Emanuele Ridi: První smažený květák, neoblíbená svíčková a krásné české holky! Na Vánoce na lyžích nebo u moře

Povídat si s Emanuelem Ridim je učiněná radost. Když vám popisuje své nejoblíbenější jídlo, které mu vařila na jeho rodné Elbě maminka, sbíhají se vám sliny. K srdci mu ale přirostlo i Česko, kde žije valnou část svého života. S jídlem tu ale ze začátku trochu bojoval, a protože mu zdejší „italská“ kuchyně nechutnala, začal raději vařit sám. Což nakonec předurčilo celou jeho kariéru.

Do rodné vlasti ho to ale stále táhne, v poslední době se tam vrací i kvůli práci. S Matějem Ruppertem natočil už pět řad populární kulinářské show Manu a Matěj, která diváky provází pro různých italských regionech a chutích.

V Praze žijete už 31 let, pamatuje si, jak na vás naše země poprvé zapůsobila?

Přijel jsem zrovna touhle dobou před Vánocemi, všude tma, šedivo… Domy v centru Prahy byly ještě neopravené a působily smutně. Byl začátek 90. let. Když jsme přejeli hranice v Dolním Dvořišti, přišlo mi, jako bychom dojeli na konec světa. Všude tma, zima, tehdy ještě dvojité závory, kontroly… První světla se objevila až někde u Českých Budějovic. Říkal jsem si: Kde jsem se to jenom ocitl?

Na Elbě, odkud pocházíte, jste byl určitě zvyklý na sluníčko a úplně jiný životní styl. Co vás táhlo do Čech?

Přijel jsem za tátou, v Praze měl obchod s oblečením a já u něj začal pracovat. Bylo mi devatenáct a všechno tady pro mě bylo nové. Vzpomínám si, jak mě táta vzal na Staromák, tehdy ještě nebyl krásně osvětlený, nazdobený, plný turistů a vánočních trhů jako dnes. A koupil mi grog… Moc mi tenkrát nechutnal.

A asi vám tu byla i zima, ne?

Strašná! Během mé první zimy v Praze udeřily hrozné mrazy, bylo snad minus dvacet. Říkal jsem si, že to tu prostě nedám, ale vidíte, vydržel jsem. Dnes už mi to ani nepřijde, navíc zimy tu už nebývají tak drsné jako dřív, jsou skoro stejné jako například v Miláně.

A co první české jídlo, jak na vás působilo?

To byl, myslím, smažený květák. Šlo to, ale říkal jsem si, co tady budu jíst v létě. Já byl zvyklý na saláty a celkově lehčí jídla. A samozřejmě mi chybělo italské pečivo – český rohlík, který nekřupe, mi úplně neučaroval. Horší ale bylo, že jsem vůbec nikomu nerozuměl, což přinášelo i dost humorné situace.

Povídejte…

Například jsem si v hospodě všiml, že na jídelním lístku mají mattoni, což je italsky cihla. Tak jsem byl zvědavý, co přinesou. A ejhle, voda, tak si říkám: Tady je vážně všechno jinak. Připadal jsem si jak Robinson Crusoe, který přijel do úplně neznámého světa.

Ještě nějaký další „kulturní“ šok jste zažil?

Spíš lidé kolem mě. Třeba nikdo nechápal, proč si kupuju kořenovou petržel jen kvůli nati. Tady se to dělalo spíš obráceně, použil se kořen a nať se vyhodila… Ale to už jsou jen takové úsměvné vzpomínky.

A už jste od té doby přišel české kuchyni na chuť, nebo jsou jídla, ke kterým jste se ani za třicet let neprojedl?

Jsem Ital a Italem zůstanu, ale například kachnu se zelím a knedlíkem mám rád. Ovšem třeba vaší oblíbené svíčkové jsem nikdy nepropadl a co opravdu nemusím, jsou nudle s mákem. Pasta na sladko? Hodně zvláštní.

