Nelituju rozhodnutí nemít děti, ale kariéru. Obojí bych nedokázala, říká hudbou posedlá Eva Urbanová

Když jsem se na rozhovor připravovala a pustila jsem se do zjišťování bližších informací, byla jsem připravená na to, že to bude dlouhý výčet neuvěřitelných úspěchů. To, že Eva Urbanová zpívala snad ve všech světoznámých operách, mě tedy nepřekvapilo. A ani to, že má doma dvě Ceny Thálie a řadu jiných hudebních ocenění. Věděla jsem i to, že kromě vážné hudby miluje také rock a je velkou fanynkou kapely Queen. Ale když jsem si pouštěla video, kde v elegantních večerních šatech zpívá slavný hit I Want to Break Free nebo We Will Rock You, byla jsem přesto u vytržení.

Na rozhovor s Evou Urbanovou jsem se opravdu těšila, obzvlášť když jsem věděla, že najít si čas pro ni nebylo vůbec snadné. Má totiž před velkým koncertem v O2 areně, spoustu starostí s přípravami, navíc zrovna bojovala s nachlazením, což není – zvlášť pro zpěvačku – nic příjemného. Ale bylo to moc milé povídání nejen o hudbě, ale i o hubnutí, životě a jejím rozhodnutí nemít děti.

Blíží se váš velký koncert v pražské O2 areně – koná se 29. února. Vy jste ale teď bojovala s nachlazením a já jsem si říkala, že to musí být pro zpěvačku nesmírně stresující. Co kdyby to nepřešlo?

Stresující to samozřejmě je, ale už jsem se s tím setkala za život mnohokrát, takže se prostě vždycky snažím to co nejrychleji zvládnout. Používám tradiční čínskou medicínu, a když to nedokážu vyřešit jen s její pomocí, jdu samozřejmě k lékaři. A jak říkám, jdu pak oběma směry: západní medicínou i tou čínskou.

Mám totiž pocit, že pro zpěvačku, obzvlášť pak tu operní, je snad lepší, když si zlomí ruku, než když má rýmu.

S rýmou se zpívat dá, ale samozřejmě jsou nemoci, jako třeba zánět průdušnice nebo cokoli okolo hlasivek, a to se dá říct, že skoro oněmíte. Nepředstavitelně chraptíte, takže s tím už se bohužel zpívat převážně nedá, ale s rýmou a kašlíkem to ještě jde.

Tam vám totiž pomůže technika, musíte si dávat během koncertu nebo představení veliký pozor, ale to za ta léta praxe každý zpěvák umí. Fakt nejhorší je, když – jak my zpěváci říkáme – nám to spadne dolů, tedy okolo hlasivek, do průdušnice a na průdušky. S rýmou hlasivky pořád dokážou nějak pracovat, zpívá se vám hůř, to je jasné, ale je to schůdné. Ale jakmile vám otečou hlasivky, nejde to.

Na hlas má vliv mnoho věcí – a jednou z nich je i tělesná konstrukce. A vy jste dost zhubla. Samozřejmě vám to moc sluší, ale není to na úkor hlasu?

Víte co, já hubnu dost velkou část svého života a to moje největší zhubnutí přišlo už před mnoha lety. A opravdu to je tak, že když zhubnete, ubyde vám tuk samozřejmě i na břiše. A tam je bránice, která je pro zpívání hodně důležitá a musí při něm pořád pružit. A když na ní tuk máte, tak na bránici musíte při zpívání vyvinout větší tlak. A když pak tuk ubude, musíte upravit i míru tlaku na bránici, abyste to zase nepřehnali. Ale to se dá nacvičit, naučit se to, tím už jsem si také prošla.

Říkáte, že zásadní úbytek váhy u vás přišel před lety, navíc si štíhlou figuru roky držíte, tak se musím zeptat na váš návod. Jak se vám to povedlo, co vám zafungovalo?

Za svůj život jsem vyzkoušela všechno možné, protože nadváha je můj celoživotní problém. Mám ji, jak se říká, v genech, k tomu mám ráda jídlo, jsem labužník. Jsem ten typ, co se jen podívá na dort a už má dvě kila nahoře. Ale před lety mi hodně pomohla dělená strava. Mám potraviny rozdělené do třech skupin – na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny. Vlastně jím všechno, ale dávám pozor, jak to kombinuju. A to mě na tom asi baví nejvíc: že nemám hlad, nemusím se ničeho vyloženě vzdát, nemusím kupovat žádné odtučněné věci a podobně.

Takže si klidně dám tučný bílý jogurt, do kterého si přidám čerstvé ovoce, samozřejmě ho nesmíte sníst kýbl, ale můžete ho. Tahle dieta nebo spíš stravovací režim se navíc dá v pohodě praktikovat i na cestách po světě, i v restauraci si vždycky najdu to své. Dám si třeba nějaké maso a zeleninu a podobně. Můžu v podstatě všechno. A takhle jsem dokázala během několika let shodit 60 kilo.

