Jsem starý fotr. Neumím si představit mít dítě ve dvaceti, jako měl můj táta mě, říká herec Michal Novotný

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Michal Novotný (45) hraje hlavně v divadle, ale na obrazovkách lidi baví v pořadu Partička nebo v seriálu ZOO. S manželkou mají dvě děti. Povídali jsme si o jeho začátcích v Divadle na Vinohradech, kde se na jevišti setkal s takovými bardy českého divadla, jako byly Jana Hlaváčková nebo Jiřina Jirásková, i o tom, jestli nelituje, že se stal poprvé otcem až ve čtyřiceti.

Michale, mě by zajímalo, jak tě změnilo otcovství.

Zásadním způsobem, samozřejmě. Když přišly děti, ta osobnost - já - šla úplně do pozadí a všechno se točí kolem dětí.

Na otcovství sis schválně počkal až do čtyřiceti?

Upřímně si neumím představit, že bych měl dítě ve dvaceti, jako měl můj táta mě. To jsem byl hlavou jinde, nezvládl bych to, netroufl bych si na to. Teď po čtyřicítce už bych mohl mít nějaký rozum a zodpovědnost.

Když tě měli rodiče takhle mladí, neměl jsi už třeba deset let na talíři: Michale, kdy budeš mít děti?

Naši mě nikdy do ničeho nenutili. Navíc mám o šest let mladšího bráchu, ten měl děti dřív než já, takže naši byli jako dědeček a babička spokojení, že mají vnoučata, a netlačili na mě.

Jak děti zvládají tvoje „stará kolena”?

Nevím, po kom jsem je zdědil, mám opravdu hodně nemocná. Jsem starý fotr, možná jsem měl mít děti opravdu dřív. Nemůžu za nimi tolik běhat.

Jak vzpomínáš na své vlastní dětství?

Mám pár vzpomínek, jak mě táta vozil pohřebákem do školky, což odpuzovalo některé mé kamarády. Protestoval jsem, tak si mě dal na koně a vezl mě na kole. To nebyl dobrý nápad, spadli jsme a já si dost natloukl. Pak už si pamatuju na školu a jak jsem začal hrát na Kmochově Kolíně. Vesměs na dětství vzpomínám s láskou, nebylo tam nic traumatizujícího, z čeho bych měl dodneška osypky.

Hrál jsi na klarinet a saxofon s dechovkou, na gymplu jsi zpíval ve sboru, ale žádné herecké předky jsi neměl.

Neměl. Vůbec nikoho.

A když jsi šel potom na DAMU, zkoušel bys to znovu a znovu, kdyby tě napoprvé nevzali? Měl jsi rozmyšlené alternativy?

Asi ne. Bral jsem to jako hec, když mi to doporučil pan profesor Linek na kutnohorském gymplu. Asi jsem fatalista, takže s největší pravděpodobností bych to znovu nezkoušel. Možná bych zkusil peďák.

Ptal ses někdy herců z komise, čím jsi je tak zaujal, že tě vzali hned na poprvé?

Ale to není tak výjimečné, stalo se to spoustě mých kolegů. Paní Věra Galatíková, která mě učila, říkala, že jsem byl takový zvláštní. A že jsem hezky mluvil nahlas a byl jsem vidět. Potkala mě s Borisem Rösnerem po zkouškách a prý mi chtěla říct „nashle po prázdninách“, ale neudělala to.

Jaké příležitosti ti pak dávali?

Šacovali mě na přerostlé mimino. V prváku jsem hrál Laca v Její pastorkyni, pak někoho z řemeslníků ve Snu noci svatojánské - takže komické role. Moje fyzis fascinovalo pana režiséra Menzela, vždycky mě obsadil do role nějakého přerostlého blba. Třeba v Králi Janovi v Divadle na Vinohradech nebo v Shakespearovských slavnostech, kde hraju Tintítka ve Veselých paničkách windsorských, to hrajeme už asi patnáct let. Přerostlé děti, no.

Jak ses vlastně dostal už ve druhém ročníku na Vinohrady?

