„Deprese ve mně odstartovala účast ve StarDance,“ říká Olga Studničková Šípková

Když se řekne Olga Šípková (54), vybavíte si ji možná jako mistryni světa a Evropy ve sportovním aerobiku nebo v roli moderátorky televizních pořadů, případně jako účastnici StarDance z roku 2016, vždy ale s rozzářeným úsměvem. Je to také dvojnásobná maminka a hrdá babička jednoho vnuka.

Přitom má za sebou vyhoření a deprese. Před několika lety se rozvedla a významně změnila život. Začala na sobě pracovat a nakonec v tom i pomáhat ostatním. Je lektorkou osobního rozvoje a koučkou v projektu Dovychovat, který pomáhá lidem být dobrými rodiči a partnery a plnit si své sny. Vzala si psychoterapeuta Milana Studničku, s kterým kurzy pořádají, a nedávno spolu vydali Knihu pro ženy. Nejen o té jsme si povídaly.

Ve vaší knížce mě zaujala myšlenka, že musíme začít u sebe, ne se stavět do role oběti a vyčítat. Nemůže to někoho naopak zranit?

Je to samozřejmě obtížné - přijde k vám nešťastná žena, hledá řešení a vy jí ještě naložíte. Ale když ji vedete, sama většinou dojde k tomu, že když přestane vyčítat, tak ji manžel může konečně slyšet. Když přestane tlačit na děti, tak ji můžou lépe pochopit.

V první fázi našeho kurzu v sobě ženy rozkrývají velké bolesti. Zkoumají minulost, co jim bere energii, co je trápí, zaměřují se tedy hlavně na sebe. Prostřední část kurzu je věnovaná partnerství, učíme je komunikaci s partnerem, se širší rodinou, nadřízeným a podřízeným. A poslední etapa je věnována výchově. Jak na děti netlačit, protože každý tlak vyvolává protitlak.

Píšete tam, že se vám líbí otázka, kterou váš muž v kurzech pokládá jako první: Kolikrát v roce vstáváte s radostí?

Zní to až americky, že jo? Ale máte pravdu, tahle věta mnou od začátku na první přednášce mého muže rezonovala.

Jak jste se vlastně poznali?

My jsme spolu lektorovali. Pozval nás olympijský výbor, já jsem byla cvičitelka a on kouč. Absolvovala jsem všechny jeho přednášky a právě tam se ptal, kolik dní v roce vstáváme s radostí. A to byla rána, protože jsem tehdy rozhodně s radostí nevstávala.

Co jste musela změnit?

Především začít od sebe. Měla jsem za sebou vyhoření, ale startující období bylo, když jsem byla ve StarDance. Moc jsem to chtěla zažít, být princezna, která bude opečovávaná. A namísto toho jsem se od prvních tréninků bála, že to skončí. Že skončí ten útěk sama od sebe, z reality, že nebudu dlouho v tom rauši, jak říká filozofka Anička Hogenová.

A opravdu jsme s Markem Dědíkem vypadli dřív, než bylo zdrávo, prostě to nějak nesedlo a já jsem byla strašně raněná. Nedávalo mi smysl, jak mě to mohlo tak srazit na kolena. V té době jsem už chodila na přednášky mého současného manžela, dělala si kurzy a doma cvičila i mentálně. Přišla jsem na to, že mě nejvíc trápí strach, ale ne ten o život, tedy oprávněný. Strach o to, co bude, co si o mně myslí ostatní, jestli jsem dost dobrá.

Co s tím?

Nemůžu ovlivnit člověka, který se na mě blbě podívá, ale můžu ovlivnit, aby myšlenka, že jsem nedostatečná, ke mně nedoputovala. Začala jsem pracovat se strachem, se souzením, s neschopností delegovat. Vracela jsem se k sobě, cítila se čím dál silnější, zjišťovala, co mi dává a nedává v životě smysl. Že už nejsem vůbec napojena na bývalého muže, že chci žít, přemýšlet, vést dialog i dýchat jinak. Další věc, co mi nedávala smysl a léta mě trápila, byla moje fitka v Praze, kde jsem nebyla šťastná, ale musela tam být, protože nesla moje jméno. Tak jsem udělala jiný velký krok a odešla.

Olga Šípková byla vždy v perfektní kondici. Teď jste ta, která pomáhá dostat se do kondice psychické. Už necvičíte?

Cvičení se věnuju pořád a pořád mě strašně baví! Ale byla to nerovnováha věnovat se těch 30 let jen fyzické stránce. Duše se ozvala - přišlo vyhoření a deprese. Ale našla jsem cestu, přestala se bát, naučila se vymezit a říkat, co se mi nelíbí. Ženy jsou často vedené k tomu, aby byly hodné a poslušné holčičky a potřebují pochválit. To je strašně nebezpečné, protože když budou holčičky v dětství chváleny hlavně za výkon, za jedničky, za úklid, tak si tu svoji hodnotu spojí právě s výkonem, a až budou dospělé, tak se přetrhnou.

Dá se říct, co jsou nejčastější rady, které ve svých kurzech dáváte?

