Dítě ve 46 letech? Houslistka Markéta Muzikářová o touze po dítěti a pozdním mateřství

Nezdráhá otevřeně odpovídat i na velmi citlivé otázky, které souvisejí se snahou o početí i s reakcemi na těhotenství ve 46 letech. Je vidět, že je zvyklá si věci naplánovat a pro své cíle obětuje maximum. Houslistka Markéta Muzikářová je žena činu, která ukazuje, že o svém životě si každý rozhoduje sám a překážky jsou tu od toho, abyste se je pokusili překonat.

Loni se o vás hodně mluvilo, když jste oznámila v 46 letech třetí těhotenství. Přitom jste dlouho říkala, že děti ani mít nechcete. Co se změnilo?

To je pravda. Byla jsem dlouho přesvědčená, že děti nechci. Zažila jsem docela nepříjemný rozvod rodičů, který měl dlouhodobý vliv na celou rodinu, a to vedlo k mému přesvědčení, že děti nechci – abych neriskovala, že prožijí to samé. Pak se ozvaly biologické hodiny a hlavně jsem potkala muže, který mi dal takový pocit jistoty, že mě tyhle obavy přešly.

V době, kdy jste o dětech nepřemýšlela, jste svůj život naplnila prací – tedy hudbou. Jak jste se k ní vůbec dostala?

Že budu houslistkou, jsem prý říkala už ve čtyřech letech. Pokud vím, tak jsem nikdy ani nepřemýšlela o tom, že bych dělala něco jiného. Moje cesta byla jasná: konzervatoř, akademie a klasická hudba. Dlouho jsem hrála v Národním divadle, ve Státní opeře, ve filharmonii. Hodně jsem jezdila po světě. Byl to náročný a specifický život, ale pak mě začal unavovat. Ne hudba jako taková, ale potřebovala jsem změnu. Tou bylo zaměření na populární hudbu a styl, jehož nejznámější představitelkou byla Vanessa Mae. Lidem se to líbilo a instrumentální hudba měla úspěch – i díky tomu jsem v roce 2003 založila smyčcové trio Inflagranti a o rok později jsme vydali první desku.

Občas umělci o filmu nebo o desce mluví jako o svém dítěti. Také jste to tak tenkrát měla – byla práce vaše dítě?

Vlastně ano, dávala jsem tomu veškerou energii a čas. Ale neměla jsem to tak, že bych prací a hraním v sobě tlumila či naplňovala touhu po rodině a dětech. V té době jsem byla stále přesvědčená o tom, že děti opravdu nechci. Byla jsem spokojená a mým životem byla hudba a manažerská práce pro Inflagranti.

Kdy přišla změna?

Vlastně až ve chvíli, kdy jsem potkala svého současného muže. Do té doby jsem měla partnery, se kterými jsem asi necítila tu jistotu. S ním se ten pocit dostavil opravdu velmi rychle. Během dvou měsíců jsem věděla, že s ním chci zůstat a mít i děti – nejlépe tři a nejlépe brzy po sobě… Začali jsme se o dítě snažit, a když se půl roku nezadařilo, rozhodli jsme se konzultovat naše šance s lékaři.

Takže jste absolvovala umělé oplodnění?

Ano. Jsem taková, že když si něco naplánuju, udělám maximum, aby to vyšlo. Už jsem věděla, že děti chci, a současně mi tikaly biologické hodiny, nebylo nač čekat. V tom mě ujistili i lékaři na reprodukční klinice, kteří věk po pětatřicítce už považují za rizikový – z mnoha důvodů. Jednak přirozeně klesá plodnost, je větší riziko genetických vad a spousta dalšího. Dozvěděla jsem se věci, o kterých jsem nikdy nepřemýšlela, a vlastně mě zaskočily. Třeba to, že existuje možnost, že už děti mít vůbec nebudu. Ale měli jsme štěstí – vše se povedlo na první pokus, do měsíce jsem otěhotněla. Nicolas se narodil, když mi bylo 37 let.

A hned jste začala plánovat druhé dítě?

Ano. S Nicolasem bylo vše v pohodě a já jsem si říkala, že u druhého si víc užiju i samotné těhotenství. To se mi napoprvé moc nepovedlo, protože jsem přece jen měla jisté obavy z průběhu, ale také jsem pracovala a ještě u toho studovala… Byla jsem v osmém měsíci, když jsem odehrála promoční koncert. Takže jsem si říkala, že další těhotenství bude klidnější.

