Jolana Voldánová: 20 let strávila v televizi, teď vede nadaci a je čerstvá babička. Nehlídací

Za Jolanou Voldánovou (54) jsem vyrazila do sídla Nadace Charty 77 v centru Prahy a srazily jsme se hned u výtahu. Slušelo jí to. Padly mi do oka její hnědé kozačky, ale zeptat se, kde je sehnala, jsem neměla odvahu. Zato jsem se u kávy ptala na jiné věci. Jak se jí líbí v nové práci, jak vzpomíná na tu starou, proč odešla z televize? Zabrousily jsme ale i na osobní rovinu, zajímalo mě, jaké to bylo, vychovávat děti v patchworkové (sešívané) rodině a jak moc se dojala či nedojala na synově svatbě. A taky samozřejmě to, jak si užívá novou roli babičky.

Velká část vašeho pracovního života je spojena s novinařinou, v České televizi jste strávila 20 let. Teď jste ale od léta ředitelkou Nadace Charty 77. Jak moc jiná práce to je?

Do jisté míry je té zpravodajské podobná. Vyhledávání informací, rešerše, psaní příběhů… Často jde o to, že musíte příběh, který chcete a můžete po domluvě zveřejnit, nejprve pochopit. Vžít se do situace lidí, kteří potřebují vaši pomoc. A tak vlastně pořád píšu a moderuju. Třeba zítra (rozhovor vznikal 23. 10., pozn. red.) tiskovou konferenci k našemu projektu s Českou basketbalovou federací Bez faulu, v jehož rámci se za každý faul vybírají peníze, které pak využijeme na pomoc konkrétním lidem, v tomto případě jde o nový sportovní vozík na parabasket.

Vaším velkým projektem, v rámci Nadace Charty 77, je projekt Konto Bariéry. Jeho prostřednictvím pomáháte lidem s nejrůznějšími handicapy.

Ano, jsou to příběhy, které vám leckdy trhají srdce. Říkáte si, že to snad ani není možné, aby měl někdo tak strašně těžký život.

Právě. Jak se s tím vyrovnáváte, aby vás tolik smutných příběhů a lidské bolesti nesemlelo?

Snažím se na to dívat tak, že díky nadaci a štědrým dárcům se nám daří ten jejich těžký život alespoň trochu zlepšit. Že jim třeba zafinancujeme nějakou pomůcku, která jim usnadní život a na kterou by nikdy neměli. A v 99 % případů jsou to lidé, jejichž příběh si nikde nepřečtete, nikdo ho nevystaví na sociální sítě, a přesto, nebo právě proto potřebují pomoc.

Jste máma, a když vidíte třeba trápení dětí, musí to být těžké. Jak se s tím vypořádáváte?

V tomhle mi asi také pomohla ta dvacetiletá praxe ve zpravodajství. Ve zprávách také většinou nic moc hezkého nebo pozitivního neříkáte. Je potřeba mít určitý nadhled a držet si od těch smutných osudů odstup. Nikomu nepomůžu, když se zhroutím pod návalem emocí. Jsem držák, musím být, jinak bych nikomu nepomohla. Dobrá psychohygiena je nutnost. Já ráda řídím, a protože bydlím za Prahou, trávím za volantem hodně času. A za tu dobu si vyčistím hlavu. A když si můžu říct, ano, tohle jsme zvládli, tohle jsme dokázali, někomu jsme pomohli, je mi líp.

Teď se trochu vrátím v čase, do doby, kdy jste pracovala v televizi. Byla jste tehdy velká hvězda. A přesto jste v době své největší slávy odešla. Proč?

Proč jsem odešla z pozice, ze které se normálně neodchází? Jak bych to jen řekla. Byla jsem v televizi 20 let, z toho 18 jsem moderovala Události, živé přenosy. Byla jsem u všech důležitých záležitostí, které nás nějak formovaly a které jsou součástí našich moderních dějin. A jednou jsem si ve studiu řekla: Ježíši Kriste, je mi 43, jak dlouho tady budu ještě stát? Dalších 10 nebo 15 let? To budu v přímém přenosu sledovat, a všichni se mnou, jak stárnu? Kamera je nemilosrdná, přidává vám kila i roky. A navíc jsem měla ohromnou chuť vyzkoušet tisíc jiných věcí. Chtěla jsem si svůj život řídit sama. Navíc mě děsilo, jak mám na své děti stále míň a míň času. Synovi tehdy bylo nějakých třináct a dceři sedm. Už to byli parťáci a já s nimi byla méně, než bych si přála a než by potřebovali.

