Stará, tlustá, na dně. „Sakra, ropucho, musíš něco udělat,“ říkala si Jitka Sedláčková. Pravou lásku našla až po 50!

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Herečka Jitka Sedláčková s partnerem Pavlem Töpferem baví svými příspěvky na sociálních sítích a po představení dnes už legendární show čtyř hereček Můžem i s mužem se na ni obracejí ženy jako na starou známou. Co jí radil ohledně vztahů dirigent Libor Pešek? Proč nebyla okamžitě nadšená ze zprávy, že bude babičkou? A jak se dokázala odrazit ode dna? O tom mluví v otevřené intimní zpovědi. Protože když Jitka Sedláčková něco dělá, tak pořádně – nikdy nic nešplíchá.

Jitko, když jsi neměla lásku, tak jsi říkala, že žiješ ze dne na den. Jak je to dneska?

Žiju pořád ze dne na den, mocí přítomného okamžiku, ale na sto procent. Já opravdu o zítřku nepřemýšlím. Leda večer: zjistím, že odpoledne jdu na vernisáž nebo že hraju někde mimo Prahu, tak se jdu podívat kde.

A tušíš, kam chceš v létě na prázdniny?

Povídáme si s Pavlem o tom, co bychom chtěli vidět. Vypsala jsem si třicet malých evropských měst, kam se létá z Prahy, a odškrtáváme. Mám přání, ale nechci napevno říct, že to bude tehdy a tehdy.

Kamarádila jsi s dirigentem Liborem Peškem a on ti prý radil, ať si sepíšeš deset věcí, které bys chtěla, aby měl tvůj partner. A že se potom aspoň v devíti musíte sejít.

Ano, z těch deseti je devět nejmíň, kam můžeš zajít. Lepší je devět a půl, devět a tři čtvrtě. Libor říkal, že když někdo žije s někým, s kým má společné třeba jen tři body, a říká si, že to nějak zvládne, tak to se nedá. Nedopadne to dobře.

Povedlo se to s Pavlem?

No jo, to se povedlo. To je devět celých devadesát devět. Tu setinu si nechávám pro svou svobodu.

Lidé, kteří se zamilují ve vyšším věku, než je třeba pětadvacet, říkají, že je dost těžké se spolu sžívat. Jak jste to měli vy?

To je právě ten příklad, že když se lidé k sobě fakt hodí a mají těch téměř deset společných bodů, tak se žádné sžívání neřeší, protože to jde ladně. To je termín Jaroslava Duška: Jde to ladně. Za celou dobu jsme se nepohádali. Máme spory o politiku, ale když to téma otevřu, Pavel mi řekne: „Vlády odcházejí, vlády přicházejí.“ Tím to končí. A máme spor v tom, že já jsem antikuřák a Pavel je milovník cigaret. Jinak nemáme vůbec žádné spory. Děláme si ze sebe srandu – a to je nejvíc. Prostě se hodně smějeme.

Když je chlap vedle tebe správně, tak ženě dodává klid. Já jsem buldozer, bourák, všechno udělám. Ale vnitřně jsem žena a ženy potřebují chránit. A ochraňovat. I ty nejtvrdší, největší buldozerky jsou rády, když je někdo vedle nich. Klidně řeknou: „Zeptejte se mého muže.“ Nebo: „Můj muž říkal.“ Já tu ochranu z jeho strany cítím… A to je pro mě asi nejvíc, co ke mně přišlo s tímhle vztahem. To, že nejsem na nic sama.

Když jsi vztah neměla, s kolegyněmi jsi udělala divadelní představení Můžem i s mužem. Tam si děláte ze svých slabých míst legraci. O tom, jaké to je, když ženská nemá chlapa nebo když si nese nějaké zátěže z rodičů, z minulosti a podobně. Braly jste to tak, že to třeba odehrajete pětkrát, desetkrát… A už jste dvakrát objely republiku.

No ne-li třikrát! To představení se stalo fenoménem, pro nás je to až nepochopitelné. Ustály jsme i změnu v obsazení – místo Kairy Hrachovcové nastoupila Eva Leinweberová.

Tím pádem se změnil i jeden z příběhů – Eva Leinweberová si přinesla svůj.

Ano. Eva zapadla naprosto skvěle do party, vplula k nám naprosto bez problémů a potvrdilo se nám, že téma té show je nadčasové a variabilní. Máme pořád plné sály a ženy se s námi ztotožňují. Ženy hledají muže, muži hledají ženy… Anebo když se někdo cítí květinou a hledá třeba bramboru, ať si ji hledá. Já uznávám všechna pohlaví, pokud neubližují ostatním. Ať si každý je, kým chce. Já jsem žena a ne že bych hledala muže, prostě jsem hledala lásku.

Dlouho nepřišla…

Ke každému nepřijde. Kolik je nás na světě – osm miliard? Kolik z těch osmi miliard má štěstí, že našli toho pravého jako ty a já?

