Herečka Eva Leinweberová: Tři roky se starala o nemocnou maminku, pět let se z toho dostávala! „Paralyzovalo mě to“

Studovala střední ekonomku, protože si to přál její tatínek. Jak pak vzal, že utekla k divadlu? Koho z rodiny by ráda znovu po letech potkala? Jak se popasovala s dlouhodobou péčí o nemocnou maminku a jak se to na ní podepsalo? I o tom mluví Eva Leinweberová, jedna z našich nejobsazovanějších divadelních hereček, ve své Intimní zpovědi. Vidět ji můžete jak na Nové scéně Národního divadla nebo v Městských divadlech pražských, tak také v Minoru a Komorním divadle Kalich.

Procházely jsme spolu místa tvého dospívání a divadelních začátků a někdo přitom zkomolil moje jednoduché příjemní. A ty ses tomu divila. To se stává asi spíš tobě, ne?

Moje příjmení se komolí pořád, takže jsem zvyklá ho diktovat po písmenkách L-e–i–n–w-e-b-e-r-ová. To je taková moje specialita, že to diktuju.

A ještě k tomu – z Moravy pochází ještě další herečka Eva.

Eva Leimbergerová je z Brna a já jsem byla v Brně deset let, takže si nás dvě pletli. Navíc jsme obě Evy, takže k záměně jmen docházelo neustále.

A když jsi byla vdaná?

To jsem byla Nosálková. A lidé mi zase říkali Nosková. Nebo se ptali, jestli mám něco společného s Mírou Noskem, to mě taky dost překvapovalo. Tehdy jsem pochopila, že pokazit se dá i poměrně jednoduché jméno – myslím, že i Novák.

Svoje rodné příjmení sis po rozvodu vzala zpět, protože jsi na něj byla zvyklejší?

Po rozvodu, jak lítají emoce, má člověk asi pocit, že se musí vrátit ke všemu svému vlastnímu. Taky jsem si uvědomila, že už jsem jediná v naší rodině, kdo tohle jméno nese, tak jsem si ho nechala.

Je to spojené i s tím, že už nemáš rodiče?

Určitě. Myslím, že jsem chtěla zachovat ten rod – nebo nevím, co se ve mně vzedmulo. Řekla jsem si, že na to jméno jsem odmalinka zvyklá, takže se k němu vrátím. A i kdybych se třeba vdala, což zatím nehrozí, tak už bych u něj asi zůstala.

Představíš mi svou rodinu?

Moje rodina je teď moje dcera. A jako rodinu vnímám i svého bývalého manžela – je to herec Ondřej Nosálek - protože máme dobré vztahy. Do mé rodiny patří rodiče, kteří už nežijí, s nimi jsem žila v Prostějově. Ještě mám bratra – otcova syna, ale od tátova pohřbu jsme se neviděli. Mrzí mě, že nejsme v kontaktu, ráda bych ho viděla. On je o dvacet let starší. Byla bych ráda, kdyby se mi ozval.

Vyrůstala jsi s ním?

Ne, já jsem vyrůstala sourozenecky s jeho dvěma dětmi – jsme podobně staří. Já jsem byla v nové tátově rodině jedináček.

Když jsme plánovaly, kam všude pojedeme točit pořad Moje místa, tak ti bylo jasné, že to bude Morava. Uvažovala jsi nad Olomoucí a Prostějovem, ale rozmyslela sis to. Proč?

V Olomouci jsem se narodila, v Prostějově jsem žila, ale zjistila jsem, že vůbec nevím, co bych tam teď ukazovala. V domě, kde bydleli moji rodiče, bydlí někdo jiný, chata, ve které jsem strávila celé dětství, taky patří někomu cizímu… A teď nás navštívil náš velmi kontaktní kocour, tuhle kuchyň považuje za svoje území. (Rozhovor probíhal u Evy doma.)

Kocouři jsou také součást rodiny?

Jsou, všichni tři. A pak máme dva křečky. Měli jsme i psa, ale zjistila jsem, že pes se úplně neslučuje s mojí profesí: pořád jsem koukala na hodinky, aby nebyl doma dlouho sám. Byla to fenka Žofie, a když umřela, tak jsem si říkala, že budeme mít zvířata, ale už ne psy. Tak jsme s dcerou přesedlaly na kočky, křečky, jednu dobu jsme měly i strašilky. Ale když chtěla dcera pavouky a hada, to jsem se cukala.