Kloubit výchovu a péči o děti s prací ve zpravodajství asi není snadné…

Byla náročná pracovní období, například volby, kdy jsem doma skoro nebyla. Ale i když bylo volněji, vídala jsem děti ráno u snídaně a domů přijížděla v deset, kdy už většinou spaly. Říkala jsem si, proboha, vždyť je vídám jen o víkendech, a někdy ani to ne! A když mi pak syn začal psát lístečky, že by se mnou potřeboval mluvit, a já koukala do diáře a nevěděla, kdy na něj budu mít čas. Tak jsem si řekla: a dost, takhle to dál nepůjde!

Měla jste tak plný diář, že se vám do něj nevešel syn?

Přesně tak. To byl okamžik, kdy jsem si řekla, co blbneš, Jolano. Kdy jindy, když ne teď, s dětmi, které jsou ve věku, kdy potřebují mámu. Navíc jak jsem neměla čas, začala jsem být podrážděná. Najednou jsem si uvědomovala, že jim doma odsekávám. Z věcí, které chcete udělat, ale nevíte kdy, se stává nekonečný seznam. A tak se to všechno tak sešlo, že jsem si prostě řekla, že je čas se posunout dál a jinam.

A nikdy jste svého odchodu nelitovala? Nikdy vám nechyběl ten šrumec a adrenalin, který je se zpravodajstvím, a obzvlášť přímými přenosy, spojený?

Já o adrenalin nepřišla. Naskočila jsem do řady jiných projektů, jen na mě u toho nesvítila kamera. Ale když jste třeba na pódiu a v sále sedí 600 lidí, je to ve finále možná větší adrenalin, než když je vaším jediným parťákem jen ta němá kamera a vy si ty statisíce diváků za ní jen představujete.

Žijete v patchworkové rodině. Vy máte syna z prvního vztahu, váš muž dceru a pak máte jednu dceru společnou. Takové rodiny to nemívají lehké, jak je to u vás?

Nám to funguje dobře, ale samozřejmě byly chvíle, kdy to nebylo jednoduché. Jedno období jsem měla velmi intenzivní a tísnivý pocit, že jsme vlastně neustále ve střehu, abychom ty tři děti vybalancovali a byli k nim spravedliví. To byla mentální fuška!

Aby nevzniklo takové to – moje dítě, tvoje dítě, naše dítě?

Přesně tak, to byla zpočátku největší psychická zátěž. Ale řekli jsme si: hele, máme tady tři děti, které musíme vychovat, poskytnout jim všechno, co potřebují, a dopřát jim studia, pokud na ně budou mít. Tak si z toho prostě nebudeme dělat těžkou hlavu, problémy budeme řešit až ve chvíli, kdy přijdou. Přistupovali jsme k výchově trochu spartánsky, ale myslím, že se nám to vyplatilo.

A co vám pomohlo? Jaká je vaše rada pro ty, kteří teď třeba patchworkovou rodinu tvoří?

Komunikace! Jednoznačně mluvit, o všem. Nezavírat v sobě svoje křivdy, prostě když máte pocit, že něco nefunguje, tak si v rámci té rodiny sedněte a řekněte si, co děláte blbě, co dobře, co se vám nelíbí, co líbí. Není to vždycky snadné, ale je to ta nejlepší cesta k tomu, aby rodina fungovala.

Teď už máte děti dospělé, i vaší nejmladší dceři je 18. Ale já se chci zeptat na vašeho syna. Nedávno se oženil, na dnešní poměry v relativně mladém věku dvaceti čtyř let. Jak jste to prožívala? Bylo tam nějaké maminkovské dojetí?

Žádné extra velké dojetí nebylo. Spíš jsem byla překvapená, protože právě u Vojty bych svatbu takhle brzy nečekala. Dnešní mladí muži většinou takhle brzy „nehnízdí“. Ale prostě se šíleně zamiloval, potkal slečnu, se kterou je šťastný, a já si pochopitelně moc přeju, aby jim to vydrželo a prožili spolu krásný život.

Takže ani náznak dojetí?

Dojatí jsme byli, když nám řekli, že čekají chlapečka. No, a je to Matěj.

A když se z vás stala babička, jak jste to prožívala?

Samozřejmě jsem byla první, kdo se byl na miminko v porodnici podívat. Ale vzhledem k tomu, jak se mi ten život pořád tak nějak zahušťuje, s nadací mi zase rapidně přibylo práce, tak si nedokážu představit, že bych do svého života vsunula nějaké hlídací povinnosti. Ale pokud začnu někdy v budoucnosti fungovat jako babička, tak rozhodně jako ta, co rozmazluje a kde se smí úplně všechno.

