Jsme od sebe neradi, říkají herečtí i životní partneři Bohdana Pavlíková a Luboš Veselý

Na první pohled působí jako jin a jang. Bohdana Pavlíková (46) je energická, a když mluví, chrlí jedno slovo za druhým, vyzařuje energii. Luboš Veselý (61) je spíš tišší, čiší z něj rozvaha a klid, jako by přemýšlel o každém slovu, které vyřkne. Přesto fungují naprosto kompaktně a jsou v neuvěřitelné symbióze. On jí neřekne jinak než Bohdanko, ona jeho oslovuje Lubošku. A i když spolu nejen žijí, ale také hrají v několika představeních v pražském Švandově divadle a další právě zkoušejí, jedno opakují stále dokola: Jsme od sebe neradi. Spolu je nám nejlíp.

Jste propojení nejen společným soužitím, ale i pracovně. Jste také někdy jeden bez druhého?

Luboš: Neradi, ale dochází k tomu. Ale vzhledem k tomu, že Bohdanka má rodiče na Šumavě a já mám zvláštní koníčky, tak se tu a tam seberu a odjedu někam úplně jinam. K tomu mám teď i maminku v nemocnici v Ostrově nad Ohří, takže jezdím i tam.

Bohdana: Ale jsme od sebe neradi, to je pravda.

Takže moje další otázka, jestli někdy nemáte ponorku, je asi zbytečná…

Luboš: Ono se to ukázalo i během covidu. Vytvořili jsme si takovou základnu na Šumavě, kde jsme spolu byli až na pár výjimek v podstatě dennodenně dva roky. A jak některé páry narazily na to, jestli vůbec má cenu spolu být, tak mě to naopak utvrdilo v tom, že s Bohdankou je to skvělé spojení.

Bohdana: Je to tak. My se spolu dokážeme zabavit, ale i být každý sám ve svém teritoriu v rámci bytu, takže v téhle symbióze jsme pokračovali dál. Rekonstruovali jsme chatu, vykazovali jsme i činnost pro divadlo. A bylo to fajn a je to fajn furt dál. My jsme spolu prostě rádi.

Když pominu existenční starosti, které covid řadě umělců přinesl, tak mnoho jich říkalo, že děsivá byla i nuda – nemožnost pracovat, hrát. Vy jste se nenudili?

Bohdana: Vůbec, vlastně naopak. Najednou jsme měli spoustu času pro sebe, a to v takové míře, že tolik času pro sebe a jeden pro druhého jsme nikdy předtím neměli. A když nebyla práce v divadle, zase byla spousta práce, jež byla potřeba udělat na chalupě. Práce, kterou jsme předtím pořád odkládali, a najednou vznikl čas. A dokonce ho bylo tolik, že jsme mohli přibrat i věci, o nichž by nás ani nenapadlo, že bychom je mohli stihnout.

Luboš: Ale to říkali i ostatní chalupáři, že takhle vypiglovanou zahradu nikdy neměli. Najednou měli čas, nevěděli, co jiného dělat, tak místo, aby sekali trávník jednou za týden, sekali ho dvakrát týdně. To bylo vlastně i takové legrační. A navíc my stav a slovo nudění obecně neznáme. Já jsem se s Bohdankou nikdy nenudil a nenudím se ani sám se sebou. A v běžném provozu navíc standardně také dost nestíháme, takže není, jak a kdy se nudit.

Teď ve Švandově divadle zkoušíte novou hru Happy End, kde hrajete letité, zhruba osmdesátileté manžele. Pomáhá vám, že jste partneři? Když to zjednoduším – hrajete tak trochu sami sebe?

Bohdana: V něčem asi ano. Protože některé situace jsme spolu zažili a můžeme z nich čerpat. Ale v něčem zase ne, protože nás naopak dohání to, že jde o věci, které jsme spolu nezažili. Tak je to takové vyvážené. Něco jde levou zadní, něco naopak ne. Protože i když je to třeba klišoidní situace, tak my jsme ji nikdy nezažili.

Co máte na mysli?

Bohdana: Třeba že si ti dva každou neděli sednou, vezmou si pořadač na léky, třídí si je a u toho na sebe mluví. A na to my jsme asi zatím mladí, jsme zatím bez jediného dlouhodobého léku, takže to je situace, kterou si musíme jen představovat: Jestli bude legrační, nebo naopak vážná, protože ti osmdesátiletí lidé asi opravdu mají tuny prášků a léků.

