Mamince jsem se narodila v sedmnácti. Chápu ji, že mě nechala u babičky, vzpomíná Iva Hüttnerová

Vášeň pro staré věci podědila po babičce, u které vyrůstala. Proč, vysvětluje v tomto rozhovoru. A přiznává, jak zvlčila, když babička zemřela. Po kom zdědila lásku k zahradničení, netuší. Ale přesně si pamatuje, že pro malování ji nadchl spolužák Jan Kanyza. „Naživo“ ji můžete vidět v zájezdové komedii Domácí@štěstí.hned a nově také v Divadle Na Jezerce, kde s pokorou převzala roli v představení After Life po kolegyni Libuši Švormové. A také ví, jaký rozdíl je být babičkou v padesáti a v sedmdesáti.

Ivo, vy prý máte zelené ruce?

Ano, to mi řekl jeden kamarád, velký odborník. Proto se mi na zahradě tak daří – vlastně za to ani nemůžu: narodila jsem se se zelenýma rukama. Někomu se pěstování daří, někdo je schopný utrápit i tu nejodolnější rostlinku.

Vy jste nic nikdy neutrápila?

Taky určitě. Ale během let jsem přišla na to, jak s těmi kytkami zacházet, a teď už se mi to stává opravdu zřídka.

Máte nějaký sen, co byste chtěla pěstovat a u vás na zahradě to nejde? Třeba z geografických nebo klimatických příčin?

Takových rostlin je určitě spousta, ale po exotických netoužím, mám pocit, že se do městské zahrady moc nehodí. Já mám největší problém, že už se mi tam nic nevejde, protože potřebuju dodržovat odstup těch kytek, aby si vzájemně nevadily. Takže když přinesu novou rostlinku, dvě hodiny chodím po zahradě a hledám místo.

Po kom jste ty zelené ruce zdědila?

Nemám tušení, v rodině jsme žádnou zahradnickou tradici neměli. Můj tatínek pěstoval neustále něco, u nás ve Vokovicích i na chalupě. Ale on pěstoval věci užitečné, třeba ředkvičky. A nutil mě to zalévat, já jsem to úplně nenáviděla. Ty jeho ředkvičky byly třeba třicet čísel dlouhé, tenoučké, salát vypěstoval do výšky pětiletého dítěte, ale hlávku neměl. Vůbec nic se mu nedařilo, ale dělal to s velikou vášní. Moje zahrada je zcela neužitečná, je jenom okrasná. A to táta nemohl pochopit.

Vyrůstala jste u babičky, ta byla zahradnice?

Babička nebyla zahradnice, ale měli jsme malinkatou zahrádku u letenského činžáku, kde jsme bydleli. Takový proužek, kde každý měl asi pět metrů, a tam babička pěstovala hlavně jahody a pár kytiček, aby měla domů do vázy.

Proč jste vlastně bydlela u babičky?

Protože když jsem se narodila mojí mamince, tak jí bylo sedmnáct let. Myslím, že víc se k tomu nemusí vysvětlovat, opravdu si nedovedu představit, co bych s děťátkem v sedmnácti letech dělala. Takže mě maminka logicky umístila k babičce, nehledě k tomu, že se velmi brzy rozvedla s mým tatínkem a já jsem měla u babičky moc pěkné dětství.

Na co si z dětství u babičky vzpomenete jako první?

Že mě vedla velmi přísně, takže když v mých patnácti letech zemřela, byla jsem trochu jak utržená ze řetězu, protože jsem ztratila tu pevnou ruku. Ona třeba trvala na tom, že budu mít samé jedničky, takže jsem je teda měla, když babička chtěla.

Pamatuju si na její byteček, což byl ten nejhorší byt, co si umíte představit. Pokoj s kuchyní, záchod na chodbě, vodovod na chodbě – tam se chodilo s konví na chodbu. Koupelna, to vůbec neexistovalo. Koupali jsme se v plechové vaničce. Když to vyprávím svým dětem, tak mají pocit, že jsem seděla s Boženou Němcovou v lavici. Tak to bylo – na Letné, což je krásná čtvrť, a dodneška jsem sentimentální, když se tam vrátím.

Babička vás přivedla k lásce ke starým věcem?

Ano, babička dokázala v tom malinkém bytečku dělat útulnou atmosféru. Měla tam háčkované záclony, vyšívanou kuchařku na kamnech, šicí stroj, stahovací lampu. A když babička a dědeček zemřeli, ten byt jsem zdědila. Bydlela jsem tam dalších pár let, než jsem odešla do angažmá do Karlových Varů. Pořídila jsem pár vymožeností, jako třeba hnusná naftová kamna, ale nechtělo se mi kazit atmosféru toho bytu, tak jsem si spoustu babiččiných věcí nechala. Slýchala jsem: Ty jsi blázen, tady budeš mít háčkovaný záclony dneska? Vždyť je nikde nenapínají!

Myslím, že díky tomu bytu a té atmosféře, co jsem měla v paměti z dětství, vznikla moje láska ke starým časům a starým věcem.

Patřily k tomu i rituály?