Ty jsi vyrostla jako jedináček. Plánovala jsi, že budeš mít jedno dítě?

To ne. Ale je zajímavé, že moje máma byla jedináček, já jsem jedináček a taky mám jednu dceru. Asi nějaká rodová tradice v ženském gardu.

Když tatínek zemřel, maminka šla za tebou do Prahy. Aby ti pomohla?

Přesně tak. Přestěhovala se, když bylo Dorce asi půl roku, šest let jsme bydlely kousíček od sebe.

S maminkou jsi to neměla v posledních letech úplně jednoduché. Jak na to vzpomínáš?

Jako na situaci, do které se jednou dostane téměř každý: Popasovat se s dožitím svých rodičů. Postavila jsem se k tomu čelem. Rozhodla jsem se, že mámu postavím na nohy po operaci, když si zlomila krček, a po několika mrtvicích. Což se mi podařilo, ale myslím si, že mě to téměř stálo zdraví.

Tušila jsi, do čeho jdeš?

Vůbec. A některé mentální věci dojížděly, když už tady máma nebyla. Až pak jsem si uvědomovala, jak to bylo náročné nejenom pro ni, ale i pro mě jako pro pečujícího a jak to trvalo dlouho. Došlo mi, jak ohromná zátěž je to pro lidi, kteří se starají.

Na co bys upozornila člověka, který je postavený před situaci, že za týden nebo už zítra musí převzít péči o rodiče?

Načíst si co nejvíc informací. Dneska už se dá najít spousta webů o pečování i mentální podpoře člověka, který o nemocného blízkého pečuje. Myslím, že by na to člověk neměl být sám, měl by si to rozdělit, najít pečovatelskou službu nebo hospic, je nutné být zastupitelný.

Spousta lidí, kteří o někoho pečují, říká: Já jsem nebyl pět let na dovolené… Ale to asi není to nejzásadnější.

Není. Kromě toho, žes několik let nebyl na dovolené, to je několik let permanentního stresu, protože jakýkoliv telefonát nebo zazvonění u dveří tě může vyděsit. Když moje máma odcházela z nemocnice poprvé po mrtvicích a zlomené kyčli, tak mi řekli, že může každým dnem zemřít. Tak jsem si řekla: Aha, tady se láme chleba, to musím nějak zvládnout. A on se lámal tři roky. Na tak dlouhou dobu jsem sílu neměla.

Co ti pomáhalo, abys to zvládla?

V té době nic moc, protože jsem nevěděla, že mám nějakou pomoc hledat, natož že mám myslet víc na sebe než na toho nemocného, nějak se refrešovat. Potom mi pomohlo, že jsem o tom začala hodně mluvit – že se starám o někoho nemocného. Jenomže on to moc nikdo nechce slyšet. To jsou zrovna zážitky, které si lidé nevyprávějí… Každý se chce umírání a smrti spíš vyhnout, jsou to bolavá témata.

Pomohly ti finanční příspěvky na péči od státu?

Zjistila jsem, že nějaké pomoci jsou, jenomže nám se podařilo dosáhnout jen na první stupeň, což bylo 800 korun. To je trošku směšné. Nevím jak dnes, ale tehdy byl ten proces naprosto nefunkční. Cizí lidé se vyptávali starých lidí, jestli dokážou tohle a tamto… A oni si nechtějí připustit, že něco nedokážou, takže všechno odkývou.

Uděláte si sama snídani? Ano. Umyjete se sama? Ano.

Přesně tak. Tvrdí, že všechno zvládnou a jsou naprosto soběstační.

Jak to brala tvoje dcera Dorka?

Byla malá a vždycky brala jako fakt, že se staráme o babičku. Pro mě byl asi jeden z nejtěžších zážitků, když ji babička nepoznala. Ptala se, co je to za děvčátko, přitom se dívala na svou jedinou vnučku, kterou od narození hlídala. Tak to jsem musela odejít do jiné místnosti, abych to prodýchala.

Zvládala jsi pracovat, jak jsi potřebovala?

