To by byla telenovela jako blázen! Igor Chmela a Jana Janěková ml. vyprávějí o pátrání v rodinné historii

V komedii Úča musí pryč mají každý jiného partnera, v představení Šťastný vyvolený hrají bývalé milence. Pracují spolu rádi. „Myslím, že oba máme schopnost oddělit, že jsme manželé, přistupujeme k tomu čistě profesionálně. Někdy to křísne, protože jsem teď trošičku i režisér, tak mám tendenci dávat Janě nevyžádané připomínky,“ přiznává Igor Chmela. Jenomže Jana Janěková ml. není jen herečka, ale i ředitelka… Ale prý to zvládají. Shodují se, že hůř by jim bylo, kdyby spolu měli hrát postelovou scénu…

Jak se Jana cítila, když jako dítě tajně zjistila, že jejím skutečným otcem je slavný „herec z Národního divadla“? A proč Igora „trošku sežralo“ pátrání po rodinné historii?

Jsme v Divadle v Celetné, kde má svoji pražskou základnu divadlo, které jste založili s dalším manželským párem – Lindou Rybovou a Davidem Prachařem, plus s režisérem Thomasem Zielinskim. Nebáli jste se jít do tak riskantního podniku s kamarády?

Jana: Takhle jsme na začátku nepřemýšleli. To divadlo byl můj zběsilej nápad, začalo to jedním představením. Pořád jsem chodila po kamarádech a říkala jsem si: Musí to přece nějak jít. Nikdo se nechtěl přidat, všichni mi říkali, že jsem blázen a že to nepůjde. Jediný, kdo se chytl, byli tihle kamarádi a Igor. Mít někdy svoje divadlo byl můj sen. Ale když vznikalo, tak mě nenapadlo, že to bude tak, jak to je teď – a to je vlastně skvělé. Tenkrát se jednalo o jedno představení, to vyšlo pěkně a začalo se to nabalovat.

Igor: Šlo o představení Tři verze života, chtěli jsme ho mít jako zájezdovku. Tehdy jsme netušili, že to bude „úplně“ divadlo.

Co se změnilo?

Jana: Zjistili jsme, že musíme mít eseróčko a řešit takový ty ekonomický záležitosti. Taky že se musíme nějak jmenovat.

Igor: Díky tomu, že první inscenace se jmenovala Tři verze života, tak jsme se pojmenovali Verze. Divadlo Verze jako jiná verze divadla, dejme tomu. I soukromé divadlo působí jako verze proti divadlům, ve kterých jsme působili. Třeba David a Jana v Národním, já Na Zábradlí. A jak ses ptala, jestli jsme se nebáli založit divadlo s kamarády, tak myslím, že David ani Linda, ani já nejsme konfliktní typy.

Jana: Děkuju!

Igor: Jana, která je v podstatě ředitelkou toho divadla, tak samozřejmě konfliktní být může. A patří to k její funkci, že jo? Bez toho to prostě nejde.

Jak ti je, Jani, v kůži ředitelky?

Jana: Bránila jsem se označovat tou funkcí, ale po těch letech už to říkám, protože to tak je. Mám produkční schopnosti, tak to řídím. Ale já nejsem konfliktní typ, to není pravda.

Igor: Já jsem to tak nechtěl říct, to byla samozřejmě nadsázka.

Nedostaneš večeři, Igore!

Igor: Jako vždycky…

Jana: Šlo o to, že jsem bývala pouze v roli najímaného herce, což je něco jiného než mít produkční a ekonomickou zodpovědnost. Je to i jiné než být „jen“ spoluvlastníky divadla. A s hercem, s tím jsou vždycky potíže, to vidím podle sebe. Taky jsem zlobivá herečka, když jsem někde najatá. V tomhle směru občas nějaké lehké konflikty byly, ale to je v pořádku. Jsme opravdu dobří přátelé léta – i s režisérem Thomasem Zielinskim. Já, David a Igor už jsme s ním pracovali před víc než dvaceti lety. Takže musím zaklepat, že to je takovej malej zázrak.

Že se to povedlo?

Jana: Že nemáme zásadní konflikty. Jen občas máme lehké výměny názorů nebo diskutujeme, do čeho budeme investovat, co chceme dělat a jakým způsobem. Zatím se nám nestalo, že bychom nenašli společné řešení.