Jistě! Třeba když babička šla na chodbu pro vodu, hlasitě zakašlala a v ten moment se otevřely všechny dveře, sousedky vzaly konve a u toho vodovodu strávily celé dopoledne. Nebo – to byla ještě Korunovační velmi tichá ulice – na zídkách v předzahrádkách seděly paní a vy jste musela projít mezi nimi. A přesně jste věděla, že jakmile projdete, řeknou: Podívejte, co má na sobě… To jsou vzpomínky, které mi nikdo nevezme. Dodneška mi to, že máme zahradu a příjemný hezký byt, nepřijde samozřejmé. Pořád si toho vážím. Třeba když se mluví o šetření elektřinou, tak já jsem zvyklá, že se topilo jen v kuchyni.

Tam se narodil váš televizní pořad Domácí štěstí? Koncept vycházející z lásky ke starým časům, sbírání věcí i mouder?

Sbírání začalo tím, že jsem ty staré věci nevyhodila, schovala jsem si je. Naopak jsem je začala přidávat. A ta moudra – jestli myslíte ty babičkovské rady - tak ta jsem začala sbírat, když jsme si pořídili chalupu. Já jsem tam totiž našla mosazný kotlík, který jsem chtěla vyčistit. Tehdy jsme zkoušeli v Rubínu moje nejmilejší představení, co jsem kdy hrála, Hrabalovy Postřižiny, já jsem hrála strýce Pepina. To představení bylo z dvacátých let a Bohumil Hrabal vzpomíná na ten rodný Nymburk – tak jsem si koupila v antikvariátu Listy paní a dívek a pár dalších časopisů z těch dob.

A tam byl vždycky sloupek, kde byl rádce hospodyňky. Náhodou jsem tam objevila radu, jak vyčistit ten mosazný kotlík pomocí octa a mouky. Neumíte si přestavit, jak to fungovalo! Daleko líp, než když jsem to drhla leštěnkou z Tuzexu. Zjistila jsem, že babičkovské rady fungují. Ale jsou tam i absurdní jako „prádlo nejlépe vybělíte, pověsíte-li ho za svitu luny“. Nebo „třešně uchráníte před ptáky, pověsíte-li na strom mrtvého raka a každých osm dní opět nového“. Ale spousta těch rad je senzační, baví mě, tak jsem z nich vydala dvě knížky.

Z nich vycházíte i v představení Domácí@štěstí.hned, ve kterém přijdete jakožto hospodyně do supermoderní minimalistické domácnosti a začnete tam dávat dečky a rady babiček.

Napsal ho Jiří Just na základě mých knížek, navíc miloval tu moji roli strýce Pepina, kterou jsem hrála v Rubínu. Tím pádem to není tak navážno jako v pořadu Domácí štěstí, který jsem připravovala pro Českou televizi asi sedm let. Je to komedie.

Když vás dneska někdo zastaví na ulici, tak je to kvůli Domácímu štěstí nebo divadlu, kvůli paní Lepařové z Ordinace anebo kvůli Bětě ze Slunečné?

Všechno tohle je kombinace. Je fakt, že to Domácí štěstí byl pořad, který měl docela slušnou sledovanost, ale sledovala ho hlavně starší generace – ta nejčastěji pozdraví a usmívá se. Takové té opravdové popularity jsem se dožila až v pokročilém věku a byla jsem pořádně vyděšená – to bylo díky bezdomovkyni Lepařové. Když jsem se začala objevovat v Ordinaci v růžové zahradě, začali na mě křičet pokrývači ze střechy: Nazdar, Lepařová!

Nebo jsme byli s manželem na obědě a přišla paní, že koukají na Ordinaci, jestli bych se mohla vyfotografovat s její vnučkou. Já jsem odložila příbor, ale ta holčička se rozhodla, že se se mnou fotografovat nechce. A babička zase, že se musí vyfotografovat. A ta holčička se válela na zemi, celá restaurace se zájmem pozorovala, jak se to vyvrbí … A paní řekla: Prosím vás, a nemohla byste si k ní na chvíli přilehnout? Tehdy jsem se seznamovala s těmi stinnějšími stránkami popularity. Většinou je příjemná, ale někdy lidé nerespektují soukromí a nevadí jim, že mi vystydne oběd.

Váš muž provozuje kavárnu v Písecké bráně. Spolu máte dceru Kláru. Je jiná než Matouš, kterého máte z prvního manželství s divadelníkem Ivanem Rajmontem?

Obě moje děti jsou senzační, musím říct, že jsem měla strašné štěstí, jak se mi povedly. A přestože jsou obě dvě narozené ve stejném znamení a dva dny od sebe, tak nejsou na světě dva rozdílnější lidé, než je můj syn a dcera. Matouš je daleko ctižádostivější a dravější, dcera je největší pohodář, kterého si umíte představit. Ta nesnáší jakýkoliv konflikt, a i když ho nevyvolá, tak se radši omluví, jen aby byl klid. Společné mají to, že jsou oba strašně vtipní. My u nás v rodině máme takový kult humoru, všichni si ze všech dělají legraci v mezích zákona a všichni jsme se to naučili snášet. Ale pro někoho, kdo přijde do rodiny nový, je to chvíli trochu komplikovanější, než se v tom zabydlí.

