„Hubená, tlustá, hubená, tlustá…“ Ilona Csáková s humorem o tom, jak ji dlouhá léta vidí média

Zpívat sice nikdy nepřestala, koncerty ze svého života úplně nevypustila, ale pravda je, že posledních asi 15 let strávila Ilona Csáková spíš mimo záře reflektorů. Žije na venkově poblíž Brna s manželem a dvěma syny (14 a 11 let), v domě se zahradou, slepicemi a vším, co k takovému životu patří. S nadsázkou lze říct, že se ze dne na den proměnila ze zářící hvězdy showbyznysu v obyčejnou mámu a manželku.

Já si s ní povídala den po jejích třiapadesátých narozeninách a v den, kdy se chystala tisková konference týkající se její velké koncertní tour Tornero, která je naplánovaná na říjen příštího roku. Neuvěřitelně se na ni těší, ale stejně z našeho povídání jednoznačně vyplynulo, že v jejím životě zaujímá práce až druhé místo. To první má rodina, která je pro Ilonu Csákovou naprostou prioritou a tím, čemu říká štěstí.

Na říjen příštího roku chystáte po 25 letech velké turné nazvané podle vaší slavné písně Tornero, což v překladu znamená Já se vrátím. Je to tedy velký návrat Ilony Csákové?

Úplně tak to myšleno není. Je sice pravda, že jsem se na nějakou dobu trochu utlumila, protože jsem prahla po rodině a rodinném životě. Ale zpívat jsem nikdy nepřestala, pořád jsem pracovala a měla různé koncerty a vystoupení, jen jsem z nich pak vždycky zase rychle spěchala domů.

Na šňůře doma nebudete skoro vůbec. Tedy alespoň to tak vypadá podle rozpisu jednotlivých koncertů v mnoha českých i slovenských městech. Kdo se v té době bude starat o rodinu, o děti?

Budou to beze mě muset chvíli zvládnout. Ale já myslím, že je s mužem vedeme k soběstačnosti, navíc tady s nimi samozřejmě bude tatínek, který dostane stoprocentní mandát je manažovat. Víte, ono se to všechno sešlo takovým fakt zvláštním způsobem, ta tour nebyla žádný dlouhodobý plán, něco, o čem bych roky snila. Sice jsem nad nějakými koncerty přemýšlela, ale do toho se mi ozvali kamarádi – kolegové muzikanti, se kterými jsem v minulosti natočila několik desek a absolvovala i turné, a tak nějak to do sebe začalo všechno krásně zapadat. To jsou pro mě takové věci mezi nebem a zemí. Má to pro nás všechny podtext nostalgie.

Nicméně měsíc od rodiny, to je pro vás asi za ty roky poprvé, co budete takhle dlouho pryč. Samozřejmě nechci ani v nejmenším podceňovat vašeho muže, ale přeci jen, nebudete nervózní, zda to bez vás zvládnou?

Nechci stahovat gatě, když je brod ještě daleko, protože samozřejmě je to až za rok. Ale třeba teď zrovna jsem třetí den z domu a mám tendenci jim volat, jestli je všechno v pořádku, jestli se nic neděje a podobně. Ono je to těžké, kluci jsou už docela velcí, ale ta pupeční šňůra tam v určité podobě je pořád a asi nikdy úplně nezmizí.

A stýskat se vám nebude?

Určitě bude!

A po kom víc, po manželovi, nebo dětech?

Po všech mých chlapech!

Vrátím se teď v čase o řadu let zpátky, do doby, kdy jste změnila svůj životní styl. Žila jste v metropoli, byla jste velkou hvězdou showbyznysu, v televizi a v časopisech pečená vařená, jedno vystoupení za druhým…

To byl svobodný a bezdětný život, kdy se člověk koncentroval jen na sebe a na práci. Ale pak se to naštěstí otočilo o 180 stupňů.

Naštěstí?

No jasně, protože já strašně toužila po dětech a rodině.

Takže přišla láska, vytoužené děti, místo Prahy venkov… Jak jste tu totální životní změnu prožívala?

Zpočátku jsem samozřejmě řešila tu svoji migraci, kdy jsem v Praze měla nejen profesní základnu, ale hlavně základnu přátel a kamarádů. Někdy se mi stýskalo, protože už nebylo tak snadné se stýkat a vídat. Ale víte co, když má člověk jasnou touhu a cíl, který začne realizovat, a to pro mě byla rodina, je to tak zásadní a silné, že jiné emoce dokážete bezbolestně potlačit. Navíc přichází spousta nových pocitů – radostí i starostí. Jste najednou v úplně jiné dimenzi. Když je člověk sám a bezdětný, je vlastně hrozně sebestředný, řeší jen sám sebe, ale pak najednou tu lásku, péči, pozornost rozptýlíte na partnera a děti a zjistíte, že tohle je to pravé. Myslím, že tohle jsou zásadní momenty a prožitky v životě většiny žen. Instinktivní, pudové a silné.

