Hledám lásku! Ne otce dětí ani někoho, kdo mě bude živit: Lucie Macháčková, hvězda české stand-up comedy

Připravovat se na rozhovor znamená dělat si více či méně podrobné rešerše. A když se chystáte mluvit se ženou, která se živí humorem, znamená to, že se smějete, až slzíte. Lucie Macháčková (36) vystupuje se svými stand-upy, píše knihy o nepodařených vztazích (Historky z Tinderu a Svatební historky), režírovala a psala pořad ČT Protivný sprostý matky, který měl podtitul Hovory o rodičovství bez zdrobnělin a bez klišé. Ale má i „civilní“ zaměstnání – pracuje v oddělení marketingu v České televizi. A je také maminkou dvouleté holčičky, kterou sama adoptovala.

O stand-upu Lucie Macháčková říká, že je to kariéra pro lidi, co nejsou dost hezcí na herectví a ne dost zajímaví na to, mít podcast. Já si zase myslím, že stand-up je pro ty nejvtipnější a nejodvážnější… A po chvíli jsem vzdala, že vymyslím vtipnou otázku alespoň na závěr.

Nejdřív chci poděkovat za příjemné ráno, které jsem strávila nad vaší knížkou: výborně jsem se bavila. Od lidí, již se živí humorem, se často očekává, že budou chrlit vtipy na počkání. Máte pocit, že se to čeká i od vás?

Trošku se obávám, že ano. Když někam přijdu na rozhovor nebo dělám podcast, tak se automaticky čeká, že to bude zábavné. A já si troufnu tvrdit, že i většinou bývá. Jsem pozitivní člověk, který nebere přehnaně vážně ani sebe, ani život, a tím, jak to dělám dlouho, tak už bývám docela uvolněná. A to pak jsem sama sebou a vtipnější… Anebo si to aspoň myslím.

Musí to mít člověk v sobě, nebo se dá naučit být vtipný?

Co se naučit dá, je schopnost psát jazykové vtipy, přesmyčky, hlášky a bonmoty. Dokonce jsem na to vytvořila kurz a příležitostně v tom školím copywritery, žurnalisty a všechny, kdo zatouží „zvtipnit“ svoje psaní. Humor je jako sval, který lze cvičit a posilovat!

Kdy jste si řekla, že humor bude to, čím se budete živit?

Nebylo to vědomé rozhodnutí ve smyslu „tak, a odteď se budu živit stand-upem a proslavím se“. Na stand-upy jsem chodila nejdřív jako divák a hrozně se mi to líbilo. Sama jsem ale ambice neměla, jsem spíš stydlín a tíhla jsem k psaní, k žurnalistice, ke scenáristice. Ale naskytla se příležitost si to vyzkoušet, tak jsem si řekla: Inu, proč ne.

Jaké bylo vaše poprvé?

Bylo to, jako byste si šla zkusit bungee jumping, protože to máte na seznamu přání. Má to být jednorázovka, kterou nepotřebujete opakovat, jen odškrtnout – a rozhodně se tím nechcete živit. Můj první stand-up měl být metaforický bungee. Jenže mě to totálně pozitivně semlelo.

Vzpomenete si, co jste tehdy říkala?

Nikdy to nezapomenu, části dokonce dodnes používám. Mluvila jsem o tom, že nemám řidičák a jak je skvělé, že neřídím. Pamatuju si, že jedna z hlášek byla: „Často mi lidé říkají, že řízení ti dává svobodu. Když řídíš, můžeš jet, kam chceš. A já říkám – ano, ale nemůžeš tam pít! Proč tam jedeš?“

Byla jsem strašně nervózní, připravovala jsem se na to dlouho dopředu a z videa pak bylo jasně vidět, jak jsem tlačila na pilu, měla jsem tendenci skoro křičet. Ale ten zážitek byl skvělý, lidi se smáli, propadák to nebyl. Z pódia jsem slézala s tím, že to musím ještě zažít.

Ve své knížce popisujete historku, kdy na vás divák volá: „Ukaž kozy.“ To se stalo při prvním vystoupení?

Naštěstí hned při prvním ne… Já jsem po své premiéře vyhodnotila situaci, řekla jsem si, že materiál mám napsaný dobře, ale projev a vystupování musím vypilovat. A to nejde jinak, než že vystupujete. Takže jsem pak jezdila po více či méně bizarních místech, vystupovala jsem v knihovnách, v zaplivaných putykách… Chtěla jsem načerpat zkušenosti. A na jedné z těch dalších show na mě opilý divák volal právě to: „Ukaž kozy!“

Jak jste reagovala?

