Deprese, alkohol, fiktivní sňatek a emigrace… Dobrovolně jsem si udělila lekci, říká fotografka Libuše Jarcovjáková

Ve Veletržním paláci v Praze máte až do 30. března 2025 možnost zhlédnout její velkou retrospektivní výstavu. „Jsem šťastná, že jsem se toho dočkala. Snažím se tomu ale nepodléhat, nebrat se moc vážně a uvědomit si, že jsem živoucí autor, který dál tvoří,“ říká o sobě uznávaná fotografka Libuše Jarcovjáková. K úspěchu ale vedla dlouhá a trnitá cesta, kterou mapuje i dokument Ještě nejsem, kým chci být.

Setkáváme se kvůli dokumentu Ještě nejsem, kým chci být. Překvapilo mě, že se od jiných biografických snímků liší například tím, že je v něm jen váš hlas. Čí to byl nápad?

Režisérky a scenáristky Kláry Tasovské. Svůj záměr musela ale před producenty poměrně dlouhou dobu tajit, protože kdyby s tím přišla hned, zděsí se a budou jí to rozmlouvat. Navíc mi Klára krásně vysvětlila, že dokument o mém životě by měl být vyprávěný skrze mě. To znamená - abych nebyla mluvící hlava snímaná zvenku. Rozhodla se proto, že bude pracovat se sledem fotografií a mými deníky. Základní byla chronologie.

Podle jakého klíče se fotografie do dokumentu vybíraly?

Je tam mnoho obyčejných fotek, které ale ilustrují danou dobu. Tehdejší svět. Normálně bývají filmy o fotografech sestaveny z jejich ikonických a nejlepších snímků. Tady se ale nebojím říct, že mnohdy je tam až balast. Ale ve sledu událostí mají svůj význam. Třeba jedna slečna mě po promítání v Karlových Varech zastavila a řekla, že jí výuka o totalitě nikdy nebavila. Až díky našemu filmu jí došlo, jaký byl reálný socialismus.

Jak moc jste mohla do dokumentu a jeho tvorby zasahovat?

Určitě bych mohla, a hodně. Neměla jsem ale potřebu, protože jsem měla v Kláru absolutní důvěru. Cítím, že jsme naladěny na stejnou vlnu a že je pro ni můj příběh osobní. Mé zásahy do filmu byly v podstatě jen z hlediska fotografie, kdy jsem třeba přišla s jinou variantou. Když už jsem se odhodlala, že do filmu půjdu, tak se vším všudy. Cenzura by neměla smysl. Je to osud 20. a 21. století.

Na začátku dokumentu mimo jiné říkáte, že jste stydlivá…

To mě naštěstí rychle přešlo. Když jsem začala studovat střední fotografickou školu, měla jsem problém fotit lidi. Chtěla jsem fotit zátiší a podobně. To se ale změnilo, když jsem začala pracovat v tiskárně. Cítila jsem potřebu zaznamenat toto prostředí. Chtěla jsem zjistit, do jaké míry jsem schopna se mezi tamější lidi infiltrovat a v jakém okamžiku mě přestanou vnímat jako fotografku. V tu chvíli už o žádném studu nemohla být řeč.

Dokument mapuje vaši životní cestu, která nebyla vždycky jednoduchá. Dá se zmínit jeden okamžik, který byl pro vás nejtěžší?

Určitě to byly neúspěšné pokusy dostat se na FAMU, kdy zpětně vidím, že jsem propadla hlubokým depresím a pocitu totálního odmítnutí. To jsem ale nevěděla, takže jsem vždycky tři čtyři měsíce čekala, než tyto pocity pominou, a nevyhledala žádnou odbornou pomoc. Propadla jsem alkoholu, žila na okraji společnosti v naprosto nedůstojných podmínkách, ale dvě věci mě vždy zachraňovaly.

Jaké?

Pud sebezáchovy, který mi zabránil úplně propadnout, a fotografování. Vždycky jsem se k němu vrátila a našla důvod vytáhnout fotoaparát z pouzdra. Fotky mi dávaly možnost udržet si od věcí kolem odstup. Nebylo to ale vůbec jednoduché.

