Zpěvačka Jana Fabiánová o kauze Cimický: Ve vyspělých zemích jsou tresty za sexuální násilí mnohem vyšší!

Jana Fabiánová byla hostem podcastu Bubliny v březnu 2024. Plánovala vzpomínkový koncert pro svou maminku Naďu Urbánkovou, mluvila o svatbě i plánech, jak pomoct lidem, kteří mají za sebou traumatické zkušenosti. O kauze psychiatra Jana Cimického jsme tehdy nehovořili, protože teprve probíhal soud. Jana Fabiánová byla před třemi lety první, kdo veřejně upozornil na sexuální obtěžování pacientek známým psychiatrem a zveřejnila svoji zkušenost.

Jak vnímáte rozsudek v případu psychiatra Jana Cimického, který byl uznán vinným v kauze vydírání a znásilnění žen ve všech bodech obžaloby?

Jan Cimický dostal nejvyšší možnou sazbu, to vnímám vzhledem k délce páchání trestných činů v letech 1979-2019 a množství obětí ve spisu (39) za dobré. Jakou sazbou náš systém reflektuje závažnost sexualizovaného násilí a zneužití moci, je už otázka jiná. V jiných vyspělých zemích jsou tresty za tyto činy většinou mnohem vyšší.

Šéf Lékařské komory Milan Kubek mimo jiné k případu řekl: „Kdyby se dotyčné ženy nebály, mohly zabránit další trestné činnosti…“ Jaký je k tomu váš komentář?

Před pár dny jsem Milanu Kubkovi poslala otevřený dopis, v němž stojí: Je spousta možností, jak lze tuhle smutnou věc komunikovat, aniž byste házel vinu na oběti znásilnění, které pana Cimického nakonec zastavily, pane Kubku. Například můžete vyjádřit upřímnou lítost a soucit s těmi, kterým člen vaší Lékařské komory poznamenal život. Můžete také říct, že do budoucna budete lépe vzdělávat lékaře, aby dokázali efektivněji pomáhat pacientům, kteří se jim svěří s podezřením na zneužití moci od jejich kolegy. A na závěr můžete dodat, že lhostejnost a arogance moci nemají v roce 2024 ve vaší organizaci místo. Medicínu považuji za poslání a lékaře vnímám jako vysoce inteligentní a emočně zralé jedince. Ale vaše reakce, jako šéfa LK, mě přesvědčila o tom, že tu chybí z vaší strany opravdové porozumění širšího významu celé kauzy. Tady přece nejde o to, aby padaly hlavy anebo se házela špína na oběti, ale o to, co se dá udělat do budoucna systémově lépe, aby už se nic podobného nemuselo nikomu stát.

Nedávno vám vyšla kniha Velký vztahový restart. O čem je?

Kniha začíná momentem, kdy člověk dokáže odejít z toxického vztahu a ocitá se v pozici, kdy má šanci přenastavit si mnoho věcí sám v sobě tak, aby už v budoucnu budoval jen vztahy bezpečné a včas rozpoznal toxické jedince. Komentáře k tématům knihy napsala terapeutka Renata Ježková. Cílem knihy je být průvodcem na cestě za znovunalezenou sebeúctou, vědomě fungujícími vztahy, s cílem mít šťastný a pohodový život.

Sama sebe charakterizujete jako přeživší násilných činů a toxických vztahů. A přeživším i pomáháte, otevíráte bolavá témata.

Podle mě je důležité o tom mluvit, bolestivá témata otevírat a třeba se jim nakonec i zasmát, tedy ne snad jim, ale absurditám, které se kolem těchto situací dějí. Nedokážu si představit nepomáhat. Existují dokonce i studie, že když pomáháte, tak jste šťastní. Člověk to dělá i trochu pro sebe. Věřím, že čím víc se člověk zapojuje a dává, tím má život víc naplněný. Ta reciprocita funguje, například moje máma v to velmi věřila.