Nicméně teď se zase víc soustředíte na práci, nejste z toho nervózní? Nenapadne vás někdy – co když to neodzpívám dobře, co když si lidé nekoupí lístky?

Těmhle myšlenkám se snažím vyhýbat. Je to taková moje vnitřní teorie, že když si něco negativního dopředu vizualizujete, tak si to tím vlastně zhmotňujete, přivoláváte. Takže já se snažím si spíš zhmotňovat a vizualizovat to hezké a pozitivní, to znamená krásně odehrané koncerty, plné sály a podobně.

Ještě se vrátím k vaší roli matky. Máte syny ve věku 14 a 11 let, což je poměrně náročné období puberty, tedy hlavně asi u toho staršího. Jak tohle zvládáte?

My se snažíme s manželem si stále připomínat, že je to prostě období, kterým jsme si museli projít všichni.

Já mám patnáctiletého syna a přiznám se, že velmi často vzpomínám na svoji maminku a teprve teď chápu, čím si tehdy v mé pubertě asi procházela.

To je pravda, vzpomínám na své rodiče velmi často. Jak strašný strach třeba o mě museli mít, když jsem v šestnácti začala zpívat s kapelou Laura a její tygři, jak museli mít fakt nervy ze železa. Vždyť já tehdy byla studentka střední pedagogické školy a jejich vize byla, že úspěšně dostuduju, založím rodinu a půjdu pracovat do školství, že se budu starat o děti ve školní družině. A já jim to totálně nabourala, muselo pro ně být těžké to ustát.

Vám dávají chlapci taky takhle zabrat?

Takhle úplně ne a hlavně jak kdy. To víte, je to ale hormonální bouře. Musí mít poslední slovo, na všechno mají svůj úhel pohledu, mají pocit, že všechno vědí líp než my a podobně. Člověk se to ale musí snažit ustát v klidu, i když přiznávám, že ne vždy nad tím dokážu mávnout rukou. Řekla bych, že jeden i druhý jsou takovými mými trenažéry asertivity, kdy se snažím vzpomínat na svoji pubertu, co asi tehdy prožívali moji rodiče, chápat je a podporovat, ale zároveň neslevit z toho, co pokládám ve výchově za důležité.

A s manželem se ve výchově shodnete?

Myslím, že ano, a dokonce si troufám říct, že u nich máme i respekt. Kluci vědí, že mají zázemí, že jsou milovaní, že o ně máme zájem, že jim přejeme, aby se jim dařilo, aby byli naplnění a šťastní. Podporujeme je v jejich zájmech, čímž dostávají tu emoci zájmu a lásky, a díky tomu dokážou pak ustát i to, že jsme na ně někdy třeba naštvaní. Vlastně jsou zlatí, i když někdy drzí. Mám kamarádky, co už mají starší syny, a ty mi říkají, počkej, bude hůř, ve čtrnácti to je teprve začátek. Tak uvidíme. Teď se nebudu stresovat, že třeba za rok budou ještě drzejší, to fakt ne.

Vizualizujete si pozitivní věci, tak si můžete vysnít, že budou méně drzí, ne?

No, jasně. Ale oni jsou fakt v pohodě. Je na ně spoleh, akorát mají na věci svůj úhel pohledu, kterému my nerozumíme, protože jsme rodiče, staří a já nevím co. Ale rozumím tomu. Vždyť si ještě pamatuju na sebe, když mi moji rodiče nebo babičky říkali takové to „za nás to bylo tak a tak“, taky jsem jen kroutila hlavou a nezajímalo mě to.

S manželem žijete 14 let, částečně se vám stará i o pracovní věci, jste spolu velmi intenzivně. Nemáte někdy ponorku?

Věřila byste mi, kdybych vám řekla, že ani po 14 letech nikdy ponorku nemáme? Nevěřila, takže asi tak. Ale vždycky říkám, že jsme dva zralí a dospělí lidé, kteří už s těmito věcmi umí pracovat, a troufám si říct, že nám to spolu vyšlo. Náš vztah je podložený důvěrou, tolerancí a tím, že si jeden druhého vážíme. A můžeme se na sebe spolehnout, i po těch čtrnácti letech. Vlastně jsme takový kvalitní archiv.

Takže spolu zrajete jako víno?

