Kamil Střihavka šedesátiletý: Devadesátky? Nechápu, jak jsem to mohl přežít ve zdraví. Dnes nosím ženu na rukou…

„Český Ježíš“ pochází z Oseka u Duchcova, kde od pěti let skákal na lyžích, má dvě dospělé dcery, magický hlas a charisma. Právě oslavil šedesátiny. V otevřeném rozhovoru vzpomíná na muzikantské začátky a také na dobu, kdy mu hrozilo, že už nikdy nebude zpívat, proto rok téměř ani nemluvil, nebo na vyhoření po návratu na pódia.

Kamile, měl jste někdy trvalou?

Ne, ne. Přestože v osmdesátých letech to bylo hrozně moderní. Rockeři a členové popmetalových kapel to hodně praktikovali. Já jsem byl ve své tehdejší heavymetalové kapele Motorband jediný, kdo odolával. Jinak všichni tu trvalou nasadili.

Přesvědčovali vás?

No jasně. Že kapela musí hlavně dobře vypadat. Možná ani nešlo o to, jak hrajeme, ale abychom dobře vypadali.

Začínal jste blues.

Jsem ortodoxní bluesman a první skladby, které jsem skládal, byly bluesové. Ale první pecku jsem složil na škole v přírodě. Jak jsme byli z průmyslového severu, jezdili jsme vždycky na měsíc. A v páté nebo šesté třídě jsem složil písničku, zahrál jsem ji spolužákům, a když jsem šel na záchod, slyšel jsem, jak si ji někdo ve vedlejší kabince brouká. V tu chvíli jsem si uvědomil, že je to hit. Hrozně mě to bavilo. Začínal jsem jako bluesman, to je základ veškeré hudby.

Jak jste se potom dostal do barové kapely?

To má jednoduché vysvětlení. První rockovou kapelu jsme si postavili, když mi bylo šestnáct. Nástroje byly tehdy strašně drahé, pašovaly se sem ze západního Německa, takže když jsem se vrátil z vojny, dali jsme kapelu znovu dohromady a vzali jsme si půjčky. Kluci koupili nástroje, já jsem musel koupit zesilovače a mikrofony. Peníze na splátky jsme si museli vydělat, tak jsme si řekli, že budeme hrát o víkendech někde v baru. A hráli jsme ve vinárně Astra v Bílině.

Vy jste ale nezačal zpěvem, nejdřív jste hrál, že?

Chtěl jsem být kytarista, ale v první kapele byly všechny posty obsazené a jediné, co bylo volné, byl mikrofon. Tak jsem skončil u mikrofonu. Ale na kytaru skládám muziku.

Byli jste oblíbení?

Byli jsme za absolutní hvězdy – jezdili na nás z celého okresu. Hráli jsme tam takový ten taneční repertoár, který zrovna frčel v rádiu. My jsme ho chytali ze západních stanic a nahrávali jsme si ho. Když jsme začínali, bylo obsazených pár stolků, po roce se tam lidé nevešli. Nejvíc na tom vydělala paní, co byla u mříží: když se tam nahrnuli lidé, ona říkala, že máme plno, a oni jí podstrkovali stokoruny skrz mříže.

Co vám to dalo profesně?

Byla to skvělá škola, člověk se naučil mluvit a zpívat před lidmi, vystupovat. A i u těch převzatých skladeb frázování… a všechno. Škola praxí.

Tam si vás našel Motorband?

Tam si mě našlo víc kapel. Dostával jsem nabídky, protože se rychle rozkřiklo, že je tam řvoun, který to rozjíždí. Z Motorbandu se o mně také doslechli, tak se na mě přijeli podívat. A já jsem se jel podívat na jejich zkoušku a okamžitě mě zaujali, jak skvěle hráli. Bylo z toho nádherných asi šest let. A s Motorbandem jsem si splnil sen, že jsem se zprofesionalizoval.

Tenkrát se musely dělat takzvané přehrávky před komisí.