Luboš: Tak Bohdance tolik není, ale já se do toho věku pomalu blížím. Ale přesto je záměrem mít i nad těmi vážnými a smutnými věcmi nadhled, odlehčit je – i z nich si dělat trochu legraci.

Hrajete opravdu staré manžele. Představujete si u toho vás dva za několik desítek let?

Bohdana: Já to mám fakt daleko, chybí nějakých 24 let, takže mně je ta představa opravdu hodně vzdálená. I když třeba od té doby, co zkoušíme, mě hrozně bolí kolena. Jako bych si stáří vsugerovala. Ale pak jsem si říkala, že to není sugescí, ale tím, že děláme jiné pohyby. Že se uměle zvedáme a vůbec pohybujeme jako staří lidé a na to naše těla nejsou zvyklá. Takže je to úplně jiný pohyb a kolena mě bolí z toho, že je nepřirozeně zatěžuju. Ale zas se to pak hezky promítne do zkoušky, že už vlastně nehraju, že mě bolí kolena, ona mě fakt bolí.

Luboš: Bohdanko, říkala jsi, že ti do osmdesátky zbývá 24 let, ale to mi nějak nesedí. Chybí ti 34 let, ne?

Bohdana: No, ty jo, vidíš! Jsem si myslela, že to mám blíž, už ani neumím počítat.

Luboš: A vidíš, já tě pořád bedlivě poslouchám.

Jste oba herci, tak mě napadá, jestli si třeba svoje výkony na jevišti navzájem hodnotíte, když třeba v nějaké inscenaci hraje jen jeden z vás.

Luboš: Určitě. Protože to nejdůležitější není ani tak kritika, jež se někde píše, ale samozřejmě reakce partnerů, rodiny a kolegů, kterých si sami vážíme. Takže si zpětnou vazbu dáváme.

Bohdana: Ale nikdy se nám nestalo, že by se mi třeba Luboš v něčem opravdu nelíbil nebo já jemu. Takže je to spíš tak, že si vzájemně fandíme. A Luboš uvedl do praxe větu: „Mně bylo tak líto, že jsem na tom jevišti nebyl s vámi“, která je vlastně takovou top pochvalou, největším uznáním. Protože my to máme tak, že když jeden druhého sledujeme na jevišti, tak samozřejmě vnímáme nejen výkon svého protějšku, ale inscenaci jako celek. A když je hra tak dobrá, že cítíme, že nás mrzí, že v ní sami nehrajeme, je to prostě to nejvíc.

A umíte se i vzájemně zkritizovat? Od nejbližších lidí se kritika často velmi těžko přijímá…

Luboš: My se hlavně podporujeme, a když už je kritika, tak vychází z podpory. My si neříkáme: „Hele, to je blbost, co tam děláš.“ My si dáváme otázky: „Hele, a proč tam děláš tohle a tohle?“ Protože pak na to dostanete buď dobrou odpověď, nebo ne, a diskuze se rozvine. A už jen tou otázkou druhého navedete a nasměrujete.

Bohdana: Ono to vychází i z mé předchozí odpovědi. Nejde se zaměřovat na výkon jednotlivce, ale na hru jako takovou. Cílenou kritiku na jednoho herce podle mě říkají jen zapšklí kritici nebo diváci na nejrůznějších divadelních portálech, protože říct: „Tenhle herec, toho mám rád, byl skvělý, ale všichni ostatní byli fakt hrozní.“ To se nedělá. Inscenace je celek. A to ani nemluvím o různých faceboocích a podobně, kde jsou lidé schovaní za fotkou nějaké čivavy, naprosto inkognito. A je hrozné, jak zlí dokážou být. Ani si neuvědomují, jak moc ubližují.

Jak takovou kritiku, obzvlášť anonymní na sítích a internetu, zvládáte?

Luboš: Pro mě to není důležité, tak to nečtu. V divadle samozřejmě máme nástěnku, kde visí oficiální kritiky z tisku, a když je premiéra, tak jsem na to zvědavý. Ale ono se leckdy stačí podívat, kdo tu kritiku psal, a už podle autora vím, co tam bude. Takže internetové diskuze nečtu vůbec a oficiální kritiky čím dál míň.

