Karin Krajčo Babinská o blížící se padesátce: Žiju tak, že nestíhám stárnout

Kecy, kecy, kecičky, Za sny, Hvězdy na cestě a Tsunami. To jsou čtyři velmi oblíbené knihy, jejichž autorkou je Karin Krajčo Babinská. Její původní profese je přitom úplně jiná. Proč se rozhodla mít režii jen jako koníček a stala spisovatelkou, co si myslí o genderovém rozdělení domácích prací, jak vnímá blížící se padesátku a jak spolu vychází její dcera a děti jejího manžela Richarda Krajča (má syna a dceru z druhého manželství s modelkou Martinou Poulíčkovou)?

Musím přiznat, že jsem vás vždy vnímala jako režisérku a vůbec jako člověka spojeného s filmem, a velmi mě překvapilo, když jste začala psát – a navíc výborně psát. Vím, že jste psala scénáře, ale knížky? To je přece jen jiná disciplína.

Za scenáristku se osobně nepovažuju a vlastně jsem to nikdy nechtěla dělat – psaní scénářů je nesmírně náročná práce, která má svoje vlastní specifika. Scenáristů je ale málo a ke mně se nedostala látka, co by mě zaujala. Tím narážím na Křídla Vánoc, ke kterým jsem si napsala scénář sama. Pak jsem si napsala další film, Za sny, ale ten se hrozně dlouho nedařilo realizovat. A já jsem si v té době řekla, že tohle nemám zapotřebí, že můžu vyprávět příběhy i jiným způsobem než prostřednictvím živých obrázků.

A začala jste psát.

Je to tak. Nejdřív jsem si založila blog. Tu myšlenku mi tehdy vnuknul Richard, který mi říkal, ať píšu, že psát umím… Já jsem oponovala, že přece ví, jak je to pro mě stresující, protože jsem neustále obklopená jen svými myšlenkami a že mě vlastně psaní moc nebaví. Ale on se nedal a přišel s nápadem, ať to zkusím nejdřív na blogu.

Jak reagoval, když zjistil, že blog bude o vás, o vašem společném životě?

Nejprve si na tu myšlenku musel trochu zvykat, ale přijal to a ve finále se s humorem sobě vlastním i zapojil. Blog byl nakonec vydán knižně pod názvem Kecy, kecy, kecičky a brzy přišla z Albatrosu otázka, zda nemám další materiál na knihu. A já jsem si uvědomila, že přece existuje filmový scénář, který už nechci natáčet. Tak jsem ho přepsala do knížky a poslala do světa. (Jedná se o knihu s názvem Za sny, pozn. red.)

Pak už ale žádný další scénář v šuplíku nebyl…

Přesně tak, pak už přišla výzva napsat zcela novou knihu. A já jsem nevěděla, jestli to umím – fabulovat příběhy čistě literární formou. Ale ten filmař ve mně stejně zůstal, kniha se mi při psaní odvíjí před očima jako film a já ty obrázky prostě přenesu na papír. Jen s větší tvůrčí svobodou.

Takže jste po čtyřicítce změnila profesi…

Ano, a myslím, že je to úplně báječné. Sice jsem si už jako malé dítě řekla, že budu dělat u filmu a ideálně režírovat, takže jsem to nakonec i vystudovala, ale nikde není psáno, že to nemůžu změnit, zvlášť když se v tom necítím šťastná. Od dětství jsem tíhla i ke knížkám a psaní. První román jsem napsala už ve čtvrté třídě, byl o dvou šnecích, pak jsem psala povídky, vyhrávala literární soutěže, věnovala se i poezii a byla jsem vyloženě chrlič básní. Ale měla jsem pocit, že psaní pro mě není ta pravá výzva, a radši jsem se přihlásila na režii. A byla jsem v té době první holka, která se tam dostala už v osmnácti letech!

Kde hledáte náměty na své knihy?

Nejdřív si řeknu, že už je načase to vymyslet, a od té chvíle se mi v hlavě začnou zjevovat různé obrazy, výjevy. Tenhle proces trvá i několik měsíců a já mívám pocit, že vymýšlím tři knihy najednou. Pak přijde motto – a najednou to do sebe všechno zapadne.

A to mě moc zajímá. Jaké motto mají vaše knížky?

Hvězdy na cestě měly „Každý má svůj příběh, jen ho nikdy nevidíme celý“. A Tsunami pak „Vzpomínky jsou jako vlny, stále se k nám vrací“.

A kniha, na které právě pracujete, už své motto má?

Má, což znamená, že už se „to“ blíží. Že si to brzy všechno sedne.

V jednom rozhovoru jste řekla, že do knížek hodně promítáte sebe samu a jejich prostřednictvím i leccos zpracováváte.

Nejvíc v nich zachycuju a popisuju emoce – a ty aby byly pravdivé, musí být prožité. A tak při psaní každou situaci prožívám až na dřeň – ať už je moje, nebo někoho z mých blízkých.

To musí být vyčerpávající.

