Herečka Jitka Smutná: Za svoji dějovou linku s registrovaným partnerstvím v Ulici jsem vděčná

Všichni kolem ní fotili a Jitka Smutná chtěla chodit na výtvarný kroužek. Ale neměla na malířské potřeby, tak zaťukala na dveře dramatického oboru. Díky tomu pak šla studovat herectví, přestože mimo bezpečný okruh „svých“ lidí v pubertě trémou jen šeptala. I o tom mluví v otevřeném rozhovoru. Také o tom, jak se jí líbila dějová linka stejnopohlavního páru v seriálu Ulice.

Jitko, kdybychom vyhlásili soutěž, kdo z tvé generace má nejvíc fotek z dětství, troufnu si říct, že vyhraješ.

Myslím, že jo. Protože celá moje rodina byla „fotografická“. Teta, strejda, který měl fotoateliér na Smíchově a pak byl kameramanem, můj bratr Vladimír dělal na FAMU ze začátku fotografii, na kameru přešel až v druhém ročníku. A já taky fotím. Ale z dětství mají fotky hlavně moji bráchové, protože já jsem benjamínek a tolik jako oni jich nemám. A přestože i můj muž byl kameraman a fotil, tak vlastně já na fotkách moc nejsem.

Prý sis ráda s fotkami jako malá i hrála?

Všichni čtyři sourozenci jsme k nim měli přístup, ten kufr byl zajímavý objekt – a když jsme fotky nemuchlali, mohli jsme se jimi probírat. Já je znám nazpaměť, každou fotografii jsem měla v ruce třeba padesátkrát, prohlížela jsem si i detaily lupou.

Jak jste vyrostli: tři kluci a ty?

Když jsem se narodila, dvojčatům bylo osm a Vláďovi devět a půl. Byli nadšení, že mají holčičku, a dokud byli doma, tak si se mnou hráli, naučili mě jezdit na kole, stavět a pouštět draky. Jednou nám uletěl a já jsem za ním šla z Nuslí až někam do Vršovic, za sebou jsem vlekla bráchy a přesvědčovala jsem je, že ten drak přece někde spadne. Potom už jsem byla tak uklopýtaná, že mě vzali na ramena a odnesli domů.

Bez draka?

Samozřejmě, drak skončil někde daleko. Ale bráchové mě naučili úplně všechno, než dvojčata odešla do vojenské školy Jana Žižky z Trocnova, která byla v Bratislavě – bylo to něco jako vojenské lyceum, to bylo v tehdejší době kvalitní vzdělání. Bylo jim jedenáct a půl, dostali zelené uniformy, měli frčky, ty jim přibývaly tady na rukávku. Chodily jsme pro ně s mámou na hlavní nádraží, když přijížděli domů na Vánoce a o letních prázdninách. A Vánoce s nimi byly nádherné: přijeli bráškové a měli spoustu času! Táta si půjčil promítačku, přinesl krabice s filmy a pouštěli jsme si na zeď v kuchyni našeho minibytečku Chaplina.

Bráchové nezůstali v armádě, že?

Ne. Eda si při zimním přechodu Nízkých Tater uhnal ledvinovou koliku, takže ze zdravotních důvodů z vojny odešel, vrátil se do Prahy a vystudoval ČVUT. A Tomáš sice vojenskou vysokou školu vystudoval, ale pak se dostal do křížku s politikou… A během dvou dnů byl v civilu.

Který z nich byl potom jeden z prvních nejvýznačnějších českých ajťáků?

Oba byli ajťáci, už v šesti letech uměli sestrojit všechny možné elektrické věci, měli věčně pájku v rukou. A na střední škole chodili do kroužku a armáda je vždycky v tomhle oboru o krok napřed. Eda vyvíjel velké počítače. A v době, kdy se do Československa nemohlo ze Západu nic moc dovážet a počítače se daly koupit jen v Tuzexu, Eda řekl, že udělá počítač, který budou moct koupit rodiče pro děti za běžný plat, že si na něj budou moct ušetřit.

A taky chtěl, aby vydržel dětské ruce – protože jeho syn Ondra byl postižený mozkovou obrnou a každou klávesnici mu rozbil. Ten počítač opravdu sestavil, ale pak byl strašně zklamaný, protože soudruzi ho nacenili asi na osm a půl tisíce, což v té době levné nebylo.

Jaké byly začátky tvého bratra Vladimíra, který získal už osm Českých lvů plus sošku za celoživotní přínos kinematografii?