Právě. Když jsme hráli v rámci okresu, museli jsme mít okresní přehrávky. A když jsme chtěli do jiného okresu, tak se dělaly krajské přehrávky. No a když už jsme chtěli vystupovat po celé republice, tak – protože komunisti chtěli mít všechno pod kontrolou – jsme museli absolvovat profesionální přehrávky. Bylo zajímavé, že jsme neměli žádný papír na to, že jsme zaměstnaní, komunista neuměl definovat „volnou nohu“. Takže jsem za totáče nosil v občance složený papír, že jsem absolvoval ty profesionální přehrávky. Měl jsem druhou sólovou kategorii, to znamenalo asi 250 Kčs za koncert.

To bylo hodně?

No to byly krásné peníze.

Při těch přehrávkách byla i teorie, a to i z politiky. Co se vás ptali?

Třeba jak se jmenuje ministr kultury Rumunské socialistické republiky.

A?

Samozřejmě, že jsem to nevěděl. Ty přehrávky byly celé bizarní. Probíhaly v Chrástu u Plzně, komise seděla v sále kulturního střediska a nutila nás, abychom měli scénář koncertu. My, metalová kapela, jsme měli označení vokálně instrumentální skupina a já jsem musel přijít a říct: „Dobrý večer, my jsme skupina ta a ta a teď vám zahrajeme tu a tu písničku.“ A pak jsme spustili ten metal, mrskali jsme tam hlavama… A oni koukali.

Kapelám, jako byla vaše, prý hodně pomohl Petr Janda?

Hodně. Říkáme, že je náš rockovej táta. Protože ve spolupráci se Supraphonem vymyslel projekt, který se jmenoval Rockmapa. V osmdesátých letech, kdy heavymetalová vlna začínala. Petr ji zaznamenal právě v tom projektu Rockmapa na desky. Pro nás, Arakain, Kabát a další kapely včetně amatérských to byly první profesionální nahrávky. Byli jsme poprvé v životě ve studiu.

U Petra v Propasti?

Ano. Ani muzikanti, kteří měli profesionální přehrávky, tenkrát nemohli přijít a natočit si desku, protože to bylo jenom pro vyvolenou sortu, hlavně z mainstreamu. A Petr zmapoval tu novou heavymetalovou vlnu, která se v tehdejším Československu vzedmula. Natočili jsme si zadarmo singl, k tomu nám natočil klip a ještě byl s námi ve studiu a radil nám. To je, myslím, nedoceněná práce Petra Jandy pro tuzemskou rockovou scénu.

Jak se stalo, že zrovna vaší kapele vyšla první deska v západním Německu?

To byla rychlá akce: jak spadla opona, náš tehdejší manažer na nic nečekal a čtrnáct dní po revoluci oslovil několik vydavatelství v Německu. Nevím, kde na ně vzal kontakty, protože internet tehdy nebyl. A jak byla euforie, že padla berlínská zeď a železná opona, byla najednou východní Evropa zajímavá, atraktivní, exotická.

Jedna z těch firem se nám ozvala na základě nahrávek, které jim manažer poslal. Zrovna jsme točili u Petra Jandy desku, naši první dlouhohrající, Petr nám nabídl, že ji vyprodukuje. Manažer přijel a „všechno si sbalte, jedeme do Stuttgartu“. My jsme nechtěli, že jsme domluveni s Petrem. Ten nám to Německo přál, domluvili jsme se, že se s ním pak vypořádáme… A natočili jsme v Německu desku Made In Germany.

Tam vám nabídli dlouhodobější kontrakt. Proč to nedopadlo?

Jako kapela jsme podepsali smlouvu na pět desek, oni z nás byli… Jak to říct? Šokovaní. Protože my jsme přijeli opravdu připravení – zkoušeli jsme denně, i na Štědrý den, pět šest hodin. Takže jsme přijeli do studia opravdu připravení a tu desku jsme natočili za den. Ten producent si to pořád pouštěl dokola, hledal nějaké chyby a nechápal.

Že tam nejsou?

Že někdo mohl natočit desku za jeden den. Volal kolegům z okolí, ti se do studia sjeli, a pouštěl jim to. Byl z toho úplně odvařený. Byl leden 1990 a Motorband byl první československá kapela, která natočila desku na Západě. Tehdy si mě vzali producenti stranou, odvezli mě někam na večeři, nabídli mi sólovou dráhu, že mi postaví kapelu a udělají ze mě světovou hvězdu. Že z kapely je zajímám jenom já. Nabízeli mi obrovské peníze a to, o čem jsem snil. Ale bez váhání jsem řekl, že to nepřipadá v úvahu, protože bez těch kluků bych tam nebyl. A že muziku děláme spolu, takže buď všichni, nebo nikdo.