Igor: Je to možná tím, že už nejsme mladí rozervaní tvůrci, že bychom do toho šlapali nějak přes závit. Priority máme všichni hozený poměrně stejně – že na prvním místě je rodina. Děti. Pak dlouho nic, no – a pak to divadlo. Čímž nechci říct, že bychom to nějakým způsobem šidili nebo že bychom to chtěli dělat levou zadní.

Ale jak už jsme trošku starší, tak si dokážeme vážit společného času. Já bych třeba nedokázal být teď někde v divadle, kde by nějaký režisér z nějakýho tvůrčího přetlaku měl potřebu na mě řvát. Myslím, že je lepší, když ty věci vznikají v příjemný neagresivní atmosféře, než když jsou tam nějaký tlaky.

Nehrálo v tom vašem rozhodnutí roli i vyhoření?

Jana: U mě trochu ano. Byla jsem – stejně jako David Prachař – léta v angažmá v Národním divadle. Ne že bych se cítila vyloženě vyhořelá, ale už jsem chtěla dělat něco, co opravdu chci. A hlavně s lidmi, s kterými chci být. Protože často se může herci stát, že dostane krásnou roli i v dobrým divadle, ale nechce tam být.

Soukromé divadlo je ten důvod, proč suplujte i jiné profese? Jana produkci, Igor občas muziku, David režii, Linda kostýmy. Po tom jste toužili, nebo jste chtěli ušetřit?

Jana: Obojí. Ale na produkci máme stěžejního zaměstnance, paní Slunéčkovou, bez které by naše divadlo nefungovalo, protože ona nás umí prodat. To já neumím, ale umím ho řídit. Sice jsem to nevystudovala, ale bavilo mě to vždycky, není to pro mě nic cizího. Samozřejmě jsem se musela naučit spoustu věcí, jako třeba tabulky a účetní a ekonomické věci, ale nepřišlo mi to nepřirozené. Je to fajn. To bych nikomu nepředala, ani kdybychom na to peníze měli.

Igor: Já jsem muziku udělal poprvé k Pravému západu, který režíroval David a požádal mě. Byl to můj koníček, tak jsem to zkusil. Hrál jsem na kytaru… A ono se to použilo. Rozhodně si nemyslím, že bych byl nějaký zdatný autor scénické hudby, maličko to byla z nouze ctnost, ale věřím, že kdyby to Davidovi připadalo blbý, nepoužije to.

V souvislosti s Divadlem Verze vznikl i krátký film Barcarole. Proč?

Igor: Za korony jsem napsal scénář filmu, nabídl jsem to jednomu producentovi, tomu se to líbilo, požádali jsme o podporu Státní fond kinematografie, to vyšlo. Zřejmě i proto, že krátké filmy se většinou špatně uplatní v kinech, projdou pár festivaly a pak se píchnou na internet. My jsme ho propojili s divadlem, takže má šanci vidět ho víc lidí. Tím pádem jsem film i režíroval a hrají v něm herci, kteří patří k našemu divadlu.

Musím říct, že mě zaujalo i téma: stárnutí a umírání.

Igor: Příběh se odehrává v domově důchodců a hlavní hrdinkou je mladá začínající pečovatelka. Nečekal jsem reakce jako: Hele, Chmela natočil film o důchoďáku. Půjdeme? A umře tam někdo? Jo, umře. Tak super!

Jana: Čeká nás to všechny. S babičkami, rodiči, pak naše děti s námi…

Igor: Když jsem to psal, nechtěl jsem nikoho zatěžovat. Ten film má několik rovin, doufám, že se podařilo, aby byly vyrovnané. Tragická – smrt člověka. Komická – jsou tam dvě pohřební služby, které si přijedou pro zemřelého. A pak je tam ještě rovina magická. Jak jsem to psal, dostalo se mi do příběhu přirozeně téma pečovatelské služby. Kdo se o nás jednou postará, až to budeme potřebovat.

Populace stárne.

Igor: My už se dožijeme toho, že nám bude pětaosmdesát a – dá-li bůh – budeme relativně fit.

Jana: Budeme cestovat.

Igor: My s Janou budeme cestovat. Tak to máme naprogramovaný.

Jana: Já bych si to tak představovala.

Vy jste oba dva prošli pečovatelským kurzem. Proč?

Jana: Taky v době korony. Divadla byla zavřená, práce nebyla, tak jsme se s dětmi doma učili a přemýšleli jsme, jakým způsobem můžeme být prospěšní. Našla jsem přes Červený kříž pečovatelský kurz a oba jsme ho absolvovali.