Zavolala jsem na něj: „Tolik peněz nemáš!“

Viděla jsem váš rozhovor, kde jste měla kriticky hodnotit vystoupení populárního britského komika Rickyho Gervaise na Zlatých glóbech, kde urazil všechny v sále. Myslím si, stejně jako vy, že on řekne nahlas to, co si všichni jen myslí. A může to pak působit, že nemá hranice. Je to v pořádku? Je právě o tom stand-up comedy?

Je to nejlépe placený komik světa, takže ano – asi o tom stand-up comedy je! Nemyslím si, že Ricky Gervais nemá hranice. Jen si umí velmi trefně střílet z hranic jiných lidí a baví ho balancovat na hraně kontroverze. Osobně jsem viděla mnohem ostřejší stand-upy, než je ten jeho, ale ostřejší neznamená lepší. On je absolutní špička v našem oboru a přesně ví, co dělá: je inteligentní a chytře pracuje i s náročnými tématy. Není to samoúčelné, nešokuje jen proto, aby šokoval. Jeho stand-up miluju!

A váš humor – má hranice?

Já mám spoustu hranic. Třeba nemám ráda vtipy na téma pedofilie a nechuťárny. Na druhou stranu velmi záleží, jaký ten vtip je… Můj kamarád a kolega Martin Filippi má vtip: „Rodiče mě poslali na dětský tábor a říkali, že tam se se mnou nikdo mazlit nebude…“ A to je tak dobrý vtip, že mě to neuráží.

Je rozdíl v tom, kdo vtip říká? Je to tak, že od někoho ho diváci vezmou a od jiného je urazí?

Ten kontext je fakt hodně důležitý. Třeba Ricky Gervais býval silnější a potom zhubl. A má spoustu vtipů o „fat people“, jenže lidé mu teď říkají, že co je hubenější, tak je nesmí říkat. Černoši mají zase vtipy o „black people“ a používají slova jako negr, ale když to udělá běloch, tak skončil. Takže ano, je důležité, z jaké pozice vtipy říkáte.

Je rozdíl v tom, co byste si dovolila říct na pódiu při prvních vystoupeních a nyní, když jste uznávaná?

Já neinklinuju ke kontroverzním tématům – nebo je aspoň já za kontroverzní nepovažuju. I když také mám třeba stand-up o tom, jaké má Osvětim hodnocení na TripAdvisoru. Končí větou: „Blbý parking, ale dá se tam dobře dojet vlakem.“ Je to ostrý vtip, ale vychází z reálií. Osvětim opravdu MÁ svůj profil na TripAdvisoru a lidé tam píšou svoje recenze. V tomto vtipu si v žádném případě nedělám legraci z lidského utrpení. Dělám si legraci z trendu uživatelských recenzí –„zrecenzovat“ můžeme na internetu všelico, od nového kávovaru až po Romea a Julii.

Jak vypadá práce na novém vtipu? Jak dlouho ho pilujete, než s ním jdete na pódium?

Něco napíšu, pak to performuju jednou či dvakrát, posbírám zpětnou vazbu a piluju. Je to vlastně docela jednoduché. Smějou se tomu? Pak je to asi dobré. Nesmějou se? Pak je třeba na tom zapracovat – přeformulovat, přeházet slovní stavbu či strukturu celého setu, případně úplně vyhodit. Piluju, piluju a postupně odhazuju věty, které jsou tam navíc. Mým cílem je mít neprůstřelný set, na nějž jsem pyšná a který ráda říkám.

Dlouho jsem si myslela, že je stand-up improvizace. A vlastně mě velmi překvapuje, že jsou to vybroušené diamanty humoru. Zkusila jste někdy nepřipravený vtip?

Jasně. Spousta vtipů vznikla „on stage“, prostě je to něco, co vás napadne v daný moment, třeba při interakci s diváky. Někdy se takhle urodí něco, co vážně funguje, a vy si to necháte i do dalších setů. Nemám nic proti improvizaci, ale nikdy bych si nelajsla vylézt před platící diváky s tím, že vůbec nevím, o čem budu mluvit, budu prostě jen tak plácat a zkoušet, co se podaří a co ne. To prostě nedělám.

Vaše aktuální knížka se jmenuje Svatební historky aneb Jak jsem se nevdala. Proč jste se nevdala?

Měly to být hlavně svatební historky a ten dovětek jsem tam přidala, aby si lidé nemysleli, že Historky z Tinderu byly o tom, jak jsem se seznámila, a Svatební historky, jak jsem se vdala. Abych to pořád nemusela vysvětlovat. Je to tedy volné pokračování knihy Historky z Tinderu a jsou to humorné povídky, které se týkají vztahů. Točí se kolem svateb, rozluček se svobodou, zásnub nebo svatebních cest. A v několika bodech shrnuju, kdy jsem v životě byla nebezpečně blízko svatby a proč k ní nikdy nedošlo. Prošla jsem i vážnými vztahy a někdy to vypadalo, že skončíme u oltáře, ale nedopadlo to – já nebo on jsme si to rozmysleli.