Bohdana: U kritiků je to složité. Jsou to profesionálové, jsou za tu práci placení, což je v pořádku, ale prostě přesně víte, který kritik či kritička má oblibu, nebo neoblibu ke konkrétním režisérům. A ty kritiky jsou pak jak přes kopírák. Ať režisér udělá cokoli – od klasiky počínaje Shakespearem až po nevím co, kritika bude vždycky špatná. Inscenace se nepovedla, herci byli špatně vedeni, nebo herci jsou naopak lepší než celý režijní koncept… A je to takové až vyloženě průhledné.

Tak pojďme od kritiky k pochvale. Vzpomenete si, kdy vás někdo pochválil tak, že jste až zaplesali?

Bohdana: Já nedávno, když jsem odehrála představení Adamova jablka. Seděla jsem pak v kavárně, přitočila se tam ke mně paní a složila mi krásnou poklonu. „Bohdano, já vás mám tak ráda. Vy se mi líbíte ve všem, ale hlavně ten váš zpěv. V Cyranovi, v Hadrech, kostech, kůže. A dneska jste zase zpívala, to jste mi udělala takovou radost.“ Pak jsme si popřály hezký večer, bylo to dvacetisekundové setkání s neznámou milou paní a pro mě to je úplně nejvíc. To je satisfakce, kvůli které to děláme. Že mě divák pochválí a poděkuje… Jaj, co víc si přát!

Luboš: Musím neskromně říct, že se mi to děje poměrně často. Ale takové ty bonbonky, které zahřejí, si člověk pamatuje dlouho. Třeba když jsem takové stařence, co sotva chodila, pomohl v tramvaji ze schodů. A ona se na mě podívala a říká: „Nejste pan Veselý? Já jsem viděla před pětadvaceti lety vašeho Sherlocka v Brně, to bylo tak krásné představení.“ To jsou krásné okamžiky.

Když už jsme u pochval, musím zmínit minisérii Herec. Protože ta byla kritiky i diváky velmi dobře hodnocena. Nicméně hodně se mluvilo i o poměrně drsných erotických homosexuálních scénách, které nejsou na české poměry příliš obvyklé. Jak jste je vnímal vy jako herec, jako jejich účastník a jak Bohdana jako vaše partnerka?

Luboš: Když jsem to točil, tak jsem doma asi dva tři dny skoro nemluvil, ale to vám asi řekne Bohdanka. Mě to hodně zasáhlo, protože jsem si vlastně poprvé uvědomil jednu věc. Já jsem předtím samozřejmě točil několik milostných scén, ale heterosexuálních. A když to trochu zlehčím, vždycky jsem si říkal: „Jasně, tak partnerka, super, uvidím prsa, pomuchluju se, a ještě za to dostanu zaplaceno.“ Ale nikdy jsem si neuvědomil, že v tom páru může být někdo, komu to je opravdu nepříjemné. Bylo to pro mě těžké – i proto, že jsem vlastně moc nevěděl, co a jak, nebylo mi v tom přirozeně. Ale režisér vycítil, že jsem vystreslý, a oběma nám řekl, jak si to představuje, co máme dělat, že to bude trochu mázlé, ale že se té scény zbavit nechce, že nějaké náznaky ho nebaví, že tam tu sprostotu ve smyslu jednoduchosti potřebuje. A pak už jsem byl v klidu, ale rozhozený jsem před tím pár dnů byl.

Bohdana: Já jsem to nejdřív nevnímala nijak, protože jsem nevěděla, co Luboše čeká. Až když pak byl doma takový zamlklý a já se ptala, jaký měl den, jak to šlo na place a podobně, vypadlo to z něj. Přiznal se, že si dopředu scénář nepřečetl pořádně, protože to bylo narychlo, a že kdyby o té scéně věděl, asi by se rozhodl jinak. Ale já jsem to nijak nehodnotila. Ani na to nemám právo.

Luboš: Ale tak legraci si z toho dělat můžeme.

Bohdana: To samozřejmě. Ale spíš se ve mně ozve lvice, kdyby tu scénu někdo vytahoval na povrch a začal by na Luboše nějak útočit a plivat.

Luboš: Ale já už jsem se oklepal, neboj, Bohdanko. Navíc jsem měl třeba krásné odezvy od kamarádů homosexuálů. Přiznávám, že nejdřív jsem se na to ani nechtěl v televizi podívat, až pak – na základě těch pozitivních reakcí – jsem si to pustil. A bylo to vlastně skvělé. Ale to tak bývá. Někdy se člověk na něco hrozně těší a dopadne to mizerně a něco, od čeho chce rychle pryč, je nakonec super.