Jaké to bylo?

Jana: Bylo to náročné na psychiku i fyzičku. Před tím nás varovali. Posílali nám přes aplikaci nabídky, kam můžeme chodit pomáhat, a radili, ať si toho nebereme moc. Už v rámci toho kurzu jsme na sobě praktikovali některé dovednosti, já jsem například měla přebalit Igora… A pochopila jsem, že nemám šanci. Že ho neuzvednu.

Igor: Já jsem taky pochopil, že nemám šanci. Že mě Janička doma nedochová, že budu muset do ústavu, protože není schopná mě obrátit z levého boku na pravý.

Jana: Oni nás samozřejmě učili ty grify, navíc to probíhalo na geriatrické klinice v Londýnské, kde byli všichni milí, ale neubránila jsem se představě, že člověk leží na posteli a zbytek života stráví tím, že kouká na kapající kohoutek nebo zářivku. Padla na mě z toho taková úzkost, že jsem brečela. Takže když přišla první poptávka, abychom šli pracovat do pečovateláku, tak já jsem se – popravdě řečeno – zcela upřímně lekla. A taky se někdo musel postarat o naše tři děti. A tak do pečovateláku šel pracovat ten statečnější z nás.

A Igor šel.

Jana: Šel. V době toho nejtěžšího covidu, takže musel mít na sobě ten oblek a další ochranné pomůcky.

Igor: Já jsem byl čerstvě po onemocnění, takže jsem se nebál, že se nakazím. A vlastně jsem nevěděl, do čeho jdu. Netušil jsem, jestli mě dají ke špinavému prádlu nebo do kuchyně. Přidělili mně na patro, kde byli ležící klienti s demencí. Ta zrušila moji obavu, že mě poznají jako pana doktora z televize a nebudou se chtít nechat přebalit.

Zajímají mě vaše rodiny. Igore, tvoje babička byla Češka, dědeček Němec a žili na hranicích protektorátu. Dědeček byl odsunutý, babička zůstala. Jak to ovlivnilo rodinu?

Igor: Dědeček byl odsunutý, protože vzhledem k národnosti musel za války narukovat za „druhou stranu“. Babička tu zůstala se třemi dětmi. Moje maminka mě měla už relativně v pozdějším věku na tehdejší dobu – bylo jí šestatřicet. Já jsem se o rodinnou historii začal zajímat až relativně nedávno. Takže já vlastně nemůžu říct, jak to rodinu poznamenalo. Nevím to.

Pátrání po rodinné historii mě asi na půl roku trošku sežralo, jak jsem se v tom patlal a prožíval jsem to. Dopátral jsem se, že dědeček, kterého jsem nepoznal, žil v Deggingenu, a když jsem se tam s Janou ocitl na hřbitově, kde hrob dědečka už nebyl, říkal jsem si, jestli nejdu zbytečně přes závit, když už je to pryč. Došel jsem oklikou k poznání, že mám rodinu a s manželkou žijeme pro budoucnost. To, co bylo, to už nikdo nezmění, ani ten hrob už není, je zbytečné se tím trápit. Kdyby se některé z dětí tím jednou chtělo zabývat, materiály mám.

Jana: Děti se s námi zúčastnily pátrání v rodišti babičky. Byl to pro ně krásný výlet.

Našli jste někoho?

Jana: Igor ještě absolvoval pátrání i po druhé straně rodiny.

Igor: Vyplňoval jsem čas na divadelních zájezdech. Když už jsem jel někam daleko od domova, navštívil jsem část rodiny, se kterou jsem se třeba čtyřicet let neviděl.

Jak se stane, že část rodiny člověk čtyřicet let nevidí?

Igor: Není to úplně ta nejužší rodina. Třeba od manželky mého prastrýce. Mně přišlo líto, že tatínek zemřel těsně před šedesátkou. Měl přání, aby se ty kulatiny slavily na chalupě mého bráchy. A já jsem pak bráchovi na tátově pohřbu navrhl, ať ty tátovy narozky oslavíme. A sešli jsme se tam v docela velkým počtu, širší rodina. A od té doby to setkání děláme každý rok. Je nás víc a víc, jak se bratrancům i neteřím rodí děti. Je strašně fajn, takhle se všichni sejít. Vždycky je zaplaťpánbůh příjemná atmosféra, nedochází k výčitkám typu „jak tys tenkrát…“

Jana: Sejde se nás třeba pětatřicet. Igor má totiž dva sourozence od maminky a dva od tatínka, stejně jako já.