Sama máte zkušenost mimo jiné s tím, že jste odcházela z toxického vztahu. Utekla jste s počítačem a pejskem v náručí. Kde jste tehdy sebrala odvahu a sílu?

Odešla jsem na radu terapeuta, který mi řekl, že je ten vztah už agresivně laděný z jeho strany… Zkrátka už tam byl nůž u krku. Řekl mi, že bych měla utéct a nezkoušet to řešit, s manipulátorem se nic nevyřeší. Chvíli jsem to na jeho radu plánovala a pak utekla. Bylo to těžké období, na druhou stranu mě to zpětně nakoplo a řekla jsem si, že se nenechám srazit na kolena agresorem. Nenechám nikoho, aby směřoval můj život. Zvlášť ne někoho, kdo je zlý a myslí to se mnou špatně.

Od smrti vaší maminky uplynul víc než rok - jaký je ten rok bez ní, co vám nejvíc chybí?

Všechno. My jsme si s maminkou denně volaly, a to mi chybí moc. A musím říct, že ještě pořád mám takový ten pocit: „Jé, teď zavolám mámě, potřebuju se poradit, zeptám se.“ Takže to je těžké. Na druhou stranu po roce si na to člověk začíná zvykat.

Co vám maminka předala a co vás naučila? Jakého z vás chtěla člověka?

Nedávala mi konkrétní rady, ale spíš mě vychovávala příkladem - říkala tedy, že i tím špatným příkladem. „Takového chlapa ne! Teď jsi to viděla a tak to už ne…“ Ale spíš mě vychovávala tím, jaká byla, jak se chovala k lidem, jak byla vzdělaná, jaký měla obrovský všeobecný přehled - ji nezajímala jenom muzika, ale například technologie, ona chtěla být pilotka! Takže ji bavila auta, letadla, technologie, počítače…

Svým vztahem k IT jste jí asi udělala radost!

Tohle ji zcela fascinovalo. Milovala sci-fi filmy a říkala, že v příštím životě bude kapitánka vesmírné lodi. Pamatuji ale, že když jsem byla malá, dávala mi jednu radu - bylo to spíš vtipné, protože jsem vůbec nechápala, co tím myslí. „Kroť své vášně,“ říkala mi a já, protože jsem šišlala, jsem opakovala: „Koko káže!“ Zpětně to vnímám jako až buddhistickou radu - kroť své vášně - aby se člověk zklidnil, uzemnil a pak až jednal. A taky říkala: „Nejdřív mysli a potom mluv.“

Řídíte se tím?

Snažím se, ale nejde to vždycky.

Maminku jste hodně vídala i jako umělkyni na jevišti. Předala vám lásku k umění a zpěvu? Kdy jste vy sama zjistila, že je vám na jevišti dobře?

Určitě mi to předala. Dokonce ještě dlouho během těhotenství vystupovala, takže já jsem už v bříšku měla všechny její songy v DNA. Odmalička mě brala všude sebou – na koncerty apod. A jednou zpívala nějakou smutnou píseň, ale všichni se začali smát - ona se otočila a viděla, že jsem utekla v roce a půl ze šatny a na druhé straně jeviště dělám stojky.

Nekrotila jste zkrátka vášně.

Hlavně jsem chtěla na jeviště a bavit lidi. To byly první náznaky a podle maminky jsem ve čtyřech letech byla zkrátka „jasná“.

Mělo to i stinné stránky, že vaše máma byla hvězda, celebrita?

Určitě. V 70. a 80. letech jsem to pocítila jak ze strany dětí, tak učitelek ve škole… Závist byla mocná a lidé si bohužel představují, že sláva s sebou nese hodinky s vodotryskem a limuzíny, což není pravda. Za komunismu to bylo ještě úplně jinak: Máma odmítla podepsat Antichartu, Chartu 77 nepodepsala, protože byla v rizikovém těhotenství se mnou a poslední dva měsíce musela ležet. Komunisti ji museli tolerovat, protože ji mělo rádo už moc lidí, ale nebyla to symbióza - to v žádném případě. A bylo to znát v každé situaci. Máma měla pořád problémy, i co se týče koncertů, pořád se něco řešilo.

