Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Tvář Ester Janečkové je už léta spjatá s Českou televizí, stačí vyslovit Pošta pro tebe nebo Sama doma. Pravidelně moderuje také Adventní koncerty České televize, které jsou pro ni víc srdeční záležitostí než pouhou prací.
Jste, předpokládám, hodně vytížená, máte vůbec čas o adventu nakupovat dárky a péct třeba cukroví?
Abych se přiznala, tak já jsem v poslední době docela zvolnila, mám teď takové moc hezké, klidnější období, doma i v práci a dost si to užívám. Takže zase tak moc vytížená vlastně nejsem. Na Adventních koncertech se ale podílím nejen tím, že je moderuji, ale také spolupracuji při výběru organizací, kterým se pomáhá. Lidé mohou posílat peníze až do konce ledna, tak jen doufám, že i letos to bude tak úspěšné jako v předchozích letech. Loni se vybralo 20 milionů korun, což mi přijde úžasné.
Takže čas na přípravu svátků i tak máte?
Dárky vymýšlím a nakupuji moc ráda, jen si každý rok říkám, jestli jich není zase moc… Dcera hodně dbá na udržitelnost a ekologii, tak se musím krotit. A cukroví peče úplně dokonalé moje sestra, která zásobuje celou rodinu, takže já ani tolik nemusím.
Jste celý život štíhlá, vy asi diety držet nemusíte, předpokládám? Co z vánočních pochutin máte nejraději?
Z cukroví mám nejraději nepečené mandlové hříbečky. Ty si děláme doma sami. A pak od sestry naprosto úžasné rohlíčky plněné krémem. Jinak vlastně cukroví doma až tak moc nejíme. Na Vánoce si nejvíc pochutnáváme na různém (i exotickém) ovoci a ořeších. Štíhlá nejsem celý život, bylo období, kdy jsem určitě měla pár kilo navíc, ale diety mi nikdy moc nešly. Jediné, co mi funguje, je jíst do polosyta a dost se hýbat.
Málokdo by do vás řekl, že jste už babička, berete to spíš jako výhodu být hodně mladá babička?
Babičkování mě hrozně baví a přijde mi fajn, že jsme s manželem mladí prarodiče. Máme dost energie, nebojíme se a už se moc těšíme, až s naším vnukem Vincentem vyrazíme na loď, lyže nebo na kolo. Syn s partnerkou bydlí kousek od nás, tak se vídáme hodně a celkem často a moc ráda taky hlídám. Už jsme zvládli i pár přespávaček.
Čím jsou pro vás Vánoce? Máte je spojené s tím vším shonem okolo, nebo spíš s pohodou?
Já je mám moc ráda. Letos nás bude u stolu opravdu hodně, což je fajn. Užívám si to. Mám ráda to dětské těšení a očekávání. Snažím se, aby bylo vše připravené předem a na Štědrý den jsme si už hlavně jen povídali, hráli třeba nějaké hry nebo šli na procházku. Je hezké, když je u nás veselo.
Máte nějakou tradici, kterou nikdy nevynecháte?
Pravidelně chodíme se skauty zapalovat betlémské světlo a zvířátkům v parku také nadělujeme něco dobrého. Jinak ale u nás vládne spíš klasika, ryba se salátem, pohádky a koledy.
Býváte o svátcích nostalgická?
Trochu ano, ale zas tak moc ne. Vzpomínám na mamku, která už tu s námi není a snažím se těšit z toho hezkého, co kolem sebe mám. A na ten plný dům lidí a dětí se moc těším.
Jste vystudovaná herečka, chybí vám to, nebo jste se v moderování našla?
Já původně studovala dramaturgii, a když jsem pak přešla na herectví, tak jsem z toho ze samé radosti otěhotněla, takže to s tím mým hraním nebylo moc slavné. A taky já do toho šla vždycky tak trochu moc „přes hlavu“, což je vždy blbě. Tím ale neříkám, že kdyby přišla nějaká hezká nabídka, že bych ji nezvážila. Zejména divadlo by mě lákalo. Jinak ale máte pravdu, moderování mě hodně baví. Líbí se mi, že je v něm člověk sám za sebe a také při tom potkáte skvělé lidi, se kterými bych se asi jinak nepotkala. Mě vlastně vždycky hrozně bavilo povídat si s lidmi a je vlastně úžasné, že je to nakonec moje profese.
V pořadu Pošta pro tebe, který jste léta uváděla, nebyla nouze o dojemná shledání, divákovi často při sledování ukápla nejedna slzička, nenosila jste si ty silné okamžiky a příběhy domů i vy?
To víte, že ano, především ze začátku, když jsem s tím přívalem emocí ještě nedovedla moc pracovat. My jsme točili vždy jeden víkend v měsíci 4-5 dílů, což znamenalo až 15 silných příběhů naráz. To už je celkem velká dávka emocí, kterou člověk musel nějak zvládnout. Mně samozřejmě na těch lidech záleželo, aby to zvládli a dopadlo to pro ně dobře. Časem jsem se ale musela naučit se od toho trochu oprostit a mít jistý odstup. Protože jinak bych to asi neunesla a tím pádem bych ani nedokázala jim pomoct.