A co třeba řízek, ten se vlastně dělá i v Itálii, že?

Ano, ale lepší! Telecí. Ten vepřový byl pro mě ze začátku trochu problém, ale už jsem si zvykl.

Většina Čechů italskou kuchyni miluje, čím myslíte, že to je?

Protože je nejlepší na světě? Dělám si přirozeně trochu legraci, ale asi je to tím, jak je rozmanitá a vlastně jednoduchá. Staví na základních chutích a prvotřídních surovinách. I proto se dá jíst každý den. Ale možná je to i tím, že jsem na ní vyrostl.

Jak je Itálie, co se gastronomie týče, pestrá, je krásně vidět i ve vašem pořadu, který uvádíte s Matějem Ruppertem. Teď zrovna běží poslední díly z Trentina, je vám tamější kuchyně blízká?

Je to tak, jak říkáte, v Itálii stačí popojet pár kilometrů a už se tam vaří úplně jinak. Trentinská kuchyně vychází z tradice Rakouska-Uherska, ke kterému celé Tyrolsko dlouho patřilo. Pomíchaly se tu jak italské, tak rakouské vlivy a za mě je to báječný mix. Nabízejí úplně skvělé sýry plné chutí, lahodné uzeniny i úžasná naložená masa.

V seriálu s Matějem i lyžujete, kde se kluk s Elby naučil lyžovat?

I z Elby jsme vyráželi na lyže. Jezdívali jsme hodně do Cavalese ve Val di Fiemme, ale jsou tam i další skvělá střediska, třeba San Martino di Castrozza či Passo Rolle. Mám to tam moc rád. Když jsem tam s Matějem teď při natáčení přijel znovu, láska se vrátila. K lyžování i zdejší krajině a samozřejmě také ke gastronomii.

V Čechách žijete většinu života, ale jak sám říkáte, Italem jste a Italem také zůstanete. Vnímáte stále rozdíly v mentalitě?

Když jsem přijel do Prahy, byl jsem tu cizinec, spousta lidí na mě pohlížela stylem: A ty jsi co zač? Zdejší mentalita mi přišla hodně odlišná od té naší. Lidé nebyli na cizince zvyklí a dívali se na ně podezíravě nebo možná s jistými obavami. Dnes je to ale úplně jiné. Doba se změnila, přijde mi, že rozdíly se smazávají. Mladí jsou dnes zcestovalí a vše berou s nadhledem. Mají k sobě blíž a kulturní odlišnosti moc neřeší. Což je super.

A stýskalo se vám tu po domově, moři, slunci?

To víte, že ano. Ale když jste mladí, tak dokážete žít kdekoli. Všechno se vyvážilo tím, jak krásné holky jsem tu potkával! Spíš teď, když jsem starší, se rád vracím tam, odkud pocházím. A občas mě přepadne melancholie… Oba domovy, tedy Itálii a Česko, v poslední době rád střídám.

Blíží se Vánoce, jak je slavíte, míváte českou hostinu nebo spíš italskou? Co se vlastně jí na Štědrý den na Elbě?

V Itálii míváme hlavní hostinu až 25. prosince. Sejde se opravdu široká rodina, čím víc lidí u stolu, tím lépe. A jí se samozřejmě různě upravené ryby, ale i pečená masa a spousta dalších dobrot, stoly se musí prohýbat. Je to vždy opravdu velká hostina. V Česku jsem si nezvykl na kapra ani na rybí polévku, ale třeba bramborový salát mám rád, ten jsem se jíst naučil, i když mi to docela trvalo.

Takže ctíte i české tradice?

Vánoce pojímám jako česko-italský mix, od každého něco. Pokud si ale mohu vybrat, nejraději svátky trávím na lyžích nebo někde v teple u moře. Tam se cítím nejlépe.

Tereza Černochová: Potrpím si na poctivé jídlo. Umím zhubnout i 20 kilo. Ale proč? Už to nebudu já…