O tom mám jednu písničku. Zpívám, jak jsme oba vyrostli s tím kufrem fotek a Vláďa se pak naučil fotit. Mám album jeho prvních fotek, co udělal s postupy, které mu táta vysvětloval. Tohle album jsem milovala! Když mi bylo asi pět, tak jsem tam taky chtěla být, tak jsem do něj upatlanýma rukama vlepila rodinné fotky, kde jsem jako miminko. Bylo to v době, kdy se řešil Stalinův kult osobnosti, tak se mi pak doma smáli „ty jsi náš malej kultík“. Nesnášela jsem to, protože to není moc pěkný slovo, a navíc bylo spojené s tím vrahounem. Takže dodneška si na sobě moc nezakládám.

K herectví ses prý dostala tak, že jsi chtěla do lidušky na výtvarný obor, ale neměli jste na pomůcky, tak jsi šla na dramaťák?

Takhle přesně to bylo. Dostali jsme seznam, jaké si máme přinést výtvarné pomůcky za tři stovky. A já jsem si uvědomila, že tři stovky jsou pro naši mámu moc. To už bylo potom, co se rodiče rozvedli, a tři stovky byly přesně to, co si máma půjčovala každý měsíc od paní Peřinové, kamarádky z práce. Tak jsem jí ten seznam z výtvarky nedala, aby nebyla smutná. Vedle té výtvarky byla cedule „literárně-dramatický obor“.

Hned jsi tam zaťukala?

Jasně! Chtěli, ať jim něco řeknu. V čítance jsme měli vzadu básničky, které nebyly povinné, byl tam i dopis Taťány Oněginovi. A já ve vytahaných teplákách, okopaných jarmilkách a šmouhách po obličeji, protože jsem cestou do lidušky objevovala svět, jsem vypálila ty zanícené milostné verše. Byla jsem přijata a do dramaťáku jsem chodila až do osmnácti.

Prý jsi ale celý gympl prošeptala. Chtěla jsi být herečka, a přitom ses styděla mluvit nahlas?

S kamarády jsem mluvila úplně normálně, na dramaťáku taky, ale mezi ostatními jsem se v pubertě nějak necítila. Hrozně jsem se styděla, šeptala jsem, fakt mě nebylo slyšet. Měla jsem svůj svět: chodila jsem na filmy, četla jsem básně, četla jsem spoustu knih, které vůbec nebyly určené pro můj věk. V roce 1968 mě začala bavit politika, chtěla jsem dělat novinařinu, ale pak jsem zjistila, že to v normalizačním období nebude to pravé. Tak jsem si zvolila to tajnosnubné divadlo, kde se dal názor schovat za nějakou metaforu.

Pocházíš z Prahy, v angažmá jsi byla nejdřív v Pardubicích a potom kvůli Janu Kačerovi, který šel do exilu do Ostravy, jsi odešla za ním. Jaké to bylo období?

Nádherné. Nádherné od začátku po celých čtrnáct let, co tam Honza režíroval. Nebo co jsem měla na repertoáru jeho inscenace. Nejhezčí období, jaké si můžeš představit! Byl to skvělý režisér, inspirující. Nebyli jsme rušeni žádnou slávou, žádnou popularitou, nikdo nás nepronásledoval, žádné celebrity se ještě nepekly, na to jsme si nehráli.

Bulvár nebyl…

Nebyl, takže jsme dělali jenom to divadlo pro naše diváky, kteří nás tehdy zbožňovali. Plus občas přišlo nějaké natáčení.

V Ostravě ses provdala za kameramana Jaromíra Nekudu, narodily se vám dvě děti. Jak těžké pak bylo stěhování do Prahy?

Já jsem hrozně chtěla do Prahy, protože jsem tady měla maminku – byla hodně nemocná a já jsem se o ni chtěla starat. Nešlo mi o to, dostat se do nějakého pražského souboru, ale přihodilo se, že jsem dostala nabídku do Divadla Na zábradlí, kde byl výborný soubor a režisér Grossmann. Tam jsem opravdu chtěla. Ale během změn po 17. listopadu 1989 se změnila situace, šéf Divadla Na zábradlí Ivan Rajmont, který mi sem dal nabídku, odcházel. Šel do Národního a vzal si mě s sebou, což byla velká pocta. Dokonce jsem se tam setkala s Honzou Vlasákem a Janem Kačerem…

… se kterými jsi byla v Ostravě. Takže kruh se uzavřel. A s Janem Vlasákem jsi pak hrála i v ABC. Proč jsi z Národního divadla odešla?

