Fotbalový trenér Patrik Jaroš: Co ho baví na práci s malými kluky a jaká je největší chyba rodičů?

Sledovat ho při tréninku je radost. Na starosti má osmileté kluky, kteří k němu vzhlíží s respektem a úctou, poslouchají ho na slovo, ale nebojí si z něj i dělat legraci. A on jim vtípky s chutí oplácí. Na jeho trénincích nejde jen o dřinu a pot, ale především o radost, kamarádství a smích.

Vím to, protože trénuje i mého syna. A přestože bych na něj měla žárlit, protože, co řekne Páťa nebo tréňa, je svaté, kdežto cokoli, co řeknu já, je rodičovská nuda a otrava, jsem ráda, že ho můj malý fotbalista a dalších 26 klučinů z týmu má. A jsem přesvědčená, že Patrik Jaroš je právem naším dalším mužem měsíce. I on toho totiž pro chlapy hodně dělá, i když „jen“ pro ty malé.

Jsi z tenisové rodiny, ale utekl jsi k fotbalu. Jak se to stalo?

Jeden čas jsem hrál zároveň tenis i fotbal, ale s tenisem jsem skončil asi ve třinácti nebo čtrnácti. Mě to prostě pořád táhlo spíš k tomu fotbalu, bavilo mě, že je to kolektivní sport, ten individuální mě tak nebral.

Co na to doma? Nevydědili tě?

Ne, bylo to v pohodě. Občas si samozřejmě děláme legraci, že jsem černá ovce rodiny, ale to je ve vtipu. Ono se rodičům možná i ulevilo, protože fotbal je o dost levnější než tenis. Ale to si zas dělám srandu já.

Trénuješ v klubu FC Tempo Praha a v tempácké hymně se zpívá „FC Tempo, druhý domov náš“. V tvém případě je to ale spíš ten hlavní domov, ne? Jak často tady jsi?

Ve všední dny čtyřikrát týdně a k tomu sobota nebo neděle, někdy oba volné dny, podle zápasů. Takže vlastně ano, jsem tu asi častěji než doma, tam chodím spíš jen spát.

Jako hlavní trenér tady máš na starosti ročník U9, což jsou děti kolem osmi let. To je zrovna věkově poměrně náročná skupina, ne?

Mně to vyhovuje, je mi 22, takže k nim mám celkem blízko. U starších dětí bych si autoritu možná budoval hůř, ono s teenagerama je to obecně složitější, to víme všichni. Ale mě u malých dětí hlavně baví ta jejich bezprostřednost, jejich radost i z úplně malých věcí. Oni dají gól a radujou se jak blázen, i když třeba celkově nevedou. Ty dětské emoce, to je něco, ty mě fakt baví.

Dětská upřímnost tě taky baví?

Neuvěřitelně moc! Pro mě je třeba hrozně důležitá zpětná vazba, protože potřebuju, aby je trénink nejen něco naučil, ale aby je bavil. Protože to je u takhle malých dětí základ. A na nich za prvé snadno poznám, když je to nebaví, oni nemají potřebu předstírat, něco na mě hrát. A když se jich zeptám, tak mi klidně řeknou, ne, tohle nás teda nebaví, to je pěkná nuda. A to je super. U starších dětí už je to takové „jo, dobrý“, moc toho z nich nedostanete.

Dětem věnuješ hodně času, energie, ale co tahle činnost dává tobě?

Mě u trénování samozřejmě drží samotný fotbal, tím já žiju od mala. To je sport, který mě jednoduše baví. Taky tady mám výhodu v tom, že moji nejlepší kamarádi jsou se mnou v trenérském týmu, takže když jsem v práci, jsem vlastně i s kamarády. A u dětí se zase budu opakovat. Ty jejich emoce, ta dětská radost, to mě neuvěřitelně nabíjí. Takže pro mě je tohle nejlepší brigáda při studiu, co můžu mít.

Ale přeci jen, nemáš těch kluků někdy plné zuby?

