Jana Švandová: Když se zamiluju, rozvádím se! Nikdy jsem to netáhla na dvě strany…

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jak na světoznámého francouzského šansoniéra oblíbená česká herečka Jana Švandová vzpomíná? Čím ji překvapila Annie Girardotová a jak Věra Galatíková způsobila, že místo archeologie šla Jana studovat herectví? A jak přijala, že její jediný syn odjel coby humanitární pracovník do Ugandy nebo Afghánistánu? I o tom Jana Švandová otevřeně mluví v rozhovoru z cyklu Intimní zpovědi.

Když jsme spolu natáčeli a měla jsi s sebou vnučky, vysvětlovala jsi jim, že opakování záběrů a čekání patří k herectví. Nechceš, aby o něj měly zájem?

Myslím, že každý má svůj osud. Já jsem taky netoužila hrát, chtěla jsem studovat archeologii. Osud tě asi zavede tam, kam má. Pochopitelně, kdyby si holky herectví vybraly, bude to jejich rozhodnutí, bránit jim nebudu. Ale nezatajím jim, že herectví není lehká profese a že musíš mít velké štěstí. Opravdu celý život. A to štěstí není pokaždé. Dělat dobré divadlo je velká dřina. Můj tatínek nebyl spokojený, když jsem se rozhodla pro divadlo. Říkal mi, že to není jednoduchá profese.

Jak to věděl?

Tatínek se o divadlo zajímal. Vždycky, když přišel na moji premiéru, byla jsem hrozně nervózní, ptala jsem se: „Tak co?“ A on mi říkal: „Janku (protože jsem prvorozená dcera a on chtěl mít prvního syna, tak mi vždycky říkal Janku), no, nebylo to nejhorší, ale mohlo to být lepší.“ Takže o tom je herecká profese: často se strašně nadřeš a nejsi za to dobře oceněná. A mě to mrzí, stejně jako že kritici jsou často nemilosrdní a vlastně si té práce neváží. A to platí i o filmu. Je za ním strašně práce a pak kritik napíše, že to je nejhorší film, jaký kdy viděl. Není konstruktivní, je zlý.

Tatínek byl k tobě vždycky takhle přísný?

Tatínek byl voják. K nám třem děvčatům přistupoval opravdu vojensky, výchova byla tvrdá. Já jsem odešla z domu v osmnácti, moje mladší sestry chtěly jít v mých šlépějích a měly to mnohem těžší, protože táta si to nepřál. Až postupem let moji práci oceňoval, viděl se ve mně. Byl totiž velký komediant, hrál u ochotníků. Když jsem tančila ve StarDance, viděl první díl, už těžce nemocný, umíral. To byl pro mě asi nejhorší okamžik v životě, tehdy jsem si říkala, že tuhle profesi už nechci dělat. Protože jsem nemohla být s ním. Měli jsme blízký vztah.

A maminka?

Maminka byla velká hudebnice. Moje vnučka Azárka má po ní piano. Maminka jako mladé děvče hrála v dívčím orchestru na akordeon. Na harmoniku, kterou zdědil zase můj syn. Byla strašně šikovná, ale protože se seznámila s mým tatínkem, když jí bylo osmnáct, a přišla do jiného stavu, musela toho nechat a věnovala se mně a pak i mým mladším sestrám.

Po maturitě ses na vysněnou archeologiii nedostala, tak jsi šla k divadlu jako elévka. Měla jsi v plánu hlásit se na archeologii znovu?

Přesně tak. Myslela jsem si, že divadlo budu mít jenom jako takové rozptýlení. Ale jak kdysi říkal pan Höger, když člověk přičuchne v divadle ke šminkám, už u nich zůstane. Věra Galatíková mě připravila na JAMU. Vlastně mě ukecala, abych to zkusila. Říkala: „Jsi zajímavá holka, vypadáš na tom jevišti docela dobře, nechceš zůstat u divadla?“ Já jsem jí vysvětlovala, že chci dělat něco jiného, ale ona mě přesvědčila, ať to zkusím, a když se nedostanu, můžu si dělat tu svoji archeologii.

