Hvězda Zlaté labutě Lucie Štěpánková: Využila jsem i pomoci terapeutů, abych se měla víc ráda

Když se řekne Lucie Štěpánková, okamžitě si vybavím seriál Případy 1. oddělení, kde měla tak zápornou roli, až jsem u televize nadávala. A není skvělá jen na obrazovce, ale je to i výborná divadelní herečka. První výraznou příležitost získala ve Východočeském divadle v Pardubicích a i po letech na ni místní diváci s láskou vzpomínají.

Rodačka ze Vsetína je dvojnásobná maminka, na kontě má Cenu Thálie a v divadle i v televizi ztvárnila řadu nezapomenutelných rolí. Nyní exceluje v seriálu Matematika zločinu.

Nejdřív vám musím vyřídit pozdrav od své maminky, která si vás pamatuje z pardubického divadla a moc vás i vašeho muže, který zde stále hraje, chválila. A rovnou se zeptám, jak se dívka, která vystuduje hereckou konzervatoř na severní Moravě, dostane do angažmá ve Východočeském divadle?

V Pardubicích hledali mladou holku a místní režisér, který zrovna pracoval v Ostravě, se přišel podívat na naši konzervatoř. A objevil mě. Takže jsem už od třetího ročníku dostala možnost hostovat ve východních Čechách. Sice jsem si možná kvůli tomu neužila tolik ta studentská léta jako někteří mí spolužáci, protože jsem hodně dojížděla, ale byla to skvělá příležitost.

Stálo to za to? Obětovat bezstarostnost, stát už během studia na jevišti?

Brala jsem to jako velké štěstí, že jsem dostala takovou šanci, a s díky jsem ji přijala.

Někde jste řekla, že vám trochu vadí, jak má dnes kdekdo pocit, že může hrát bez řádné průpravy a hereckého vzdělání. Nazvala jste to civilismem. Vnímáte školu a vzdělání pro herce jako důležité?

V mnoha ohledech ano. Samozřejmě jsou mezi námi osobnosti s velkým talentem, které to vzdělání nepotřebují. Ale mám zároveň pocit, že se tady rozmohl takový nešvar a názor, že stačí říct větu přirozeně a už jste herec… A to mi přijde jako velká škoda. A pak je mi taky líto, že spousta studentů nechce po škole do oblastních divadel do angažmá, chtějí zůstat v Praze. Já musím říct, že na základ v Pardubicích nedám dopustit.

Z pardubického divadla jste přešla do Divadla Na Vinohradech a šatnu jste sdílela s největšími hereckými osobnostmi, jako byla třeba Jiřina Jirásková. Byla to velká změna a skok?

Pokora, kterou jsem v sobě měla, mě obrovsky brzdila v tom, se projevit. Ze začátku jsem měla problémy se všemi těmi velkými osobnostmi hrát a vzít si svůj kousek pozornosti. Ale oni byli všichni úžasní a s mou nejistotou mi pomohli. Nakonec jsem se otrkala a v divadle jsem se cítila jako doma.

Z každého rozhovoru s vámi stále cítím nejen obrovskou pokoru, ale i lehké pochyby o sobě samotné, pocit, že na sobě stále musíte pracovat. Přitom za vás mluví nádherné role i ceny.

Myslím, že jsme každý pořád na cestě. Ale je pravda, že to moje podceňování je mi vlastně už někdy protivné.

Takže syndrom podvodníka se vším všudy…

To zcela určitě. Ale snažím se s těmi záškodníky v hlavě, kteří mi stále říkají, že to ještě není ono, pracovat.

Jak?

Využila jsem i pomoc terapeutů. Cítila jsem, že se potřebuju mít víc ráda, protože to je středobod všeho. Já jsem se nebyla schopná přijmout taková, jaká jsem, a to už se změnilo. Vím, že není třeba být dokonalá, ale důležité je být přirozeně svá.

Pro vaši povahu děláte opravdu náročné povolání. Vždyť vás neustále někdo hodnotí. Kromě vás samotné i diváci, kritika…

Vždycky se snažím dát do každé práce maximum. A i když to někdy nevyjde, což se stává, tak si řeknu, že jsme jenom lidé. Vyloženě se z toho nehroutím. Máme nárok dělat chyby.