Zrovna tenhle tým, to jsou neuvěřitelně hodní kluci. Mě snad spíš vytáčí tím, jak jsou hodní, někdy třeba v zápasech až moc čestní, kdy přiznávají i milimetrové outy a podobně. Ale to říkám s nadsázkou, je to samozřejmě dobře. Takže běžně jich plné zuby nemívám, snad jen na letním soustředění, tam mě poprvé trochu štvali.

Tam zlobili?

Tady s nimi trávím čas tím, co je baví. Normálně chodí do školy, to je vesměs zas tak moc nebaví, doma je rodiče otravujou s úkoly a pak jsem tu já s fotbalem, který ti kluci milujou. Jenže na soustředění jsem je měl několik dní v kuse 24 hodin denně a asi poprvé jsem pochopil, co obnáší rodičovství. Že mě nenechali si ani na chvíli odpočinout třeba po obědě.

Polední klid moc nefungoval, že?

Vůbec. Já jsem třeba zvyklý si po obědě odpočinout, na chvilku se natáhnout a být v klidu. Ale oni nevypínají, nikdy. A pořád mi někdo ťukal na dveře. A když už to chvíli vypadalo, že je klid, ukázalo se, že ani náhodou. Já třeba ležel po obědě v posteli a dveře do pokoje jsem měl za zády. Četl jsem si v mobilu nějaké zprávy a pak mě napadlo, že si vyzkouším selfie kameru. A jak jsem ji zapnul, najednou jsem v mobilu viděl, že v těch dveřích za mnou je pět malých hlaviček. Jak dlouho tam byli a jak dlouho mě šmírovali, netuším.

A taky jsi možná na soustředění zjistil, jaké to je chtít po dětech i méně zábavné činnosti, než je fotbal, že?

No jasně. Sprcha byl třeba problém. Jsou to prostě hodný kluci, ale trochu čuňátka. A já na to ještě nemám tak vytrénované oko, takže byla docela sranda, když mi rodiče do skupiny, do níž jsme posílali fotky ze soustředění, třeba psali, že jejich malý čuňas má už třetí den stejné tričko a podobně.

S dětmi je prostě dřina, ale zas často taky velká legrace, ne? Vzpomeneš si na nějakou vtipnou historku?

To jsem ještě netrénoval na Tempu, ale ve Strašnicích. A byl jsem s kluky poprvé na soustředění. Jeli tam i dva bráchové a spali spolu na pokoji. A jednu noc, ve dvě ráno, za mnou jeden z nich přišel, že se mu stýská a chce spát u mě. Já měl v pokoji volnou postel, tak jsem ho do ní uložil. Jenže ve čtyři ráno přišel ten druhý, že se mu stýská po bráchovi. Tak jsem ho uložil do své postele, abychom nemuseli budit toho prvního, a já šel spát do jejich prázdného pokoje. No a v šest ráno na mě bouchali oba dva, že už jsou dobrý, už se jim nestýská a jdou spát k sobě do pokoje, ať si jdu do svého. Tak to mě pobavilo, i když v tu chvíli ne úplně.

Studuješ sociální pedagogiku, pomáhá ti škola nějak v tvé trenérské činnosti?

Určitě, i když asi mi v tomhle směru nejvíc pomohlo narození mladšího bráchy. Je o dost mladší, takže to byl takový můj první svěřenec. Ale škola mi pomáhá v tom, abych si pořád připomínal, že je potřeba děti respektovat, naslouchat jim a vnímat, že i děti mohou mít svoje problémy, mohou pocházet z různých rodin, kde jsou trable, do kterých já v životě nemůžu vidět, ale to neznamená, že nejsou, že je můžu přehlížet či zlehčovat.

V rámci studia jsi také učil na základní škole. Jak staré děti a jak moc je to jiné než trenérská činnost?

