Hokejová manželka Michaela Salák: „Šest dětí je ideální počet, jsme kompletní“

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na instagramu sleduji Michaelu Salák roky a se mnou dalších 100 tisíc lidí. Proč? Protože je inspirací. V módě, životním stylu i v tom, jak se dá aktivně žít i s velkým počtem dětí po boku. S manželem, bývalým hokejovým brankářem Alexandrem Salákem, mají totiž dětí šest. Během našeho povídání Míša uspala nejmladšího synka, dala dopolední svačinku druhému nejmladšímu a ani jednou neztratila nit a smysl pro humor.

Míšo, na instagramu jste se nedávno svěřila, že dva vaši nejmladší synové jsou z trochu jiného těsta než starší čtyři sourozenci. Umí dát zabrat, jsou krapet náročnější. Je fakt, že ještě jako maminka čtyř dětí jste působila nesmírně vyrovnaně a lehkou únavu na vás lze sledovat až nyní…

Je to tak. Možná je to tím, že první čtyři děti jsem měla v mladším věku a nyní jsem prostě unavenější, ale spíš jsou opravdu naši dva nejmladší mnohem náročnější. To, co zažívám teď s Hugem a Marvinem, jsem předtím nezažila.

Co konkrétně, jaké kousky chlapečci umí?

Hugo je typ dítěte, které když chvilku někde necháte, většinou způsobí nějaký problém: něco rozbije, rozsype. Neustále vyžaduje pozornost a nikdy ho nenajdu tam, kde jsem ho nechala. A především dělá velký bordel…

A Marvin? To je miminko, které mě nenechá vyspat, což jsem taky nikdy nezažila. Všechny děti jsem vždy večer uložila a spaly krásně do rána. Poprvé zažívám noci, kdy se nejde dopočítat, kolikrát jsem vstávala. Co deset minut a pořád dokola.

Měli jsme i období, které naštěstí již přešlo, kdy jsem musela být nonstop s ním. Odmítal spát v postýlce, nezabíral ani tatínek…

To muselo být náročné. Co potřebujete, nehledě na počet dětí, k tomu, abyste byla psychicky v pohodě?

Teď hodně pomáhá, že je manžel doma. Kdybych tohle prožívala před pár lety, kdy jsme žili například v Rusku, on hrál a téměř nebyl doma, tak si to nedovedu představit. Nyní je doma, navíc jsem si od porodu zařídila, abych měla vykryté domácí povinnosti a nemusela se tím stresovat.

Já mám totiž, nevím, zda to nazvat úchylkou, ale mám strašně ráda, když je naklizeno, uvařeno a všechno je krásné. Což s šesti dětmi…

...není snadné.

Je to opravdu náročné a většina maminek s tolika dětmi to neřeší a uklizeno zkrátka někdy nemají. Ale já to řeším, mně se nelíbí v tom žít. Nemohla bych jít spát, když by to doma vypadalo, že u nás bouchla bomba.

A kromě pomoci zvenčí je pro mě důležitá i pomoc manžela. Ten sice nepomáhá s domácností, ale s dětmi tráví spoustu času. A mít doma občas třeba jen dvě, je znát…

Dovedu si představit, že vaše okolí zajímá, jak tak velkou rodinu zvládáte. Co odpovídáte?

Obvykle říkám, že je především každé dítě jiné a každé je náročné jinak. Můžete mít hodně náročné jedno a čtyři naprosto v pohodě.

Kdy jste měla pocit, že to bylo nejnáročnější?

Velká změna je samozřejmě stát se maminkou poprvé, ale u nás byl prvorozený syn to nejméně náročné dítě. S jeho příchodem se v našem životě nezměnilo vůbec nic. To byl moment, kdy jsme si řekli, že když máme takové dítě, můžeme jich mít spousty.

A náročné pro mě byly chvíle, kdy byli malincí a já jsem s nimi někam letěla nebo kamkoli šla ven, třeba po městě plném tramvají. Bylo to nebezpečné „provozně“, bála jsem se, abych je uhlídala. Věnovat se jim a starat se o ně doma mi ale nikdy náročné nepřišlo.

Setkáváte se s podivem, že jste „tak“ velká rodina?

