IVF máma: Říkala jsem si, že mi ten nahoře nemůže pořád posílat miminka, když mi je nechce nechat

Když je touha po miminku silnější než zákony přírody… Tahle věta uvádí novou knížku, kterou na základě vlastního příběhu sepsala Daniela Šplíchalová alias IVF máma z Prahy. Její instagramový účet @ivf_mama_from_prague sleduje téměř sedmnáct tisíc followerů a naprostou většinu tvoří ženy. S maminkou čtyřleté holčičky jsme se sešly, abychom si popovídaly o jejích zkušenostech s umělým oplodněním, ale i o tom, jak moc jsou ženy silné.

Založit si instagramový účet věnující se umělému oplodnění je dost odvážný krok. Málokdo o těchto věcech mluví, natož veřejně. Co vás k tomu přimělo?

Bylo to vlastně ze zoufalství. Měla jsem za sebou tři nepovedené transfery a neměla jsem si o tom s kým popovídat. Takže jsem začala sledovat různé zahraniční profily a sama jsem si založila účet. Upřímně, tehdy jsem neplánovala stavět nějakou komunitu, zkraje to pro mě byl spíš takový online deníček. Potřebovala jsem se z toho vypsat. Až časem jsem pochopila, že to má širší smysl. A to nejen pro mě, ale i pro ostatní.

Podařilo se vám vytvořit podpůrné prostředí, kde se setkávají ženy s podobnými problémy. Co jejich příběhy spojuje?

Určitě to, že si myslely, a já jsem nebyla výjimka, že bude celý proces umělého oplodnění mnohem rychlejší. Že to vyjde na první, maximálně třetí pokus. Ono se o tom bohužel moc nemluví a pak jsou ženy zklamané a mají pocit, že selhaly. Naše dcera Maruška je až z pátého transferu… Minulý týden jsem zaslechla ve zprávách, jak si čím dál víc žen nechává v mladším věku zamrazit vajíčka, a znělo to, jako by to byla dokonalá pojistka do budoucna. Ale nikdo už nedodal, že to vůbec žádná jistota není. Zmrazené vajíčko navíc není tak životaschopné jako celé embryo. Já jsem podstoupila odběr vajíček v devatenácti letech a měla jsem jich víc než deset. A po rozmražení a oplodnění, které proběhlo po roce, vydrželo jen jedno jediné.

Umím si představit, že tahle falešná jistota může ženy podpořit v iluzi, že se dá těhotenství odkládat a odkládat…

Právě. Jasně, je to lepší než nic. Rozhodně vám to zvýší pravděpodobnost početí v pokročilejším věku. Ale nemůžete na to spoléhat. A to je něco, co mi v této argumentaci obecně chybí.

Zmínila jste, že jste si nechávala vajíčka zmrazit už v devatenácti letech. Jak jste k tomu došla?

Předcházela tomu spousta věcí. Začala jsem mít různé gynekologické problémy a našli mi zánětlivý nález. Až během operace se ukázalo, jak moc velký byl. Museli mi odebrat oba vejcovody a kus vaječníku. Takže jsem už v sedmnácti věděla, že pro mě bude umělé oplodnění jediná možnost, jak otěhotnět… Ale zpětně to vnímám jako výhodu. Věděla jsem, že musím jednat co nejrychleji. Proto jsem si raději nechala zmrazit vajíčka.

A už tehdy jste věděla, že chcete mít děti? Měla jste tuhle touhu v sobě?

Ano, odmalinka. Už moje barbíny rodily. Pak jsem přeskočila na zvířátka, nesla jsem domů každého zraněného ptáčka. Vždycky jsem byla taková pečovatelka a chtěla jsem mít velkou rodinu, o kterou se budu starat. To mám asi po mamince.

Vraťme se k vašemu příběhu – na jeho konci je Maruška…

Když jsem si nechávala zamrazit vajíčka, paní doktorka mi říkala, že by bylo lepší zmrazit rovnou embrya. Se svým nynějším manželem jsem ale tehdy byla teprve rok. Pro transfer jsme se pak rozhodli rok poté, jak jsem ale říkala, z vajíček přežilo jen jediné. Následně jsem podstoupila další kolo IVF, transfery ale byly až do čtvrtého pokusu neúspěšné.

