Už aby ty Vánoce byly! Miluju zdobení stromečku, těší se Kateřina Winterová. Hraje v Národním a uvádí Herbář

Lifestylový „bylinkový“ magazín Herbář, který od roku 2013 vysílá Česká televize, je velmi oblíbený a inspirativní. Nejen pro rady ohledně zahrady a využití lokálních potravin, ale i díky sympatické moderátorce Kateřině Winterové. Herečka a zpěvačka vnáší do každého dílu vlastní iniciativu a kreativitu a dává si záležet, aby byl pořad přínosný nejen pro diváky, ale i pro ni samotnou. Kromě toho je nepostradatelnou posilou Národního divadla, maminkou dvou dětí a patronkou Centra Seňorina. Povídaly jsme si nejen o návrhu charitativních ponožek, ale i o její nové knize a také o přístupu k mateřství.

Jak jste se dostala ke spolupráci s Centrem Seňorina?

Před několika lety mě zaujal nástěnný kalendář, který kdysi vydával Nadační fond Seňorina. Jeho hlavní hvězdou, vedle mých dalších hereckých kolegů, byla Martina Preissová. Tenkrát jsem s ní seděla v divadelní šatně a projevila jsem zájem být součástí kalendáře pro další rok – a už jsem se Seňorinou zůstala. Chytlo mě za srdce, jakou formou je možné sdělovat i tak obtížné téma, jako je Alzheimerova choroba, a hlavně že pozornost je potřeba zaměřit i na pečující osoby, které mají velmi nelehký úkol – postarat se o své blízké.

Podílela jste se na vytváření dobročinných ponožek Centra Seňorina. Kde jste brala inspiraci?

Lidé s alzheimerem si často pamatují zážitky a činnosti z mládí, které si kdysi osvojili, ale nedokážou se například vrátit domů z vycházky, protože zapomenou, že vůbec šli ven. Proto jsem pro svůj první černobílý model dámských i pánských ponožek zvolila poetiku černobílých filmů pro pamětníky. Dlouhodobá paměť totiž takový problém není a nemocní si často vybavují zážitky z dětství nebo rutinní činnosti. Další modely vycházejí převážně z ilustrací, které mě inspirují.

Máte v okolí sama někoho, kdo trpí Alzheimerovou chorobou, nebo je pro vás tato spolupráce v jisté míře spíš osvěta?

Nikoho blízkého s touto nemocí naštěstí nemám. Ale díky skvělé Jarce Švarcbachové, která je zakladatelkou Seňoriny, jsem se dozvěděla spoustu informací i smutných a veselých historek. A také to, že je nutné postarat se nejen o nemocné, ale i o ty, kdo se o ně starají. Dát jim chvíli oddychu, povzbuzení a dobré nálady. To všechno a spoustu dalších informací najdete v Centru Seňorina.

Kromě této spolupráce jste po třech letech vydala novou knihu Herbář. Na co se mohou čtenáři oproti předešlým dílům těšit?

Letošní kniha Herbář ze zahrady přímo na talíř je už třetí pokračování a jsem moc ráda, že vzbudila takovou vlnu zájmu. Nejenže doplní předchozí dvě knihy třeba dalšími odrůdami zeleniny a ovoce, ale letos je to víc i kuchařka. Najdete v ní tipy na pěstování, zajímavosti o jednotlivých odrůdách a samozřejmě spoustu ozkoušených receptů. A především krásné fotografie od Jiřího Hroníka. Je to klenot do sbírky!

Jak taková kniha vzniká – jsou v ní vaše nápady?

Nejdřív vznikne námět na obsah, co by v knize mohlo být. Pak musím například zeleninu, o které chci psát, vypěstovat. Do toho je často zapojená celá rodina. Pak následuje focení s fotografem. A to i receptů, které si vyberu, vyzkouším, jak fungují, ochutnávám je a upravuju s foodstylistkou Petrou Frýdlovou a editorkou Kristinou Šemberovou. To jsou mé dlouholeté a skvělé „pravé ruce“. Při samotném psaní je spousta rešerší a zdrojů a vlastních zkušeností. Tím studiem vzniká množství nápadů a ty pak otiskuju do knihy. Taková kniha vzniká klidně celý rok.

Jak už jste nastínila, zeleninu si pěstujete sama. Vyhledáváte i lokální výrobce?

Obojí mi vyhovuje. Práce na zahradě je uklidňující a nic se nevyrovná vlastnoručně vypěstované jahodě nebo rajčeti. A co si nevypěstujeme, nakoupíme od poctivých farmářů, které ráda podpořím.

Pořad Herbář je velmi sledovaný, co vás na něm nejvíc baví?