Vzali mě, a Věře tedy vděčím za to, že dělám tuhle profesi. Zajímavé je, že jsem pak točila francouzský film s Annie Girardotovou, kterou Věra Galatíková dabovala ve všech filmech, tak jsem je dala dohromady. Připadalo mi jako dobrý nápad vzít je někam, kde to my ženy máme rády: tak jsme šly nakupovat do butiku oblečení. Bylo to hezké setkání.

Jak na Annie Girardotovou vzpomínáš?

Když jsme dotočily film, řekla mi, že až budu někdy v Paříži, mám jí zavolat, že zajdeme na skleničku. Asi za dva roky jsme jeli s manželem do Paříže, tak jsem jí zavolala a ona nás pozvala. Představovala jsem si, že bude bydlet v nějakém velkém bytě, a ona měla malý byteček, dva pokojíčky se střešní terasou, kde měla i zahradu. Na té střeše trávila většinu času. Šli jsme dolů na skleničku, nikde žádní paparazzi, šli jsme kolem obchůdků s rybami a ovocem, všichni ji zdravili „Bonjour, Annie“, dali jsme si pastis… Byl to krásný zážitek.

Ty jsi francouzsky uměla díky stáži, že?

Měla jsem kliku, že když jsem byla v Budějovicích v divadle, tak přišla nabídka na půlroční stáž do Francie. Já jsem měla zájem, ale neuměla jsem ani slovo francouzsky a musela jsem dělat přijímací zkoušky. Oni říkali: „Proč chcete jít studovat do Francie, když vůbec neumíte francouzsky? Proč si nepustíte nějakou francouzskou stanici, abyste se jazyk trochu naučila?“

Vysvětlila jsem jim, že bydlím v pokojíčku s kuchyňkou s kolegyní Eliškou Balzerovou a máme jenom jedno rádio, a to rozhlas po drátě. Oni vůbec nechápali, co to je. Ale zaujalo je to a možnost získat stipendium mi dali. Díky tomu se domluvím. I když nemluvím perfektně, domluvím se. A jak tu po revoluci točilo několik francouzských společností, dostala jsem příležitost hrát v seriálu s Annie Girardotovou. A taky s Charlesem Aznavourem.

Film Angelina.

Ano. A to byl taky neuvěřitelný zážitek – už jenom se k té práci dostat.

Prý tě nechtěli, protože jsi moc krásná.

Byla to role taxikářky, vyléčené alkoholičky, tak podmínkou bylo, abych byla zdevastovaná. Řekli mi, že bych se panu Aznavourovi typově líbila, ale vypadám moc hezky. „My vám dáme měsíc a vy se zdevastujte.“

Tak jsi chodila na mejdany?

No to víš, že jsem flámovala. A příště jsem přišla na kamerovky taková nevyspalá. Filmaři říkali, že je to o něco lepší, takže panu Aznavourovi moje záběry pošlou. No a on mě schválil. Když měla být první schůzka, říkala jsem si: „Ježíši, Aznavour, to je známý lamač ženských srdcí! To bude průšvih, jestli já se do něj zamiluju!“

A byl průšvih?

Nebyl, protože on byl ve věku mého tatínka. Ale byl to úžasný člověk. Šarmantní osobnost. Zajímavé bylo, že když jsme točili po Praze, Češi ho ani moc nepoznávali, ale cizí turisté, třeba Japonky, ty když ho uviděly, tak málem dostávaly srdeční záchvaty. Když jsem pak jela do Paříže, byla jsem na jeho koncertu k osmdesátinám. Bylo to fantastické.

A když měl koncert k devadesátinám v Praze, pozvala mě pořádající agentura. Já jsem stála o to, abych se s ním setkala, měla jsem pro něj dárek: tablo z fotek z filmu Angelina. Ale bodyguardi mě k němu nepustili, ani nevím, jestli mu o mně řekli. Už jsem se s ním nikdy nesetkala, což mě mrzí, protože jsme během natáčení měli přátelský vztah.

Takže když tě zajímá, jestli jsem ráda, že tu profesi dělám, tak jsem. Protože jsem potkala spoustu zajímavých osobností. Nejenom herců a režisérů, ale i těch, které není nikdy vidět. Někdy vznikla fajn přátelství. Ale kdybych se znovu narodila, už bych si asi tuhle profesi nevybrala. Chtěla bych být bytový designér.

Už ne archeoložka?

Ne. Protože jsem se k tomu povolání nikdy nedostala a vlastně pořádně nevím, co obnáší.