Před lety jsi mi říkala, že v padesáti ses cítila jako stará, tlustá, ošklivá ropucha. Jak těžké je to v sobě přenastavit, aby se z toho člověk zvedl?

Úderem padesátky jsem se dala do pořádku. Cítila jsem se blbě, a když Pavel vidí fotky, tak mi říká, že jsem čím dál hezčí. Když já vidím svoje fotky mezi čtyřicítkou a padesátkou, tak se vůbec nedivím, že jsem neměla třeba tolik práce na kameru, kolik mám teď, protože jsem byla takový neurčitý divný typ. Stala jsem se jakousi ropuchou – a to se nechci dotknout ropuch! Viděla jsem tu nejpříšernější ropuchu v sobě. Nechtěla jsem život vzdát. Řekneš si: „Život je konečný, tak sakra, ropucho, musíš se sebou něco udělat.“ To něco je v hlavě, a když si to uvědomíš, dáš se do toho a pak vidíš výsledky. Když si jdeš koupit první menší oblečení a okolí ti říká, že ti to sluší, je to motivace. Mně nejvíc pomohlo běhání a práce venku. Nejsem typ do posilovny, ale staré tepláky, tričko a boty…

A vyběhnout.

Do lesa. Běhávala jsem deset, čtrnáct kiláků. Teď mám problémy s achilovkami, tak musím opatrně, ale jinak jsem Forrest Gump. Pavel se směje, že od rána, kdy vstanu, běhám po baráku. Běhám doma, běhám venku, všude běhám.

Pořád ještě bereš běhání i jako antidepresivum? Protože pokud vím, léky, i když jsi byla dost na dně, jsi brát nechtěla.

Léky pro těžce nemocné pacienty bych si nedovolila zpochybňovat, ale nejsem milovník cpaní se léky. Říkám, že se chci mít v rukou, že o sobě chci vědět, jak na tom opravdu jsem. Antidepresiva jsem brala asi měsíc potom, co mi umřela maminka. A pak jsem přestala, protože jsem zjistila, že jdu níž a níž, že mi to nepomáhá. Od té doby jsem nebrala nic. Nebudu nic brát. Jsem přesvědčená, že mi pomáhá práce.

Když sis potom napsala text písničky Padesát pět plus, to je pěknej hnus…

… to je pěknej hnus, bývala jsem kus, zdobí mě korunka zubní, ženská, už konečně zhubni.

To už jsi dokázala brát s velkým nadhledem.

Fascinuje mě, že politici chtějí, abychom šli do důchodu v osmašedesáti. Ale cestovní kanceláře nabízejí zájezdy pro seniory padesát pět plus – z toho to vzniklo. Kdy si teda ten zájezd se slevou vychutnám?

Když jste začínali s představením Můžem i s mužem, tak se na tebe obracela spousta žen. Je to tak pořád?

Je. I díky tomu, že jsem si v průběhu koronaviru založila instagram. Protože některé kolegyně propagují drahé krémy, tak jsem jako první příspěvek zveřejnila, jak se patlám zakysanou smetanou. Pak jsme s Pavlem začali točit srandičky, blbnout. Ženy se pak ptají, co můj kluk – protože se jim líbí, že v našem věku říkám, že to je kluk. Píšou mi, a když přijdou na představení, říkají třeba, že si myslely, že jsme tlustší a ošklivější. Nebo že jsem pro ně inspirací, že v žádném věku život nekončí. Nikdo to nikdy nesmí vzdát, i když je to někdy velice těžké. Podle mě pokud není člověk smrtelně nemocen nebo ho nepostihne tragédie, tak se se vším dá něco dělat.

Máš nějaký vzor?

V tomhle je pro mě příklad Jiřina Bohdalová, která říká: Ne, nesmím sednout, nesmím lehnout, prostě musím jet. Dokud pojedu, žiju. Ten motor musíš mít vevnitř. Já ho mám, mám to štěstí, že mám v sobě ohromnou energii. Nálož energie, která může samozřejmě někoho obtěžovat.

Máš dost rolí před kamerou, což jsi dříve nemívala. Jak ti tam je?

Je bezvadné, když někdo zavolá a chce přímo Jitku Sedláčkovou. Ví, kdo jsem, a chce mě proto, že jsem taková a maková. To bylo moje přání, můj sen. Aby nikdo neříkal: „A vy jste která?“ Vypracovala jsem se, i když nejsem vyloženě mainstream. Mám velkého spojence v Ireně Pavláskové, to je moje dvorní paní režisérka, autorka, životní přítelkyně. Přítelkyně i Pavla. Hodně mi pomohla i v sebedůvěře – třeba mě přesvědčila, ať o sobě neříkám, že jsem stará. Tak jí říkám, ať píše scénáře, dokud jsem mladá. Vkládám do ní naděje na budoucnost zajímavých filmových a televizních příležitostí. Samozřejmě bych si přála, abych měla role a aby nebyly bezobsažné. Abych se měla čeho chytit. Ale je pravda, že já i z malé role udělám i z lejna – nebo můžu říct slovo hovno? Tak i z hovna upletu bič.

