Honza Dědek o své talkshow: Baví mě si hrát! Hostům nahrávám a je na nich, jestli zasmečují

Prvních 7 pádů Honzy Dědka se konalo v komorním Divadle Viola a psal se rok 2011. Pořad se různě přesouval, fungoval i na kanále YouTube, až si nakonec vydobyl místo na televizní obrazovce a statisícovou sledovanost. Letos v létě navíc Honza Dědek a jeho talkshow vyrážejí na turné po českých hradech a zámcích. 26. června odstartovala na zámku Hluboká a 15. července končí na zámku Sychrov. Hosty této letní show budou třeba Josef Dvořák, Marek Taclík nebo Saša a Lída Rašilovovi. A já jsem se ho ptala na jeho 7 pádů…

PRVNÍ PÁD: Kdo, co? Kdo je Honza Dědek?

Člověk, co si povídá s lidmi. A má štěstí, že celý život dělá, co ho baví. Vždyť já se díky své práci potkávám a mluvím s takovými legendami, jako jsou paní Carmen Mayerová nebo pan Petra Kostka. Moje přítelkyně říká, že jsem celoživotně okouzlené dítě. Baví mě si hrát, cítím vždy až dětskou radost, když o svých hostech objevím zajímavou informaci.

Vzpomenete si, kdo vymyslel 7 pádů?

Název mě napadl asi v pět ráno v posteli. A říkal jsem si, jak je to geniální. Vždyť většinu rozhovorů začínáme pádovými otázkami: Kdo tam byl, s kým jste se bavili, o čem a komu jsi to řekl? Navíc sedmička je magické číslo. Sedm trpaslíků, sedm statečných … A pak jsem dalších deset let vysvětloval, že to nejsou pády ze schodů nebo na ulici, a odmítal jsem nabídky na vtipná videa, kde bych sedmkrát spadl.

To je ale obrovsky vtipné…

Přesně, napadlo to asi 379 lidí a vtipné to nebylo nikdy. Pořad mě napadl na přelomu let 2009 a 2010 a první díl byl v lednu 2011. Rozhovory jsem dělal celý život a líbily se mi umělecké dvojice, třeba Suchý–Šlitr nebo Voskovec–Werich. Chtěl jsem si s někým povídat na jevišti, aby se lidé smáli. Ale nemohl jsem najít toho druhého.

A pak se objevil Jan Kraus a jeho show. Nikoho k sobě nehledal, měl tři hosty a mně přišlo skvělé, že když to nevyjde s jedním, je šance u dalšího rozhovoru. Samozřejmě to nebylo tak jednoduché, protože brzy zjistíte, že splnit jedno ze dvou Z, tedy aby byl rozhovor zajímavý nebo zábavný, není snadné. Blbý je, když je nuda.

Co pak děláte?

Potím se. A hledám, co je špatně.

Co je váš recept na uvolnění hosta?

Většinou zafunguje, když to vezmu na sebe: „Slečna mě ale varovala, že není vtipná. Já jsem jí nevěřil, měl jsem…“

Měl jste nebo máte vysněného hosta?

Dlouho jsem toužil po panu Svěrákovi, opakovaně jsem mu volal. A on mi vždy vysvětloval, že sice komedie vytváří, ale má je takzvaně vysezené. Není to člověk, který by ze sebe sypal vtipy na pódiu. Tak Cimrman nevznikl. Ale sen se mi splnil během narozeninového speciálu a sešli se u mě: Petr Brukner, Miloň Čepelka, Zdeněk Svěrák – a Vojta Kotek jako nová generace Cimrmanů.

7 pádů začínalo v Divadle Viola v komorním prostředí. Teď jsou vysílány na TV Prima. Jak se pořad vyvíjel a měnil?

Mám pocit, že to děláme stejně jako v té Viole. Snad jen, že tam byli tři hosté, a když jsme šli na YouTube, dali jsme hosty čtyři, aby byl každý týden jeden díl. Pravda ale je, že jsme se posunuli technicky: první díl ve Viole kamarád jen fotil a pak z toho zkoušel dělat videa. A samozřejmě se rozrostl tým, ale gros zůstává.

Kdo byli první hosté?

