Internet a děti: Jak balancovat digitální a reálný svět? Jděte příkladem, veďte a monitorujte

Žijeme ve 21. století, snad každý vlastníme minimálně jeden mobilní telefon, v každé domácnosti je aspoň jeden počítač. Už tříleté děti nacházejí pod stromečkem tablety od Ježíška, wifi je doma stejnou samozřejmostí jako rychlovarná konvice.

Život nám to samozřejmě ulehčuje, je fajn na pár kliků zjistit, kdy vám jede autobus, během vteřiny si najít recept na jahodové knedlíky nebo když je vám zrovna smutno, vytočit číslo někoho blízkého a moci si s ním popovídat.

Na druhou stranu je ale nadužívání moderních technologií i zdrojem řady problémů a možných rizik. Jednou z nejohroženějších skupin jsou děti a teenageři. Carrie Rogers-Whitehead je Američanka, která založila společnost Digital Respons-Ability, jež se zabývá výukou digitálního občanství určenou tisícům rodičů, studentů a pedagogů po celém světě. Je to také autorka knihy Digitální rodičovství, v níž radí, jak udržet vztah svých dětí k moderním technologiím ve zdravém módu. Sama je matkou, takže jí praktické zkušenosti nechybí. A právě o tom, jak dětem pomoci vybalancovat život v reálném světě s tím virtuálním, jsme si povídaly.

Moderní technologie jsou samozřejmě velkým pomocníkem, ale mohou i ublížit. Z čeho mají podle vás rodiče největší strach, jaké jsou jejich obavy?

Jsou to především tři věci. První se týká toho, kolik času děti tráví s mobilem, tabletem či u obrazovky počítače. Co je tak akorát, co už je moc a podobně. Druhá věc, kterou slýchám opravdu často, jsou obavy, že moderní technologie u dětí brzdí rozvoj sociálních dovedností. Rodiče je často vnímají jako zloděje času, který by mohli trávit společně jako rodina. Poslední obava se týká toho, jak nastavit rodičovskou ochranu, které aplikace mohou dítěti škodit, které naopak ne.

A jsou to obavy oprávněné? Je opravdu čeho se bát?

Rozhodně ano. Je to i podloženo celou řadou výzkumů, zaručených informací a dat. Zároveň ale skutečně precizní metodika toho, kolik času je dobré či špatné u těchto zařízení trávit, chybí. Je to tak trochu informační černá díra, jakési vakuum, které samozřejmě tyhle obavy prohlubuje.

Čas strávený s mobilem nebo tabletem je spíš otázka příležitosti. Den má 24 hodin, a když není v nabídce nic jiného, je to prostě snadný způsob, jak ten den přečkat. Takže ano, například obavy z toho, že vaše dítě tráví až příliš mnoho času ve společnosti moderních technologií místo toho, aby bylo s kamarády či rodinou, jsou určitě oprávněné. Ale bohužel neexistuje jasná rada podložená daty, co je moc a co tak akorát. I já bych si jako rodič přála mít ta čísla k disposici, ale prostě nejsou.

Není tedy vlastně snazší a zároveň bezpečnější držet děti od moderních technologií dál? Proč třeba dávat tříletému dítěti tablet a šestiletému mobilní telefon? Nebo proč by měl mít teenager neomezený přísun dat?

Myslím, že je zdravé pochybovat o nutnosti a potřebě těchto zařízení v každém věku. Ale ptát bychom se měli začít sami sebe. Ptejte se sami sebe, proč jste dali svému dítěti tablet k narozeninám. Přálo si ho? Nebo jste vy sami usoudili, že je na něj už dost velké? Proč jste mu dali mobil? Toužilo po něm, nebo jste vy chtěli mít přehled o tom, kde a jak se pohybuje, a možnost se s ním kdykoli spojit? Neříkám, že je na tom něco špatně. Ale je dobré opravdu zvážit, kdy a proč svému dítěti některou z těchto věcí dáte. Protože je mnohem složitější mu ji pak vzít než její darování třeba ještě o nějaký čas odložit.

Ve své knize rozdělujete děti do tří věkových kategorií a v té první jsou ty do osmi let. V jejich případě je vaší hlavní radou „jít jim příkladem“. Můžete to rozvést? Co jako rodič dělat, nedělat?

