Česko chutná jako pizza šnek, Praha jako sekaná v housce, říká foodblogerka Anna Grosmanová

O blogerské scéně mám poměrně přehled a foodblogeři jsou moje vášeň. Miluju krásné fotky jídel a videa o vaření na mě působí jako terapie. Ale dospěla jsem (nerada říkám, že jsem zestárla) do životní fáze, kdy chci i vědět: jak jíst zdravěji a lépe, jak se o potraviny starat a odkud pocházejí. A proto jsou mými letošními objevy Karolína Four a Anna Grosmanová z blogu Foodpioneer. A že se jejich blogy umístily shodně na prvním místě v anketě Food blog roku, mi tedy dává velký smysl.

Anna Grosmanová vystudovala kvalitu produkce na vysoké škole, stojí za vývarem Silákem a limonádou Divoženkou, za projektem Záhony do školky, které pomáhají zakládat záhony, učí děti o ně pečovat a sledovat, co se kolem děje. Píše odborné články a rešerše, občas provází cizince po Praze, aby poznali, jak to u nás chutná. A její nadšení je nakažlivé.

Objevila jsem vás díky vaší výhře ve foodblogerské anketě. Váš blog se od klasických stránek zaměřených na recepty liší. Představíte ho?

Nemám 20 tisíc followerů, mám 6,5 tisíce. A jak tvořím obsah? V rámci mých pracovních aktivit vzniká pro mě zajímavý obsah, který si našel velmi specifické publikum. A máte pravdu, na mém blogu recepty na vanilkové rohlíčky nenajdete. To je něco, čemu jsem se chtěla vysloveně vyhnout, protože v tom nejsem dobrá. A chtěla jsem být jiná. Moje „foodblogeření“ nebo „foodpioneeření“ vychází z vnitřní potřeby znát a rozumět jídlu jako takovému. Mojí vášní je prvovýroba a původ potravin. To obnáší znalost zemědělství i zpracovatelů. Proto jsem tento obor vystudovala.

Uvádíte, že chcete ukazovat, odkud jídlo pochází. Co vás na tuto cestu navedlo?

Nejvíc mě ovlivnili prarodiče, hlavně děda. Byl to agronom, prostě zemědělec, který se staral se o půdu, uměl jezdit s traktorem, ve své firmě choval prasata a krávy… Já jsem u nich trávila hromadu času a dlouho jsem si myslela, že takhle vyrostly všechny děti. Že všichni na podzim orali, skákali do sena… A když jsem si pak vybírala vejšku, chtěla jsem zvolit něco smysluplného. Přírodní vědy mi šly, tak jsem zvolila potravinářství. Tedy možnost trávit čas venku, být jednou nohou v holině a druhou v laborce. Proto jsem si vybrala studium kvality a naprosto mě to pohltilo.

Vybrat si vysokou školu, jejíž studium vás naplňuje, to není samozřejmost.

Osobně to považuju za jeden z mých životních úspěchů. Pomohlo mi, že jsem ve třeťáku na gymplu studovala rok v Americe, kde se přípravě na budoucí vzdělávání hodně věnují. Mají přidělené poradce, řeší, zda jsou humanitní nebo přírodovědné typy, a podobně. A i to mě donutilo víc se na tenhle rozhodovací proces zaměřit a nepodcenit ho.

Jste potravinová expertka. Co tedy všechno umíte?

Kdybych byla čistokrevně to, co jsem vystudovala, tak bych pracovala na státní zemědělské inspekci nebo bych dělala klasického kvalitáře. Například praxi jsem dělala u Františka Kšány v řeznictví Naše maso, klidně jsem mohla zůstat tam a být nakonec kontrolorkou kvality.