Ale bohužel nebylo…

Bohužel ne. Když byl Nicolasovi asi rok, znovu jsem, asi po půlroce snažení o přirozené otěhotnění, absolvovala umělé oplodnění. Povedlo se to zas na první pokus, ale v sedmém týdnu přestalo miminku tlouct srdíčko. Říká se tomu zamlklé těhotenství. Byl to obrovský šok a vnímala jsem to jako osobní prohru. Nebyla jsem na to připravená. Jsem typ, co se dopředu nezajímá o rizika, prostě řeším, až co přijde. Bylo to psychicky hodně náročné, protože kromě manžela a nejbližších nikdo nevěděl, že jsem těhotná. Ani spoluhráčky. Bylo mi hrozně a poprvé v životě jsem se rozbrečela na pódiu. Stalo se to totiž uprostřed rozjetého předvánočního turné. Takže jsem ráno absolvovala zákrok na ukončení těhotenství a večer jsem měla koncert. Jindy bývám veselá, plná optimismu, ale ten večer jsem slzy neudržela.

Nepomohlo by se s tím někomu svěřit?

Do toho se mi moc nechtělo. Ne všichni moji snahu o další dítě schvalovali. Často jsem slýchala, že mám být ráda, že mám jedno dítě, a nechat to být. Ale já jsem byla postižená i tím, že chci znovu otěhotnět: absolvovala jsem dalších šest nebo sedm pokusů, překonala jsem i druhé zamlklé těhotenství. Byly to opravdu těžké a náročné roky. Celou tu dobu to věděl jen manžel a asi dvě nejbližší kamarádky. I ty po čase přestalo bavit pořád to poslouchat dokola, tak jsem si našla psycholožku, která to se mnou probírala.

Dělala jsem všechno možné – jógu, masáže a další různé podpůrné procedury. Padla na to spousta času i peněz, ale já jsem prostě chtěla druhé dítě, tak jsem do toho šla. Jednou se mě psycholožka zeptala, jestli si dovedu představit, že bych to druhé dítě už neměla. Zjistila jsem, že o takové možnosti nejsem vůbec schopná uvažovat.

Takže došlo i na alternativní možnosti, využila jste i sibiřského léčitele…

Hledala jsem informace ze všech možných zdrojů, až jsem narazila na příběh člověka, kterého uzdravil nějaký doktor ze Sibiře. Podařilo se mi ho kontaktovat a zorganizovala jsem jeho příjezd do Česka. Namíchal mi nějaké bylinky a do pěti týdnů jsem přirozeně otěhotněla. Jak jsem k tomu byla ze začátku skeptická, tak jsem byla následně nadšená!

Splnění snu po letech opravdu velkého úsilí. Muselo se vám ulevit.

Splnil se mi sen a byla jsem šťastná. Ale po všech těch peripetiích jsem měla velký strach, abych nepotratila. Chodila jsem snad co týden k lékaři s tím, že mi něco je, aby udělal ultrazvuk a přesvědčil se, že je všechno v pořádku. Až mi sám říkal, že to tak často dělat nejde… Naštěstí vše dopadlo dobře a Victorie se narodila, když mi bylo 42 let.

Druhé dítě po čtyřicítce… Cítila jste nějaký rozdíl mezi prvním a druhým těhotenstvím, ať psychický, nebo fyzický?

Ten strach během těhotenství byl u druhého větší, ale fyzicky mi bylo skvěle. Po prvním porodu jsem šla hrát až po třech měsících, po druhém už po třech týdnech. Po třetím už po deseti dnech…

Není to moc brzy?

Hudba mě nabíjí a navíc – když jsem zjistila, že čekám třetí dítě, to mi bylo 46, tak jsem chtěla být co nejopatrnější a okamžitě jsem přestala hrát a nevystupovala jsem, takže se mi stýskalo.

Třetí těhotenství se vám dařilo velmi dlouho schovávat…

Řekla jsem to až v sedmém měsíci, kdy jsem si byla jistá, že bude všechno v pořádku. Nikdo to nevěděl, protože jsem nikam nechodila – i kvůli strachu z covidu. První čtyři měsíce mi bylo dost špatně, takže jsem spíš zhubla, tak to nebylo ani dlouho vidět. Za celou dobu jsem ztloustla asi o sedm kilo, tak stačilo volnější oblečení a nebylo nic vidět. Když jsem se skoro v sedmém měsíci někde ukázala, tak někde napsali, že jsem během covidu ztloustla.

Jak jste zvládala dvě malé děti a těhotenství? Nechci pořád připomínat věk, ale jistě to je náročnější.