Když vás na FAMU nepřijali, měla jste nějaký plán B?

Ne! Fotografie se pro mě stala součástí života. Nebylo to něco, co dělám na zakázku nebo pro školu, stala se pro mě vnitřní potřebou. Důležitý prostředek, jak porozumět světu a zorientovat se v něm. Abych za komunistů měla razítko v občance a nebyla osočena z příživnictví, pracovala jsem v několika obskurních zaměstnáních, střídala vztahy, pohybovala se v hospodské společnosti… Všechno se postupně vyvíjelo a pro mě osobně bylo toto období lidsky velmi naplňující a přinášelo mi radost do života. Stejně jako přátelství.

Jak moc je pro vás přátelství důležité?

Nesmírně. Člověk v té době mohl najít způsob, jak v režimu přežít, ale musel mít stanovené vnitřní hodnoty. V mém případě to bylo, že nebudu spolupracovat s režimem a že od něj nic nechci – byt ani kariéru. Co si na vás pak mohli vzít? Nic! Právě přátelé pro mě byli nejdůležitější. Drželi se mnou, podporovali mě a byla s nimi legrace. Peněz tehdy člověk moc nepotřeboval, takže se to dalo přežít.

Přesto jste ale z komunistického Československa unikla, proč?

Když mi bylo kolem třiceti, cítila jsem, že potřebuju víc. Že potřebuju vyrůst. Čelit větší konkurenci. Sama sobě jsem si připravila těžší podmínky. Takže jsem si vymyslela odchod z republiky pomocí fiktivního sňatku do západního Berlína. To jsem si fakt nadělila sousto! Neměla jsem peníze, neuměla jazyk a neměla tam žádné kontakty. Nechtěla jsem to ale vzdát a všechno si dokumentovala. Byl to nenahraditelný stavební kámen mého života.

Měla jste strach?

Samozřejmě. Částečně jsem ztratila lehkost. Nevěděla jsem, jak se v Německu získává práce, čím si mám doma zatopit a podobně. Bylo to frustrující. Byla jsem, s prominutím, úplně tupá. Nevěděla jsem, že mám jít na úřad práce, neznala tehdejší systém, takže jsem se musela všechno učit. Bylo to těžké, ale nesmírně cenné. Ale zase – měla jsem foťák a i díky němu vše přečkala.

Co zpětně hodnotíte jako největší benefit vaší emigrace?

Ráda bych zdůraznila, že mě nikdo k emigraci nenutil. Byla to dobrovolně udělená lekce pro mě samotnou. Ale bylo to skvělé. Naučila jsem se německy a posléze i anglicky. Navíc jsem pochopila, že život je mnohem těžší, než jsem si dokázala představit a že je třeba dodržovat určitá pravidla. Viděla jsem neuvěřitelný kus světa před pádem zdi. Bydlela jsem v Kronsbergu, který byl částečně turecký. Mladí lidé, kteří tam žili, byli absolutně alternativní - od anarchistů až po pankáče. Byl to nesmírně zajímavý život. A mně se podařilo to všechno zdokumentovat.

Čím jste se tam živila?

Tak různě. Celou dobu jsem ale fotila. Učila jsem se, vypracovávala a pak přišel rok 1989 a já věděla, že už jsem získala všechno, co jsem potřebovala. Navíc jsem se zamilovala. Potřebovala jsem odjet domů a rozvinout vztah, který trvá naštěstí dodnes. Tím se tato má životní etapa uzavřela.

Co následovalo pak?

Až do roku 1992 jsem pendlovala mezi Německem a Československem. Bylo to období takového vzduchoprázdna, protože jsem byla stále na cestách a potřebovala vydělat peníze. Největší radost mi v té době dělala má partnerka. V září 1992 se ale všechno změnilo. Začala jsem učit na grafické škole, což mě absolutně pohltilo. Ani nevím, jak se stalo, že jsem se jednoho dne probudila a bylo mi 72 let.