Máma onemocněla, když byly Dorce tři roky, to už jsem po mateřské dávno hrála a zkoušela. Mám pocit, že jsem na tři roky tak nějak vypadla ze života: nejenže jsem nebyla na dovolené, ale ani jsem nevěděla, co to je jít s kamarády na pivo nebo kamkoli. Všechny normální věci mě úplně míjely a najednou jsem zjistila, že kromě toho, že se starám o mámu, tak jsem v dost velké izolaci. Otrok mezi prací, dcerou a mámou. Nic víc. Paralyzovalo mě to.

Spousta lidí se shoduje, že se snaží všechno zvládnout a vydržet, ale když jim ten blízký, o kterého pečovali, odejde, psychicky nebo fyzicky se sesypou.

Mně se stalo obojí. Je zvláštní, jak psychika nepracuje teď a tady, ale jede jakoby na dluh. My něco vydržíme, ale ono se to po pár měsících – nebo i letech – objeví. Tohle mi dalo zabrat.

Jak dlouho ti trvalo dostat se z toho?

Troufla jsem si to říct, když uběhlo pět let. Ale už vím, že člověk si nikdy nemůže být úplně jistý svým psychickým zdravím, může přijít něco, co ten jazýček vah zase přechýlí na druhou stranu, a nepůjde to zvládat.

Herci jsou citlivé duše, z čeho se tedy bere, když se musí vydávat?

Z čeho se dá. Jak se dává divákům, oni vracejí. Někteří.

Takže tě nabíjí potlesk?

Nabíjí. Nabíjejí mě i reakce – když se někdo hodně směje nebo jak diváci komunikují. Diváci někdy nevědí, že jsou tvůrci hry. Když bude v hledišti sedět mrtvé publikum, tak dostane víc mrtvé představení. Ale pokud je naopak publikum vděčné, dostane leckdy víc, než si zaplatilo.

A potom přijdeš domů a tady ti spí dcera a ochomýtají se kocouři.

Našla jsem domov, ve kterém se cítím jako v oáze, hodně se tu dobíjím. A mám štěstí na lidi, včetně kamarádů v divadlech.

Máš mezi herci dobré kamarády?

Já mám pocit, že nemám jiné kamarády než mezi herci.

To je proto, že je ti mezi nimi tak dobře, nebo nemáš čas být mezi jinými lidmi?

V rozhovoru do Divadelních novin jsem vzpomínala, proč vůbec dělám divadlo a proč jsem herečka. Přišla jsem na to, že se to stalo rok dva před revolucí, kdy jsem studovala střední školu, která mě mimořádně nebavila, a hledala jsem únik z té normalizační doby i únik k nějakým normální lidem. Život mě zavál do amatérského divadla.

A proč sis vlastně vybrala ekonomku – zahraniční obchod?

To mi vybrali rodiče. Můj otec byl ekonom a vždycky říkal, že musím mít nějaké slušné civilní zaměstnání. Takže mi vybral slušné civilní zaměstnání, které jsem bohužel nikdy nedělala.

Daňové přiznání si podáš?

Ne. Mám maturitu z ekonomie a zahraničního obchodu, ale daňové přiznání si nevyplním. Bylo vtipné, že v čase korony mě Dorčina paní učitelka online učila dělit dvouciferným číslem, i to jsem zapomněla. My herci potřebujeme jenom sčítání a odčítání. Má dáti, dal, nic dalšího si z ekonomie nepamatuju.

Když jsi přišla domů s tím, že nebudeš sekretářka nebo asistentka v zahraniční firmě, co na to tatínek řekl?

Kategoricky s tím nesouhlasil. Ignoroval, že jsem byla v Divadle na provázku. A když už to vzal po asi čtyřech letech na milost, tak jsem se přihlásila na DAMU, to už se mu vůbec nelíbilo. Nesetkalo se to s úspěchem, nebyla jsem podporovaná.

Změnil názor? Byla na tebe hrdý, když třeba přijel na premiéru?

On nejezdil. Nechci říct, že byl mi házeli klacky pod nohy, vždycky se mnou probírali, co dělám, co se děje v divadle. Máma jezdila na premiéry, ta hodnotila ošacení, jak to vypadala dekorace, světlo… Táta nejezdil, ten se z Prostějova nehnul.