Vnímala jste to?

Máma o tom hodně mluvila i doma. A co se týče závisti ve škole, tak ta zkrátka byla. Já jsem sice na jevišti komediant, ale v životě jsem spíš neprůbojná. A neumím se, nebo teď už možná ano, ve svých 47 letech, za sebe postavit. V dětství jsem se bránit neuměla, ještě k tomu jsem byla pizizubka, měla křivý zuby a nosila brejle, a to je na šikanu jak dělané…

S maminkou jste poté odešly do Švýcarska a tím jste tomu trošičku utekla. Vím, že to nebylo úplně snadné, protože tam byly i problémy s tehdejším partnerem maminky, ale co vám dal ten pobyt jako takový? Kromě znalosti jazyků?

Mně to dalo moc. Odstěhovaly jsme se, když mi bylo 13 let, což bylo těžké - neuměla jsem jazyk, všechny kamarády i první lásku jsem měla tady.

Vy jste opustila první lásku?

Nebylo na výběr… Ale on za mnou i dojížděl, takže jsme se vídali.

Tak to byla opravdová láska!

To ano. Ale Švýcarsko mi opravdu strašně moc dalo, protože na mě nikdo nekoukal skrz prsty, byla jsem najednou sama za sebe a obrovsky mi to pomohlo. Začalo mě bavit se učit, tamní školství je hodně založeno na respektu žáků a učitele. Za nás to totiž v Čechách bylo ještě docela drsné… Švýcarské vzdělávání se soustředilo na dohledávání a spojování informací a souvislostí. Nešlo jen o biflování se nazpaměť. A důležitá pro mě byla svoboda, že jsem sama za sebe. V 15 letech jsem začala sólově zpívat s rockovým sborem, jezdili jsme po Švýcarsku a domácí prostředí jsem tolik neřešila, měla jsem svůj svět…

Vy jste možná byla i ráda, že jste měla důvod z domácího prostředí odcházet?

Byla, no. Bylo to nepříjemné a je mi to za nás obě moc líto. Máma nakonec dokázala od tehdejšího partnera po spoustě let odejít a byly z toho hrozné problémy. Byla to zkrátka špatná volba.

Ve 22 letech jste si změnila jméno. Narodila jste se jako Linda Nemejovská a nyní jste Jana Fabiánová. Co vás k tomu vedlo?

Já jsem se nikdy se svým původním jménem nesžila. A když jsem mámě řekla, že bych si chtěla jméno oficiálně změnit, že jsem si nikdy jako Linda nepřipadala, tak se začala smát a řekla, že jsem původně měla být Jana. Celé těhotenství mi říkali Jana a na poslední chvíli to změnili. Jméno Linda mi ke mně nikdy nešlo.

Ale Janou jste.

Janou jsem.

Vědělo se hned, že Jana Fabiánová je dcerou Nadi Urbánkové?

Na začátku právě ne. To se prokeclo, až když jsem vyhrála Rozjezdy pro hvězdy.

To byla velká věc!

Tehdy ano, ještě nebyla SuperStar.

Ale vy jste se tam s jednou superstar potkala…

Je to tak, s Anetou Langerovou.

Jak se vám podařilo uspět na divadelních jevištích v podstatě po celé republice?

Doma jsme měli videokazety Lizy Minnellli, Michaela Jacksona, Eltona Johna, Barbry Streisand, úžasné jazzové ikony, a to mě formovalo. Do Lizy jsem se zamilovala asi v pěti letech. A říkala jsem si, že to chci! V tomto světě jsem i já šťastná, a i proto to divadlo - to jsem vždy vnímala, že je moje.

Jak vás napadlo odjet do USA?