Odešla. Naprosto vesele, bez nějakých problémů, že z Národního se neodchází, jak se tenkrát říkalo. A byla jsem v ábíčku fakt šťastná. Kdyby nepřišla nabídka z Ungeltu, tak bych tam asi zůstala, ale Ungelt má takové kouzlo, že jsem neodolala. Další báječný krok. Byl to dárek.

Čím sis ho zasloužila?

To nevím. Nedokážu to posoudit, nemusím se hodnotit. Možná zkušenost? Ale jsem moc ráda, mám tam už několik představení a jsem tam šťastná. Hned na začátku, když jsem šla do prvního angažmá do Pardubic a pak jsem odcházela do Ostravy a Prahy, jsem si řekla, že jsem prostě kočovná. A že mi nesmí být líto opouštět místa, která mám ráda, protože to litování mě zdržuje. Sentiment je nepříjemný. Někdy je milý, ale hlavně zdržuje. Zakázala jsem si ho, takže jsem se se změnami vyrovnávala lehce.

V posledních letech hraješ i v seriálech. Co tě na tom těší?

Baví mě ten zápřah. A vždycky vyprávím příběh. I na jevišti je pro mě příběh nejdůležitější, i kdyby byl sebemenší. I kdyby byl obsažený v malé roli. Třeba Ulice je psaná tak, že je to velký příběh a uvnitř jsou menší příběhy jednotlivých rodin. Pak je v jednotlivých scénách klidně malinký příběh, napsaný na třech stránkách. A rozhodně by měl být dobře zahraný. To hledání příběhu mě těší. Bohužel to není pravidlo – v některých seriálech příběhy hledáš těžko, ve scénáři je spousta vycpávkových vět a situací.

Už když jsi dostala nabídku do Ulice, věděla jsi, že tam budeš mít dějovou linku s registrovaným partnerstvím?

Vůbec ne.

A vadilo ti to potom?

Ne. Zeptali se mě. Kdybych řekla, že to nechci, tak možná napíšou jiný příběh. Nebo bych v Ulici skončila. Ale já jsem byla šťastná, že to tam bude, protože je to dneska součást života, na celém světě už je to normální – kromě pár zemí, kde jsou homosexuální vztahy ještě trestné. Přijde mi správné, že je takové téma součástí seriálů ve 21.století.

Ale bulvár si tě vychutnával, když jsi udělala coming out. A díky Ulici ti bylo jasné, že bude mít příležitost omílat to znovu.

Ano. A dokonce jsem někde četla, že jsem tu roli dostala, protože jsem lesbička.

A co Miluška Šplechtová – po čtyřicetiletém manželství s Honzou Hrušínským?

Na tom vidíš, jak jsou podobné teorie hloupé. Herectví je jenom jedno, nemá nic společného s našimi osobními osudy. Ale může být díky těm osudům bohatší – anebo chudší.

Ještě jeden seriál mě zajímá: Vinaři. Nebyl jednoduchý v tom, že se celý štáb musel přestěhovat na Pálavu. V čem to bylo pro tebe přínosné?

Bylo to nádherné, protože jsem tam získala báječné přátele. Třeba paní, u které jsem bydlela v penzionu, se stala mou kamarádkou. S přítelem hráli na vozembouch a kytaru, já jsem vzala kytaru a hráli jsme spolu. Všichni, prozpívali jsme tam večery. Ráda bych se tam podívala znovu – i do okolí. Navíc tam mám sestru Danu, z tatínkova druhého manželství, mám ji moc ráda.

Točíte i o prázdninách, musíš se kvůli tomu vracet třeba z chalupy. Uděláš si čas na ryby?

To je trošku složitější, moc ne. Asi moc neumím plánovat. Přitom plánuju pořád, jsem sama sobě manažerem. Je to nejtěžší věc, kterou dělám: Hledám v diáři volné termíny. Když mi zbydou dva dny, zrovna si nevzpomenu, že bych mohla jít na ryby. Přitom to miluju, rybařit mě naučil táta, v Podhradí na Sázavě na lískový prut a rohlík, tehdy ve mně vzbudil lovecký pud. Šla bych. Asi mě musí někdo vytáhnout… Doufám, že rybařit stihnu naučit i vnuky.

Slavná Jindřiška z Pelíšků: Kdybych neodmítla Bobule, zřejmě bych neměla dcery, říká Kristýna Badinková Nováková