Jak ses bála, aby ses nezamilovala do Charlese Aznavoura, tak to znamená, že jsi zamilovávací typ?

Právě. Já když se zamiluju, tak se pak rozvádím. A to jsem si říkala – už ne. Počtvrté…

Tvůj spolužák z gymnázia Jiří Bartoška si z tebe prý dělá legraci, že nechápe, jak se herečka může rozvést s plastickým chirurgem a filmovým producentem.

Ano, říká, že nechápe, jak jsem mohla dělat takové blbosti. No mohla – to je zamilování. Provdala jsem se za developera. Prostě jsem se zamilovala a netáhla to na obě strany. Rozvedla jsem se a vdala.

No a teď to vidíš jak?

S mým současným mužem? Že už mi zůstane až do smrti. Myslím, že v určitém věku by to člověk už neměl měnit. Pokud si s partnerem rozumíš a je to parťák do nepohody, je to fajn. To Pavel je, proto s ním jsem.

Tvůj syn, jediné dítě, je humanitární pracovník. Jak těžké bylo, když oznámil: Mami, jedu do Ugandy. Jedu do Afghánistánu, Pákistánu…

Nejdřív jsem říkala, že se zbláznil. A pak jsem si uvědomila, že je to dospělý člověk a rozhoduje o svém životě sám. Každý má svůj osud a já věřím, že on ten osud má dobrý. Tak jsem se to nějak snažila vydržet. Věřila jsem v ten osud.

Nebyla jsi prudící matka?

Ne. Nebyla. To ani nejde, nenechal by si to líbit. V Afghánistánu jsem za ním nebyla, v Ugandě a v Pákistánu ano.

Jaké to bylo v Pákistánu – pro tebe, atraktivní blondýnku?

Měla jsem strach. Nikdy nevíš, kdy za tebou něco bouchne, někdo ti ublíží. Žen si nikdo neváží, jsou jenom služky a zploditelky dětí, to tam cítíš na každém rohu. To mi hodně vadilo, jinak je to krásná země.

Musela ses nějak maskovat?

Nakoupila jsem si samé velké věci, abych zakryla své ženství. Nosila jsem dlouhé sukně a dlouhé rukávy. Ale jsem ráda, že jsem to zažila, že mě syn se snachou přemluvili, abych tam jela. Pak už jsem se o ně tolik nebála.

Před časem jsi mi říkala, že si musíš vybírat práci, aby sis stihla víc užívat života. Daří se ti to?

Jak kdy. Jo. Někdy se ti stane, že opravdu nemáš půl roku co dělat. Ale pravda je, že já hraju pořád hodně v divadle, představení mám průběžně. Divadlo mám ráda, ale mám ráda i film, takže někdy přijde do spousty představení natáčení – a z toho jsem trochu šílená. Jsem ale ráda, když nějaká nabídka přijde. I proto, že to posílí moje ego.

S jakými nabídkami jsi nejspokojenější? Jednu dobu jsi dostávala jenom samé sexy ženské. Potvory.

Když jsem vyšla z maskérny před natáčením seriálu Osada, režisér Radek Bajgar říkal: „No prosím, jak lze udělat ze sexbomby babičku.“ „Ale já jsem babička,“ namítla jsem.

Připadala sis někdy jako nesexbomba? Měla jsi někdy mindráky?

Jako mladá jsem se styděla za své vnady. Dokonce jsem se hrbila. No a pak, když jsem se postavila rovně, říkalo se, že jsem si nechala udělat poprsí. A taky mám mindrák, že nemám dlouhé nohy.

Ale máš krásné nohy!

Děkuju. Jenomže jsem milovala ženy s dlouhýma nohama a já jsem prcek.

Nevadí, přesto jsi pro ženy vzor.

Jenomže život strašně letí! Když bilancuješ, říkáš si, které období asi bylo nejlepší. A pak si řekneš: „Vlastně každé období stálo za to.“ Každé bylo v něčem nějakým způsobem krásné. Když to tak bude dál, tak budu spokojená. Hlavně abych byla zdravá. A mí nejdražší také.

>>>Nechtěla jsem být věčně Evička Tričko ani sestřička Vendulka! Herečka Veronika Jeníková nemá ráda škatulky