Chtěla jsem tam asi od svých 13 let, abych mohla potkat Michaela Jacksona. Nakonec jsem potkala Lizu Minnelli, Michaela jsem už nestihla. Ale nešlo jen o idoly, hrozně jsem to tam chtěla zkusit, růst a zažít něco jiného, nového…

Jak jste si Ameriku malovala a co jste pak dostala?

Malovala jsem si ji jako všichni, kdo koukají na americké filmy - ne tedy na ty postapokalyptické, ale třeba na Policajta v Beverly Hills apod. Všechno hezké, čisté, všechno oukej, sem tam nějaká akce, sluníčko. Ale realita je úplně jiná…

Zasvětíte nás, otevřete nám oči?

Los Angeles, kde jsem žila, je velké jako Středočeský kraj - je to obrovský prostor a žije tam nějakých 10 milionů lidí. Je to středobod showbyznysu, toho filmového, je tam hodně peněz, a to z mnoha důvodů, na druhou stranu je tam obrovský problém s bydlením, s bezdomovectvím a mně se tam po nějaké době začalo hrozně blbě žít. Člověku se sice daří dobře, má auto a práci, ale jezdí kolem ulic posetých stany, denně potkává smutek. Snažila jsem se s tím něco dělat, pomáhat, ale v tomhle městě žije snad 70 tisíc lidí bez domova. A nejsou to ti, kdo by nechtěli dělat, jsou to naopak lidé, kteří chodí do práce, dělají školu, ale nedosáhnou na bydlení třeba jenom z toho důvodu, že nemají dobrý kredit – a to vám pak nikdo nedá nájem, i když máte peníze na účtě.

Vám se tam ale podařilo uspět.

Člověk musí zatnout zuby a makat, když něco chce. Amerika vám dá možnost. „Ne“ znamená „ne teď“, ale ne napořád… A v tom městě, které je docela drsné, není čas řešit svoje mindráčky typu: „Nejsem dost hezká, dost mladá, nejsem nejlepší zpěvačka apod.“ Chci to dělat, miluju to, prostě se budu snažit dál. Když jdete na deset konkurzů, devětkrát vám řeknou ne, ale jednou řeknou jo! A vy máte třeba na čtyři roky divadelní hru. Člověk se nesmí nechat ubíjet neúspěchem, ale furt jít dál. Tam mají všichni tu energii, motivace je skoro hmatatelná.

S maminkou jste sdílely i lásku ke zvířatům. A vy se netajíte tím, že je to jeden z důvodů, proč jste dlouhé roky vegankou. K veganství jste se dostala v Americe?

Máma to sice chápala, ale úplně to nebrala, i když v podstatě za to může ona. Zvířata milovala a zvířata milovala ji. My jsme třeba doma v bytě na Petříně měli ovci… A když jsem byla malá, tak jsme na chalupě našly zatoulané kuře - máma ho začala trénovat, kuře jí spalo na klíně, jmenovalo se Pepíček a jedlo normálně z talíře. To se pak těžko rozlišuje, že některé zvíře je hospodářské, tedy na jídlo, nemá emoce a můžu ho zabít a jiné je mazlíček a na to musíme být hodní.

A kuře Pepíček emoce mělo…

On poslouchal, byl veselý, tulil se… Ve mně to vymazalo tvrzení, že tato zvířata si nezaslouží soucit a že je legálně v pořádku, když je týráme v betonových koncentrácích. S veganstvím jsem tedy začala už před odjezdem, ale nevěděla jsem, jak k němu přistoupit a jak správně jíst. Ale v L. A. jsou v tomto hrozně napřed a já brzy pochopila, že vegani můžou být i svalnatí a vyrýsovaní, rozhodně neplatí stereotypy, že jsou to neduživci, kterým svaly nenarostou, mají blbé vlasy a pleť a jsou nemocní.

O toxickém vztahu promluvila v Bublinách i Bára Basiková.