Ale asi ani po revoluci nebylo vše jen zalité sluncem, nebo ano?

To víte, že ne. Prošla jsem si několika těžkými fázemi. Od několikaletého opatrování mé nemocné maminky přes těžké deprese až po můj odchod do invalidního důchodu. I během toho ale vznikl vždy nějaký fotografický materiál.

Dokument sklidil kladný ohlas jak od kritiků, tak od diváků. Jak moc si připouštíte, co si lidé myslí?

V dětství jsem byla hodně kritizovaná tátou a naučila se být proti tomu imunní. Byl také umělec a měl nějaké své představy o životě i o mně. Byl strašný perfekcionista a byl velice dominantní. Nikdy jsem se mu nemohla zavděčit.

To mě hodně ovlivnilo, protože když třeba ve škole nebyla má práce dobře přijímaná, byla jsem schopná tam tři měsíce nejít. Už jsem se s tím ale smířila. Kritice se člověk neubrání, stejně jako tomu, když mi někdo řekne, že si jen tak cvakám. Věřím ale, že je tento dokument trochu i výchovný.

V jakém směru?

Nejde teď primárně o fotografii, ale o to, jak se mají lidé postavit k různým životním situacím. Mám synovce, který žije v Itálii. Odmaturoval a vzal si do hlavy, že se stane pilotem. V tuto chvíli je to ale nerealizovatelné a čeká ho ještě dlouhá cesta. To ho znejistělo a dostal se do hluboké krize. Rozhodla jsem se mu poslat můj film a skutečně mu pomohl. Secvaklo mu, že všechno nejde hned.

Jak moc se podle vás obor fotografie změnil od dob, kdy jste začínala?

Hodně. Například u focení osob už to není zdaleka tak jednoduché jako dřív. Lidé si kolem sebe vytvořili obrovskou osobní bublinu, kam se bojí kohokoli pustit. Dřív na vás téměř nikdo nereagoval. Když jsem si nedávno sedla do parku, pozorovala jsem lidi kolem sebe. Šla tam holka, která zpovzdálí někoho fotila. Buď mě, nebo kluka, který seděl na vedlejší lavičce. A já si sama uvědomila, že mi to není příjemné. Dříve mi to bylo jedno, ale každý dnes začne uvažovat o účelu té fotky. Už nedělám fotky bez souhlasu - v tom slova smyslu, že musíme minimálně navázat oční kontakt nebo se snažím s oním člověkem promluvit. Ale vlastně se tomu vyhýbám. Stejně jako ateliérové fotce.

Co vám visí doma na stěně?

Tátovy obrazy. Je to zajímavé, protože jsme měli skutečně komplikovaný vztah. Je to vlastně otázka k zamyšlení.

Jste i profesorka. Jací jsou dnešní studenti?

Skvělí! Ale řekla bych, že dnešní generace žije strašně ve spěchu. Očekává zpětnou vazbu na instagramu. To jsem od nich trochu přebrala a také s napětím očekávám každý lajk. Zásadní je ale zmínit, že počet srdíček u fotek neznačí jejich kvalitu. Mnozí mají za to, že když fotí západ slunce, květiny nebo krásné ženy, vznikne i krásná fotka. To ale tak úplně není. Uspokojí tím estetické vnímání masového publika. Je to konzum.

Konzum je výdělečný. Když poslouchám váš příběh, napadá mě – zaprodala jste se někdy?

To je hezká otázka. Myslím, že ne. Největší zaprodání byl okamžik, kdy jsem, abych se dostala na vysokou, musela jít do průvodu na Prvního máje. Udělala jsem to, ale za čtyři minuty se vrátila domů s tak obrovským studem a pocitem zrady vůči sama sobě, že jsem ze sebe všechno sundala a už se k tomu nikdy nevrátila. Jinak jsem ale asi měla štěstí, že se vždycky našla jiná cesta, jakou se vydat. I když nebyla jednoduchá, vždy nějaká byla.

Igor Chmela a Jana Janěková ml. vyprávějí o pátrání v rodinné historii