Viole se říká „malé Národní“, tak jsme udělali monotematický díl a pozvali lidi z Národního divadla. Prvními hosty tak byli tehdejší ředitel, Vojta Kotek jako mladá krev a Jiří Štěpnička. A stejně jako dnes jsem svým prvním hostům volal osobně a připravoval se na ně.

Vy hosty zvete do show osobně?

Je to tak, jsem jejich první kontakt. Zakládám si na tom. Zrovna nedávno jsem jedné herečce říkal, že se ji snažím pozvat už pátým rokem a jestli si uvědomuje, že je jedinou herečkou, před kterou jsem klečel. V rozjařené náladě kdysi na večírku Českého lva. Výsledek je, že na podzim přijde.

Z pořadu, o kterém věděli jen fajnšmekři, je show se statisícovou sledovaností. Jak se vám to povedlo?

Naší obrovskou výhodou bylo, že trvalo jedenáct let, než nás televize vzala. Měli jsme tak dost času vyzkoušet spoustu blbostí a slepých uliček. Typicky překvapení na hosty a nucení je do různých scének, které můžou zafungovat nebo z nich může být pěkný trapas.

Jak námluvy s televizí probíhaly?

Řekli, ať uděláme padesátiminutový díl se vším všudy. Ten nechali otestovat v rámci focus groups. A výsledkem bylo 180 stránek analýz.

A závěr byl „líbí, může“?

Měli jsme prý historicky největší výkyv v tom, kolik lidí po zhlédnutí změnilo názor: i když si na začátku mysleli, že těch talkshow je tu dost, tak na konci řekli, že by se dívali.

Pro mě osobně je unikátní to, jak umíte dát hostovi prostor, jak umíte naslouchat.

Velkou roli hraje moje původní profese: byl jsem novinář. A vždy jsem měl pocit, že novinář do rozhovoru nepatří. Je důležitý – vybere si hosta a připraví otázky, ale nemá to být o něm. Svým hostům nabízím, jestli chtějí vidět témata předem. Někoho to uklidní, někdo chce freestyle. Hostům nahrávám a je na nich, jestli zasmečují.

DRUHÝ PÁD: Koho, čeho? Bez čeho se při přípravě neobejdete?

Je to vlastně čím dál těžší, řada lidí už u mě byla několikrát a není možné se opakovat. Dnes už mám ale člověka, který mi pomáhá. Podívá se, jaké rozhovory dával host nedávno, řekne, co už jsem s ním probíral já.

Kolik času zabere příprava na jeden díl?

Jsou to tak dva tři dny na čtyři hosty. Dělání rešerší, načtení až desítek rozhovorů, nakoukání filmů, načtení knih, naposlouchání desek…To je konkrétní příprava, ale připravuju se kontinuálně. Chodím třikrát až čtyřikrát týdně do divadla, na vernisáže…

Ale co když je host opravdu zajímavý a něco dokázal a přitom je to paní Columbová, málo se o něm píše, nedává rozhovory…

Já se s hosty i předem scházím, například když jde o začínající herce a herečky. Chci je víc poznat a oni to vítají. Pak je vždy cesta řešit jejich profesi. S tramvajákem jsem řešil splněný klukovský sen, s humorem vyprávěl, jaké je skóre tramvaje versus chodci (v té době asi 3:0), co dělá, když ho štvou cestující (lehce zabrzdí), a že se jim říká kaštani.

Napadlo vás někdy zkusit si rozhovor bez přípravy?

Larry King třeba přípravu nedělal a říkával, že udělá rozhovor s kýmkoli. Má to možná něco do sebe, ale na druhou stranu se bojím, že to sklouzává k moderátorskému egu. Když nevíte, na co se zeptat ze života hosta, začnete se věnovat životu svému. Nebo se snažíte být o to víc vtipný.

Takovou přípravou dáváte hostovi najevo, že je pro vás důležitý.

Oni ocení, když zjistí, že jste viděla pár jejich divadelních představení, že jste do nich investovala čas. Když na úvod řeknete „Nic o tobě nevím, pojď mi něco vyprávět…“, tak si řekne, že on vám dává čas a vy jemu nezájem.

TŘETÍ PÁD: Komu, čemu? Ke komu byste chtěl být připodobňován? Kdo je vaším vzorem?