Vladimír Strnisko tam režíroval hru Škoda, že byla děvka. Hráli v ní Martin Kubačák s Adélou Kačerovou - tenkrát byli v angažmá v Českých Budějovicích a Adélka měla na Vinohradech alternaci Zuzanku Vejvodovou, tak se hledala alternace i pro Martina. Hlasovou poradkyni tam dělala moje pedagožka Regina Šimiková a ta řekla panu režisérovi, že tam má takového docela velkého kluka, který Vinohrady umluví. Tak se na mě pan Strnisko podíval a řekl „jo“, přestože jsem v životě na jevišti nestál.

Takže sis stoupl rovnou na jeviště Divadla na Vinohradech, které je ohromné.

Ano. Největší legrace byla, že jsem měl záskokovou zkoušku od pěti hodin a od sedmi jsem měl hrát. Text jsem dostal den předem, v noci jsem se ho naučil a zkouška měla být s Láďou Potměšilem a Vaškem Vydrou. Jenomže Vašek nepřišel, byl někde na koních. Prostě klasika. Já byl v takových nervech, že když k tomu prvnímu představení došlo, ani jsem neměl trému.

Máš rád vzrůšo?

Čím dál tím míň.

Tenkrát jsi to snášel dobře.

Bylo mi devatenáct, bral jsem to jako hec.

Ale kdybys zkazil premiéru v takovém vyhlášeném divadle…

Věřil jsem, že tréma vzniká z nepřipravenosti. Jistá si nejsi nikdy, ale musíš udělat maximum pro to, abys trému neměla. Perfektně ovládat svůj text, vědět, co říkají ostatní a co tam máš kdy dělat. Takže relativně nervózní jsem byl jen z toho, jestli přijde ten Vašek, když jsem měl na jevišti mluvit hlavně s ním.

Když už jsi tam potom hrál čím dál víc, stejně sis říkal, že musíš dokončit školu?

Upřímně řečeno, vlastně jsem ji dodělal spíš kvůli rodičům. Aby jeli na promoci. Jeli. Sice s asi dvouletým zpožděním, ale jeli.

Ptám se proto, že jsi měl ve vinohradském univerzitu jako málokdo. Například ve Famílii ti hráli prarodiče Jiřina Jirásková, Petr Kostka, Jana Hlaváčová a Ilja Racek.

Při každém představení jsem měl pocit, že jsem zestárl o dva roky.

Kvůli věku?

Není tajemství, že od jistého věku paměť neslouží. Nutno podotknout, že ta hra byla nazkoušená s porty, protože režisér Martin Stropnický chtěl, abychom díky mikroportům mohli používat intimně hlas i v tišších polohách. Jenomže tím pádem jsme si nemohli napovídat - jako když se v klasické činohře otočíš a nahodíš kolegovi text. A byl tam obraz, kde se sešli všichni ti prarodiče a vnuk jim chce říct, že dostal pracovní nabídku na druhou stranu Ameriky…

Co se tam dělo?

Ti staříci seděli všichni na kanapi, já jsem se nadechl, Jiřina Jirásková mi měla do toho nádechu skočit a říct: „Než začneš, Nikolasi, nemá někdo hlad? Udělala jsem koláč s drobenkou.“ Už na zkoušce jsem se ptal Martina, co mám dělat, kdyby to neřekla. „Budeš se furt nadechovat,“ odpověděl. Tak jsme hráli, Jiřina nic, já se pořád nadechoval a jak tak seděli, tvářil se Ilja Racek přinasraně, Jana Hlaváčová dělala hihihi do dlaně, Petr Kostka se smál - věděl, že je to v pytli. A já říkám té Jiřině: „Nepečeš něco v kuchyni?“ Ona nic. „Babi, něco se ti pálí, cítím to až sem.“ Nic. „Babi, asi pečeš nějaký koláč, jdi se podívat do kuchyně!“ Nic. „No tak babi, určitě je s drobenkou, jdi ho vyndat z trouby!“ Trvalo to asi dvě minuty, já byl zpocený až… nechci říkat kde. Hlediště se řehtalo, co tam ten mladý dělá. Dneska na to s láskou vzpomínám, byla to opravdu škola jako hrom. Vlastně klobouk dolů, bůhví, jestli budu v osmdesáti chodit, natož hrát! Přitom Ilja měl skvělou paměť.

Proč jsi odešel? Měl jsi tam velké role.

Po dvaceti letech jsem se tam nějak přestal cítit jako doma. Ale vlastně mi to divadlo pořád chybí. Jenomže začalo směřovat někam, u čeho asi nechci být.

