Eva Holubová: Postižené děti jsou pro mě andělé na zemi! Pomohly mi srovnat priority

Herečka Eva Holubová je ve svých čtyřiašedesáti letech k nezastavení. Kromě herectví se účastní mnoha rozmanitých projektů a často přitom spolupracuje se svou dcerou Karolínou. Mají společnou agenturu Holubice Agency i podcast Menopauza není pauza, kam si zvou zajímavé hosty a rozebírají téma, které bylo dřív téměř tabu. S fanoušky otevřeně komunikuje prostřednictvím svých příspěvků na instagramu a má už 223 tisíc sledujících.

Herečka se také věnuje hodně charitě a angažuje se v různých neziskových organizacích. V současné době k divákům často promlouvá z televizních obrazovek jako patronka homesharingu – ten provozuje organizace Naděje pro děti úplňku a naše redakce ji podporuje v rámci projektu Rok pro dobro.

Jste patronka homesharingu, který podporuje rodiny s autismem a mentálním postižením. Hostitelské rodiny si na pár hodin či na den vezmou dítě, aby ulevily rodičům, kteří se o něj jinak musejí starat nepřetržitě. Jak vznikla vaše spolupráce?

Viděla jsem dokument Děti úplňku, který mě velmi oslovil. Jeho autor Petr Třešňák se na mě obrátil a já jsem vůbec nezaváhala a kývla na spolupráci. A rodiny, které homesharing provozují, mě přesvědčují, že jsem na správném místě.

Čím vás homesharing zaujal?

Celý projekt mě chytil za srdce, když Petra Třešňáková, maminka autistické dcerky, v dokumentu vypráví o tom, že když ve vlčí smečce jeden onemocní, tak ho vezmou doprostřed mezi sebe, kde mu pomáhají a chrání ho. A Petra se obrací na ostatní lidi, kteří nemají autistické dítě, s prosbou, ať jejich rodiny vezmeme mezi sebe, ať je přijmeme zpátky do smečky. Tahle slova mi sevřela srdce a zastyděla jsem se, že kolem nás žijí lidé, kterým by zásadně pomohla naše pomoc, a my o jejich problémech ani nevíme.

A když jsem zjistila, že jsou ve světě už metody, jak takovým rodinám ulevit, tak nebylo o čem spekulovat. Na každé schůzce rodičů, dětí a hostitelů se mi to jenom potvrzuje. Rodiny s autistickými příslušníky si odpočinou, klientům s autismem se rozšíří obzory a ti, kdo takové klienty hostí, mluví o nesmírném duchovním obohacení.

O něm mluvíte i vy. Kdysi jste s dětmi s postižením pracovala, čím myslíte, že nás, takzvaně „normální“ lidi, mohou obohatit?

Indiáni v Peru jim říkali „poslové boží“, já je nazývám „andělé na zemi“. Kromě citového naplnění mně vždy pomohli srovnat životní hodnoty, přerovnat priority. Čas od času jsme vlivem svých ambicí v pokušení propadnout honbě za kariérou či sebelítosti z neúspěchu životních cílů. Kariéra i sebereflexe jsou v pořádku, ale jen ve zdravé míře. Pokud jim zasvětíme život, když jim propadneme, často nás zahltí a vážně ohrozí naše duševní zdraví a rodinný i osobní život.

Jsme neustále ve střehu, plni podezíravosti, někteří propadnou paranoidnímu pohledu na svět. Ovšem děti a lidé s mentálním postižením se dokážou upřímně radovat z mála, dokážou se plně oddat onomu „tady a teď“. Naučili mě to. Přečetla jsem spoustu moudrých i hloupých knih, zkoušela jsem jógu, hodně mě posunula víra v Boha, ale to podstatné mě naučili oni –„andělé na zemi“.

Co byste vzkázala lidem, které homesharing zaujal a uvažují, že by se jako hostitelé zapojili a pomáhali?