Takže je vás mnógo.

Jana: Ano. Ještěže jsme měli malinkou tajnou svatbu, protože kdybychom ji měli pořádat velkou, tak by nás bylo třeba pět set.

Jani, Igor hledal dědečka, ty jsi hledala tatínka.

Jana: Ano. Byla to náhoda. Nebo osud? Prostě jsem našla adopční listinu, když jsem se hrabala v šuplíku mého táty, který mě vychoval.

A tak jsi zjistila, že to nebyl tvůj táta?

Jana: Zjistila. Vlastně mě to nepřekvapilo ani mně to nepřišlo nějaký traumatický. Přišlo mi to hrozně dobrodružný. Bylo mi dvanáct a hrozně dlouho jsem to tajila. Řekla jsem to jenom jedné kamarádce.

Proč jsi to neřekla rodičům?

Jana: Bála jsem se, že by jim to ublížilo. Protože můj myšlenkový pochod byl takový, že když mi to neřekli, tak to asi něco znamená. A protože jsme měli hrozně hezký vztah s tatínkem i maminkou, tak jsem si říkala: Tak prostě počkám, až mi to řeknou.

Ale oni mi to pořád neříkali a já jsem pozorovala okolí, co bude. Protože třeba sestřenice mi řekla: „Já něco vím, co ty nevíš.“ A tak. Nebo přijel někdo z Prahy a udělal: „Ááá! Ježíšmarjá, ta je mu podobná!“ Byla jsem zvídavé dítě a v té osvojitelské listině bylo napsané, že ten otec je Petr Svojtka. Herec z Národního divadla. Doma jsme měli encyklopedii umělců Národního divadla, tak jsem si ho tam vyhledala.

Tys bydlela v Brně, maminka je herečka…

Jana: Ano. Říkala jsem si, kde ten táta žije, jestli má ještě další děti… Já jsem hrozně toužila po bratrech, protože jsem měla jenom mladší sestry. Nedalo mi to a ve čtrnácti jsem na tajňačku s tou kamarádkou jela stopem do Národního divadla. Přišly jsme na vrátnici, já jsem řekla, že chci mluvit s Petrem Svojtkou. A vrátný se divil, že ten je přece už deset let mrtvej. A ještě mi nabídl, že mi může zavolat jeho poslední ženu Janu Bouškovou. To jsem se úplně vyděsila, nechtěla jsem. A až když mi bylo šestnáct, mámě asi přišlo blbý mi to tajit, tak se rozhodla, že mi to řekne…

Tys jí to neřekla ani po tomhle?

Jana: Ne. A když mi to oznámila, já jsem řekla, že už to vím, a ona se zhroutila, kdo mi to řekl. Pak mi řekla, že mám dva bratry, to jsem nevěděla. Staršího – Petra Svojtku, mladšího – Honzíka Svojtku. Ta kamarádka mi vypátrala – nevím jak, neexistoval internet – že Petr je režisér a bude s divadlem CD 94, které působilo v Praze v Celetné (taky zvláštní náhoda, že jo, teď tu hrajeme s Divadlem Verze), shodou okolností hrát v Brně. Šla pak za ním ona, protože já měla zaracha, něco jsem provedla.

Takže ses s ním nesešla?

Jana: Až později v Praze. Sešli jsme se a okamžitě jsme se na sebe napojili, bylo to fakt neuvěřitelný. Nabídl mi, že za ním můžu zase přijet, řekl mi, že přijde jeho přítelkyně – a ve dveřích stála Petra Špalková. Můj brácha chodil s mým hereckým vzorem! Pak jsme šli na Petrovu premiéru a máma mě představila Janě Bouškové, která byla poslední žena mého tatínka. Je to strašně komplikovaný, ty vztahy.

První ženou Petra Svojtky byla Kateřina Macháčková, máma Petra. Druhá byla tvoje máma a třetí byla Jana Boušková, maminka nejmladšího Honzy.

Jana: Přesně. Honzík o mně nevěděl, a když mě viděla Jana, vytřeštila oči a odešla. To se odehrálo taky tady v Divadle v Celetné. Já ji pak viděla klepající se, jak brečí a něco vypráví své mamince. Pak slyším, jak říká: „Ona mu je tak strašně podobná. Mám to říct tomu Honzovi? Co mám dělat?“ A jak mě uviděla, znovu se vyděsila. To kdybys natočila…

… tak tomu nikdo nevěří?