Dokážete se pochválit? Vzpomenete si na roli, kdy jste si řekla, že to se povedlo?

Na divadle se to stává. Tam umím vnímat, že chemie okamžiku zafungovala, a cítím i napojení diváků. Zažívám večery, kdy si řeknu, dneska se to fakt povedlo. A teď pozor: Není pro mě jednoduché říct to nahlas, ale když jsem natočila minisérii Matematika zločinu, byla jsem se sebou spokojená. Neříkám, že bych si svou přítomnost na obrazovce nějak vychutnávala, ale můžu říct, že svému jednání rozumím a mám pocit, že to funguje.

Byla to moje první hlavní role a já jsem měla obavy, jestli ji zvládnu obsáhnout. Navíc byl příběh inspirovaný skutečnými událostmi, hrála jsem reálnou postavu a nechtěla jsem to pokazit. Ale když jsem z projekce odcházela, měla jsem opravdu dobrý pocit. Teda… Teď jsem tím, co jsem řekla, překonala sama sebe!

Jak jste se chystala na ztvárnění postavy novinářky Magdaleny Sodomkové, která se snaží odhalit, zda se vyhlášený soudní znalec, „Matematik zločinu“, přepočítal a na základě jeho posudku byl k trestu odsouzen nevinný člověk?

Příběh je inspirovaný podcastem Matematika zločinu a ten jsem měla naposlouchaný i pozpátku. Četla jsem si rozhovory s Magdalenou Sodomkovou, její knížku a studijní materiály. A nakonec jsem se s ní i potkala a bylo to moc milé setkání. Vyplatilo se mi, že jsem se roli naučila komplet před natáčením.

Takže jste v sobě měla od začátku celý příběh.

Je to tak. Nakreslila jsem si takový graf, ve kterém jsem zaznačila veškeré situace. Natáčí se totiž na přeskáčku a potřebovala jsem vědět, v jaké fázi příběhu se zrovna nacházím. Moje postava většinu času klade někomu otázky a mně ten způsob mluvy nebyl úplně vlastní, tak jsem ji chtěla mít v sobě, abych nemusela přemýšlet nad textem. A to se zúročilo. Jsem holt pionýr, na role se důkladně připravuju.

Vy jste měla poměrně brzy jasno, že vás bude bavit herectví. Pozorujete na dcerách, zda se vydají vaší cestou?

Mě v jejich věku hodně bavil tanec, balet. To byl můj svět, můj a mé nejlepší kamarádky (herečky Veroniky Korytářové, pozn. red.), se kterou jsme pak studovaly i konzervatoř. Ale tehdy jsem ještě konkrétně nevěděla… Jen jsem si hrála. A i moje holky mají ještě na rozhodnutí čas, nechci jim brát možnosti a dávat je do škatulek. Ať dělají, co je baví.

Berete holčičky do divadla? Nemyslím za vámi do práce, ale na představení, za kulturou?

Určitě. Ke kulturnímu životu je vedeme odmalička, chodíme na výstavy, do divadel. Dceru pohltil nový cirkus, tak chodíme například na La Putyku a to je vždycky obrovský zážitek. Taky se je snažím naučit, že do divadla by se mělo chodit v pěkném oblečení, aby to mělo kulturu celkově.

Vaše tvář je známá. Liší se váš přístup k novým pracovním nabídkám teď a v době, kdy jste začínala a chtěla prorazit? Dopřejete si třeba luxus odmítat?

Je pravda, že na začátku byl asi člověk rád za každou nabídku, co přišla. Ale odmítat jsem uměla. Když jsem přišla do Prahy, dostala jsem nabídku na hlavní roli v seriálu. Nabízeli mi velké peníze, hodně o mě stáli, ale zároveň vyžadovali, abych odešla z divadla, protože natáčení mělo být časově náročné. A já bych musela v Divadle Na Vinohradech říct, že nebudu rok zkoušet. Oni se mnou ale počítali, proto mě i vzali.

