Dal ledvinu neznámému člověku. Přímočarý chlap a herec Karel Zima

Herec Karel Zima je tak trochu úkaz. Svéráz s naprosto pevnými názory, který si do svých rozhodnutí nedá moc mluvit. Což ostatně prokázal i ve chvíli, kdy před lety daroval téměř neznámému člověku svou ledvinu. Čin, nad kterým mnozí zdvihali obočí a jiní si možná i ťukali na čelo, okomentoval tehdy jen lakonickým prohlášením. „Já měl dvě, on žádnou. Nebylo co řešit…“

Při našem setkání v jedné z pražských kaváren jsem pochopila, že takový opravdu je. Přímočarý chlap, který si na nic nehraje. A když o něco opravdu jde, tak moc nemluví, ale jedná. Což platí i o jeho spolupráci s nadací Kolibříci pomáhají z.ú. pomáhající lidem s alopecií, díky níž jsme se vlastně sešli.

Zakladatelka nadace Kolibříci z.ú. Lenka Šourková mi o něm prozradila, že je vždy připravený a ochotný pomoci. Zúčastnil se například projektu Poselství, který se snaží propojit nemocné s alopecií se známými osobnostmi, a pozvednout tak ve společnosti povědomí o této zákeřné nemoci. Osobně také zavítal na akci Rovnost tváří v pražské Grébovce (letos se tu koná 19. 5. znovu), kde si ochotně se všemi povídal a fotil se s nimi. A také věnuje lidem s alopecií lístky na svá představení a pomáhá i sdílením informací na svých sociálních sítích. A tak se první otázka našeho rozhovoru nabídla sama.

Vypadá to, že pomáhat lidem je přirozenou součástí vašeho života, je to tak?

Já o tom takhle nepřemýšlím. Často je to náhoda, ale když mě někdo osloví a přijde mi to smysluplné, tak rád pomůžu. Jak začala moje spolupráce s Lenkou a lidmi s alopecií, si popravdě už moc nepamatuju. Ale vím, že nebylo nad čím váhat, hned jsem řekl: Jo! A udělal bych to hned znovu.

Prý tam došlo i k nějakému nečekanému setkání…

Vy asi myslíte focení pro projekt Poselství. Ano, mezi lidmi, již měli tu odvahu a přišli se tam s holými hlavičkami vyfotit, se najednou objevil klučina, kterého znám jako kamaráda mých dětí. Mě v první chvíli vůbec nenapadlo, že je tam vlastně jako pacient, protože ho znám jen bez vlasů. A nikdy mi nepřišlo, že by mu něco chybělo. Vždycky jsem ho bral takového, jaký je. Takže první, co se ze mě tehdy vypadlo, bylo: Ahoj, co tady děláš? A teprve, když řekl, že se jde také fotit, mi to došlo…

Takhle jako vy to ale každý nebere. Mnoho lidí je kvůli své jinakosti nechtěným středem pozornosti, sráží jim to sebevědomí a nevědí, jak se se ztrátou vlasů vyrovnat.

To je určitě pravda, zejména pro ženy to musí být neskutečně náročné. Nikdo z nás si neumí představit, jak extrémně těžké to musí být. Kolik známe plešatých žen? My chlapi to přece jen asi bereme trochu jinak, i když pro mladší kluky to musí být také složité. Ale pro ženy a mladé dívky jsou vlasy hrozně důležité. A jejich ztráta musí hodně bolet. Vůbec netuším, jak se s tím dokáží poprat. I proto se snažím v rámci svých možností maličko pomoct. Ale s tím sebevědomím, já bych řekl, že obecně se to trochu přeceňuje.

Tak to mě zajímá. Jak to myslíte?

Pořád kolem sebe slyšíme, jak je důležité mít sebevědomí. Všichni do vás hrnou, že bez něho to nejde, že musíte neustále zvyšovat svůj výkon a že teprve, až budete mít tuhle značku auta, tenhle oblek a tenhle parfém, tak něco znamenáte. Tak to ale přece není! Takže proto si myslím, že se sebevědomí malinko přeceňuje. A možná bychom byli hodně překvapení, kolik lidí zdaleka nemá takové, jaké předstírá. Uznávám, že do určité míry je potřeba, ale nic se nemá přehánět.

Což by se možná mělo připomínat hlavně dětem během dospívání, ty si se sebou a světem okolo často vůbec nevědí rady…

Přesně. Teď jsem někde četl, že mezi dětmi od pěti do deseti let každé páté trpí depresí. To je přece úplně šílené a mělo by se o tom víc mluvit. Aby si lidé uvědomili, že i necitlivá poznámka, pronesená třeba i v dobrém, může dítěti ublížit.

Vaše dvě starší děti už jsou dospělé, jak vzpomínáte na jejich pubertu?