Jana: To by byla telenovela jako blázen. Po premiéře byl ještě večírek, pak jsem šla k Petrovi… A Jana, protože bydlela s Vaškem Vydrou nedaleko, tak když šla venčit psa, zazvonila. Protože viděla, že svítíme. A byl to krásnej večer, nebo spíš už ráno, kdy jsme si povídali. No a druhý den mě seznámila s mým mladším bratrem. A od té doby mám dva bráchy. A máme hrozně hezkej vztah s oběma.

Každý můžete napsat svůj román, napsat svůj scénář. To by šlo na dračku.

Igor: Je to až kýčovité.

Ale je to život. Musím říct, že se nedivím, že je Jana herečka. Ale prý sis jako malá napsala do deníčku: Nikdy nebudu herečka, protože nechci, aby moje děti hlídali cizí lidi.

Jana: Protože nás pořád někdo hlídal. Maminka by řekla – promiň, mami – že to není pravda, ale je to pravda. Logicky: tenkrát jsme bydleli v Ostravě, ona měla velkou divadelní éru u Bezručů, a navíc hodně točila pro ostravskou televizi. A táta (ten náhradní) dělal osvětlovače v ostravském Národním divadle. Takže byli často večer pryč. A nás hlídaly různé paní a slečny. Byly fajn, ale…

Ale nebyla to máma.

Jana: Nebyla to máma, přesně tak.

A vy, když teď hrajete oba spolu večer?

Jana: Myslím, že děti jsou šťastné, že nejsme doma. Ale ony už jsou v pubertě.

Máte tři?

Igor: Máme. Zažily si vlastně to samé, co Jana.

A taky říkají, že nebudou herci, aby je nehlídali cizí lidi?

Jana: Myslím, že ne.

Igor: Ale my se dost snažíme jim svoji nepřítomnost kompenzovat. Aspoň jednou za rok jako rodina někam vycestujeme. Takhle jsme strávili měsíc v Mexiku, skoro měsíc ve Skotsku… Herci mají navíc práci nepravidelně, takže míváme občas několik dnů volna. Snad jsme jim nezpůsobili nějaké trauma. Zato jedné paní učitelce jsme trauma způsobili, nemohla přenést přes srdce, že nechodíme na třídní schůzky, protože v těch půl šesté jsme seděli v autě a jeli na představení třeba do Rumburku.

Jana: Taky jsme měli výhodu, že chůvy našich dětí byly skvělé, dodnes jsou našimi rodinnými přítelkyněmi. Jedna dokonce bydlela s námi v domě, a když jsme se stěhovali, ji jsme stěhovali taky.

Takže vy jste si tu svoji Hujerovic rodinu ještě rozšířili?

Jana: Přesně tak.

Mají děti herectví v genech?

Igor: Myslím, že mladší dcera to v sobě má. Vidím talent, ráda zpívá, tančí. Ale nedokážu to posoudit, vlastně se toho bojím – jako rodič s nějakými zkušenostmi v oboru. Vím, že v tomhle povolání nestačí mít talent a být houževnatý a cílevědomý. Hodně záleží na štěstí. Jako rodič bych řekl něco ve smyslu: Vyber si něco jiného a vystuduj to, pak uvidíš. Kumšt se dá dělat de facto kdykoliv. Anebo i jenom jako koníček. Není to úplně jednoduchej chlebíček.

Jana: Ale zároveň tomu neunikneš. Moje máma mě od herectví odrazovala, podařilo se jí odradit mě jen od studia na konzervatoři. Já jsem vždycky věděla, že chci být herečka. Ale taky jsem věděla, že se chci vzdělávat, tak jsem šla na gympl. Pak jsem se přihlásila na JAMU.

Co říkáš svým studentům na Konzervatoři Jaroslava Ježka?

Jana: Jako první věc je v prvním ročníku upozorňuju na ta úskalí. Aby někde vzadu věděli, že je dobré mít nějakou alternativu, nespoléhat jenom na talent a píli. Protože ta profese je fakt nespravedlivá. Tak uvidíme, co naše tři děti…

Z prken, co znamenají svět, do kanceláře: Slavní herci, kteří se stali řediteli divadla