A bývá to na mně i vidět… I když od rána do večera sedím u psacího stolu a u toho neustále něco pojídám, výsledek je, že přesto hubnu. Je to psychicky náročné, ale já neumím psát, aniž bych se na postavy nenapojovala, neviděla je, necítila, nevnímala každé jejich hnutí. A tak při psaní jednotlivých scén neustále přepínám a skáču z jednoho těla do druhého.

Kromě toho, že jsou vaše knihy plné emocí, je například v Tsunami obrovský motiv katastrofy v Thajsku. Jak jste docílila toho, že je její popis tak hodnověrný?

Osobně jsem tsunami naštěstí nezažila, ale v resortu, kde se děj odehrává, jsem byla na delší dovolené zimu předtím. A tak, když to potom o rok později přišlo, nesmírně hluboce se mě to dotklo. Navíc v tomtéž resortu byli během tsunami moji známí, takže jsem s nimi o tom mluvila. A uvědomila jsem si například paradox, že jsem tehdy nadávala, do jak strmých schodů jsem se musela každé ráno vláčet na snídani, ale o rok později byla ta vysoko položená restaurace místo, kde se lidé zachránili, když tam vyběhli.

Jak jste dohledávala materiály a informace? V době, kdy se přírodní katastrofa stala, ještě nebyly sociální sítě…

Hledala jsem ve starých zprávách, článcích, viděla jsem všechna dostupná videa, dokumenty. Tehdy se ještě běžně netočilo na mobily, ale na kameru a lidé svá videa moc nesdíleli. Ale dala jsem dohromady materiály, svoje vzpomínky i vyprávění přátel a poskládala jsem z toho mozaiku.

V Tsunami je jedním z témat i to, že nás minulost dožene. Jste vy osobně typ, co se minulostí nechává ovlivnit, nebo raději žijete přítomností, případně hledíte do budoucnosti?

Jsem si vědoma toho, že nás vzpomínky utváří, ale neměly by nás ničit. Důležité je zbytečně se minulostí netrápit a nenechat se ovlivňovat tím, co se kdysi stalo. Žít současností. Na minulost bychom se měli pravdivě podívat, uvědomit si, co nám dala a vzala a že dnes už jsme jinde a moudřejší. Což je právě díky nasbíraným zkušenostem. Navíc máme obrovskou výhodu, že každý den můžeme začít znova.

Co ale budoucnost? O čem sníte?

Sním o nové knize, která už má obrysy a motto, které zná zatím jen Richard. On je můj lakmusový papírek. Poslala jsem mu motto esemeskou a on jen odepsal „wow“. Ale víc neprozradím ani jemu. Možná zní šíleně, že se těším na práci. Ale já jsem si teď splnila skoro dvouměsíční nicnedělání, tak můžu začít makat.

Chválím, že umíte odpočívat, na to se dnes zapomíná!

Už jsem to opravdu potřebovala. Odpočinout si a odříznout se i od poslední knihy. Než totiž začnu psát novou knížku, potřebuju ty staré zapomenout.

Osobně vás dva s Richardem vnímám jako jeden z nejstabilnějších párů českého showbyznysu.

Vidíte, kam jsme se dostali. Myslím, že zpočátku našemu spojení mnoho lidí nevěřilo.

Vaše rodina je to, čemu se říká patchworková, sešívaná rodina. Což ne vždy funguje, ale u vás se zdá, že je sešitá moc hezky. Máte to tak od začátku?

To víte, že si to chvíli sedalo. Ale za co jsem opravdu vděčná, je, že mezi našimi dětmi to perfektně funguje od první chvíle. To je největší štěstí. Děti se mají opravdu rády a já jsem přesvědčená o tom, že se z nich stali za ta léta praví sourozenci. Nevidí se sice neustále, ale těší se na sebe, volají si, sdílejí společné prožitky. Ta chemie zafungovala skvěle.

A jak to bylo u dospělých?

U nás bylo sehrávání těžší a náročnější. Tam jsme si museli ty cesty najít a vybojovat. Od začátku jsme ale na prvním místě měli děti a snažili jsme se přenést přes křivdy a chovat se rozumně. Je to těžké, když se něco rozpadne, ale časem se dojde k tomu, že ne všechno se dá slepit a není třeba držet za každou cenu pohromadě to, co je nefunkční. Samozřejmě že mezi námi dospělými občas něco zavrže i teď, jako v každé rodině, ale ten výsledek? Za ten jsem moc ráda. A nebojím se říct, že jsme velká spolupracující rodina.

Příští rok vám bude padesát. A mně se moc líbí, jak s Richardem rádi slavíte narozeniny, že nevedete řeči typu „Už není co slavit…“. Je padesátka milník?

Vnímám, že vstoupím do poslední třetiny života, že směřuju „k cíli“. A moc se na to netěším, možná i z toho důvodu, že se na svůj věk zatím vůbec necítím. S přibývajícími lety ale pozoruju velké osvobození od spousty věcí. Asi tomu můžeme říkat moudrost, která s věkem přichází a díky které bych se já osobně třeba nechtěla vrátit zpátky do dvaceti nebo třiceti. Mě to začalo bavit až po čtyřicítce, od té doby žiju opravdu naplno a jak nejlépe umím.

