Herečka Petra Nesvačilová: Můj muž je skvělý. Má rád ženský svět a užívá si, že má doma dvě ženy

Že je Petra Nesvačilová skvělá herečka, která zvládá jak komediální, tak dramatické polohy, její fanoušci dávno dobře vědí. Pamatují si ji například z filmů Pusinky (2007), František je děvkař (2008), Hodinu nevíš… (2009), Sněží! (2019) či Bourák (2020) a také z mnoha televizních projektů. A zároveň se stala respektovanou součástí českého dokumentu, který vystudovala na pražské FAMU. „Už v dětství jsem věděla, že chci být herečka a režisérka, takže mám ty profese rozdělené tak půl napůl, žádná z nich nedominuje,“ říká Petra.

Jako dokumentaristka se zabývala tématy, jako je svoboda nebo vztahy mezi Čechy a Němci – za dokument Řekni, kde ti Němci jsou získala v roce 2012 Cenu Andreje Stankoviče. Blízká jsou jí také politicko-společenská témata. Za film Zákon Helena o Berdychovu gangu a kriminalistce, která jej vyšetřovala, byla v roce 2016 nominována na Českého lva a nominace na další ocenění získala na Arpa festivalu v Los Angeles či na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava (tam byl nominován i její druhý celovečerní dokument Vojna Ztohoven).

V roce 2021 vyšla Petře Nesvačilové kniha Skutečná a vloni na ni navázala Diářem, který vytvořily s kolegyní a kamarádkou Hanou Vagnerovou. Nicméně poslední rok se pohybuje ještě v jiném módu než v ryze profesním. Téměř před rokem se stala mámou dcery Jasmínky, která je teď pro ni tím nejdůležitějším „projektem“, a pracovní aktivity se kvůli holčičce snaží upozaďovat.

Petro, když se ohlédnete rok dozadu: Jak si sama sebe vybavujete, jak jste to všechno prožívala?

O období, kdy jsem měla ještě Jasmínku v bříšku, přemýšlím ráda. Ostatně moje máma mi to občas připomíná, když kouká na malou: „Ještě před rokem tu s námi nebyla a teď ji tu máme…“ Ráda si vybavuju ten pocit, jak jsem myslela na to, až se konečně narodí. A vůbec jsem si to neuměla představit. A když mi ji pak po porodu dala paní doktorka poprvé do ruky, koukala jsem na ni a říkala jsem si: „Panebože, tak on ve mně byl opravdu člověk, to je neuvěřitelné.“ Byla strašně krásná a já jsem se do ní hned úplně zamilovala.

Jaký kolotoč vám to udělalo se životem?

Naprostý. Jsem Střelec, vždycky jsem měla ráda, když jsem mohla dělat cokoli, kdykoli a jakkoli jsem to potřebovala. A tohle s Jasmínkou skončilo. Ale jde to nahradit. Naštěstí například existují donáškové služby, takže jsem ráno schopná objednat si oblíbené kafe z kavárny. A můj muž se diví. Já mu ale vysvětluju, že si neobjednávám „jen kafe“, ale New York. Mám na chvíli pocit, že jsem v New Yorku, že jdeme s Martinou Formanovou na procházku nebo do galerie. To je teď takové moje cestování…

Máte to takhle od začátku?

Ne. V šestinedělí u mě nastal jeden moment, kdy jsem ležela s miminkem v posteli a měla jsem pocit, že už nikdy nevstanu, nikdy se neobléknu, nikdy nepůjdu do koupelny, nikdy si neumyju hlavu… Že to je prostě takhle už navěky. Což tedy vůbec nebylo příjemné. A tehdy jsem si vzpomněla na to, že v podobných situacích pomáhá, když to člověk zkrátka přijme. Tak jsem to udělala. Řekla jsem si, že to je teď takové, jaké to je. A to přijetí způsobilo, že se mi najednou velmi ulevilo. Od té doby nevznikla žádná pochyba, žádné chmury, žádné nenaplněné ambice.

Předtím jste uměla přijímat věci takové, jaké jsou?

Takhle rychle ne. Dřív jsem o věcech strašně dlouho přemýšlela, bádala o nich. Bylo to na delší čas, protože jsem měla víc prostoru a mohla jsem víc žít v lehkovážnosti.

Když jste mluvila o ambicích, jak jste se srovnala s tím, že jste musela upozadit svou skvělou kariéru?

Já jsem si naštěstí hodně věcí napracovala před porodem. Takže od září mi jde seriál Osada, tím pádem mám pocit, že žádnou velkou pauzu nemám. A navíc jsem hned po šestinedělí dostala nabídku točit film Aristokratka ve varu. Producentka Karla Stojánková byla velmi pečující a slíbila, že se během natáčení postará o celou moji rodinu. A můj muž řekl tehdy jednu památnou větu, kterou určitě slyšely třeba Meryl Streep nebo Dana Medřická: „Musíš hrát.“ Vzal si na měsíc volno ve firmě a jel se mnou a s Jasmínkou na Moravu, kde se Aristokratka natáčela. A bylo to perfektní.

Můj muž je totiž skvělý. Hodně pracuje, ale zároveň respektuje, že i já se potřebuju realizovat, takže když chci třeba psát, o malou se postará. A nejen on. Pracuju s kamarádkou na jednom projektu, a když k nám přijde, vždycky mi s Jasmínkou pomáhá, abychom se spolu mohly věnovat práci. A kdykoli je potřeba, hlídají samozřejmě i babičky. Mám štěstí, že mám tak skvělé zázemí. Maminky, které nemají tolik podpory od okolí, mají můj velký respekt.

Co s vaším vztahem udělalo rodičovství, kam vás to posunulo?