Mám pocit, že se lidé diví pořád. Ale já neřeším, co si kdo myslí… Rodina to brala a bere v pohodě. I když vybavuji si moji mámu, jak jsem jí kdysi řekla, že čekám třetí dítě, a ona mi řekla, že jsem blázen. Měla totiž jen mě a celý život říkala, že jí stačím. Dnes již nežije a asi by se divila, že jsem takový blázen, že mám těch dětí už šest.

Jaká jste maminka, co se týče výchovných směrů? Jaké chcete vychovat lidi ze svých dětí?

Rozhodně nejsem typ rodiče, který by nechal děti, aby nám řídily život. Děti mají mít mantinely, aby se cítily bezpečně. Na druhou stranu nechci být diktátor a pouštět je do světa s tím, že mají plnit něčí rozkazy. Snažím se o balanc ve výchově, chci ze svých dětí vychovat slušné lidi, které bude bavit život.

Líbí se mi, že nemáte problém nechat si pomoct, a nemáte pocit, že byste vše měla zvládnout sama. Mají i děti už svoje povinnosti?

Rozhodně, i když samozřejmě přihlížíme k tomu, jak moc mají nabitý program. Jsou dny, kdy kluci ráno odejdou z domu a vrátí se v sedm večer. To potom po nich opravdu nechci, aby vyklízeli myčku. Ale když mají volnější dny, musí se zapojit do chodu domácnosti.

Děti musí vědět, že i když si pomoc zaplatit můžeme, tak to není automatické a nebude za ně dělat vše. A ani já nejsem služka. Během dne, kdy mají volněji, vždy nějaký úkol dostanou. Někdy ho splní v pohodě, někdy se jim do toho nechce, jsou to děti…

Jste velkou inspirací i v tom, že si umíte udělat čas jak sama pro sebe, tak dbáte na společný čas s manželem.

Je to tak, ale nemám to nijak pevně stanovené, že bych měla pro sebe půl dne týdně apod. Záleží vždy na konkrétním období.

A ve chvíli, kdy děti malinko povyrostou, nebojíme se se Sašou nechat je v dobrých rukách a odjet třeba na tři dny sami. Vždy, když začnou docházet síly a vidíme, že si v tom našem rodinném mumraji nedokážeme říct kloudnou větu, na chvíli odejdeme. Zařídíme si hlídání a ten čas pro sebe si uděláme. Je třeba to řešit okamžitě.

My jsme si už u prvního dítěte řekli, že se na našem vztahu nebude nic měnit. Samozřejmě že se toho změnilo spoustu, děti nám berou všechen čas, ale snažíme se.

A co se týče mě samotné, tak mám určité potřeby, které si potřebuji naplnit, abych mohla fungovat a být dobrá máma. Proto se nebojím odejít. Mnozí říkají, že to takto nepotřebují, že je to sobecké, ale v naší rodině dotyčný nežije a neví, jak fungujeme.

Velké téma je cestování s dětmi. Někdo říká, že s malými dětmi to nemá smysl, nemají z toho nic. Vy naopak dětem svět ukazujete. V čem vidíte přínos?

Rozumím tomu názoru, že z toho děti nic nemají. Ale nejde jen o ně, jde i o nás. My nějak žijeme a rozhodně nebudu deset let na jednom místě a nezačnu cestovat, až to děti budou vnímat.

Naše děti od narození žijí naším stylem života, hodně cestujeme, žili jsme v zahraničí a jsou takové mezinárodní. Nemají ve světě problém, jsou samostatné a umí se o sebe postarat v Asii i Americe. Máme velkou spoustu zážitků a vzpomínek a i díky tomu mám pak pocit, že nám život ubíhá pomaleji.

Když se pak zasekneme v Praze a máme klasický koloběh a pevný řád, který se opakuje, tak ty dny hrozně letí. Je to pořád dokola to samé.

Na svém instagramu jste sdílela, že na cestách učíte děti vy doma a že je pro vás zásadní vybrat jim dobrou školu. Co vnímáte jako prioritu?

Chtěli jsme pro naše děti školu, která jim dá volnější vzdělávání. Aby trávily hodně času venku, aby se do školy těšily.

A také je pro nás důležité, aby nás škola neomezovala v tom, že hodně cestujeme. Řeknou: „Užijte si to, uvidíme se za tři měsíce.“ Já totiž vím, že i když na delší dobu odjedeme, děti se vše v pohodě doučí. V tuto chvíli ale je nejstarší syn již na druhém stupni a to leccos změnilo. V tomto věku si dítě potřebuje zajet to, že má povinnosti, že už to není takové free. Musí cítit zodpovědnost sám za sebe a dbá na to, aby něco uměl.