Ukazovala jste dětem někdy vysvědčení?

Já jsem měla hezké vysvědčení.

Dokud žila babička…

Pak už jsem ho hezké neměla. To jsem byla na gymnáziu. Nevím, jestli mám vysvědčení schovaná, ale myslím, že děti můj příběh znají. Taky vědí, že jakmile jsem se dostala na vysokou školu, kde už mě to zase strašně bavilo – byla to moje parketa a věděla jsem už, co chci - tak jsem se zase učila dobře a zase jsem byla ta hodná holka.

Prý to bylo tak, že jste si hledala vysokou školu podle toho, kde není potřeba maturita. Takže jste chtěla jít buď na DAMU, nebo na Akademii výtvarných umění?

Ano.

Protože jste z gymplu utekla?

No, utekla… To nevím, jestli je úplně přesné, ale myslím, že měli radost, že jsem odešla. Ale to jsem velmi brzy napravila. Nějakou šťastnou shodou okolností jsem udělala přijímací zkoušky na DAMU hned napoprvé a dostala jsem se do ročníku profesora Oty Sklenčky a v pořádku jsem vystudovala. A nikdy jsem nelitovala, ta vysokoškolská léta považuju za jedna z nejkrásnějších v životě.

A teď – jak se vám žije? Působíte úžasně spokojeně.

Myslím, že si absolutně nemám na co stěžovat. Mimo to, že s přibývajícími léty ubývá energie… Trošku mě to zaskočilo. Já jsem tušila, že to tak bude, ale takové to setkání face to face je trochu překvapivé, že každý den máte nějaký nový hit, jakože vás třeba bolí koleno. To jsem neznala, životem jsem proplouvala ve zdraví.

Nepředstavovala jsem si, že budu mít život tak hezky rozdaný. Nechci to zakřiknout, vím, že se může stát cokoli, stačí vteřina a všechno je jinak. Ale myslím, že mám všechno tak, jak má být: Bydlím tak, jak jsem nikdy nesnila, na místě, které miluju, mám bezvadnou rodinu, na které si velmi zakládám, vnuci a pravnuci přibývají, je nás hrozně moc, rodina se tak příjemně rozrůstá.

Je velký rozdíl být babičkou v padesáti a v sedmdesáti?

Já jsem byla babičkou dokonce ještě mnohem dřív. První vnouček Adam se narodil, když mi bylo třiačtyřicet. Jemu a dalším dvěma vnukům jsem dělala daleko zajímavější program než poslednímu vnoučkovi Péťovi. Ten bydlí vedle mě a je to, prosím, moje teď úplně největší láska, co si umíte představit. Strašně se mu chci věnovat, ale už nevydržím to, co jsem vydržela před pětadvaceti lety – to jsem třeba s vnukem jezdila džípem na trenažéru. A dneska mám co dělat, abych vydržela, když Péťa nepřetržitě dvě hodiny mluví. Už je to pro mě docela náročné.

Těší vás pořád pracovat?

Samozřejmě. Ale když jsem dva roky točila Slunečnou, ráno jsem brzy vstávala a večer jsem se učila texty, říkala jsem si občas, jestli to mám zapotřebí.

K čemu jste došla?

Že mám, protože potřebuju kontakt s lidmi. Malování je krásné, nikdy mě neomrzelo, ale jsem u toho osamělá. Dlouhé a dlouhé hodiny… A to člověk s mým temperamentem nemůže vydržet. Při natáčení se sejdeme, říkáme si vtipy a co je nového. Jsem ráda, že můžu ještě pracovat. To jsem vnímala u mé báječné tchyně: já jsem vždycky byla rozpačitá, když jsem od ní něco potřebovala. A pak jsem pochopila, že babička byla šťastná, když jsem ji třeba poprosila, jestli by vyžehlila manželovi košile. Protože na to nemám čas. Tak ona měla hroznou radost, stejně jako když nám mohla třeba uvařit. Myslím, že činorodost člověka udržuje ve formě. Ale neměl by to asi přehánět, neměl by si udělat ze života vojenské cvičení, to už se mi zdá zbytečné.

To neděláte?

Snažím se to nedělat. Chci mít šanci jít se psem do Šárky a tak. A vidět třeba, jak kvetou trnky. Když jsem točila, nejvíc jsem trpěla tím, že nevidím ten průběh roku, jak se v přírodě tak krásně podepisuje. Abych si udělala chvíli jít se na to podívat.

Říká se, že točení průběžných seriálů je jako fabrika. Chodí se tam ráno na pátou, točí se denně spousta obrazů s kvanty textu…

Je to mnohem náročnější, než si dokážou představit ti, co si u televize říkají: Ti herci pořád jenom chlastaj a nic nedělaj. Je to mašinerie, ale má pro mě spoustu krásných výhod. Včetně těch, že se s někým potkám. Skoro všechny senzační lidi, které považuju za přátele, jsem získala díky práci.

Emma Srncová: Veselé naivní obrázky, tři manželé, tři děti a překonaná rakovina