V rámci praxe jsem učil jako asistent pedagoga třeťáky. Byla to pro mě obrovská zkušenost. Pracoval jsem především s dětmi se specifickými poruchami učení a to mě naučilo mnohem větší trpělivosti. A rozdíl mezi fotbalem a učením ve škole? Obrovský! Ve škole musíte dítě umět zaujmout opravdu ne vždy zábavnými činnostmi a navíc na celé dopoledne. Udržet dětskou pozornost hodinu a půl na hřišti při fotbale je mnohem jednodušší.

Pro mě jako rodiče je třeba vyloženě fascinující, když vidím, jak tě kluci poslouchají na slovo. Když já synovi nedovolím kolu, jsem strašná, ale když to řekneš ty, dostanu od něj přednášku o škodlivosti sladkých limonád. Jak to děláš, proboha?

Moje mamka říká, že mám na práci s dětmi talent. Že už jako malý jsem ty mladší různě hlídal na pískovišti, dával na ně pozor a podobně. Ale to já si samozřejmě nepamatuju. Jinak těžko říct. Asi je to tím, že mě to baví, že mě baví bavit lidi, i ty malinký.

Ale nejde přeci jen o zábavu. Ty je i učíš, chceš po nich někdy i věci, které je zas tak nebaví.

A právě o to jde, zaujmout je, udělat i tyhle ne úplně zábavné věci aspoň trochu zábavný. Prostě trénink připravit tak, aby je nenudil, protože kdo se baví, tak nezlobí a hlavně maká. A pak je potřeba si vybudovat vzájemnou důvěru, protože já potřebuju, aby mi kluci věřili. Proto si s nimi i povídáme, ptáme se, jak se mají, jaké měli známky ve škole, co měli k obědu. A oni se můžou zase ptát nás a tím nastavujeme prostředí vzájemné důvěry.

Na co se tak kluci ptají vás trenérů?

Tak klasika, na holky. Jestli nějaký máme, s kým chodíme, proč třeba žádnou zrovna nemáme.

Jedna věc je ale fotbal, druhá je ale to, že ty a tvoji asistenti se snažíte kluky vést i k takové obecné slušnosti, férovosti. Co je pro tebe jako pro trenéra důležitější, fotbal, nebo spíš ta slušnost?

Já tohle přebral od trenéra, u kterého jsem hrál, když mi bylo asi čtrnáct. On měl heslo, že nejdřív z nás musí vychovat lidi, až potom fotbalisty. A já se toho taky držím. Nejdřív musím vytvořit hráče, který respektuje týmovou hru a slušně se chová k ostatním dětem, a až pak fotbalistu, který umí kličky a dává góly. Nejdřív potřebuju jednoduše vytvořit člověka a kluka do kabiny, pak až fotbalistu na hřiště.

Lpíš i na tom, aby to fungovalo mezi rodiči tvých svěřenců. Proč?

Protože tím se spojují i děti, vlastně tím podporujeme to, o co já usiluji v rámci tréninků. Aby byli nejen fotbalisti, ale hlavně kamarádi, parta, protože i to se odráží na jejich výkonu na hřišti. Když se rodiče spolu baví, rozumí si, vznikají třeba nějaké aktivity mimo Tempo, tvoří se tím tým. Za mě silná parta rodičů je silná parta dětí v kabině.

U dětského sportu obecně, a fotbal asi není výjimka, se hodně mluví o někdy až přehnaném tlaku na výkon dětí. Jak ty to vnímáš? Co je zásadnější, výkon, nebo spíš radost z pohybu?

Od obojího něco, chce to najít zlatou střední cestu. Protože pokud to děti nebude bavit, ale stresovat, nikam se neposunou. Na druhou stranu, když jim budeme říkat, hele nemusíte vyhrát, o nic nejde, nerozvine se u nich vítězná mentalita, která je také důležitá. Takže to chce něco mezi.

Působíš obecně poměrně klidně, ale dokáže tě něco vytočit?

