Článek
Populární herečka Veronika Žilková slaví 16. října 65. narozeniny. Potkaly jsme se spolu po zkoušce nové zájezdové komedie Taky patříš do rodiny, kde hraje s Tomášem Krejčířem. A bylo to právě divadlo, co ji zachránilo, když se po třech letech vrátila z Izraele, kam odjela za svým tehdejším mužem, velvyslancem Martinem Stropnickým, a po návratu zůstala bez manžela i bez práce.
Řeč však přišla také na její osudový film Zapomenuté světlo, na to, co považuje za nejdůležitější, i na to, jaká je láska po šedesátce, kterou právě teď prožívá s Ivanem Hubačem.
Slavíte 65. narozeniny a Česká televize k vašim polokulatinám natočila dokument. Je něco, co vás při jeho přípravě překvapilo?
Nejvíc mě bavilo probírat se archivem a připomenout si, v čem všem jsem vlastně hrála. Můžu říct, že ta Veronika Žilková, kterou jsem tam viděla, mě bavila. Spoustu rolí jsem si ani nepamatovala, ale některé mi zase rezonují v hlavě dodnes.
Koncem léta jsme třeba byly s Agátou na Jizerce, kde se natáčelo Zapomenuté světlo. Já tam od té doby nebyla, ale okamžitě se mi vybavila filmová hudba – krásná kytara Radima Hladíka, která zní při scéně, kdy jdu s farářem, Bolkem Polívkou, a přeskakuju ty potůčky.
Nejde o to, že jsem za tenhle film dostala Českého lva, to natáčení bylo prostě krásné se vším všudy – atmosféra, místo, úžasný Bolek. Tak to všechno se mi tam vybavilo, zatímco jsme s vnoučaty pozorovali Perseidy, a v duchu jsem si říkala, jak je skvělé, že jsem ten osud smrtelně nemocné Marjánky jenom hrála a můžu tam teď se svou rodinou být.
V jakém životním období jste Zapomenuté světlo natáčela?
Tehdy jsem měla jenom dvě děti, Agátě bylo deset, a v tom filmu dokonce hrála, a Cyrilovi bylo šest. Po skončení natáčení jsem otěhotněla, takže jsem cenu přebírala asi deset dnů před porodem Vincenta. Bylo mi pětatřicet, hrála jsem v Činoherním klubu a předpokládala jsem, že budu charakterní herečka a rozhodně mě nečekají žádné komické role. Byla jsem jednoznačně nastavená na seriózní artovou tvorbu.
Ani v šedesáti do toho nejdete jinak než v patnácti. Zase jsou v tom city, jenom jste moudřejší…
Ale když vám pak do cesty přišel projekt Tele Tele, přijala jste ho s otevřenou náručí. Jak k tomu došlo?
Po Zapomenutém světle mě Bolek Polívka někdy na podzim roku 1997 pozval do své Manéže a vymyslel si, že tam přijdu nastrojená jako Marilyn Monroe, ale opilá a tu cenu ponesu v igelitce s lahváčema a budu padat do lidí. Já jsem nad tím dost váhala, protože Český lev měl tehdy opravdu váhu, pro mě to byl životní úspěch. Měla jsem pocit, že už bych si možná měla jen sednout na piedestal a prožívat se.
Ale protože jsem Bolkovi fakt věřila, tak jsem do toho šla. A tím odstartovala moje kariéra sebezesměšňování. Díky tomu mě pak kluci z Tele Tele oslovili a nebýt zkušenosti z Manéže, odmítla bych je.
Takže Zapomenuté světlo byl pro mě zlomový film ne kvůli Českému lvu, ale proto, že jsem v něm potkala Bolka Polívku, který mě naučil nebrat se vážně. A tuhle moji polohu teď na sto procent využívám třeba i v Divadle Broadway v inscenaci Dokud nás smrt, kterou mám moc ráda.
V jednom rozhovoru jste mluvila o tom, že i když jste o sobě jako o mámě pochybovala, vaše děti vás dnes utvrzují v tom, že jste obstála. Vždycky jste si prý našla aspoň chvíli času, abyste je vyslechla…
Obstála je dobré slovo. To je tak za čtyři, to beru.
Jaké pro vás byly jednotlivé etapy mateřství?