Zajímá mě, zda byste si do padesátky ráda něco splnila. Chcete něco stihnout?

Nic takového asi nemám. Jen chci zůstat pořád tak aktivní. A to nejraději až do konce života. Nechci zažít pocit nemohoucnosti. Často říkám, že příroda špatně vymyslela stáří a umírání obestřené nemocemi a bolestí, někdy mi náš konec tady na zemi připadá opravdu smutný.

Podle mě máte, co se aktivnosti týče, dobře našlápnuto.

U nás je to asi hodně dané dětmi, které ještě nejsou odrostlé. A množstvím zvířat, kterými jsme se obklopili. Je ale pravda, že někdy jsem možná aktivní až moc. Kolikrát mi ten den uběhne, že se ani nezastavím a na konci jsem úplně hotová. Třeba včera, to zas byla neděle…

K nicnedělání měla daleko?

Ráno jsem vstala a běžela do lesa se psy. Pak hned zpátky, rychle uvařit oběd, u toho jsem poslouchala audioknihu, abych se nenudila. Když se oběd pekl, vyběhla jsem si zacvičit. Pak jsem dala všem najíst, do toho jsem začala prát – a to mám vždycky pocit, že u nás bydlí stonožka. A kromě té stonožky také psi, kocour, želvy…

Vezla jsem dceru na trénink na koně, syn jel na fotbal, chystala jsem svačiny, vařila večeři a pak jsem zjistila, že jsem úplně vyřízená a je půl desáté. Nebylo uklizené nádobí, nebyla vyklizená ten den už třetí umytá myčka, tak už jsem prostě zařvala, ať jdou všechny děti do kuchyně pěkně pomáhat.

Možná to množství aktivit a povinností způsobuje, že „nestíháte“ stárnout.

Ano, žiju tak, že nestíhám stárnout. A za co se opravdu modlím, je, abych měla pořád dostatek energie, protože ji potřebuji od božího rána celý den.

Kde se nabíjíte?

V lese se psy. A v pracovně mou sbírkou minerálů. A navíc mám novinku: jak jsem byla celý život spíš flákač a neměla jsem ráda pohyb, protože se u toho člověk potí, tak jsem před pár měsíci začala sportovat. Nevynechám jediný den a těším se vždy, až si dám do těla.

Ženy mají tendenci, zvlášť ve chvíli, kdy se stanou maminkami, posunout samy sebe na vedlejší kolej. Kašlou na čas pro sebe, na čas s partnerem. Daří se vám tyhle dvě oblasti naplňovat podle představ?

Daří. A vždycky se mi to dařilo. Umím říkat ne, a to velmi důrazně. Mám jasně dané hranice a ty nemůže překročit nikdo. Nemám ráda, když mě někdo začne svazovat a brát mi svobodu. Náš partnerský život se s Richardem snažíme hýčkat. Stále spolu chodíme na rande, hledáme a hlídáme si společný čas, kdy můžeme být jen ve dvou, a naše děti už jsou ve věku, že to berou a chápou, jak moc je to pro nás důležité.

S Richardem se skvěle doplňujete, inspirujete se a spolupracujete. Jak to máte rozdělené doma? Věřím, že domácí práce velkou radost nepřináší ani jednomu z vás… Dělíte se o ně přirozeně, nebo jste museli na toto téma vést diskuze?

Vyplynulo to přirozeně. O domácnost se víc stará ten, který má aktuálně méně pracovního vypětí. Teď má té práce šíleně Richard, takže jsem přirozeně domácnost přebrala já, abych mu odlehčila. Snažím se, aby když přijede domů, nemusel dělat nic. A měl čas na regeneraci, na děti, aby s námi mohl být.

A naopak zase, když já mám například při dokončování knihy období intenzivního psaní, tak velkou část domácnosti na sebe přebírá on. Jinak ale doma genderovou vyváženost neřešíme, každý děláme to, co nám jde snáz. Já jsem víc přes vaření, nakupování a praní, Richard se zase stará o technické záležitosti, o auta a navíc je obrovský plánovač, řídí náš rodinný diář, naše velké plány do budoucna. Máme to hezky rozdělené.

Jaké jsou vaše plány na léto?

V období, kdy budou děti u druhých rodičů, chci pracovat na nové knize. A jinak máme nádherné plány. Nejdřív jedu jenom s holkami do Paříže, kterou milujeme. A pak přeletíme do Florencie, kam za námi přijedou kluci. Hodně času budeme trávit na našem statku v Podkrkonoší. A protože Richardovi v srpnu začne StarDance, tak budu tam, kde bude on, abychom se užili.

Znáte je všechny, i když si myslíte, že ne. Ukažte, jak si pamatujete písně Richarda Krajča!