Dobře.

Prostě si vždycky něco najdu, aby to nebylo přehlédnutelné. Po stránce nabídek jsem šťastná a děkuju tam nahoru nebo dolů – nebo já nevím, kam se má děkovat, že to přišlo, že práci mám. Protože právě do padesáti jsem moc příležitostí před kamerou neměla. Teď si jich vážím, vyhledávám je, baví mě. Troufám si říct, že někdy mě baví víc než divadlo.

A to je co říct!

Je, protože já jsem divadelní herečka.

Tvůj velký kamarád, herec Michal Kern, který nedávno dostal Českého lva, mi řekl, že si tě váží mimo jiné i proto, že ti vůbec nevadí, když se ztrapníš. Nevadí ti hrát podivné ženštiny s bláznivými drdoly?

Každá herečka, která chce kopírovat život a chce být pravdivá, tak se do zrcadla nekouká. Copak když vyjdeš na ulici, jsou všichni nádherně vypolstrovaní? Dokonale učesaní a nalíčení? Ano, jsou všichni nádherní, svým způsobem. A to mě baví. Nejsem ten typ, že bych si hlídala za všech okolností, ze kterého úhlu mě zabírají, jestli mi to sluší. V určitém věku si dáma hlídá ruce, podbradek a krk. Já v civilu taky, ale před kamerou je mi to jedno, a když má můj věk posloužit roli, tak to neřeším. Baví mě to, to je základ.

Záleží ti i na tom, s kým hraješ?

Na tom mi teď už záleží nejvíc. Kdo tam bude, je první, na co se ptám. Miluju herce, tu naši komunitu, jsem šťastná, že mezi české herce patřím. Například z Revíru pro Televizi Seznam mi volal režisér: „Já ti nic neslibuju, protože před tebou bylo na tu roli asi šest hereček a žádnou neschválili. Ty jsi byla až úplně poslední varianta. Jenom abys to věděla.“ A já polykala. Říkala jsem si, že to je teda v háji, sázel jména fakt významných umělkyň. Druhý den mi volal, že jsem byla schválená.

To byl asi příklad práce, kde jsi byla „mezi svými“.

Právě. S Davidem Matáskem se znám od patnácti, s Davidem Prachařem od gymplu, s jeho ženou Lindou Rybovou jsem byla dlouho v angažmá, Lálu Dulavu znám ještě z divadelních časů v Brně a Ondra Pavelka mi hraje manžela v Poldovi. Bylo to senzační natáčení, měla jsem radost. Připadali jsme si jako na skautském táboře.

Životní role si užíváš dvě. Jsi po letech partnerka a poprvé babička. Když jsi mi před časem říkala, že tvůj syn Filip bude mít miminko, tak mě překvapilo, že se s tím nemůžeš úplně srovnat.

Nevěděla jsem, co s tím. Říkala jsem si: „Tak, a jsem babička…“ Pak mě kamarádka Slovenka upozornila, že babička je dobrý, že u nich bych byla starka. Navíc jsou i babičky čtyřicetileté. Během čekání na miminko jsem se začala těšit, a když se měla Avinka narodit, byli jsme s Pavlem na chatě, sedli jsme ráno do auta, jeli jsme do porodnice, stáli jsme za dveřmi a slyšeli jsme, jak Avinka poprvé zabrečela. Když se sestřička zeptala „tak babičko, kdo si ji chce pochovat“ bála jsem se. To jsem ještě netušila, že ji za tři týdny budu poprvé hlídat. Dneska mi přijde, že je to strašně dávno.

Jsi hodně hlídací babička. Těší tě to?

Těší. I Pavel ji má moc rád a ona ho miluje. Míváme ji často. Vyrážím s ní ráno ven, Pavel vaří, my přijdeme na oběd, pak zase jdeme ven. Je to moje velká láska.

Krásně si to sedlo.

Je to fatální vztah. Můj syn je do ní absolutně zamilovaný, narozením Avinky se změnil, i kouřit přestal. Je oddaný otcovství tak, že mě to fascinuje. Když vidím, jak jdou spolu, je to ten typický obrázek s medvídkem Pú, jak odcházejí ke slunci. Rodiče Avinky spolu nežijí, což mě mrzelo, ale pochopila jsem, že nejdůležitější je, že Avinka vyrůstá v harmonických prostředích. Roste z ní veselá silná holka, která je všude doma a všude má svoje místo. U tatínka, u maminky, u mě s Pavlem, má ještě dědečka Romana, což je můj bývalý muž, tatínek Filipa. Pak má babičku a dědu ze strany maminky. Je to dítě, které je napojené samo na sebe. Já se od ní učím, protože ona je opravdu se sebou spokojená. Tohle umění kdyby nám zůstalo do dospělosti!

Miluše Šplechtová jako milující babička: Ten mě má tak omotanou, že si se mnou může podnikat úplně všechno!