Rada vychází z toho, že děti v tomto věku se učí především pozorováním, napodobováním, osvojováním si návyků, které kolem sebe vidí, ne cíleným vyučováním. Velkou roli hrají všemožné rituály, rodinné návyky, rutinní činnosti. Díky nim se děti cítí bezpečně, ale zároveň si nenásilně osvojují určité chování. A je jen na vás, jaké konkrétní rituály týkající se moderních technologií do své každodenní rutiny zahrnete, umožníte, aby si je dítě osvojilo. Pokud budete striktně trvat na tom, že když se jí, jsou veškeré mobily a tablety mimo jídelní stůl, nejspíš to bude dodržovat i v pozdějším věku. Pokud ale u vás doma bude celý den zapnutá televize jen tak, jako kulisa, poběží takto televize i v jeho pokojíčku.

Máte i další rady pro rodiče dětí mladších osmi let?

Nejdůležitější je asi co nejvíc posilovat u dětí schopnost seberegulace, tedy aby si samy děti uvědomovaly, co je třeba špatně, a samy si dokázaly dát stopku. Můžete jim říkat ne, leccos jim zakázat, třeba zrovna internet, který je změtí světel, zvuků a pokušení, ale zároveň musíte umět respektovat i „ne“ z úst dítěte. Nenutit ho mazlit se s babičkou, když se mu zrovna nechce, a podobně.

Pak tu jsou děti od osmi do třinácti let. V jejich případě vaše rada zní „řídit a vést“. Není to ale spíš prostor pro hádky a spory, když je budete nějak usměrňovat a nutit je do něčeho?

Ano, období puberty je samozřejmě obdobím hádek a bouřlivých diskuzí. Je normální, že se děti snaží stavět se proti autoritám a prosazovat sebe sama. Rodiče musí být silní a hlavně s dětmi trpělivě mluvit, všechna svá rozhodnutí a opatření jim vysvětlovat, říkat jim, proč jim něco zakazují, omezují a podobně. Musí se pokusit s dítětem najít nějaký kompromis, dohodnout se s ním.

To se snadno řekne, ale mnohem hůř praktikuje…

Já to minulé léto řešila se svým synem, který je v teenagerském věku. Až příliš mnoho času pasivně trávil na YouTube, odvádělo ho to od rodiny, přátel a ostatních aktivit. A tak jsme s ním vyjednávali. Ptali jsme se, kolik času by chtěl takto trávit on a jaká je naše představa, a výsledkem byla smlouva, kterou jsme společně vypracovali, podepsali a vyvěsili v kuchyni. Bylo tam jasně definováno množství času, které na YouTube může trávit, určitá odměna za to, že to bude dodržovat sám, aniž bychom ho museli kontrolovat a připomínat mu to, a samozřejmě i co bude následovat, pokud dohodu poruší. Myslím, že hodně pomohlo, že byl do vyjednávání aktivně zapojený, že šlo o výsledek společné diskuze, nikoli jen o striktní příkaz a zákaz. A to říkám i s vědomím toho, že je mi jasné, že letošní prázdniny budeme opět řešit podobný problém.

Poslední kategorií jsou děti od třinácti do osmnácti let. Tady vaše rada zní „monitorovat“. Jak to ale udělat, aniž by člověk nějakým způsobem narušil jejich soukromí, které je právě v tomto věku pro mladé velmi zásadní.

Přesně tak, soukromí a právo na něj je pro děti v tomto věku nejdůležitější. Proto také vůbec nedoporučuji různé sledovací aplikace nebo zařízení, kdy třeba rodiče sledují stisknutí kláves, ukládají si a nechávají si posílat texty dítěte a podobně. Rodiče dospívajících by si měli najít méně invazivní metody, zkusit svým dětem víc důvěřovat, ale zároveň občas i prověřovat. Prověřovat ale neznamená detailně sledovat. Musíte dát dětem prostor, aby se mohly osvědčit. Když je budete sledovat, hlídat každé jejich kliknutí, berete jim tím veškerou možnost dokázat vám, že to zvládnou.

Sama jste matkou, jaké zásady týkající se moderních technologií praktikujete?