Zase zabrousím od práce do soukromí. Vy dva spolu děti nemáte, ale Luboš má z předešlých vztahů jednu vyženěnou a jednu vlastní dceru a ty už mají děti. Takže Luboš je dědeček a z vás je, Bohdano, velmi mladá babička, byť nevlastní…

Bohdana: Já vlastně vůbec nejsem babička, protože Luboškova rodina a moje rodina jsou v podstatě dvě samostatné jednotky. A když Luboš jede za svojí dcerkou a vnoučaty, ať jede sám a užije si je, než aby se musel někdo ještě věnovat mně. Já vnoučky a vnučku znám z fotek v telefonu, vyprávění, ze všeho, ale babička nejsem. Mně to přijde hrozně blbý. Kdybych Lubošovu dceru třeba vychovávala, tak bych babičkou, byť ne pokrevní, byla. Ale my jsme od sebe s Luboškem 15 let, a když jsme se seznámili, jeho dcerka už byla dospělá žena. Nás bohužel náš vztah chytl trochu v jiné životní fázi.

Luboši, a vy jste dědeček?

Luboš: Tak trochu na baterky. Oni bydlí daleko, navíc já mám svůj život, což se dětem a vnoučatům hrozně těžko vysvětluje. Ale dcerka mi napsala: „Já tě, táto, chápu, rozumím ti, ale vnoučci potřebují dědu.“ A mě to hrozně zasáhlo, protože je to pravda. Když vzpomínám na svoje dětství, tak ho mám spojené s prarodiči, vždycky pro mě byli důležití, ať už jsem s nimi sekal dříví, nebo chytal ryby. Jenže je to těžké. Když už mám volný víkend, tak mám možnost jet s Bohdankou na Šumavu nebo za maminkou do nemocnice, za dcerkou či za paragány skákat s padákem z letadla, což je asi rok takový můj velký koníček.

Luboš jezdí skákat z letadla a o vás, Bohdano, jsem zjistila, že každoročně organizujete dětský letní tábor. To je také trochu divoký koníček…

Bohdana: V určitém smyslu ano, protože mám na starosti především organizační záležitosti. Takže od ledna do července komunikuji s rodiči, řeším přihlášky, objednávky potravin, jejich závoz, jednání s úřady a hygienou a dodržení všech možných norem včetně stravování, jak děti musí jíst. Luštěniny, zeleninu, sacharidy, prostě všechno.

A ony to pak stejně nejedí, ne?

Luboš: Ale jo, jedí. Ono jak jsou v pohybu, pořád v akci, tak mají hlad a jedí.

Bohdana: První den ne, to ještě mají zásoby sušenčiček od rodičů. Ale ty snědí a my jim sušenčičky nedáváme, protože si myslíme, že je nepotřebují. Takže pak už jedí. Až poslední den si mohou sušenčičky nakoupit za táborové penízky, tak se zas nabouchají. A jak sladké nám je rodiče dali, tak stejně sladké my jim je vracíme. A všechno je v pořádku.

A jezdí na tábory i Luboš?

Bohdana: No jasně, jezdí.

Luboš: A rád, my chceme být spolu.

Zapomněla jsem, že vy jste bez sebe neradi. Ale tedy upřímně, Bohdanu si na táboře s kupou dětí představit dovedu. Je taková energická… Ale vy, Luboši, jste takový tichý, klidný, o vás bych se ve smečce dětí trochu bála.

Luboš: Tak já jsem samozřejmě po táboře vždycky úplně vyřízený. Mně se tam ale líbí, jak děti fungují úplně jinak než doma. Během jednoho dne se dají do latě, začnou fungovat jako kompaktní celek, který má daná, jasná pravidla. A přes ty prostě vlak nejede. A já mám tuhle výchovu rád. Nejsem zastánce toho, že dítě může běhat po restauraci, jak se mu zlíbí, válet se po zemi, vztekat se a podobně. Já jsem naštěstí nemusel naše holky nikdy ani plácnout přes zadek, stačilo se na ně podívat – a to teda ostrý pohled umím – a byly v lati. Je to opravdu jen nastavení nějakých mantinelů, které se s věkem dětí popouští, ale naprosto vědomě.

Takže táborový řád je pro vás ideální?