U toho jsem zkoušela všechno možné – od akupunktury, čínské medicíny, hormonální jógy až po různé babské rady. Nic nepomáhalo, i když mi bylo teprve dvacet. Na čtvrtý pokus jsem otěhotněla, prvního ultrazvuku jsem se ale nedočkala. Začala jsem silně krvácet a skončila jsem v nemocnici s hematomem. A ačkoli jsme věřili v zázrak, nakonec jsem o miminko přišla. Po dvou letech čekání. Manžel navrhoval, abych si dala pauzu, ale já jsem měla navzdory tomu všemu pocit, že jsem postoupila o schůdek výš. Že už jsem přece těhotná byla a tak to půjde znovu. A opravdu šlo. Čekala jsem Marušku.

Jak jste těhotenství prožívala? Zvládla jste si ho užít, nebo převládaly obavy?

Bylo to strašně těžké. Celé to pro mě bylo psychicky náročné a to je také něco, o čem se moc nemluví. Konečně jsem byla těhotná, pokořila jsem první trimestr, pak druhý… Ale pořád jsem měla pocit, že to není reálné. Měla jsem tak příšerný strach, že jsem se bála jít i na záchod, abych nemusela tlačit… Nikdo mi tehdy neřekl, abych šla k psychologovi a že není normální zažívat obavy do takové míry. Já jsem vlastně vnitřně nevěřila tomu, že to dobře dopadne, což je strašná škoda, protože to těhotenství bylo jinak bezproblémové. Až po třicátém týdnu jsem si začala říkat: „Dobře, kdyby se teď něco stalo, už by to mohla přežít.“ A začala jsem akceptovat myšlenku, že budu mít opravdu živé, zdravé miminko. Kdo to nezažil, bude si možná ťukat na čelo a říkat, že jsem blázen, ale tohle se opravdu děje.

Pak se vám narodilo vytoužené miminko.

Maruška se narodila císařským řezem, protože byla otočená koncem pánevním, ale upřímně, představa operace mě už v té době dávno neděsila. Od sedmnácti let jsem byla na sále snad každý rok. Po porodu jsem byla na JIPce, co nejdřív jsem se ale snažila vstát a jít za dcerou. Tehdy jsem sestřičkám řekla, že už jsem se načekala dost a nehodlám to protahovat ani o minutu.

Hádám, že se všechny obavy po porodu nerozplynuly?

Bohužel. Zprvu jsem byla zaplavená endorfiny, strach se ale zase vrátil. Chodila jsem miminko pořád kontrolovat, jestli dýchá, bála jsem se syndromu náhlého úmrtí… Proto jsem nějakou dobu nad druhým dítětem ani nepřemýšlela a snažila jsem se užít si ten moment, že máme „vyhráno“. Ale vždycky jsem chtěla víc dětí, a tak bylo jasné, že to ještě zkusíme. Zlom pak přišel ve chvíli, kdy Maru řekla, že by chtěla sourozence. Nejdřív to měla být holčička, pak miminko s pindíkem a teď už si nadiktovala rovnou dvojčata. A tak jsme se do toho pustili znovu.

Bylo to v nějakém ohledu snazší, nebo naopak?

Těžké to bylo v tom, že už jsem nemohla tolik odpočívat. Současně jsem ale neměla čas nad tím nonstop přemýšlet. To samozřejmě neznamená, že člověka netrápí, když to nejde, ale s mimčem se to určitě snáší lépe. Podstoupila jsem svůj šestý transfer a otěhotněla. Konečně jsem si to dokázala svým způsobem užít a věřila jsem, že to špatné už jsme si vybrali. Ale v desátém týdnu jsem o miminko přišla. Šlo o zamlklý potrat a byla to pro nás velká rána. Mimochodem, pokud vám někdo řekne, že potrat ve chvíli, kdy už máte jedno dítě doma, tak nebolí, není to pravda. Může to být naopak horší v tom, že to s vámi prožívají i ty děti. Maruška musela mít z každého ultrazvuku obrázek, chodila s ním pomalu spát… Nebylo to jednoduché.