Zmíněný Larry King je víc styl DVTV, neměl to tolik do zábavy. Já jsem mu vždycky záviděl, že měl všechny prezidenty. V poledne proběhla v Bílém domě inaugurace a večer seděl u Larryho Kinga. Hodně mě vždycky bavil David Letterman nebo Jay Leno, o kterém se říkalo, že má fenomenální paměť a je chodící encyklopedie. Baví mě i Jimmy Fallon. Každý to dělá jinak a i u nás je ta show jiná, nejde ji dělat americkým způsobem.

Proč myslíte?

Američani jsou mnohem větší extroverti. Tom Cruise si kdysi u Fallona nechal rozbít vajíčka o hlavu, on – takový sexidol. A tady to pak zkusil Leoš Mareš se svým hostem a nefungovalo to. V Americe se neberou tak vážně. Ale pozor, berou vážně svoji účast a nepodceňují přípravu. Před vystoupením osloví tým a nechají si třeba od stand-up komika vyšperkovat historky. Během svých deseti minut a v konkurenci ostatních hostů chtějí zaujmout.

ČTVRTÝ PÁD: Koho, co? Kdybyste měl neomezené možnosti, a to jak finanční, tak časové, koho byste si chtěl pozvat?

Moc by mě zajímala celá ta herecká plejáda: Vladimír Menšík, Jiří Sovák, Miloš Kopecký a Vlastimil Brodský. Ale kdybych měl říct jen jedno jméno, tak Jan Werich, a kdyby dvě, tak Werich s Voskovcem. To musela být neuvěřitelná jízda.

Na co byste se jich zeptal?

Chtěl bych se s nimi bavit o humoru a jeho proměnách. Humor se dá dělat jenom z věcí, které všichni znají. Já pocházím z generace, kdy všichni všechno znali, protože nic nebylo. Do kin šel E.T. Mimozemšťan a všichni jsme ho viděli, druhý den stačilo jenom naťuknout. Dneska? V době, kdy můžete sledovat kromě televize i Netflix, HBO a další? Těch fenoménů, které postihnou všechny, je strašně málo.

PÁTÝ PÁD: Oslovujeme, voláme! Ale vy už jste mi odpověděl. Své hosty si zvete sám…

Pořad přece nese moje jméno. Hosty na své narozeniny také pozvete po telefonu a nepošlete jen esemesku.

ŠESTÝ PÁD: O kom, čem? Stane se, že vás host poprosí, abyste se bavili o něčem konkrétním?

Do těchto pořadů jdete s tím, že chcete něco zpropagovat. Ale občas mají i skvělou historku a naznačí, abyste na to téma navedl řeč. Nový trend je, že ženy z umělecké branže našly nový smysl života, chtějí o tom mluvit a mají tendenci říkat ostatním, jak by měli žít.

SEDMÝ PÁD: Kým, čím? S kým nebo s čím trávíte rád čas, když se zrovna nezaobíráte 7 pády?

Čtu, chodím na procházky se psy. Věnuju se hudbě, dokonce jsem v ní na stará kolena aktivní. Začal jsem hrát na příčnou flétnu. S učitelkou hrajeme jednoduchá dueta a já si připadám jako v F. L. Věkovi, kdy František chodil do Opočna k panu Nedbalovi: „Věku, oni jsou muzikus, oni cvičej.“

V práci jste neustále obklopený lidmi. Máte ve volnu chuť spíš vypnout a mlčet, nebo jste společenský lev salonů?

Mizí to, ta touha navštěvovat večírky a chodit do společnosti. Raději jdu tam, kde nejsou lidé. Když si mám vybrat mezi horami a festivalem, mám jasno. Ale já jsem přestal před dvěma a půl lety pít, což v tom také hraje roli.

Jaký byl důvod?

Říkal jsem si, že toho bylo dost. V naší společnosti se vlastně pije všude, takže nakonec zjistíte, že do sebe pořád lijete alkohol.

Změnilo se tím něco ve vašem životě? Ostatní pijí dál…

Mně to nevadí, já se s nimi bavím, dokud na sebe „dosáhneme“. A pak jdu prostě domů. Změnilo se, že ráno nebolí hlava, mám víc energie. Ale že by to nějak významně protřídilo kamarády, to asi ne. Dokonce mám pocit, že se to „rozmáhá“ a pít přestává víc a víc lidí.

Kdo točil filmy pro dospělé a kdo řádil jako DJ na disku aneb Začátky moderátorských es jsou různé