Naštěstí mám docela vychované děti, které poslouchají a vědí, že musí pomáhat. Snaží se, jsou – přiměřeně svému věku – soběstačné. Ale zas musím přiznat, že to totální pohádka není. Cítím, že potřebuju víc spát, a trochu klesla moje pracovní produktivita. Teď, když mám tři děti, ale nejsem na klasické mateřské dovolené, ale normálně dál koncertuju i pracuju jako manažerka tria, jsem si najala i paní na hlídání. Potřebuju cvičit na housle, odjíždím za koncerty a postarat se o děti bez pomoci nejde. Pomáhá i manžel, ale s paní na hlídání je to pohodlnější.

Vidíte na sobě i změnu přístupu k výchově dětí?

Rozhodně! Když byl syn maličký, tak jsem se hrozně snažila dělat všechno, jak se má, a chtěla jsem, aby byl mezi dětmi, aby měl vyžití, chodili jsme po herničkách a podobně. S dcerou už jsem to tolik nestíhala a možná jsem byla i pohodlnější. Když to teď porovnávám, tak nemám pocit, že by to synovi nějak zásadně prospělo, dokonce si z toho ani moc nepamatuje.

Myslím, že takové vyžití není zásadní. Nejdůležitější je, aby byla pohoda, klid a děti dostávaly lásku a přítomnost rodičů. To svým dětem můžu dát i díky své práci. Když jedu na koncert, odjíždím chvíli předtím, než jdou spát, a když se ráno vzbudí, už jsem zase zpátky. Jsme spolu pořád, takže lásky a sounáležitosti mají dost. A kolik u toho objedeme herniček, to už neřeším.

Máte nějaké doporučení pro maminky, co dětem pořídit? Změnilo se něco v době mezi prvním a třetím dítětem?

Jsem ten typ, že když se mi něco osvědčí a funguje to, tak to používám a nehledám nic dalšího. Takže druhý syn Maxík vlastně nemá moc nových věcí, všechno jsem si schovala po Nicolasovi. Ale víte, co se změnilo? Když byl Nicolas miminko, doporučovalo se děti často balit do zavinovačky. Přijde mi, že kvůli tomu syn není tak kontaktní. U dcery jsem to nedělala a přijde mi, že je citovější a víc kontaktní. Takže Maxíkovi už dávám hodně volnosti.

Ještě bych se chtěla vrátit ke chvíli, kdy jste zveřejnila, že ve 46 letech čekáte třetí dítě. Vím, že reakce nebyly vždy pozitivní. Zasáhlo vás to, i když šlo o cizí lidi?

Bylo to fakt nepříjemné. Spousta lidí reagovala velmi zle a hodně mi to psychicky ublížilo. Psali mi, že jsem stará, že se mi narodí postižené dítě, že jsem nezodpovědná a kdovíco ještě. Nesla jsem to opravdu špatně, a začala jsem dokonce pochybovat, jestli jsem udělala dobře. Jestli opravdu nejsem stará na další dítě – i lékaři upozorňují na rizika, které vyšší věk nese. Vím, že to je trend, že ženy častěji upřednostní kariéru a dítě si naplánují na pozdější věk, ale přece jen to bylo nepříjemné.

Kdo byl pro vás v tu chvíli největší oporou? Rodina, manžel, maminka?

Rodina to dlouho nevěděla, a když jsem jim to řekla, tak to hned ze začátku nebyly jen kladné reakce. Hrozně mi pomohly ohlasy lidí na sociálních sítích, poté co jsem obsah jednoho anonymu zveřejnila. Psaly mi ženy, které měly děti v 51 nebo 53 letech, nebo lidé, které jejich rodiče měli ve starším věku. Povzbuzovali mě a zastávali se mě. Byla to vlna pozitivních ohlasů a ta mi pomohla asi nejvíc.

Teď jste spokojená. Splnil se vám sen o třech dětech, jste zdraví, jste spokojená rodina. Přesto jste někde řekla, že kdybyste to mohla vrátit, měla byste dítě do třiceti…

Určitě. Kdyby to šlo vrátit, zařídila bych si to jinak. Pokusila bych skloubit děti i kariéru, protože síla ubývá… Když si uvědomím, že mi bude šedesát a Max nebude ještě ani v pubertě. Občas si říkám, jestli by si děti nezasloužily mladší rodiče. Já už mám třeba staré názory, nerada zkouším nové věci, nejsem moc pro technologie. Přece jen přijde padesátka a začnete si uvědomovat svůj věk a současně to, že máte malé miminko. Ale ať si to každý udělá, jak chce, recept na život neexistuje.

Hilary Swank čeká ve 48 dvojčata, Brigitte Nielsen porodila v 54: Slavné matky ve vyšším věku