Takže hlídací babička teď nebudete…

Ale já na to mladé upozornila. Za prvé si už nepamatuju, co se s takhle malinkými dětmi dělá, navíc si myslím, že do určitého věku dítě potřebuje zejména mámu a tátu. Až se to všechno trochu zaběhne a až bude dítě spát celou noc, protože já rozhodně v noci spát potřebuju, tak se můžeme domluvit třeba na nějaký víkend. Ale nepočítám, že by to bylo dřív než za rok, nebo spíš za dva. Teď mi říkala kamarádka, že vnoučata na hlídání přijímala, až když byla bez plínek.

S manželem jezdíte na motorkách, to bude jednou vnuk asi nadšený, až ho vyvezete třeba kolem baráku.

Nejdřív počítám, že se naučí obsluhovat nějaké to odstrkovadlo, na to mu moc rádi poskytneme prostor na zahradě. A naučíme ho plavat, protože máme bazén. Ale Matěj vlastně není moje úplně první vnouče. Tedy moje vlastní ano, ale manželova dcera Tereza má dva kluky, pětiletá dvojčata. Žije ale na Havaji. Manžel za ní byl dvakrát, já jednou, a teď v létě konečně mohla přijet i ona za námi. Potřebovala si něco zařídit na úřadech a poprosila mě, jestli bych jí kluky na tři hodinky nepohlídala.

A jak to šlo?

Já byla na home office doma, oni zrovna hezky seděli a hráli si s autíčky, tak jsem řekla, jasně, k obědu jim udělám palačinky. Budou si pěkně hrát a já budu normálně pracovat.

Určitě to dopadlo úplně jinak…

No jasně, nebyla jsem schopná udělat vůbec nic. Autíčka je záhy přestala bavit, začali se hádat a skončilo to tím, že se jimi třískali po hlavě. Doma, kde bych jim třeba pustila pohádku, jsem je udržet nedokázala. Chtěli na zahradu, jenže tam jsem byla zase nervózní já, právě kvůli bazénu, aby mi do něj nespadli. Takže jsem za ty tři hodiny hlídání nakonec neudělala vůbec nic, dokonce ani ty palačinky.

Žijete na vesnici, což je určitě na hlídání vnoučat a třeba na dobití baterek v přírodě moc fajn. Ale také si tam lidé mnohem víc vidí do talíře. Vy jste navíc známá osobnost, jak tohle zvládáte?

Žijeme tam přes 18 let. Od začátku jsme k tomu přistupovali tak, že je potřeba si k sobě najít lidi, kteří s námi souzní, s nimiž nebudeme jen sousedit, ale třeba se i přátelit. A měli jsme kliku, protože v té době se tam stěhovali lidé v našem věku, s podobně starými dětmi a my si tam opravdu záhy našli přátele.

Účastníte se aktivně vesnického života? Jdete na pivo do hospody a podobně?

Přesně tak. Díky tomu se známe i s většinou místních starousedlíků. Na začátku jsme si s mužem řekli, že budeme všechny zdravit jako první, bez ohledu na to, kdo je starší nebo mladší, protože takhle se to prostě na vesnici dělá. Je dobré dát najevo, že si místních vážíte a že s nimi chcete dobře vycházet. Máme tam přátele a známé a není nic lepšího, než když můžete s jakýmkoli problémem zaběhnout za sousedem nebo se přeptat v hospodě, kdo by uměl to či ono sehnat nebo opravit.

Vaší prací v Nadaci Charty 77 jsme začínali, pojďme s ní i skončit. Máte nějaký sen, kterého byste chtěla v téhle pozici dosáhnout?

Mám před sebou dva důležité úkoly: za prvé udržet nadaci v perfektní kondici, rozvíjet všechny její projekty a přesvědčit dárce i klienty, že se odchodem Boženy Jirků a mým příchodem nic dramaticky nemění. A pak bych se ráda víc věnovala mladší generaci, která nadaci a její projekty možná vůbec nezná. Chtěla bych lidem ve věku mých dětí ukázat, že děláme skvělé věci a že pomáhat lidem, kteří to potřebují, je důležité.

Proč je to důležité?

Protože když máte to štěstí, že jste zdraví, fungují vám obě ruce i nohy, nemáte žádný handicap, tak jste nesmírně šťastný člověk. Ale ne každý měl takové štěstí, a když někomu pomůžete, budete mít nejen dobrý pocit, ale kultivujete tím celou společnost. A vůbec to není o hodně penězích. Kontu Bariéry například přispívá pravidelně zhruba 40 tisíc lidí a mnohdy formou trvalých příkazů třeba na 20 korun! Ale těch 20 korun udělá za rok 240 a nakonec se z toho všeho nasbírá neuvěřitelná částka, díky které můžeme spoustě lidí výrazně ulehčit život. Dává vám to smysl? Mně totiž ano.

Miloš Pokorný: Rozpad Těžkýho Pokondru je moje životní zklamání, chtěl jsem to udělat s grácií