Jsi se svým povoláním spokojená?

Za tu dobu, co jsem na světě, jsem nenašla zaměstnání, které by mě fascinovalo a uspokojovalo víc než to, co dělám. Jsem opravdu šťastná a vděčná, že můžu dělat herectví, protože mě to baví i naplňuje. Mám radost, když mi někdo řekne třeba na ulici, že se mu nějaké představení líbilo, že mu to něco dalo. A i lidi v divadle mám ráda. Fakt mám takzvaně z prd*le kliku, tak bych to nazvala.

Máš kliku i na role? Na příležitosti?

Nechci být nevděčná, ale dovedu si představit, že mě něco pěkného ještě čeká. Myslím ve filmu, protože v divadle jsem poměrně spokojená. Říkám si, že film mě ještě nevytěžil zcela.

Jak je možné, že mezi nabídkami ti přistávají blbé učitelky a další krávy?

Protože mně nevadí být za krávu. Nezakládám si na tom, že musím být krásná a inteligentní, nevadí mi si ze sebe udělat legraci.

Máš někdy trému? Když jsi třeba hrála se Zdeňkem Svěrákem ve Vratných lahvích?

Ježíšmarjá, no strašnou! A mám pocit, že čím jsem starší, tak tím ta zodpovědnost a tréma roste. Kdybys viděla, kolik toho nachodím v divadle před premiérou! Nemám krokoměr, ale pořád chodím, nemůžu se zastavit.

Byla jsem s tebou v ABC a prošoupaných koberců v zákulisí jsem si nevšimla.

Ale nachodím vždycky několik kilometrů. A před natáčením mám taky nervy, protože tam se nezkouší a musím to nějak trefit. Vratné lahve pro mě byly hodně klíčové, proto jsem je nechtěla pokazit. A když mě Honza Svěrák vzal za ramínka a řekl „to nevadí, tak to přetočíme“, tak jsem si řekla, že to teda ne, že to natočím hned, i kdyby na chleba nebylo.

Natočila jsi seriál Osada. Je to ta příležitost, na kterou herečka středního věku čeká?

Nevím, jestli je to ta příležitost, ale já jsem ji tedy čapla za pačesy, protože mě to fakt bavilo. Měla jsem výborného partnera Igora Bareše, je opravdu radost hrát s kolegou, který hraje tak, že mu věřím úplně všechno. Měli jsme výborného syna Filipa Červenku, který hrál v seriálu Most!, režisér Radek Bajgar je taky fajn, a navíc: já jsem vyrostla v úplně stejné chatové oblasti v Prostějově, tak jsem konečně mohla zúročit životní zkušenost.

Hrála jsi i ve dvou seriálech Seznamu, v Autobazaru Monte Karlo a Přijela pouť. Je to jiné, točit pro web?

Já myslím, že ne. Monte Karlo jsme točili s Honzou Prušinovským, což byla úžasná zkušenost – je asi úplně jedno, kde se člověk setká s Prušinovským, jestli v České televizi, nebo jinde, protože to je zážitek. A Přijela pouť, to byla krásná práce s Oldou Navrátilem. Hrála jsem decentní paní učitelku, která sběhne ke kolotočům. Byla to příležitost, výzva.

Jak se vidíš za nějakých dvacet třicet let?

Herečka mého typu kolem sedmdesátky? Tak já mám takových pár, kam mířím: prvně Meryl Streep, to si pojďme říct. Meryl Streep, Helen Miren, Judi Dench.

Takže to, že v Osadě jsi hrála v teplákách po Jiřině Bohdalové, nestačí?

Ne, ne, já mířím úplně jinam! V koroně jsem měla čas zjistit, že jsme propojeni s celým světem a jak nadáváme na nevýhody, tak to má i ohromné plusy: třeba když živě vysílá Billie Eilish, říkám si, že je super sedět s ní v kuchyni. Otevřel se mi svět!

Eva Leinweberová hraje v legendárním představení Můžem i s mužem s Jitkou Sedláčkovou. Stará, tlustá, na dně. „Sakra, ropucho, musíš něco udělat,“ říkala si Jitka Sedláčková. Pravou lásku našla až po 50!