Jak se máš teď divadelně?

Upřímně? Chybí mi to „vážné“ divadlo. Ta velká plátna, jak se říká, po nich se mi stýská. Nicméně dost často hraju v Divadle Palace a je mi tam fajn. Hostuju i na jiných scénách a jezdíme s Partičkou.

Díky za komedie?

Ano. Ale nazkoušet komedii nebývá lehčí než nazkoušet Macbetha, někdy pobavit diváka je to nejtěžší. Při zkoušení komedie člověk oběhne kolečko všech možných možností, aby se po dvou měsících vrátil k tomu, co dělal na první čtené zkoušce.

Velká divadla vyžadují jiné herectví než kamera. Pamatuješ si na své první natáčení?

Třeťák na DAMU, seriál O ztracené lásce podle knížky Evy Hudečkové, režíroval Viktor Polesný pro Českou televizi. Večer jsem hrál Lakomce v Disku, ráno jsem přejel do skanzenu v Lysé nad Labem, první klapka - a přišel režisér. „Michale, děláš to skvěle, ale dělej to asi tak stokrát míň.“ Tak jsem se snažil ubrat. A dodnes věřím režisérům, že když sedí za tím monitorem, kdyby to bylo špatné, řeknou mi to. I v divadle věřím režisérovi - protože já můžu mít stokrát pocit, že je to debilní, ale nejsem ten, kdo sedí v hledišti a kouká na jeviště.

Jaký jsi měl pocit, když jsi hrál už asi desátou sezonu v Ordinaci v růžové zahradě?

To byl pro mě fenomén. A je pro mě nepochopitelné, jak dělá dost stabilní tým seriál z tohoto prostředí. Stejně jako že to sleduje pořád tolik diváků. Jsem rád a jsem pyšný, že jsem v Ordinaci hrál. Taky jsem se dozvěděl spoustu věcí o lékařské práci a seznámil jsem se se spoustou doktorů. S hrůzou jsem nedávno zjistil, že nemám obvoďáka - když jsem něco potřeboval, řešil jsem to se specialisty, kteří nám pomáhali při natáčení.

Uměl bys dát první pomoc?

Když jsme točili jiný projekt ve velkých vedrech u Panské skály nad Novým Borem, asistent režie upadl do bezvědomí, volala se sanitka. Než přijela, tak jsem radil, ať ho dají do stínu, nohy nahoru, chladné na hlavu. Ze sanitky pak vyskočil saniťák a: „Nazdar, co tady máš?“ Říkám: „Prosím tě, mladý kluk, 32 let, nitkovitý pulz, zřejmě dehydrovaný…“ Opravdu jsem něco věděl. A bylo milé, že si ten záchranář myslel, že jsem jeho kamarád, kolega.

Co ti tví kamarádi lékaři říkají o tvých kolenech? Že je máš zničená ze sportu?

Částečně ano, pak bude rodinná dispozice a zanedbaný úraz z lyžování. Nepovedl se zřejmě úplně dobře ošetřit - to mi bylo asi sedmnáct, pak už se to vezlo. Navíc sám vidím, že mám nadváhu, to kloubům taky nepřidá. Obě mám operovaná, teď se čeká, protože na totálku jsem moc mladý. Dokud chodím, pan doktor je nechce měnit. A já mu věřím - jako věřím režisérům, věřím i doktorům.

Nadváhu jsi měl vždycky?

Nikdy jsem nebyl hubený. Přestože jsem sportoval - hlavně lyžoval a jezdil na kole - byl jsem vždycky tělnatý. Klouby mám geneticky, nadváhu ne. Tu jsem si vyžral.

Babička pekla dobré buchty?

Pekla dobré buchty a vařila výborné kotlety na houbách. S takovou tou kyselou omáčkou. Hmm, to bych si dal!

Co umíš ty?

Všechno možné, mě vaření baví. Třeba z české klasiky sekanou, segedín, teď Vikince a Filípkovi bramborovou kašičku s řízečkem nebo kuře na paprice.

Za chvíli budeš s dětmi hrát „partičkovskou“ Čelovku nebo Párty.

No ty brďo. Ony mě porazí a já budu úplně potupený. To mě čekají pěkný věci!