Nakonec mě osud stejně zavál jinam a ten kontrakt byl potom rozvázaný, protože rok po natočení desky Made In Germany jsem z Motorbandu odešel.

V devadesátých letech jste měl něco s hlasivkami a doktoři vám řekli, že už nebudete zpívat. To bylo v tomhle období?

Ano. Připravovali jsme materiál na druhou desku pro německé vydavatelství. A protože jsem měl neškolený hlas a protože jsme opravdu zkoušeli každý den, vytvořil jsem si problém na jedné hlasivce. Jeden kamarád z Teplic mi doporučil primáře na ORL, ten mě vyšetřil a oznámil mi, že musím na operaci a že když to dobře dopadne, tak možná budu mluvit, ale že už nikdy nebudu zpívat. Já jsem si řekl, že jsem mladý kluk a tělo si s tím poradí.

Na tu operaci jste nešel?

Nešel. Nechal jsem to na přírodě – a vlastně rok jsem mlčel. Když jsem nemusel, tak jsem ani nemluvil.

Čím jste se živil?

Chodil jsem na různé brigády. Narodila se mi dcera, takže jsem potřeboval vydělávat, aby bylo na botičky, nájem a na plínky. Takže jsem dělal, co se namanulo. Po tom roce jsem dostal nabídku do taneční zábavové kapely, hrál jsem na basu. A občas jsem se zapojoval jemně s vokály, postupem času už jsem začal zpívat i jednu dvě pecky. No a postupně jsem se dopracoval až k tomu, že jsem zpíval celý repertoár. Tím jsem se dal do formy a pak přišla nabídka od Oty Balage na sólovou desku, jeho autorskou. A takhle vzniklo BSP.

S BSP, tedy ještě s Michalem Pavlíčkem, vznikl váš ikonický hit Země vzdálená. Jak k němu bylo daleko?

Země vzdálená byla až na druhé desce a na první jsme měli také obrovský hit I Don't Know. Ta deska byla v angličtině, a přestože na ní byly hity, v médiích se téměř nehrála. Pamatuju si, že když jsme ji natočili, tak jsem jezdil do Prahy vlakem, protože jsem neměl peníze na auto. Vystoupil jsem v Holešovicích a na nádraží hráli I Don't Know. Takže jsem poprvé zažil ten krásný pocit, kdy z éteru zní moje skladba. V tom pocitu se snoubila hrdost, pýcha, navíc jsme měli krásné reakce. Rádia pak z té písničky udělala fakt velký hit. A myslím si, že kdyby ta deska byla v češtině, tak jsme se možná bavili o tom, že největší šlágr mého života není Země vzdálená, ale I Don't Know.

Navíc Země vzdálená prý na desce být neměla, prý vám přišla moc přeslazená?

Tenkrát se s vydavatelstvími pracovalo tak, že muzikanti dodali demosnímky, řešilo se, kolik skladeb a které budou na desce, pak se měřil čas, protože vinyly mají omezenou kapacitu. V kapele jsme se radili, co tam dát, a pro rockovou sekci Pavlíček & Střihavka byla Země vzdálená příliš sladká a málo rocková, tak jsme jsme se shodli, že ji tam nedáme, aby nám nezkazila image. Ale naštěstí byla ta firma rozumnější a prozíravější než my a tehdejší ředitel vydavatelství Sony Zbyněk Knobloch bouchl do stolu a řekl: „Buď tam ta písnička bude, anebo nebudete točit nic.“

Tak jsme se podvolili, ale prosadili jsme si, že první singl bude něco jiného, vybrali jsme Holka čapni draka, což byl trošku bizarní příběh. Jak to bylo krátce po revoluci, tak ta píseň je vlastně pocta ikonám rockové scény: Je tam odkaz na Janis Joplin, na Jimiho Hendrixe a další rockové star. Jenomže také se v refrénu zpívá „Králům chorus zní dlouhej výlet s LSD“, což se při povrchním poslechu může jevit jako propagace nějakých drog. Což je nesmysl, ale kvůli tomu tu písničku zakázali v rádiu a televizi. Takže jsem se prosadil až dalším singlem, což byla Země vzdálená. Abstraktní text zřejmě nikomu nevadil.