A já jsem se tenkrát rozhodla pro divadlo. Pamatuju si, že jsem to v šatně rozebírala zrovna s Jiřinou Jiráskovou a ta ocenila, že jsem dala přednost divadlu. Ale pro mě to byla jasná volba. Sláva pro mě dodnes není tak důležitá, jsem nohama na zemi a chci dělat role, které mě baví.

Jestli vás ale nějaká role nezapomenutelně zapsala do paměti televizního diváka, byla to ta v Případech 1. oddělení. Ryze záporná postava policejní ředitelky Radky Drápové. Jak se vám hrála?

Byla to především asi první role, se kterou jsem neměla vůbec nic společného. Věděla jsem, že jde o nesympatickou ženskou, která rozvíří atmosféru na prvním oddělení. A pak jsem přišla na první natáčení a Ondra Vetchý mi udělal důkladný rozbor, co to je za paní. Dost se mi stáhl žaludek. Navíc její prostor nebyl velký, vždy jen přišla a plivala. Pro mě bylo těžké ji uchopit, zahrát ji tak, aby to nebyla jen schematická postava, co říká nepříjemné věci, ale člověk.

Nakonec mi pomohl režisér Petr Bebjak, který mi řekl, že ona není zlá, jen je přesvědčená o svojí pravdě. A mě pak bavilo nad tou postavou přemýšlet. Představovala jsem si, co asi nakupuje, co dělá před spaním, na co se dívá v televizi. Možná je to k ničemu, ale mě to baví. Myslím, že podobně to má třeba Mirek Hanuš, který si v Případech vymyslel loupání jablek. To jsou malé detaily, které dělají postavu.

19. listopadu má premiéru další váš televizní počin, film Cesta do tmy. Opět lehce napínavý, trochu detektivní film.

Ano, jedná se o film režiséra Jiřího Svobody, hlavní roli má Matěj Hádek, já hraju jeho bývalou přítelkyni. Znovu se potkáváme, když ztrácí svou drogově závislou dceru. A jelikož mu systém není schopen pomoci, rozhodne se vzít spravedlnost do svých rukou. Otázka je, jestli na to člověk má, nebo nemá právo.

Ten napínavý a detektivní žánr se mi opravdu trochu lepí na paty, asi už se o mně ví, že jsem citlivý člověk a umím projevit city před kamerou. Zrovna v této roli jsem si vyzkoušela metodu, kdy jsem v jedné scéně měla být hned od začátku ve velkém citovém rozpoložení, tak jsem si do poslední chvíle pouštěla do sluchátek krásnou tklivou hudbu Johna Williamse z filmu Schindlerův seznam. Vyvolává ve mně chvění a pak jsem byla před kamerou připravená prožít velkou emoci. Snažím se to dělat opravdově. Dopomáhám si možná trochu legračními způsoby, ale pro mě to funguje.

Co byste dělala, kdyby se vám podařilo vykutat v zaplněném diáři čas pro sebe, co vám chybí?

Cítím, že bych se měla víc hýbat, cvičit, tančit, běhat. Vždy jsem z toho něco dělala, ale teď na to nemám kapacitu ani sílu. Taky bych se potřebovala trošku rozmazlit, zajít na masáž, kosmetiku, potkat se s kamarádkami. Zjistila jsem, že setkávání s lidmi je pro mě důležitější, než jsem si myslela.

Pro mě představujete vy a vaše nejlepší kamarádka, herečka Veronika Korytářová, unikát. Jak se vám podařilo krásné přátelství z dětství udržet až do dospělosti?

To se asi stane jednou, maximálně dvakrát za život, že potkáte člověka, se kterým naprosto souzníte. Prožily jsme spolu krásné dětství, máme plno zážitků, dokonale se známe a nemusíme před sebou nic skrývat ani hrát, což je velmi osvobozující. Uvědomuju si, jak je to, co máme, mimořádné, a dál si naše přátelství můžu jen hýčkat. Protože abyste mohla brát, je potřeba taky dávat…

Lucie Štěpánková je i hvězdou Zlaté labutě, kterou režíruje mimo jiné Biser Arichtev.