako rodina jeho narozeniny.

Vzpomínám si, že na cenách Anděl se tehdy váš syn objevil v sukni a jeho outfit se dost řešil v médiích i na veřejnosti. Máte pocit, že jsme v tomto ohledu oproti Londýnu pozadu?

Tak já myslím, že nebyl první, kdo tady měl na sobě sukni, ale každopádně je to součást pódiové image, pochopitelně tím, jak žije v Londýně, kde jsou outfity hodně kreativní, tak si ani neuvědomí, že nosí něco speciálního.

10. listopadu to budou dva roky od úmrtí vašeho muže. Co se za tu dobu u vás všechno stalo, kromě toho, že jste organizovala různé koncerty a výstavy na počest Mekyho. Pomohla vám veškerá ta usilovná práce trochu zapomenout a vyrovnat se s tím, že jste sama?

Stoprocentně. Meky byl workoholik a já jsem se to od něj naučila. V podstatě jsem bývala dost líný člověk, ráda jsem se válela a hrála hry na počítači, celé noci. Ale pak jsem zařadila jeho životní tempo a v tom jedu zatím dál. Měl nějaké plány, rozjednané věci a k těm si dělal poznámky, tak jsem je začala postupně plnit.

Jenže vám do toho začaly chodit další nabídky. Jaké?

Je to tak. První byl nápad uspořádat výstavu, která je procházkou Mekyho životem a už proběhla v Národním muzeu v Praze, odkud se přesunula na Hrad do Bratislavy. A stále žije, protože v prosinci poputuje ještě dál do Východoslovenského muzea v Košicích, a už mám nabídku zase do Londýna. Takže se z toho stala putovní záležitost, ale jelikož nejde o jednoduchou výstavu, kde věci odvezete v jedné dodávce, někdy si říkám, že kdybych věděla, kolik to bude práce, tak nevím, jestli bych do toho šla.

Je vidět, že jste v jednom kole. Umíte vůbec relaxovat? Otevřete si knihu, pustíte si třeba nějakou hudbu?

Přiznám se, že knihu jsem neotevřela asi půl roku, což je hrozná ostuda, úplně se za to stydím, ale já vždycky, když už padám do postele a chtěla bych číst, tak nakonec skončím u nějaké hry na mobilu, kde obsluhuju v kavárně nebo něco takového. Nemám intelektuálně už na nic energii, ale doufám, že přijde čas, třeba o Vánocích. Mám na nočním stolku asi tři knihy. Pokud jde o filmy, přiznávám, že mám problém sledovat některé současné složité či smutné snímky, už je těžko vstřebávám.

Jak to?

Čím jsem starší, tím je to horší, ale už se nemůžu dívat třeba na něčí utrpení, prostě mi to nedělá psychicky dobře. Protože, a myslím, že nejsem sama, jsem ve skutečném životě už viděla spoustu smutných věcí. Mám ráda staré dobré seriály jako Columbo, Hercule Poirot nebo Sherlock Holmes. Na to se můžu koukat klidně stokrát a vždycky mě to pobaví.

Marika Gombitová, se kterou Miro Žbirka nějakou dobu zpíval, slavila 67. narozeniny v Praze: Ráda by si zazpívala s Lucií Bílou a Danem Bártou