Helena a Hana Třeštíkovy: „Na silvestra se celá rodina sejdeme a vyřizujeme si účty“

Štědrý den je úspěšně za námi a snad i u vás se nesl ve stejně pohodové atmosféře jako u Třeštíků. Vztahy v této umělecky založené rodině (Helena je dokumentaristka, Hana režisérka, její otec Michael architekt a spisovatel a bratr Tomáš fotograf) jsou nadstandardní: setkávají se při každé možné příležitosti a ani štědrovečerní večeře nebývá výjimkou. O tom, jak silné vazby mezi sebou mají, svědčí i kniha Hovory s mámou, ve které Hana svou maminku zpovídá a poodhaluje jejich soukromí. Náš rozhovor není ale jen o tom…

Helena: Hanka přišla s nápadem udělat společný podcast. Bylo to nečekané a zajímavé. A pak z toho vznikla kniha. Celá ta akce mě moc překvapila, protože samotnou by mě to nenapadlo.

Hana: Ono to vlastně začalo na mém instagramu, kam jsem minulé Vánoce dala pár krátkých videí s mámou. Nazvala jsem to Hovory s mámou. Mělo to celkem úspěch a spousta lidí mi napsala, ať natočíme něco delšího. Tak mě napadlo pojmout to trochu jinak.

Helena: Myslím, že to bylo několik celých dní. A pak bylo třeba mluvený rozhovor upravit do knižní podoby. To také trvalo nějakou dobu.

Hana: Uvedu to na pravou míru. Těch sedm dílů podcastu jsme točily tři dny u mámy v pracovně. A knihu jsme pak přepisovaly a doplňovaly skoro dva měsíce.

Helena: Myslím, že ani jedno. Spíš občas drobný úsměv při vzpomínání na romantické představy mého mládí.

Hana: Nešlo o nějakou psychoterapeutickou zpověď nebo šťourání v traumatech. Takže to byl velmi příjemný společný čas. Přece jen, kdy má člověk čas si sedm hodin v klidu povídat se svojí mámou? Všem to moc doporučuju!

Helena: To si ani nevzpomínám. Měly jsme připravenou osu povídání, a tak rozhovor probíhal ve shodě.

Hana: Myslím, že nejsložitější období bylo, když mámě zemřeli krátce po sobě oba rodiče. To jsme spíš prolítly, nechtěla jsem ji tím příliš trápit.

Hana: Já jsem se určitě dozvěděla spoustu nových okolností z mámina života, hlavně v době před mým narozením. Ale i pak – díky mámině vyprávění - jsem si třeba mohla některé svoje vzpomínky z dětství zařadit do nějakého kontextu.

Helena: Pro mě to byl takový „let životem“ a z Hančiných otázek jsem zjistila, že toho o mně hodně ví. To bylo dost překvapující. A milé.

Helena: Tak jako každý rok. Sešli jsme se celá rodina. Daří se nám být všeobecně hodně spolu, neberu to jako samozřejmost a moc si toho vážím.

Hana: My jsme hlavně rádi, že se sejdeme všichni v klidu a ve zdraví, nikdo nikam nepospíchá. Máme se rádi, nemáme mezi sebou žádné konflikty, takže se vídáme hodně i přes rok. Bydlíme ve stejném domě, takže nám odpadají složité přesuny z místa na místo, to asi taky pomáhá. Vánoce máme každý rok dvakrát a ani letos to nebude jiné. Nejdřív je máme takové klidné dospělé a pak s dětmi bráchy. Je vždy skvělé vidět tu dětskou radost z dárků.

Helena: Jako dítě jsem měla silný zážitek, když jsem pod stromkem objevila panenku, kterou jsem si moc přála, a věděla jsem, že je těžko dosažitelná, protože v té době byly některé dárky pro děti úzkoprofilové zboží. Dneska jsou pro mě nejkrásnější Vánoce, když se sejdeme celá rodina a dětem se líbí dárky, které jsem pro ně přichystala.

Hana: Tak to mám podobný zážitek. Jednou jsem dostala panenku Barbie, která byla absolutně nedostatkové zboží, muselo to být krátce po revoluci. To byla velká radost.

Hana: Já si mámy strašně vážím a nechtěla bych si z ní dělat kamarádku, co musí poslouchat nějaké moje výjevy, ty řeším s jinými kamarádkami.

Helena: Určitě jsme dobré kamarádky, ale každá z nás má i kamarádky vrstevnice, se kterými řešíme jiné problémy.

Hana: Máma je nejhodnější a nejempatičtější člověk, kterého znám. Zároveň mě baví, jak je stále aktivní a plná energie, zajímá se o svět kolem, pořád si něco čte a studuje. A je nekonečně trpělivá. Také obdivuju, že je stále pokorná a nohama na zemi. Vzhledem k její slávě by už dávno mohla mít nějaké manýry, ale to máma vůbec, ona tu slávu ani nijak nevnímá.

Helena: Obdivuju Hančinu nekonečnou aktivitu, její organizační schopnosti a stálý zájem o kulturu. Její empatii, dobrosrdečnost a velkorysost.

Helena: Asi se budu opakovat, ale silvestr se u nás neliší od Štědrého dne. Vždycky se jako rodina na konci roku scházíme a říkáme tomu bilancování. Probereme uplynulý rok a říkáme si i předsevzetí do roku nového. Moje předsevzetí je být stále aktivní.

Hana: Bilancujeme už přes dvacet let a je to taková rodinná terapie, kdy člověk nahlas musí přiznat, co se za ten rok nepovedlo, a pochlubit se, co se povedlo. Kolikrát si tam i trochu navzájem vyřizujeme účty a tím se vždy pročistí vztahy. Kromě dlouhého rozhovoru s maminkou bych všem doporučila i toto.

Hana: My rády spolupracujeme, už to umíme a funguje nám to. Takže si myslím, že spolu zase něco vymyslíme.

Narodil jsem se do rodiny, kde je otec populární. Tlak to byl obrovský, říká otevřeně režisér Jan Svěrák