Myslím si, že je mnohem těžší být matka dospělých dětí než těch malých. Ale to je dané i tím, v jakém období sama žiju. Když jdu s vnučkami na hřiště a pozoruju mladé matky, jak úplně splavené lítají mezi svačinkou, telefonem, nákupem a psem, neměnila bych. Být mladá máma je náročné na čas, protože děti jsou na vás odkázané. Bojíte se a staráte se o ně, ale je to vykompenzované ohromnou láskou a pozorností, kterou vám dávají.
Ale u dospělých dětí už vám zbyde jenom strach. Nevím, jak by se tvářil můj syn Vincent, kdybych ho v jeho třiceti šla přikrývat peřinkou. Mně by to udělalo radost, ale jeho slečna Bea by asi nadšená nebyla. Mateřství dospělých dětí je náročné v tom, že je prostě musíte pustit, ale vaše láska vám zůstane. A co s ní? Polívku z ní neuvaříte.
Je důležité svoje děti neobtěžovat tím, že vám chybí seberealizace, kterou vám přinášely jako malé. Když máte malé děti, stokrát se vám může v práci nedařit, pak přijdete domů, vyperete, vyžehlíte, uděláte večeři a jste zase psychicky dobrá, protože jste ten den byla smysluplná. U dospělých dětí tento váš úkol mizí.
Máte pocit, že teď prožíváte šťastné období?
Jako se na divadle nesmí z pověry vyslovit „Macbeth“, tak já v žádném rozhovoru nikdy nemluvím o „štěstí“. Maximálně můžu říct, že štěstí je cesta za štěstím, jinak tohle slovo s výjimkou přání „šťastných a veselých Vánoc“ prostě nepoužívám.
Mířila jsem k tomu, že před čtyřmi lety jste po rozvodu s Martinem Stropnickým a po návratu z několikaletého pobytu v Izraeli musela v podstatě začít znovu. A byla jste tehdy přesvědčená, že už nikdy nechcete mít partnera…
To je jako s těmi rolemi, jak jsem si v těch pětatřiceti řekla, že už budu seriózní herečka, která bude hrát jen vážné role… A pak jsem dalších třicet let hrála jenom komedie. S výjimkou filmu Spolu, ale i tam jsme se snažili, aby to nebylo smutné téma. Protože to, že má někdo nějaké zdravotní postižení, neznamená převléknout se automaticky do černého. Musíte tu radost jenom vnímat jinak, než ji vnímá třeba ten, jehož dítě vyhrává tenisové turnaje, zatímco vy jste ráda, když vaše dítě dokáže jít do trafiky pro noviny.
Hezky jste mi z toho utekla. A mě zajímá, v čem je vztah v pětašedesáti lepší než ty předchozí?
No, nečekala jsem, že ještě budu ochotná to risknout. Protože čím jste starší, tím těžší je někomu uvěřit. Už nechcete riskovat, že se spálíte, jenže to spálení do vztahů patří. Ani v šedesáti do toho nejdete jinak než v patnácti. Zase jsou v tom city, jenom jste moudřejší v tom, že když na vás ten druhý třeba po týdnu chození řve, tak víte, že to nepřejde, že je prostě takový.
Je to podobné, jako když mi ve dvaceti připadal opilý muž roztomilý, tehdy jsem ještě nepoznala, že je to alkoholik, kterého nevyléčíte. Já už prostě velmi brzy poznám, jestli to má smysl, nebo ne. A jsem moc ráda, že teď s Ivanem, po roce a půl, mám pocit, že to smysl má.
V podstatě jste ještě v líbánkách…
To nevím, spíš mu třeba říkám: „Pojedeme na lyže, než ti, Ivane, seberou řidičák, protože jsi starý.“ Nebo „Pojďme na Gerlachovský štít, dokud tam vylezeme.“ Musíme prostě žít rychleji.
Taky doháníte spoustu restů, protože teprve teď prožíváte období, kdy už tolik nepracujete ani nevychováváte žádné dítě, a můžete konečně žít svůj vlastní život…
Ano, letos poprvé snad od mých patnácti jsem měla úplně volné prázdniny. Protože když mi bylo patnáct šestnáct, chodila jsem na brigády, ve třiadvaceti jsem pak měla dítě, které jsem potřebovala uživit, protože manžel studoval, takže jsem točila a hrála celé léto. Letos ale Ivan řekl: „Ne, budeš mít volno.“ Samozřejmě to pro mě představuje finanční ztrátu, protože nejsem nikde zaměstnaná, ale stálo to za to.