A období Jesus Christ Superstar? Trvalo obdivuhodně dlouho, s tím asi nikdo nepočítal.

No strašně dlouho! Nám uteklo rychle. Čtyři roky to trvalo. Jo, bylo to hektické období, ty devadesátky! Vůbec nechápu, jak jsem to mohl přežít ve zdraví.

Co se dělo?

Myslím to pracovní nasazení, protože Ježíše jsme hráli každý den, v sobotu a v neděli dvakrát, navíc jsem hrál se třemi kapelami, které jsem musel živit, takže jsme jezdili na koncerty po celé republice. A do toho jsem měl v Teplicích rodinu. Mladší dcera se narodila v roce 1996, tedy v době, kdy jsme hráli Ježíše. Nezastavil jsem se, to období bylo strašně hektické, vyčerpávající a musím říct, že na počátku milénia jsem byl vlastně vyhořelý. Dneska už to umíme pojmenovat: měl jsem syndrom vyhoření.

Byly v tom ještě nějaké podpůrné prostředky, že?

Byly. To k devadesátkám patřilo. A k rockové muzice. Určitě jsme si neodpírali žádných radostí a slastí života. Jsem rád, že jsem si tím prošel, nic bych neudělal jinak, nic bych nechtěl vracet zpátky. Všechno se děje tak, jak má.

Na počátku milénia jsem trošku zatáhl za ruční brzdu a zvolnil jsem. Pak to zase nabralo tempo, protože jsem rodinu, abych o ni nepřišel, přestěhoval do Prahy, a tak jsem si musel vzít hypotéku. Jsem autorem hlášky, která už dneska zlidověla. Točil jsem jeden pořad, přišel ke mně režisér a divil se, co tam dělám. A já odpověděl: „Hypotéka se neptá.“ Dostal jsem se do toho samého kolotoče, ale opravdu ničeho nelituju. Jsem rád, že jsem to přežil ve zdraví.

Vaše žena by také řekla, že nelituje?

Určitě, my jsme spolu devětatřicet let. Máme krásný život.

Jak přežila období, kdy jste moc doma nebyl a ona byla sama s dětmi?

Má svatozář. Myslím si, že když je to citové pouto silné, člověk překoná ledasco. Ale na druhou stranu jsem rád, že když někdo říká frázi, že si užívá vnoučky a jak je to skvělé, protože děti si neužil, protože měl hodně práce… Tak dcery teď, když už jsou dospělé a samy mají děti, dokážou potvrdit, co říkám já: Že to není pravda. Já jsem si je užíval úplně stejně jako teďka. Protože když jsem mohl, tak jsem se jim fakt věnoval. Jakmile jsem si volný čas našel, tak jsem ho celý dával jim. A mé ženě se to teď snažím vracet. V tom smyslu, že ji obrazně řečeno nosím na rukou.

Jak se to dělá?

Prostě se snažím dělat jí ten život ještě krásnější, než je. I když se zdá, že už to krásnější být nemůže.

Jak se máte teď? Už máte splacenou hypotéku?

Už dávno. A mám se krásně. Všechno jede, jak má, a dělám si už čas na to, abych si plnil i třeba nějaké sny. A dělám projekty, na které jsem neměl čas. Před pár lety jsem napsal divadelní hru Tolik hlav, sám jsem si ji zrežíroval a vyprodukoval a měl jsem v ní skvělé herce: Zdeničku Hadrbolcovou, Kristýnku Leichtovou, Jana Zadražila a Jana Dolanského.

Nebo jsem pro Českou televizi natočil několik řad hudebního dokumentárního cyklu Ikony Kamila Střihavky. Do toho se snažím psát nové písničky a hraju s několika hudebními projekty. Dělám, co mě baví. Jsem pořád v módu entuziasmu a říkám si, že je to způsob, jak si nepřipouštět věk. Chci všechno stihnout, dokud na to mám sílu a energii.

Anna K. šedesátnicí. Žena s věčným úsměvem a elánem, ale i spoustou trápení