Oboustranné vzdělávání. Zvu si tam různé hosty a baví mě jim naslouchat a inspirovat se jimi. A vlastně i oni ode mě. Vzhledem k tomu, že se natáčí v mém domácím prostředí a že si píšu scénář a vycházím z vlastních zkušeností, tak by bylo divné, kdyby to tak nebylo. Ale je fakt, že těch rad a tipů je tolik, že si vyberu to, co funguje na mé půdě a v mých podmínkách při pěstování. To se u každého trochu liší.

Jaký tip byl pro vás zatím nejpřínosnější nebo který vás nejvíc překvapil?

Těch úžasných poznatků o bylinách, zelenině i ovoci je tolik, že nemám žádného favorita, protože jsem ráda překvapovaná pořád. Momentálně jsem unešená ze šťovíku zahradního. Je to skvělá první jarní zelenina, se kterou vykouzlíte fantastická jídla. Nebo že některé velmi staré odrůdy ovoce mají vlastnosti jako supervyšlechtěné. Ale jsou tu krásné tradice, příroda sama je plná překvapení.

V pořadu nosíte zajímavé oblečení, které je „jako vystřižené“ z první republiky. Vybíráte si ho sama a nosíte podobný styl i běžně, nebo je to spíš jen pro natáčení?

V běžném životě nemám na takový styl prostor. I když mě to mrzí, protože se mi toto období v módě moc líbí. Stejně jako kroje. Ráda si proto hraju v Herbáři a mám svůj styl kombinování nových i starých kousků, které dobově třeba vůbec nesedí, ale působí, jako by právě z té nebo oné doby vypadly. Ráda si nechám poradit od výtvarnic a kostymérek. Sklady kostýmů v televizi jsou ráj!

Hrajete i v Národním divadle, na co byste čtenáře pozvala?

Hraju v představení Pýcha a předsudek, Mnoho povyku pro nic a na Nové scéně mělo nedávno představení 100 songů. U nás ale hrajeme i další skvělé inscenace jak pro dospělé, tak pro děti. Krásně výtvarné a magické je třeba rodinné představení Ještě chvilku. Nedokážu proto vybrat jedno jediné…

Je pro vás Národní divadlo nejvyšší meta, které může herec dosáhnout?

Podle mě má každý umělec své kariérní mety nastavené trochu jinak. Každá skupinová práce je i o lidech, kteří ji tvoří. V divadle je pro tvůrce důležitá i dramaturgie. Jsem v souboru osobností, kterých si vážím, a ráda sleduju jejich práci. Učím se od nich, a dokonce už i za mnou chodí studenti, kteří u nás hostují a ptají se mě na názor na svou práci. To jsou ty mety? Nevím. V Národní divadle zkrátka pracuju ráda.

Máte dvě děti a váš diář praská ve švech. Takže mi to nedá a položím obligátní otázku: Jak zvládáte skloubit rodinu s prací?

Moje děti už jsou velké. A nemám pocit, že by byly deprivované, že jsem na ně neměla v minulosti čas. Máme hezké vztahy a každý den si najdeme alespoň pár minut na klidný rozhovor plný soustředění a zájmu o to, co kdo děláme, jak se cítíme, co nás ten den potkalo. Dokážeme si říct, že se máme rádi, a to je nejvíc. Tyhle chvíle jsou podle mých zkušeností mnohem cennější než dlouhý čas strávený jen tak vedle sebe, aby se neřeklo, že spolu ten čas netrávíme. Jde o tu kvalitu.

Jste přísná maminka?

Co je to přísnost? Pro mě je to příkaz bez porozumění. Mě ve výchově spíš víc zajímalo nevyžadovat důslednost jen u dětí, ale hlavně u sebe. Takže ano, když něco slíbím nebo něčím pohrozím, měla bych si to nejdřív rozmyslet, zda to dokážu splnit. Jak slib, tak trest. Hodně jsem se naučila z knih Zdeňka Matějčka, který vysvětloval, že jediný univerzální návod na výchovu je láska. A to se mi osvědčuje dodnes, i když už jsou děti opravdu velké.

Blíží se Vánoce. Jak je trávíte a na co se nejvíc těšíte?

Já miluju zdobení stromečku. Ozdoby si schovávám, k některým mám citový vztah, jsou to třeba výrobky dětí nebo ozdoby od rodičů. Stromek má vždycky místo někde v centru bytu, kde je na něj vidět, a mě to celé Vánoce blaží. Nevím vůbec, kde jsem k tomu přišla, ale prostě to tak je. Tak, teď jste mně úplně naladila. Už aby ty Vánoce byly. A ať jsou pro nás pro všechny radostné.

„Některé věci nezbývá než si odžít,“ říká Petra, která přišla o sedmiměsíční dceru Julii