Třeba trenéři soupeře, někdy. My kluky učíme hrát hezký technický fotbal, který se hraje po zemi. Prostě se dostat pomocí přihrávek, kliček, soubojů k soupeřově brance. Ale když narazíme na tým, který tohle nedělá, hraje vzduchem, dává góly přes půlku hřiště, to mě štve. Protože na to samozřejmě doplatí ten tým, co hraje hezký fotbal, a mě se těžko klukům vysvětluje, že oni hráli líp a že to jednou zúročí, když vidí, že teď prostě prohráli.

A co rodiče na zápasech?

Ti naši jsou super, ti fandí krásně. Ale je pravda, že některé týmy nemají nastavené mantinely a rodiče na děti křičí, nadávají jim, koučují je pomalu místo trenéra a to není dobře.

To je podle tebe největší rodičovská chyba?

Za mě by si každý trenér měl nastavit pravidla, že on je trenér a rodič je na zápase v roli fanouška. A fanoušek má dávat jen pozitivní reakce, chválit, povzbuzovat. A pak je tady taky takový nešvar, kterému říkáme car koučink. To je takové to rozebírání zápasu, kdy rodič veze dítě domů autem a říká mu, co všechno udělalo špatně. Jenže dítě, pokud tedy prohrálo, má už tak blbý pocit ze zápasu a rodič mu ho vlastně akorát prohloubí. Přitom základem je budovat v dítěti sebevědomí, které mu tímhle spíš berete.

Takže po cestě domů už o zápase nemluvit?

Buď, anebo se maximálně ptát. Tak co se ti dnes povedlo, Franto? Co myslíš, že mohlo být lepší? Kdo dal podle tebe nejhezčí gól? Jaký zákrok se ti fakt povedl? Prostě neříkat dítěti, jak jste tu situaci viděli vy, ale ptát se, jak ji vidí ono. Nepředávat mu svoje myšlenky, ale nechat ho o tom přemýšlet, aby se ty myšlenky zrodily v jeho mozečku. To je pro rozvoj hráče důležité. Proto ani my třeba neříkáme, hele, tohle jsi udělal špatně, ale spíš, hele, šlo tadyc něco udělat jinak a líp, co myslíš? Nechme děti přemýšlet!

A co dětské sny? Když mi dítě sní o tom, jak bude nejlepší fotbalista světa, ale já třeba vidím, že to k tomu příliš nesměřuje?

Podle mě je důležité sny dětem nebrat, ať jsou sebevíc bláznivé. Já taky jako dítě usínal a snil o tom, jak budu jednou hrát Ligu mistrů a budu dávat gól v poslední minutě derby. Sny k životu patří a jednou si to děti samy dokážou oddělit. Samy poznají, co je bláznivý sen pro hezké usínání, a co cíl, pro který se vyplatí makat a dosáhnout ho.

Tak jaký máš ty cíl a jaký sen?

Tak sen, takový ten bláznivý, je třeba trénovat první ligu. A cíl? Postupně, jak budu starší, bych se asi chtěl posouvat od menších dětí k těm starším a nakonec se trénováním živit, mít to jako profesi, získat profesionální smlouvu v nějakém profi klubu. To není úplně snadné, těch nabídek není mnoho, ale já si to takhle řekl už někdy v šestnácti, jdu si za tím a stále věřím, že to jednou vyjde.

Loni jsme vám v sérii rozhovorů představovali muže, kteří pomáhají a zachraňují. Životy, přírodu, kulturu, vše, na co si vzpomenete. Předloni jste zase mohli číst o mužích vynikajících v oborech, které souvisejí se ženským světem. Muže, kteří činí život žen lepší, příjemnější, hezčí. Všechno to byli naši muži měsíce. Ani letos jsme vás o povídání se zajímavými zástupci mužského pohlaví nechtěli ochudit, proto přinášíme další rozhovory. Tentokrát s podtitulem Chlapi sobě. Dělají něco zajímavého, prospěšného a důležitého pro jiné muže, v tomto případě ovšem pro celou zem.

Sport vás moc nezajímá? Nevadí, možná se vám trefíme do vkusu s trochou kultury. Co třeba takový Robert Jašków: Jak se mu hraje Putin, jaké je vidět na urně své jméno a o fórech, které miluje