Co skvělého jste spolu prožili, o čem byste ani nesnila, že to přijde?
Třeba letošní organizovaný poznávací zájezd do Skotska, čehož jsem se trošku bála, protože my dva jsme docela sólisti, ale bylo to báječné. Pravá dovolená, kdy nic nemusíte a někdo se o vás stará. Já už si nepotřebuju dokazovat, že si umím koupit skipas nebo přespat v autě. Už vím, že to umím.
Ale co neumím, je přijímat pozornost a péči druhých. A to jsme si tohle léto dopřáli a bylo to moc fajn. Takže jsem se nechala hýčkat od skvělého průvodce i od Ivana. Po dlouhé době jsem nemusela nosit kufry dětem, ale šla jsem klidně na snídani a o ty kufry se postaral Ivan. Na to já ze svého života vůbec nejsem zvyklá.
Když je člověk ve vztahu, ten fokus na svět se mu strašně zúží. Vlastně pořád jenom sledujete, aby ten druhý byl šťastný…
Takže z dnešního úhlu pohledu můžete konstatovat, že váš rozvod s Martinem Stropnickým byl dar?
Už jo. Už jsem ve fázi, že bych napsala děkovný dopis. Když to bylo čerstvé, ranilo mě to, protože pro tohle manželství jsem se rozhodla obětovat. Opustila jsem svou profesi a odmítla jsem různá natáčení, abych mohla odjet do Izraele. Vlastně jsem udělala všecko, co je v návodu „jak být dobrá manželka“, a výsledkem bylo, že to nefungovalo. Ale možná jsem četla špatný návod.
Nebo k jinému spotřebiči.
Ano, líp bych to neřekla. Ale už je mi to fakt úplně jedno. Vlastně je skvělé, jak mozek dokáže některé věci úplně vytěsnit. Občas smutním za mým druhým manželem (stavař Marek Navrátil), který zemřel před deseti lety, ale vůbec si přitom nevzpomenu, jaké to bylo, když přišel opilý domů. Už si jenom pamatuju, jak byl skvělý.
Je úžasné, že mozek takhle funguje, jako by měl nějaký detoxikační program, který vyčistí všechno, co vás stravuje. Takže ano, dneska už je to na děkovný dopis. Děkuju, že díky rozvodu dneska můžu jezdit do Skotska a do Norska a na lyže a že můžu znovu zažívat pubertu.
Stihla jste mezitím i období, kdy jste byla poprvé taky sama za sebe?
Myslím, že sama za sebe jsem teď, protože nejsem vdaná. Když budu chtít, tak půjdu na rande, a když chtít nebudu, tak prostě nepůjdu. Ivánek vždycky kroutí hlavou nad mojí touhou po svobodě, ale sám ji má taky. A tak si ji dopřáváme. On občas řekne: „Řekni mi na rovinu, že se ti ke mně nechce.“ „Nechce, Ivánku, přijedu za týden.“
Já už nebudu ničí manželka. Teď si prostě randím a nejsem ničím vázaná. Teď teprve jsem já. Do podcastu s Agátou nám často píšou ženy, jak zahojit zlomené srdce. Když je člověk ve vztahu, ten fokus na svět se mu strašně zúží, vlastně pořád jenom sledujete, aby ten druhý byl šťastný. A když se ten vztah rozpadne, najednou zjišťujete, že jste měla klapky na očích a že za vámi je 80 procent úžasného světa, stačí se jenom otočit.
I proto jsem nesmírně vděčná Oldovi Lichtenbergovi, šéfovi Divadla Broadway, který mi zavolal, když jsem byla úplně v háji, nabídl mi roli v muzikálu Okno mé lásky a já jsem po šesti letech zase mohla zkoušet divadlo. Ono to trvá, než se z toho člověk vyhrabe, ale jde to. Před rokem jsem si urvala koleno a pan doktor mi řekl, že se hojím jako kočka. Naštěstí to umím i s těmi duševními zraněními. Bolest je to veliká, ale mám v sobě rychloopravnu.