Ale co dorty, ty si asi nedáváte…

Jsem labužník, ale také výborná kuchařka, takže to dělám tak, že si doma peču zákusky a dobroty, které tenhle režim nevylučuje. Peču si třeba skvělý proteinový koláč, kde mouku nahradím rozemletými vločkami, nahoru si dám tvaroh a nějaké ovoce. Nějaké kalorie to samozřejmě má, ale určitě ne takové jako běžné dorty.

A co alkohol? Ten se s dietami také moc neslučuje.

Já alkohol nepiju. Nikdy jsme ho moc nepila, takže mi neschází. Nevadí mi, že si nedám po obědě skleničku piva. Ale ano, mívala jsem ráda víno, hlavně šampaňské, to jsem si ráda někdy dala. Ale víte co, každá dieta začíná v hlavě. Dokud se nerozhodne hlava, nebude žádná dieta fungovat. A já jsem si uvědomila, že když si dám třeba deci bílého vína, tak mi to rozjede takové ty chutě na brambůrky, na slané mandle, a vlastně si za to můžu sama, sama jsem si ten problém vytvořila. A když si víno nedám, chutě mít nebudu, navíc si můžu dát o to víc třeba nějakého dobrého jídla. Takhle jsem si to nastavila v hlavě a funguje mi to. Ale každý jsme jiný, každý si musí přijít na to, co funguje zrovna jemu.

Teď se od diet přesuneme k vašemu koncertu v O2 areně. Nese název Grande Finale, takže v překladu něco jako velkolepé finále. Proč tenhle název? Nenaznačujete snad konec kariéry…

Ne, vůbec, žádný konec kariéry. Zpěvák sice nikdy nemůže říct, že ještě nekončí, protože nikdy nevíte, co se vám stane, ale já myslím, že nějakou chvilku ještě zpívat určitě budu. Mám nasmlouvané nové role a spoustu plánů. Ten koncert je hlavně taková opožděná oslava mého životního jubilea, mých šedesátin, protože jsem je měla v době korony a to se nesmělo nic.

Vy jste primárně operní pěvkyně, ale chystaný koncert má být nadžánrový a má spojit vaše dvě lásky – operu a rock. Je to tak?

Vlastně tam nezazní žádná operní árie, budou tam jen takzvané popoperní písně. A já se tam vrátím ke své srdeční záležitosti, kterou je pro mě právě rocková hudba. Já jsem jako rocková zpěvačka začínala a rock je taková moje první láska, dalo by se říct.

O vás se říkává, že jste operní pěvkyně s duší rockerky. Jak přesně se to projevuje?

Když budu stát na jevišti a zpívat třeba Kostelničku z Janáčkovy Její pastorkyně, tak se samozřejmě jako rockerka chovat nebudu. Ale když pak mám chviličku času, tak se okamžitě vrátím k rockové hudbě a moc si to užívám, protože právě rocková hudba mi dává naprostou svobodu, i když jsem na jevišti.

Nicméně veřejnost má operní pěvkyně zaškatulkované jako důstojné dámy ve velkých večerních, jak pějí árie. Vy jste přitom velká milovnice kapely Queen, klidně vyšvihnete některé jejich hity, nebo jste s Karlem Gottem zpívala popové věci. Jak to tedy s operními divami je?

Myslím, že doba už hodně pokročila, vždyť se jen podívejte na můj účes. Zpočátku mi bylo vyčítáno, že pro operní pěvkyni není vhodný, dost důstojný. A dnes to už nikdo neřeší. Já bych řekla, že jsem operní diva s moderním nadhledem.

Existují lidé, kteří tuhle – řekněme – žánrovou flexibilitu kritizují. Mají pocit, že když operní pěvkyně zpívá rock nebo pop, je to úpadek. Co byste jim vzkázala?

Podle mě je jen dobrá nebo špatná hudba. Já si nepředstavitelně vážím třeba české operní tvorby, to je pro mě absolutní poklad, ale stejně tak ocením i skvělou rockovou nebo popovou věc. A třeba na mém koncertě nezazní jediná árie, protože je to podle mě nevkusné, nehodí se to vedle těch popovějších, rockových věcí, nejde to podle mého názoru k sobě. Ale každé zvlášť má své kouzlo.

A tak jako jsou nepovedené kusy v moderní popové hudbě, najdou se ne příliš podařené kusy i ve vážné hudbě. Já nemám problém zpívat obojí, obojí mě baví, ale nechci to propojovat. Takže kdo chce slyšet rockovější a popovější věci, přijde na můj koncert, kdo chce operu, přijde na mě do Národního divadla.