Jsme fanoušci počítačových a různých platforem, jako rodina jsme si z nich odnesli spoustu pozitivních zážitků. Spojuje nás to, je to pro nás společenská záležitost, a tak třeba nemáme vyloženě pravidla týkající se herního času. Navíc hraní také poskytuje poučné momenty, například jak najít spolehlivá videa a streamery na YouTube, co říkat a co neříkat online a podobně. V čem jsme ale přísní, to je spánek. Takže v ložnicích jsou jen knihy, žádné mobily ani tablety, a jakmile přijde čas odpočinku, jsou veškerá zařízení tabu.

Takže nedodržujete striktně všechny rady, které dáváte ve své knize?

Snažím se o to, ale samozřejmě někdy uklouznu, odchýlím se od svých rad. Bývá to ve chvílích, kdy se v mém životě děje něco nečekaného, stresujícího, nepříjemného. Například předloni o prázdninách mi zemřela milovaná babička, nastal velký stres s pohřbem a vším okolo a já porušila snad úplně všechna pravidla týkající se času před obrazovkou. Sama jsem utíkala ke hrám a byl to nezdravý způsob, jak se s trápením vyrovnat, uniknout mu alespoň na chvíli. Musela jsem se zastavit, udělat krok zpět a sama sebe se zeptat, proč to dělám. Hraju, protože se cítím lépe? Nebo hraju, protože se chci vyhnout přemýšlení o některých věcech? Je prostě těžké dodržovat zásady, když máte trápení, stres a věci nejdou podle vašich představ.

O závislosti dětí na počítačích se v poslední době hodně mluví. Čeho bych si jako rodič měla všímat? Jak včas poznat, že se moje dítě stává závislým? A co v tu chvíli dělat?

Já slovo závislost nepoužívám, protože v něm cítím jakousi bezmoc. Jako kdyby rodič říkal: Můj syn je závislý na počítačových hrách, nemůžu ho od nich dostat, nedá se s tím nic dělat. Jako by od toho dával ruce pryč. Místo toho říkám nezdravý návyk nebo nezdravý mechanismus zvládání. Je totiž snazší, když si řeknete „hraju hodně, protože se tím snažím vyhnout něčemu nepříjemnému“, než když si řeknete „hraju, protože jsem závislá“. První tvrzení vás posouvá dopředu, dává šanci to změnit, s druhým ale zůstáváte na místě. Takže pokud je vaše dítě na mobilu či počítači hodně, snažte se zjistit, proč to tak je. Odhalení příčiny je první krok k vyřešení problému. A ten počítač mu nejen odeberte, ale nahraďte ho něčím jiným. Já se třeba rozhodla trávit víc času s přáteli a knihami, byla to součást mé „léčby“. Ale nemůžete jen tak něco vzít, aniž byste něco dali místo toho.

Proč vlastně děti a mládež moderní technologie tak pohlcují, lákají. Co je na sociálních sítích tak atraktivního? Proč je internetové chatování zábavnější než skutečný pokec s kamarády?

Všichni jsme zaujati novými technologiemi – jsou zábavné, zajímavé, nové, neokoukané a pořád se tam něco děje. Kdykoli vezmete do ruky mobil, zjistíte, že se něco nového událo. Nová notifikace, nová zpráva, nové doporučení, pozvánka ke hře.

Je úplně normální, že to lidi baví. Co se týče chatování, myslím, že povídání si tváří v tvář je určitě zábavnější, ale zároveň chápu, proč jsou lidé leckdy pohlcení internetovým klábosením. Je totiž snadnější a bezpečnější. Máte víc času na vytvoření odpovědi, můžete skrýt své emoce.

Poslední otázka. Máte nějaký odhad, jak to bude do budoucna? Budou děti stále víc vtahovány do virtuálního světa, nebo z toho přirozeně vyrostou a vrátí se k reálnému životu mimo displeje svých mobilů?

To mě také zajímá, jak bude generace Z a nadcházející generace Alfa zacházet s technologiemi. Možná trochu upozadí sociální sítě, které mileniálové neuvěřitelně snadno přijali. Už teď třeba vidíme, že různé generace používají různé platformy odlišnými způsoby. Mladší generace publikují příspěvky méně veřejně než starší generace, chtějí být autentičtější, používají méně instagramových filtrů a podobně. Je to fascinující, ale upřímně, jasnou odpověď nemám, čekám, jak se to vyvine, stejně jako všichni ostatní.

Dobrý sluha, ale zlý pán. To se říká o ohni, ale platí to i na sociální sítě. Od hledání kamarádů přes lásku až k podnikání: Proč není špatné podlehnout sociálním sítím