Ale moje maminka je novinářka a já jsem už během studií psala blog a fejetony do časopisů o jídle. A zaujala mě možnost být odbornou novinářkou, co rozumí potravinářství a zemědělství. Ten vývoj u mě šel od experta na kvalitu ke zbožíznalství a nakonec k žurnalistice. Našla jsem se i ve focení, baví mě vyprávět příběh přes obrázky, jednou fotkou dokážu říct úplně všechno a nemusím sedět půl dne u počítače a psát to. U fotky si navíc každý může utvořit svůj názor – a já si ten svůj můžu tak trochu nechat pro sebe.

Jste prostředník mezi polem a spotřebitelem. Vaše přidaná hodnota je, že ukazujete, odkud jídlo opravdu pochází. S čím výrobci a pěstitelé bojují a co štve nebo mrzí vás osobně?

Lidé jsou k zemědělcům netolerantní, typicky v létě: jedu fotit, kluci sklízí obilí a přijde jim pán z domu u pole vynadat, že víří? A oni mi říkají: „My sklízíme obilí, jak to jinak máme udělat?“ Lidi by chtěli, aby se nám vrátila živočišná výroba, ale nechtějí mít ve vesnici vepříny, aby jim to tam smrdělo. Spotřebitel neví, co výroba potravin vyžaduje. Nedávno jsem psala glosu o kaprovi, o rybnících. Ty přece vznikly kvůli rybám, ne kvůli koupání. Proto se v nich létě nedá koupat.

Mě osobně třeba mrzí kauza ohledně „beyond meat“ neboli náhražek masa. Nerozumím tomu, proč lidé, kteří nechtějí jíst maso, mají potřebu ho napodobovat včetně terminologie. Proč veganskému masu ve tvaru plátku burgeru neříkáme třeba hrachová placka, proč tomu říkáme fake meat, když se přitom masu snažíme vyhnout.

V rámci spolupráce s hnutím slow food jste měla za úkol vybrat a přivézt na food festival Terra Madre v Turíně typickou českou plodinu. Co jste vybrala?

Záleží, co je pro nás typické… Lze to vnímat z pohledu „nejvíc“ nebo „historicky nejdéle“. Já jsem přistoupila k strategii „co se nejvíc propsalo do české gastronomie“. Můžete říct, že tu pěstujeme hodně pšenice, obecně obilovin, řepky, produkujeme hodně mléka. Ale platí to i pro Německo nebo Rakousko. Co nás tedy reprezentuje? V Turíně byly specifikované kategorie – obiloviny a ovoce.

Jsme skvělí v druzích ovoce a zeleniny. Spojila jsem se tedy s místní pomologickou společností, což jsou odborníci na plody, jablka, hrušky… A nakonec jsme si řekli, že musíme vzít jablko. Poté byl vybrán mák, kterého děláme hodně a propsal se do naší gastronomie. A nakonec oskeruše, která je unikátní, navíc se skvěle hodí k tématu biodiverzita. Je to taková „hruštička z Marsu“, velmi pozoruhodná surovina.

Nárazově provázíte cizince a ukazujete, jak chutná Praha. Jak chutná?

Jako sekaná v housce ve vyhlášeném řeznictví Naše maso a brambory v popelu v restauraci Eska. Chodím s nimi po hospodách, povídáme si, a to nejen o jídle, a dostávám za to zaplaceno. Je to práce snů!

Co cizince nejvíc zaujalo nebo překvapilo?

Jsou vždy mile překvapeni z nepřekonatelného poměru cena výkon. Ale zároveň jim tu chybí třeba veganské jídlo. Nejvíc provádíme Američany a to mi vyhovuje, protože jsem tam žila. Ale pozor, nebavíme se jen o jídle, řešíme třeba i politiku.

Kromě toho, že cizincům ukazujete, jak chutná Praha, podílíte se na pořadu Pečení na neděli. Procestovala jste celou zemi a hledala jste typické recepty. Jak podle vás chutná Česko a co jste během tvorby pořadu o českém pečení zjistila?

S pořadem Pečení na neděli jsme strávili hodně času v terénu a to ovlivnilo moji znalost etnografie. V podstatě jsme při castingu lezli lidem do baráku. Hledali jsme autentické tváře, babičky, tetičky, lidi, co něco umí rukama a nejsou profláklí… A k vaší otázce: Česko chutná jako pizza šnek.