Na kontě máte za svou více než třicetiletou kariéru obrovské množství úspěchů. Vystupovala jste v nejslavnějších světových operách, máte řadu českých i zahraničních ocenění. A já si říkám, jestli to s každým úspěchem není pro vás těžší a těžší. Že je to větší a větší tlak, zodpovědnost… Abyste nezklamala.

Když jsem začínala, měla jsem krásnou představu, že jakmile budu známá, tak to pak všechno půjde samo. Bohužel jsem se přesvědčila, že je to přesně naopak. Že je to čím dál větší zodpovědnost, ten pocit, že nemůžete zklamat, protože vás lidé znají, vědí, co umíte, a vy je nesmíte zklamat, selhat… To je těžké.

Vaše práce je náročná psychicky i fyzicky, ale také časově. Je to hodně cestování, pracovní večery… Dá se to vůbec skloubit s osobním životem?

Myslím, že ten čas se zorganizovat dá. Já už jsem v životním stadiu, kdy už se tolik nehoním, vybírám si věci, které mám ráda, které ráda zpívám, kolem padesátky jsem hodně zvolnila, už dávno nezpívám takříkajíc od nevidím do nedivím.

Nicméně bylo období, kdy jste, jak říkáte, zpívala od nevidím do nedivím. A tam asi moc prostoru na osobní život nebylo. To je ten důvod, proč jste se nikdy nevdala a ani nemáte děti?

Tam moc prostoru na osobní život opravdu nebylo. A já jsem vždycky chtěla dělat všechno naplno a věděla jsem, že pokud budu na sto procent zpěvačka, rozhodně nebudu moct být na sto procent maminka. Nedokážu nic ošidit. A nechtěla jsem ošidit svoji práci, ale ani své dítě. Že bych třeba byla někde v cizině a ono tady s chůvou, a až bych se vrátila, skoro by mě neznalo? To ne. Tak jsem se rozhodla jít jinou cestou. Bylo to moje osobní rozhodnutí a nelituju toho.

Myslíte tedy, že obojí mít nelze? Že nelze být máma a zároveň úspěšná operní pěvkyně?

Rozhodně nejde obojí dělat na sto procent. Myslím, že si musíte vybrat. Možná se pletu, ale já to tak vždy cítila.

Vy jste rozhodnutí nemít děti učinila v době, kdy se v podstatě od každé ženy očekávalo, že bude matka. Že jsou třeba ženy, které z různých důvodů děti nechtějí, netouží po nich, o tom se moc nemluvilo. Nebyla jste vystavená většímu tlaku?

Ne, v žádném případě, protože jsem to nedovolila. Bylo to moje rozhodnutí, můj život a nikdo jiný do toho nemá co mluvit. Vždycky jsem říkala, že tohle je moje rozhodnutí, a vždy jsem si za ním pevně stála, já svoje názory v tomto ohledu neměním.

Takže opravdu nelitujete.

Vůbec. Mám dvě krásné neteře a jednoho synovce, děti ve svém okolí mám, nejsem o nic ošizená.

Váš život se mnohým může zdát naprosto snový, dokonalý. Jeden úspěch za druhým, sláva, cestování. Ale i vy jste člověk z masa a kostí a máte určitě své trápení a starosti. Bylo třeba nějaké životní období, kdy jste to měla hodně těžké, kdy jste se trápila?

Když mi to moc nezpívalo a já nevěděla proč. Chodila jsem od lékaře k lékaři, mezitím jsem stále zpívala a opravdu jsem věděla, že mi to nejde. Až pak mi pan doktor ve vojenské nemocnici v Praze zachránil kariéru tím, že mi odoperoval polypy v dutinách. Když jsem šla na operaci, nebylo samozřejmě jisté, že se to povede, že to bude fungovat. Ale věděla jsem, že když se to nepodaří, skončím se zpíváním, ale když to nezkusím, tak skončím také. Ale bylo to pro mě moc těžké, protože mám zpěv opravdu moc ráda, jsem zpěvem vlastně posedlá.

Kdy jste byla naopak v životě nejšťastnější?

Jsem šťastná, kdykoli zpívám. Ale když jsem poprvé zpívala v Národním divadle Libuši, to jsem byla nesmírně šťastná. Když jsem mohla vystupovat v Metropolitní opeře v New Yorku, bylo to prostě úžasné, splnil se mi velký sen. Těch momentů bylo opravdu strašně moc.

U vás je opravdu všechno spojeno s hudbou… Ale přece jen, když se zrovna nevěnujete hudbě, jak vypadá váš život?

Jsem takový přírodní člověk. Z Prahy jsem se odstěhovala na vesnici, protože mám ráda svůj klid. Mám ráda přírodu a zvířata, takže tu mám psa, dva papoušky a krásně se nám společně žije.

Operu sice nezpívá, ale hlas má také silný. A podobně jako Eva Urbanová i ona celoživotně řeší svou váhu. „Hubená, tlustá, hubená, tlustá…“ Ilona Csáková s humorem o tom, jak ji dlouhá léta vidí média