Dceři je třiadvacet, synovi dvacet a každý z nich si věci řešil po svém a podle mě dobře. Když jsme mluvili o jinakosti, syn má lupenku a já byl na něj vždycky hrozně pyšný, jak to zvládal. Někdy na něm byla patrná víc, někdy míň, ale on svůj vzhled vůbec nijak neřešil. Což je zřejmě dáno i tím, že lidé kolem něj, které jsem poznal, jsou zcela bez předsudků. A o tom to je, tak by to mělo být. Neřešit, jestli má někdo malý nos, je moc hubenej, velkej nebo plešatej… Ale vnímat, jaký je člověk. To je přece důležité!

Vím o vás, že jste se rozvedl, ale s vaší první ženou jste stále přátelé, což není úplně obvyklé. Jak se vám to povedlo?

Na tom ale přece není nic složitého. Vychází to jen z jedné prosté premisy, že když jsou lidé k sobě slušní, váží si jeden druhého a respektují se, tak to přece můžou dělat i po rozchodu. To je celé, žádný jiný zázračný recept na to nemám.

Zní to docela idylicky, většinu rozchodů ovšem často provází spousta emocí…

To ale přece neznamená, že z nás zjitřené emoce musejí dělat úplný idioty. Ať mi nikdo neříká, že se žena, kterou jsem miloval, a skvělá máma mých dětí najednou změní v čarodějnici. A pokud to tak někdo vidí, tak ji nemohl respektovat. Jsou věci, které by chlap měl jednoduše ustát. Vím, že to tak často není, ale já to tak vidím. A to už vůbec nemluvím o házení klacků pod nohy ohledně výchovy dětí.

Vy jste měli se ženou děti po rozvodu ve střídavé péči. Osvědčila se vám?

Já myslím, že ano. Fungovalo to. Možná i proto, že už děti nebyly úplně malé, bylo jim šest a devět, a také jsme se snažili vše zařídit tak, aby to pro ně bylo co nejpohodlnější. Našli jsme si bydlení kousek od sebe, aby nemusely měnit školu. Střídali jsme se ob týden. Ale když se později ukázalo, že to není, především kvůli našemu pracovními vytížení, ideální, našli jsme jiné řešení. Všechno je to o domluvě a potřeby dětí musí být na prvním místě. Tím ale neříkám, že střídavá péče je vhodné řešení pro každého. Záleží na spoustě okolností, ale vzájemný respekt a slušnost jsou prostě základ.

Teď máte se svou druhou ženou malého syna, myslíte si, že jeho výchova bude jiná?

V tom zásadním asi ne. Samozřejmě jsem starší, mám už něco odžito, na některé věci možná koukám jinak. Ale hlavně doba je úplně jiná. Hodně zrychlená a ten virtuální svět na sítích nám také dává zabrat. V tom moje starší děti nevyrůstaly. To vše nás dost ovlivňuje a nikdo neví, kam se to posune. A jak to ovlivní ty malé, co teď přicházejí na svět? Kdo to odhadne? To, co říkal už před 25 lety Bill Gates, že v mobilu budeme mít jednou úplně všechno – banku, občanku, foťák, zábavu, filmy, veškeré informace – a nikdo tomu nevěřil, je tady. Není divu, že už mobil dostávají vlastně úplně malé děti a nedají ho z ruky, když tatínek s maminkou ho také celý den neodloží.

Těžko se tomu brání…

Je to tak, nedělám si iluze, že toho mého nejmladšího nějak zvlášť uchráním. Jediné, co mu můžu nabízet, jsou alternativy - trávit s ním co nejvíc času, ukazovat mu svět, sportovat, cestovat. A naučit ho, že se dá dělat spousta dalších věcí, u kterých je zábava, a nemusíte přitom držet telefon nebo vše hned zaznamenávat na sítě.

A co vás teď čeká po pracovní stránce?

I kvůli malému jsem trochu zvolnil. Chci si ho užít, protože ten čas s ním a to, jak roste a poznává svět, už mi nikdo nevrátí. Pořád ale hraju v divadle, nejvíc v Komorním divadle Kalich, například v představení Čas pod psa, Úhlavní přátelé nebo Což takhle dát si chobotnici. A začal jsem točit nový seriál pro TV Prima. Nemůžu o něm moc prozradit, snad jen to, že bratra mi tu hraje skvělý herec a kamarád Leoš Noha, což mě hodně potěšilo. Já jsem ovšem z těch dvou samozřejmě ten mladší a hezčí!

Rozhovor je součástí našeho projektu Rok pro dobro, v rámci kterého chce redakce Proženy.cz podpořit neziskové organizace, jež si daly za cíl pomáhat druhým.

O vlasy jsem přišla ze dne na den. Bylo to šílené, ale zpět je už nechci, říká Alex s alopecií