A co by měli třeba cizinci ochutnat, aby poznali typickou českou kuchyni?

Turistům bych doporučila osvědčenou kombinaci něčeho kyselého, sacharidu a masa, ta je prostě skvělá. Knedlo vepřo zelo… Knedlíky jsme tu měli vždycky, maso bylo ve střední Evropě vždy nutnost k přežití, protože je tu během roku dlouho nevlídno, muselo se vždy konzervovat, aby se potraviny uchovaly.

Pojďme k anketě Food blog roku – s Karolínou Four jste se podělila o vítězství. Jak foodblogerskou scénu vnímáte?

Před 10 lety tu byly asi čtyři blogy a soutěž blogerů nepřipadala v úvahu. Teď jsou jich stovky, je to komunita, parta lidí, kteří dělají podobnou věc a mají si o čem povídat. To je strašně hodnotné a mně velmi lichotí, že můj blog, který se vymyká mainstreamu, zaujal tolik lidí. Do jisté míry mi to potvrzuje, že můj obsah lidi baví a má pro ně hodnotu, ale zároveň to na mě klade zodpovědnost, na kterou nejsem zvyklá, děsí mě to. Pozornost veřejnosti mě stresuje, ač si toho obrovsky vážím. Já vím, že to nejsou Oscaři…

Jsou to Oscaři v rámci vaší kategorie… Mně přijde zajímavé, že první jste vy a Karolína Four, tedy foodblogy, které nejsou zaměřené na vyňuňané recepty, ale zabýváte se z různých pohledů kvalitou surovin.

Blogů, kde najdete nádherné fotky a skvělé recepty, je čím dál víc. A platí pravidlo, že když jste něčím jiný, tak je to pro vás lepší, ve vaší kategorii jste jedineční. Oceňuje se i to, kolik práce během roku za blogem je.

Vy jste v úzkém kontaktu nejen se zemědělci a výrobci, ale i s kuchaři. Jak vnímáte možnosti jejich propojení?

Já si myslím, že kuchař má dnes v rukách obrovskou moc. Nedávno jsem řešila projekt, jehož realizátorky mají za úkol na Tišnovsku vytvořit bio region, podpořit bio produkci a její odbyt. A my jsme diskutovaly, že je třeba propojit to s kuchaři dobrých brněnských restaurací.

Proč? Malí farmáři mají objem výroby tak akorát, aby celoročně zásobovali stoprocentně jednu restauraci. A tenhle vztah farmář–kuchař má sílu. Farmáři nemají kapacitu zavážet desítky obchůdků, být na trzích… Ale kuchař dobré restaurace dokáže udělat velkou změnu. Brát celoročně vejce z jedné farmy a tím ji podpořit…

Pracovních aktivit máte spoustu, zároveň ale máte malou dceru. Jak se vám daří kloubit podnikání a rodinu?

Asi nikdy nebudu paní velkostatkářka, protože nejsem schopná udělat podnik, být v něm každý den a věnovat se mu na 150 procent. Bylo by to na úkor rodiny a tento model odmítám přijmout. Kloubit dítě s vysokou kariérou není možné, tak to kloubím s prací na volné noze. Když je potřeba, pozavírám projekty, když je potřeba víc vydělat, naberu víc práce.

Ale já si myslím, že dítě je kmene. A my máme skvělé rodinné zázemí: babičky, sourozence a další… Jsme s rodinou provázaní velmi úzce a já nemám ani za nehet výčitku, když dcera jede na tři dny k babičce. Babička se na ni těší, ona na ni, my si s manželem můžeme trošku víc užít jeden druhého.

Na co se v nejbližší době těšíte?

Čekáme přírůstek do rodiny a já se velmi těším, až si zalezu do postele a budu zevlit.

A to umíte?

Ano, to umím taky skvěle.

Tereza Maroušková zase píše tak trochu jiný mamablog, je totiž Nas.aná máma.