Luboš: Já tam jsem třeba dva dny v kuchyni, dělám kuchtíka, to je třeba od šesti ráno do deseti večer. Pak abych si odpočinul, jdu třetí den na rajóny a dělám uklízečku. Funguju tam i jako správce, když se někde něco vysype. Ale dokážu také výchovně zasáhnout, když je potřeba. Jednou jsem tam vyletěl na kluka, který začal mlátit svoji mladší sestru. Jak jsem vydával jídlo, viděl jsem ho, tak jsem ho bafl pod krkem a řekl mu: „Hele, ještě jednou sáhneš na ségru a budeš mít problémy se mnou.“ Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Tomu klukovi bylo patnáct, s tím puberta teda mlátila. Ale geniální bylo, že když jsme se po táboře loučili, tak mi na táborové pouti koupil takový kamínek a říkal, že mě má moc rád. A to byste nečekala, ale bylo to moc hezké.

Zjistila jsem, že jste se seznámili v divadle, což mě samozřejmě nepřekvapilo. Ale co mě zaujalo, je, že se prý nedokážete shodnout na datu, kdy to mezi vámi zajiskřilo. Tak jaké datum máte vy, Bohdano, a jaké vy, Luboši?

Luboš: Já to mám hrozně jednoduché, navíc to datum je moc krásné. 22. 2. 2011 a to bylo, když jsem Bohdanku viděl poprvé. Mně to bylo hned jasné.

Bohdana: Já právě žádné datum nemám, protože prostě nevím, kdy jsme spolu začali být tak, abych si mohla říct: „Jo, tak dneska je čtvrtek 4. dubna, to si poznamenávám a dělám z toho každoroční událost.“ Navíc – od čeho se počítá, že ti dva jsou spolu?

Třeba od prvního rande?

Bohdana: No jo, když je to takové: „Mohl bych tě pozvat na sklenku dobrého suchého růžového…“ To jo. Ale my jsme spolu byli vlastně od první čtené zkoušky pořád, vyloženě rande nebylo.

Tak možná první pusa?

Luboš: Jenže k té došlo od toho mého data po strašlivě dlouhé době.

To potvrzuje, co jsem o vás také zjistila. Že u vás, Luboši, to prý byla láska na první pohled, ale u Bohdany to tak náhlé a divoké nebylo.

Bohdana: Nebylo, protože nejsem divoká. Já jsem paradoxně hodně stydlivý člověk. Než jsem si vůbec připustila, že se mu líbím, i to trvalo. Já jsem se na Luboše těšila. Ale jako na nového kolegu. Protože v Šumperku byl opravdu malý soubor a všichni jsme hráli ve všem a pořád spolu. A Luboš byl nový impuls, protože v malém rybníčku malého divadla je kdokoli zvenčí přínosem. Rozčeří stojaté hladiny. Takže jsem se samozřejmě na toho čeřiče hrozně těšila. Ale jako na herce, nového kolegu, jenž mi nedá nic zadarmo, který mě třeba popíchne k lepšímu výkonu.

Luboš: S tím asi souvisí i ta Bohdančina ostražitost. Přijel jsem z Prahy do okresního divadla, nějaký čas jsme spolu zkoušeli, ale od počátku věděla, že jde třeba jen o třináct nebo patnáct představení a pak zase odjedu. Tak si Bohdanka možná říkala, že jsem si přijel z Prahy, tady ji oblbuju, ale pak zas zmizím.

Bohdana: No jasně, derniéra a pak nashle, bylo to fajn.

Luboš: Jenže Lubošek se nevzdal, jezdil za Bohdankou i po derniéře a pak Bohdanka začala jezdit i do Prahy. A já jí ukazoval, kde jsou emulze místo Emauzy.

Co prosím?

Bohdanka: To jsou takové naše humorné příběhy. To jsme se procházeli po Praze a Lubošek mi říká: „Podívej, Bohdanko, tady je známý klášter emulze.“ A já říkám: „Ty asi myslíš Emauzy, Emauzy, Lubošku.“

Luboš: Když já jsem fakt takhle blbý a pletou se mi slova. Spousta lidí si myslí, že jsem takhle vtipný, že jsou to přesmyčky, hříčky. Ale já takhle vtipný nejsem, já jsem prostě takhle blbý.

Takže to nebyl ojedinělý případ?

Bohdana: To vůbec! Také jsme měli doma třeba diskuzi o placebu. Jenže Lubošek si popletl slovo placebo a libido. Takže pak v divadle všem říkal, že měl tu bezvadnou tabletku s libidem a všichni se ptali, kde se dá koupit.