Na naší škole se mi líbí, jak děti hodně pracují na projektech a každé se může soustředit na to, co ho opravdu baví: příroda, angličtina… Soustředí se na své talenty a to, v čem jsou opravdu dobré.

Jak se vám daří koordinovat zmíněný pražský systém, kdy mají děti své povinnosti, kroužky…?

Máme dvě velké nástěnky a na těch je každý den podrobně rozepsaný. My s manželem máme samozřejmě sdílený kalendář v telefonu, který nám vše připomíná a já ho několikrát denně kontroluji.

Stane se, že na něco zapomenete?

Samozřejmě. Stane se třeba, že mi přijde připomínka půl hodiny před akcí a já vím, že tam cesta trvá minimálně hodinu…

My toho máme ale fakt tolik, že si vždycky řeknu, že ne vždycky to prostě klapne. A je fajn, že si to už umí děti hlídat. Vědí, kdy a kde mají být. Kluci vědí, v kolik mají trénink, v kolik jede autobus. Učí se to i holky a nám to hodně usnadňuje.

Jste s manželem, co se týče výchovy, zajedno? Nebo si občas po straně musíte vše vykomunikovat?

V zásadních věcech jsme absolutně zajedno a to je důležité i pro děti, aby vnímaly jednotu, je to jejich jistota.

O mně děti říkají, že jsem ta přísná, co dbá na pravidla, zatímco tatínek je ten hodnější, co mnohé povolí. A stane se, že řeknu, ať jsou v osm v posteli, protože nebudu doma. A přijdu domů v devět a všichni koukají na pohádku. To mě štve a to si pak vyříkáme.

Podobně občas řeším, že chci, aby děti respektovaly, že špinavé prádlo patří do koše a čisté mají složit do skříně, ale pak vidím, že to tatínek dělá stejně. Vyvztekám se, zanadávám si a pak si řeknu, že jsou horší věci než špinavé prádlo na zemi.

Ještě v době, kdy jste měla „jen“ čtyři děti, jste vždy hodně četla. Dokážete si stále najít čas na knihu?

Teď se mi to vůbec nedaří. A to je pro mě čtení jediná činnost, u které si opravdu odpočine moje hlava. Není to tak, že bych neměla čas, ale mám asi jiné priority a sklouzávám také k tomu, že ve volném čase sáhnu po mobilu. Nic mi to nedá, já to vím, naopak mě to unavuje. Ale mám to tak, že se u mě střídají čtecí a nečtecí období a nesnažím se na sebe tlačit. Ty spousty nových knih na mě trpělivě čekají.

Chce to čas, podobné je to i se cvičením.

To mi připomíná, jak jste nedávno sdílela, že je deset večer a vy jdete cvičit. Asi každý se zvedl z gauče a šel dělat kliky. Když má šestinásobná maminka takový morál.

My jsme si se švagrovou daly výzvu, že budeme cvičit dvacet minut denně, jednoduché cviky. Jedna druhou motivujeme a jakmile odcvičíme, napíšeme si „hotovo“. A to vám samozřejmě nedá, když přijde SMS „hotovo“. Taky to pak odcvičím. Jedeme v tom spolu.

Ale nebojte, taky si umím najít výmluvy.

Poslední otázka je trochu osobnější. Je šest dětí konečný počet nebo si dovedete představit, že se rodina ještě rozroste?

Já bych mohla rodit pořád a miluji být těhotná. Mám na porody a období po nich nejkrásnější vzpomínky. Kdyby mi bylo třeba o sedm let méně, tak nekončíme. Důležité je pro mě cítit se plná sil a vědět, že to dám. Ale ty síly nejsou jako v 25 a my fakt jedeme nyní s manželem naplno. Já se chci dožít vysokého věku ve zdraví a chci fungovat ještě spoustu let, než nám vylétnou z hnízda.

Šest je ideální počet, jsme kompletní. V hlavě to mám právě takto nastavené. A vím, že na sedmé už bych sílu neměla. A navíc budu „za chvíli“ babička a musím být připravená na těch třicet vnoučat.

Existuje ideální počet dětí? Prý čím více dětí, tím spokojenější rodič, říkají odborníci.