Rozhodli jste se, jak říkáte, že budete raději šťastní.

Ano, ano.

Moje oblíbená historka je ta z rusko-skotské svatby.

Ta je velmi autentická. Nevěsta Ruska, ženich Skot, seznámili se na Tinderu v Praze a rozhodli se, že se vezmou. Já jsem to moderovala.

To je od začátku špatně.

Jasně. A teď se sjely na svatbu ruské i skotské rodiny a v podstatě nikdo se svatbou nesouhlasil. On byl podle mě velmi zamilovaný, ona trochu kráva. Semlely se tam bláznivé věci a já jsem si řekla, že svatba je zajímavé prostředí pro příběh. Spousta alkoholu, lidé, kteří se neznají a mají spolu být celý den, velké emoce. A bylo jasno: Svatební historky, poď mi hop.

Přiznám se, že jsem vás původně považovala „jen“ za spisovatelku a stand-up komičku. Následně jsem si vás nastudovala a zjistila, kolik toho máte pracovně za sebou, jak bohaté je vaše CV. A navíc jste svobodná maminka malé holčičky. Jak se to daří skloubit?

Jsem sama s holčičkou, a proto jsem také na tom Tinderu. Na tuhle otázku já nemám vůbec uspokojivou odpověď. Jestli tedy nějaká existuje… Ale když jsem dělala Protivný sprostý matky, tak k tomu byla i facebooková skupina. A tam spousta žen psala svoje příběhy, které byly kolikrát hrozný masakr. Těch žen, které jsou samy s dětmi a musí zvládat víc rolí, často i víc prací, je strašně moc. Na mě je akorát víc vidět, protože dělám věci, které jsou atraktivní. Ano, někdy jdu spát v deset a vstávám ve tři, abych to všechno stihla. Ale hlavně se snažím neztrácet čas. Netrávím čas na Netflixu, bezcílně se neplácám. Buď pracuju, nebo jsem s dcerou, anebo spím.

Protivný sprostý matky jste dělala jako bezdětná a do mateřství jste – alespoň teoreticky – pronikla. Překvapila vás pak něčím realita?

Jen máloco. Díky tomuhle projektu jsem si uvědomila, jak různě může mateřství vypadat. Ty příběhy mi otevřely oči, tři roky jsem v tom byla ponořená a na spoustu věcí – i emocionálních – jsem byla připravená. Věděla jsem, že nejsem první, koho napadlo, že na to nemám, nebo komu se zastesklo po svobodném životě. U mateřství hodně funguje a pomáhá vědomí, že v tom nejste samy, že vaše pocity nejsou šílené a nenormální.

Vy se netajíte tím, že jste holčičku adoptovala a jste od začátku svobodná maminka. Jak jste se rozhodovala: řešila jste třeba to, že si minimálně na chvíli zavřete cestu k případnému novému vztahu?

To rozhodování byl dlouhý proces, ale já jsem fakt hodně chtěla. Měla jsem to srovnané, rozhodla jsem se a řekla jsem si, že chlapy pořeším cestou. Cítila jsem, že je ten čas a že to zvládnu sama. A to single mateřství je v mém případě jiné, protože jsem se do něj rozhodla jít dobrovolně. Já dostávám život, který jsem si velmi vědomě zařídila.

Jak se randí, když máte doma malé dítě?

Blbě, hodně blbě. A kdybych nepotřebovala další historky, protože mám smlouvu na knížku Historky z Tinderu 2, tak na to kašlu. Ale to je vlastně fajn: jdu do toho naprosto bez očekávaní a říkám si, že když to bude průšvih, bude aspoň o čem psát.

Ta knížka se sama nenapíše. Být spisovatelkou evidentně není jen poklidné psaní doma u počítače.

Je to „pot, krev a prosecco“! Ale díkybohu mi to tam život posílá a materiál bude.

Přála byste si zažít „historku“, ve které dojdete k oltáři a milovanému muži řeknete ano?

Já se přiznám, že jo. Ale nespěchám. Říkám si, že dítě už mám, biologické hodiny jsem típla, hledám opravdu lásku, nepotřebuju otce dětí ani někoho, kdo mě bude živit. Jsem s dcerou hodně spokojená, mateřská role mi sedla, naplňuje mě a baví. Stejně jako všechny pracovní aktivity, takže rozhodně nepláču po nocích.

Ricky Gervais není jediný moderátor a komik, který občas balancuje svým humorem na hraně.