Lubošek: A nebyl to vtip, i když se všichni smáli. To je stejné jako s různým vyřizováním, maily a podobně. Mně, když někdo řekne, že mi třeba poslal mail, tak já se jen podívám a Bohdanka suše odpoví: „Jojo, my se na to spolu koukneme.“ Takže já si fakt žiju trochu svým životem, vlastně žehrám na to, že se o mě Bohdanka takhle stará, protože je to samozřejmě pohodlné.

Zase se vrátím k práci a vaší chystané hře Happy End. Blíží se premiéra, takže bych čekala, že budete nervózní, roztěkaní… Ale vy nic.

Luboš: My jsme hrozně unavení, ale fakt hrozně. A hrozně nás bolí tělo, protože jak nacvičujeme ty staříky, tak tělo zatěžujeme úplně jiným pohybem. Do toho jsou tam třeba nějaké slovní přestřelky, které by měly šlapat jako hodinky, ale ony nám zatím úplně nejdou. A jak jsme jenom dva herci, tak jsme celé čtyři hodiny zkoušky v centru dění - a to je prostě náročné.

Bohdana: Je to vyčerpávající, protože samozřejmě dva herci na malém prostoru, to je všechno hrozně vidět, tam se neztratí nic.

Takže jste tak unavení, že už ani nemáte energii být nervózní…

Luboš: Zatím nervózní nejsme.

Bohdana: Ono je to teď takové překlenovací bolavé období. Bolí to, nejen fyzicky, ale i psychicky. Ale ono se to ve správný okamžik poskládá, jak má. Pro mě je tohle období vlastně vždycky při každém zkoušení to nejhorší. Ztrácím se, přestávám sama sobě věřit, ale mám odzkoušené, že si to vždycky nakonec sedne.

A jak to bude v den premiéry?

Luboš: To budeme asi poklízet byt. Protože normálně, když se blíží premiéra jednomu z nás, tak je hájený, zkouší, připravuje se a doma nedělá nic. Jenže teď máme premiéru oba.

Bohdana: Tak se nám doma ten binčes kupí, to je hrozné.

Luboš: Ale právě během té soboty dopoledne se na to vrhneme, alespoň částečně poklidíme, večer půjdeme do divadla a další den úklid dokončíme.

Hodně jsme mluvili o práci, blížící se premiéře, ale je třeba něco nepracovního, co vás čeká a na co se těšíte?

Bohdana: Já se těším, až bude po premiéře, pak mám ještě dva zájezdy. A to až bude za mnou, budu mít tři dny volna, které strašně potřebuju. Odjedu si na Šumavu, nebudu muset vůbec nic. A to je můj cíl.

Luboš: Já asi na Šumavu pojedu s Bohdankou. A těším se, že spolu budeme na neutrální půdě, protože doma je to přece jen teď fakt hodně spojené s prací. A Šumava je geniální, tam vypínáme. Jsme se psem, rodiči, zahnojíme zahradu, poryjeme. Prostě děláme úplně něco jiného. A pak mě čeká s výsadkáři ještě jedna akce – jdeme takový pochod noc, den a noc, kdy chceme v kuse ujít 120 kilometrů. Jsem zvědavý, jak to zvládnu. Já jsem s nimi šel už dvakrát, ušel jsem takhle jednou 85 kilometrů, pak asi 70. A to se o sobě člověk vždycky něco dozví.

Bohdana: A já jsem se těšila, že – protože chodí přes Volary, kde právě na Šumavě pobývám – budu sedět na křížové cestě na lavičce, budu mít obrovský nanuk a budu se jim strašně posmívat, až půjdou kolem. Ale zrovna ty dva dny, co jdou, mám představení, takže tam nemůžu.

A pracovní věci, na které se těšíte?

Luboš: To je takové složitější. Vím, že mám nějaké natáčení v říjnu. Ale také mi někdo volal, že mám počítat s natáčením v dubnu, že si mě vybrali na nějakou hlavní roli. Jenže já jsem zapomněl, kdo mi to volal a vůbec, o co jde, což zase vypovídá o tom, jak blbý jsem. Takže teď vlastně nevím, jestli v dubnu něco natáčím, nebo ne.

Tak můžeme rozhovor ukončit výzvou, aby se vám ti, kdo s vámi v dubnu počítají na natáčení, ozvali…

Luboš: To by mi určitě pomohlo, děkuju!

Bohdana: Možná ale ať se radši ozvou mně…

Ve Švandově divadle mají Luboš Veselý a Bohdana Pavlíková spoustu fajn kolegů. Jedním z nich je i Robert Jašków.