Tady bych si nerada hrála na chytrou horákyni. Jsou povolanější, erudovanější a zkušenější lidé z organizace Děti úplňku, kteří by dokázali odpovědět. Ale já myslím, že je u takových rodin důležitá trpělivost a otevřená náruč s otevřeným srdcem. Emocionální, ale i duchovní bohatství, které jim tato sdílená péče a úžasná pomoc, kde je to opravdu potřeba, přinese, neumím slovy vypsat.

Nyní trochu z jiného soudku. Právě jste se vrátila ze Sicílie – a to je vaše srdeční záležitost. Čím vás tohle místo stále přitahuje?

David Vávra mě kdysi nazval „dívkou z Palerma“. Byla jsem ještě studentka gymnázia a o Sicílii jsem nevěděla téměř vůbec nic. Ani jeden jsme nevěděli, že jednou ze mě bude signora Eva di Grotte.

Nejprve nás na Sicílii lákalo moře, když jsme ji začali poznávat, pak památky a sicilská kuchyně. A teď to jsou lidé. Místní lidé, kteří se stali našimi přáteli. Jak nás otevřeně přijali, jak drží při sobě. A to i v dobách těžkých a zlých. To je pro mě nejvíc – lidská pospolitost. My nejsme ani v rekreačním, natož turistickém městečku. A nejezdíme tam pouze na dovolenou – my tam jezdíme žít s místními.

Právě začíná divadelní sezona, kde všude vás můžeme vidět?

Nyní vystupuju na jevišti v divadle Kalich ve hře Veletoč Ivy Janžurové s Ivou Janžurovou. A společně hrajeme i v představení Jezinky a bezinky ve Studiu Dva, tady hraju i s Bobem Kleplem v Líbánkách na Jadranu a Poprasku na laguně. Můj poslední divadelní počin je s Petrem Čtvrtníčkem v novém nastudování hry Michaely Gübelové Mě nezadusíš, kde vystupují i Tereza Gübelová, Karolína a Matěj.

Vaše dcera Karolína je velmi kreativní. S ní a s jejím partnerem Matějem objíždíte republiku s osvětovou a zábavnou show Psychohrátky. O čem je?

Humornou formou, ale i vážně besedujeme s diváky o problémech duševního zdraví. Zárukou serióznosti a odbornosti je psycholog Jiří Valášek. Je s ním velká legrace, ale zároveň umí takzvaně uhodit hřebíček na hlavičku. Jirka má tedy na starosti odbornost, my s Matějem se vyřádíme při hraných scénkách, Karolína to moderuje a snaží se ohraničit naše bláznění. A na ní je udržet rovnováhu mezi zábavou a naučnou polohou pořadu.

S Kájou pořádáme i dvougenerační besedy Dcera a matka roku. Nejde jenom o to, že jsme každá jiná generace, ale já jsem do třiceti žila v komunistické totalitě, ona už se narodila do demokracie. Tyto dva projekty provozujeme pod naší agenturou, která se rozrůstá. Připravujeme a píšeme také sitcom s dalšími herci a hudebníky.

S dcerou nyní pracujete také na třetí sérii podcastu Menopauza není pauza. Který host vás opravdu překvapil a čím?

Tak to celé je zásluha Karolíny, jejího myšlení a řešení problému. Já jsem vůbec nevěděla, že nějaká menopauza existuje, natož jak se projevuje. Najednou přišlo období, kdy jsem začala být rozpolcenější, přecitlivělejší, lítostivější. Kamarádka mi řekla, že bych mohla být v přechodu. Zašeptala to, jako když moje máma kdysi mluvila o menstruaci. A bylo tady další tabu a další „vězení“.

Kája už má jiné myšlení – svobodné a konstruktivní. Vysvobodila mě z pomyslné 13. komnaty. Začaly jsme o tom komunikovat veřejně a pak přišel podcast. A překvapil mě každý náš host, někdo více, někdo méně. Ale nebudu jmenovat, stojí za to si poslechnout všechny.

Jak vidí přechod a menopauzu slavné ženy?