Říkám si, jestli je vlastně prospěšné, se takhle veřejně snažit zbavit svých traumat…
O tom jsem také hodně přemýšlela, zvlášť když jsem začala studovat psychoterapii. Zda je to dobře, že se lidé snaží veřejně odhalovat stará tajemství a otevírat už třeba částečně zahojené rány. Snažit se najít své biologické rodiče či ztracené příbuzné, napravit dávno pošramocené vztahy…
Neměl by to člověk raději nechat spát a žít dál?
Zpětná vazba byla naštěstí většinou pozitivní. Nejčastěji lidé říkali, že jsou rádi, že do toho šli, že ten krok udělali. Například adoptované dítě nebo to, které vyrostlo v dětském domově, toužilo najít své vlastní rodiče, pochopit, proč ho odložili. A když se tak díky pořadu stalo, někdy našli nějaké společné styčné body, na kterých mohli stavět, a někdy třeba vůbec. I to ale mnohým pomohlo, protože třeba pochopili, že se už k tomu nemusí upínat a mohou žít dál i bez toho. Že už je nemusí provázet neustálé očekávání a představy, co by bylo, kdyby…
Vy sama jste prožila docela dost zásadních a zlomových životních momentů, co vám v těch nejhorších okamžicích pomáhalo?
Jsem hodně extrovertní, takže se potřebuju ze všeho vypovídat. To je pro mě ta největší úleva. Mluvit s blízkými, kterých mám naštěstí kolem sebe dost, a jsem vděčná za to, že mě jsou ochotni stále dokola poslouchat. Mám naléhavou potřebu vše rozebírat, řešit, hledat útěchu.
V časosběrném dokumentu, který s vámi točila Helena Třeštíková, jste hodně otevřená, odhalujete tam valnou část svého soukromí, to také pomáhá?
Ne, to bych neřekla, to nijak pro mě osobně nápomocné nebylo. A o to vlastně ani nešlo. Snad to pomohlo aspoň některým divákům. Zpětnou vazbu jsem měla moc hezkou. My jsme začaly točit s Helenou, když mi bylo 16, a ani jedna z nás nemohla tušit, co z toho vzejde. Vybrala si mě úplně náhodou, když hledala mladé lidi do nového projektu, a postupně zaznamenala vlastně všechny stěžejní momenty mého dosavadního života. Mám ji moc ráda, s ní jde povídání tak nějak samo. Byly jsme domluvené, že konečné slovo ve střižně budu mít já. Když jsem to pak viděla, bylo mi jasné, že jí nemůžu říct, že celá ta linka mých partnerských krizí tam nebude. Tak jsem se ptala muže i synů, zda jim to nevadí, a oni tomu dali zelenou, tak to tam je. Můj muž mi řekl, že to tak prostě bylo a že je moc rád, že jsme to zvládli.
Paní Třeštíková vás prý přemlouvala, aby vzniklo nějaké pokračování?
Ano, to je pravda, Helena stála o to, abychom pokračovaly, ale pro mě je to už uzavřená záležitost. Už chci mít svůj život jenom pro sebe a dělit se o něj jen s nejbližšími. Musím říct, že jsem se v poslední době hodně zklidnila, s tím souvisí i to, že si beru méně práce, a je mi tak moc dobře.
Jste také patronkou a spoluzakladatelkou organizace S barvou ven, která se snaží pomáhat LGBT komunitě. Proč zrovna tahle oblast?
Ta poradna vznikla po smrti mého synovce Filipa. V necelých patnácti letech spáchal sebevraždu, protože nechtěl jako gay žít ve společnosti, která je plná nenávisti vůči homosexuálům. Tak to napsal ve svém dopise na rozloučenou. A taky napsal, že chce, aby jeho čin společnost aspoň trochu změnil. Tak se o to snažíme. Poradna začala fungovat necelý rok po jeho smrti v únoru roku 2015 a funguje opravdu úžasně. Máme přes dvacet mentorů, takže klienti si můžou na webových stránkách sbarvouven.cz vybrat, s kým si budou psát a kdo jim bude pomáhat. Někdy se tam odkryje opravdu těžký problém, kvůli tomu mají mentoři i kurz krizové intervence a pomáhají skvěle.
Opravdu je to i dnes, kdy se o všech těchto problémech mluví veřejně, tolik potřeba?
Sice se hodně mluví o tom, že se společnost posouvá a nikdo už neřeší, jestli jste gay, lesba nebo transsexuál, ale realita je trochu jiná a ten zájem o naši poradnu je stále veliký. Je samozřejmě rozdíl, jestli žijete ve městě nebo na malé vesnici a v jaké rodině, přesto vnímáme, že pro mnohé je vlastní coming out hodně těžký. Bohužel dochází často i k šikaně ve školách nebo vyhození z domu. To jsou velmi smutné příběhy a já jsem opravdu ráda, když můžeme nabídnout pomoc.
A váš vysněný vánoční dárek?
Nejlépe nějaká cesta. Moc ráda bych se podívala do Izraele, což teď není bohužel možné, ale snad se mi tohle přání splní. Já mám zimu ráda, ale zároveň jsem hodně zimomřivá, tak by bylo hezké vyrazit někam do tepla. Jara se pokaždé nemůžu dočkat, i proto, že s mým mužem milujeme jachting. Máme malou kajutovou plachetnici a čas na ní je ten nejlepší relax a prostor pro vyčištění hlavy. Hrozně nás to baví. Čas na vodě považuji za ten nejlépe strávený.