Hlavně nevykvasit…

Když se ještě vrátím k té chystané koncertní šňůře. Pracujete na sobě nějak fyzicky nebo psychicky?

Na fyzičce budu muset zapracovat a je mi jasné, že to bude náročné. Asi prodloužím a zrychlím svoje procházky po lese, možná si nastavím nějaký cvičební plán, to ještě nevím. Ale kondici budu potřebovat, protože to bude zápřah. Sice budu víc zpívat než tančit, ale energetický výdej to určitě bude.

Mluvíte o cvičení a kondičce… To je takový váš celoživotní úděl, řekla bych.

Zrovna tuhle jsem svému manažerovi říkala, že můj mediální obraz za poslední desítky let je hubená, tlustá, hubená, tlustá.

Neštve vás to? Ve smyslu, že se furt řeší, jak jste na tom s váhou, místo aby se řešilo, jak jste třeba zpívala a podobně?

Člověk si za ty roky zvykne. Ale jasně, že by mě mnohem víc potěšilo, kdyby napsali, že jsem hezky zpívala, než že jsem hezky zhubla. Ale zas na druhou stranu, zaplať pán bůh za to, protože mi mohli novináři vytvořit i jiný mediální obraz, který by mi mohl třeba brát práci, vytvořit mi nesympatii u fanoušků a podobně. Jsem v branži 37 let, vím, jak ten svět funguje, a umím se nad tím povznést.

Takže jste připravená, že se během vaší tour bude zase řešit, jak vypadáte?

Ale jo, ať to klidně řeší. Ať každý řeší to, na co má…

Váš mediální obraz jsme probraly, teď k práci. No kontě máte nespočet úspěšných hitů, doma dva stříbrné a jednoho bronzového slavíka. Kdybyste ale měla vypíchnout jen jeden okamžik své kariéry, který je pro vás ten nej?

Kdybych to měla scucnout do období, tak je to konec 90. let. Ale to je všechno relativní, já vlastně považuju za zásadní mezník všechno, co mě v životě potkalo. To, že jsem šla do Laury, že jsem z ní odešla, že jsem vydala tu či onu desku, že jsem dostala nabídku na ten či onen muzikál. Protože všechno vás to někam posune, poznáte nové lidi, máte nové prožitky, zklamání, radosti… A všechno vás to formuje a nic nelze vynechat. Je to stejné, jako když se mě někdo zeptá, kterou svou píseň mám nejradši. Všechny zpívám ráda, staré i ty novější. A víte, co je opravdu motivující? Když vidím, že lidé ty písničky znají, tančí na ně, zpívají je se mnou, tak si říkám, že tohle mi za to stojí. Jestli můžu být něčím užitečná, tak tím, že rozdávám radost – a to říkám bez nadsázky.

Nemůžeme vynechat, že jste včera, 1. října, oslavila 53. narozeniny. Dnes vás čeká menší oslava s přáteli, ale s rodinou to teprve oslavíte. Tušíte, co si pro vás nachystali?

To je docela legrační, protože včera mě děti viděly v televizi, kde pro mě měli nachystaný dort. A když jsem s nimi pak telefonovala, říkaly, že mám ten dort přivézt domů.

Takže místo aby vám kluci upekli dort, objednali si ho u vás?

Ale zase mi krásně popřáli, řekli, že mě milujou (že by mi slíbili, že si krásně uklidí pokojíčky, to ne). Ale vím, že pro mě mají určitě něco nachystaného a že to rozhodně není dřez plný špinavého nádobí.

Narozeniny někdy svádí k bilancování. Tak se chci zeptat, jaká je dnešní Ilona Csáková ve srovnání s tou svobodnou a bezdětnou?

Tak samozřejmě starší, ale doufám, že i moudřejší. Určitě starostlivější. Mnohem víc si chráním ten svůj svět, to, co považuji za opravdové hodnoty, což je rodina.

A jakou byste chtěla mít Ilonu Csákovou třeba za deset dvacet let? Jak si sama sebe a své blízké vizualizujete?

Vidím nás hezky všechny pospolu a ve zdraví, samozřejmě. A co bych fakt chtěla být? Chtěla bych být super tchyně! Taková, jakou jsem měla já. Od partnerek mých synů bych chtěla jednou slyšet, že jsou kluci fajn, že jsme je dobře vychovali, že jim pomáhají, jsou galantní, spolehliví a milující. Tohle bych opravdu moc chtěla.

Za vzhled a váhu si média brala na paškál i jinou skvělou zpěvačku. Tereza Černochová: Potrpím si na poctivé jídlo. Umím zhubnout i 20 kilo. Ale proč? Už to nebudu já…