Oba jsme dost otevřené typy a o všem se bavíme na rovinu, takže mám pocit, že rodičovství nás ještě nějak víc nahodilo. Jsme asi jen rychlejší v domlouvání, jak co bude a co je potřeba. A je to samozřejmě všechno jiné v tom, že jsme tři. Že už nejsem jedna a že už také nejsme dva. Což je obrovský rozdíl.

Vypadáte, že jste s Jasmínkou sehraná dvojka, působíte, že jste v ohromném klidu. Bylo něco, co vás v souvislosti s mateřstvím zaskočilo?

Nevyžádané rady na oddělení šestinedělí. Měla jsem skvělou porodní asistentku a dulu, takže jsme s Jasmínkou odešly domů co nejdřív. Ale v porodnici jsem měla chvílemi pocit, jako by to nebyly zdravotnice, ale bachařky. Radily mi třeba, jak kojit, a jedna mi začala tak silně mačkat prso, až jsem si říkala, že už asi za chvíli vybouchnu. Prožíváte tu nejcitlivější dobu, všechno je náročné, máte různé obavy a do toho posloucháte spousty nesmyslných rad a čelíte chování, které má k vlídnosti a pochopení dost daleko. Samozřejmě respektuju, že tam už jistě zachránili spoustu životů, ale pro mě to byl takový hodně zvláštní skanzen.

Zmiňovala jste, jak důležitá je pro vás práce. S jakým nasazením se jí teď věnujete?

V květnu jsem už začala hrát v Divadle Ungelt, kam mě vyslal muž se svou oblíbenou větou „Musíš hrát“. Jsem v divadle domluvená jen na Taneční hodiny a Skořápku, a hraju tak čtyřikrát pětkrát do měsíce. Obě ta představení mám ráda a vždycky jsou vyprodaná. Když hraju, o Jasmínku se stará muž, uspává ji a já jedu v klidu do divadla. Užívám si to. Je skvělé, že můžu hrát. Dává mi to obrovský nadhled. Kromě divadla ještě pravidelně točím pořad Inkognito na Primě. Silvestrovský díl jsem zvládla už v šestinedělí. Ale v mé práci rozhodně nejde o každodenní nasazení, protože chci být co nejvíc s Jasmínkou.

Vnímám vás především jako komediální herečku, nicméně jste také úspěšná a oceňovaná dokumentaristka. Je někdy problém se přepnout z té role „za kamerou“ do role „před“?

To není, vůbec to neřeším, jelikož je to pro mne přirozenost. I proto to tak mám. Myslím, že není náhoda, jak vypadá můj profesní svět. Už od dětství jsem věděla, že budu dělat tu práci, co dělám.

Co vám dává váš svět dokumentů?

Realizaci ve vlastních autorských věcech, které se mi honí hlavou. A také to, že mám prostor na vlastní názor a realitu, kterou mohu lidem sdělovat.

Natočila jste dokumenty Zákon Helena o Berdychově gangu a Vojna Ztohoven, což byla politická témata. Budete v téhle tematice pokračovat?

Další dokument mám v hlavě, chystám ho a píšu. Ale nejsem moc schopná mluvit o tom, co ještě není hotové. Propadám se do nejistot a každou chvíli mi běží hlavou, jestli to celé náhodou není nanic. Mám v sobě obrovského kritika a v pochvalách vůči sobě nejsem moc dobrá – nebo lépe řečeno, šetřím s nimi. Pro mě jsou důležití lidé, tedy diváci, tak reakce a zpětné vazby nechávám na nich.

Zkuste teď zapomenout na svého vnitřního kritika a povězte mi: Kdy ze sebe míváte radost?

Když se mě takhle zeptáte, tak vlastně pořád. Mám například radost, jak dobře nám někdy s Jasmínkou zorganizuju den, že nám to pěkně lícuje, anebo se mi naopak líbí, že občas nechám věci plout. Obojí je pro mě velmi svobodné.

Vyšly vám dvě knihy - Skutečná a pak Diář, který jste napsaly s Hanou Vagnerovou. Pracujete na nějaké další knížce?

Hodně teď píšu své autorské věci, povídky. Muž je z literární rodiny a sám se věnoval překladům, a tak to se mnou hodně sdílí. Když to čte, tak nejdřív nadává, protože obvykle píšu s mnoha chybami a opravuju je, teprve až když to mám hotové. Ale jinak se mu to líbí a chválí. Jeho názor je pro mě důležitý a moc si ho vážím. Asi i proto, že má rád ženský svět. Užívá si, že má doma dvě ženy, a často s nadsázkou říká, že po něm s Jasmínkou pořád něco chceme.

Co hezkého teď máte před sebou?

Určitě si budu naplno dál užívat, že jsem nonstop s Jasmínkou. V životě jsem s žádným člověkem nebyla tak intenzivně jako s ní. Pořád je se mnou a pořád mi něco říká. Říkáme jí paní domácí, protože nám určuje čas i to, co a jak bude. Když mám někam dorazit, vždycky říkám ve vtipu: „Nevím, jak bude moct paní, ale zkusím to.“ Je to naše veliká láska.

Mám radost z nové řady Osady a těším se na tu svou tvorbu. Dneska mám například svůj večer, takže si vezmu laptop, sednu si do kavárny, objednám si kafe a budu psát. A budu šťastná. Ta moje těšení jsou teď kromě větších věcí také ty malé radosti. Takže mě bude těšit, až půjdu ke kadeřnici a na pedikúru, protože budu v tu chvíli sama, což také potřebuju. A budu mít pocit, že jsem na měsíc v Marseille.

Mezi blízké kamarádky Petry Nesvačilové patří jiná známá a talentovaná herečka. Co si Hana Vagnerová myslí o polyamorii?