Jak jste dceři to, co se děje, tlumočila?

Maruška je hrozně vnímavá a do všeho se chtěla zapojit. Dávala mi náplasti po injekcích, sledovala, jak si beru léky, a doprovázela mě i na kliniku, protože ještě nechodila do školky a neměl ji kdo hlídat. Chodila se mnou i na ultrazvuky a byla ze všeho nadšená. Dlouho pak neuměla pochopit, že už tam miminko není… A vysvětlovat každý den, že je v nebíčku, je prostě vyčerpávající.

Přesto jste to nevzdala.

Dali jsme si pauzu a pustili jsme se znovu do IVF. Zase jsem otěhotněla a modlila se, aby to tentokrát vyšlo. Říkala jsem si, že mi přece nemůže ten nahoře pořád posílat miminka, když mi je nechce nechat. Ale potratila jsem znovu. A stejný scénář se pak bohužel ještě opakoval. Jsem tvrdohlavá a pořád bych chtěla větší rodinu, momentálně jsem ale svou pozornost přesměrovala na zvířátka. Díky neplodnosti máme doma takovou minizoo.

Otevíráte těžká témata, jako je ztráta miminka. Jak přistupovat k ženě, která si tím právě prošla?

Rozhodně nijak neznehodnocovat její bolest. Ať už o miminko přišla na začátku těhotenství, nebo později. Dejte jí čas a prostor truchlit. Nepište, jak se jí daří, ale spíše se ptejte, jestli jí můžete pomoct a případně jak. Stačí říct: „Nedokážu si představit, co prožíváš, ale kdyby sis chtěla popovídat, jsem tu.“ A když dojde na osobní setkání a nevíte, co říct, klidně mlčte a jen ji tiše obejměte. Tohle gesto je někdy silnější než tisíc slov. Někdo se potřebuje vypovídat, někdo si to musí prožít sám. Obojí je v pořádku a je potřeba to respektovat.

Jak dokáže boj s neplodností ovlivnit partnerský vztah?

Určitě dost. I my jsme měli krizi, kdy jsem se nechovala úplně nejlépe, nejspíš abych od sebe všechny odpudila a měla klid. Manžel to se mnou ale nevzdal a vydržel. Tohle se děje úplně běžně. Spousta vztahů a manželství se kvůli problémům s neplodností rozpadá. Na druhé straně, pokud pár tuto zkoušku ustojí, věřím, že je to ještě víc stmelí a pak už je jen tak něco nerozhodí.

Co byste vzkázala ženám, které IVF zvažují?

Hledejte si podrobné informace a nečekejte, že vám všechno řekne lékař nebo klinika. Zajímejte se o to, jaké léky berete a proč, ptejte se na jejich rizika. A určitě se víc zaměřte na prevenci, ať už to jsou krevní testy, sono prsou nebo cytologie. Buďte zkrátka po všech stránkách aktivní a zajímejte se o své zdraví. Je to vaše tělo a chcete po něm, aby stvořilo zázrak.

Pojďme rozhovor zakončit pozitivně. Co máte na roli mámy nejraději?

Skoro všechno! Kromě nemocí. Je to ještě lepší, než jsem čekala. Maruška je úplně skvělá, je to moje parťačka a musím říct, že to všechno rozhodně stálo za to. Nejsem žádná super máma, která by neznala únavu, ale když se mi zrovna nechce hrát s barbínami, vzpomenu si, jak moc jsem ji chtěla, jak jsem byla zoufalá a že mám vlastně všechno, co jsem kdy chtěla. Opravdu si to užívám. I když špatně spí a já skončím zlámaná v její malé posteli, miluju to.

A co byste jednou chtěla dceři předat?

Že kdyby měla náhodou stejný problém, není se za co stydět. Že my ženy jsme opravdu hodně silné. A že zázraky se dějí, když v ně budeme dostatečně silně věřit.