Základem koučinku je neradit, pak jste totiž zodpovědná za výsledek vy a ne ta, která u vás hledá pomoc. Takže kladu otázky: Co ti to přináší, co bys pro to mohla udělat a podobně. Ony si na to musí přijít samy. Je to vědomá, nikdy nekončící práce, což vidím u sebe. Otevřete dveře a najednou vznikne průvan.

Co pomáhá vám? Jdete za jiným koučem?

Vedu dialog sama se sebou, už vím, co dělat, když jsem ve špatném rozpoložení, píšu si, dělám cvičení. A denně hovoříme hodiny s manželem.

Měla jsem připravenou otázku, v čem je váš manžel jiný než ostatní, ale právě jste mi odpověděla. Muž, který dokáže hodiny hovořit se svojí partnerkou, se jen tak nepotká.

Přesně tak, sen každé ženy.

Dokážete oddělit společný koučink a partnerskou komunikaci?

Neoddělujeme to. Po práci chodíme na procházky na Petřín a povídáme si - co jsme řešili s klienty během dne, jaké příběhy jsme vyslechli, mimochodem i naše knížka je jich plná. Konzultujeme, říkáme si, s čím naši klienti odcházeli. Neustále se tak učím.

Lze obecně říct, co ženám brání v radostném životě?

Velkou paseku dělá v mnoha případech strach. Strach se vymezit, nastavit hranice. Problém je nízké sebevědomí, syndrom vyhoření, únava, špatné vzorce z minulosti. Pak zloba, které se potřebujeme zbavit, abychom ji nepřenášely na děti.

Pracuji například dlouhodobě se ženou, která má tři děti a zneužíval ji strýc. Je nešťastná a bolavá, protože se celá rodina postavila proti ní. Takže nejenom, že byla zneužitá a má odpor k mužům, ale ještě je úplně zničená z přístupu rodiny. Oslovila mě nejen kvůli sobě, ale protože má syna a nechce na něj přenášet svůj vztek.

Být dobrou mámou je asi silná motivace pro práci na sobě, ne?

Máte pravdu, matky nechtějí opakovat chyby svých rodičů, chtějí být milující maminky. Protože ony samy to nezažily.

Je projekt Dovychovat tedy o výchově dětí anebo o výchově nás rodičů?

Na začátku přijde rodič s tím, že je dítě vzteklé. A dobereme se k tomu, že my sami chodíme domů se špatnou náladou. Takže je třeba začít u kořene, a to jsme my, dospělí. Musíme si uvědomit, že naše největší zodpovědnost není perfektně uklizená domácnost, ale aby dítě slýchalo smích svých rodičů.

Knížka je rozdělená do tří kapitol. Je o vyrovnání se s minulostí, cestě do budoucnosti a o práci s přítomností. S čím je třeba se vyrovnat, co se týče minulosti?

Řeknu dvě slova: vědomé odpuštění a přijetí. Odpustit například pomocí techniky omluvných dopisů, kterou v knížce vysvětluju. Napíšete dopis (ale neodešlete) lidem, kteří ve vás zanechali nějakou stopu. Nebo kterým jsme ublížili.

V kapitole o vysněné budoucnosti mluvíte o rovnováze a inventuře v několika oblastech. Jde opravdu dosáhnout rovnováhy ve všech oblastech života?

Jde především o to zjistit, kde vám utíká energie, a pak si stanovit priority. Ale pozor, ty oblasti jsou často propojené, takže například změnou přístupu k partnerovi často změníte i další věci.

Jak pracovat s přítomností? Hodně se mluví o energii. Co ženy nejvíc vyčerpává?

Často jsou to vztahy. A ony si pak říkají, proč na sobě pracovat, když on je „takovej debil“, když tchyně je taková a podobně. Základem je dostat se z módu zloby do módu přijetí té situace, samozřejmě za předpokladu, že s tím dotyčným chceme zůstat. Pochopit, že s ním nepohnu, to je alfa omega. Pochopit, že můžu dělat jenom to, co mám ve svých rukou.

Když si uvědomím, že s ním nepohnu, znamená to, že mám takové lidi opustit, nebo se smířit s tím, že jsou takoví?

To je velmi individuální. Pracuje-li žena na sobě, ale její protějšek to nereflektuje, tak proč tam být. Vy jste se posunula, jste laskavější, dobře komunikujete a ten muž vás stejně hejtuje, problém je v něm. Ale velmi často se naopak stává, že chceme vztah zachránit a začneme přemýšlet, co do něj vložit. Muž si uvědomí, jak báječná ta žena je a že on se chová jako hovado. Skvělé je, že k sobě po našich kurzech mnohem častěji lidé nachází cestu, než aby se jejich cesty rozešly.

Poslední dobou ale vnímám, že je označení kouč vnímáno trochu s despektem. Jak se pozná dobrý kouč a může jím být opravdu každý, jak se občas tvrdí?

Koučem podle mě může být opravdu skoro každý. Kromě kurzu je důležité umět vnímat člověka, přijmout ho a navázat důvěru. Netlačit, nemanipulovat, pustit svoje ego.

Myslíte si, že by měl mít za sebou nějakou bolavou zkušenost, se kterou se dokázal vyrovnat?

Myslím, že je to skoro nutnost, protože tím víc pak koučinku věříte a tím přesvědčivěji jako kouč fungujete a pracujete.

Na koho se můžeme těšit v letošní StarDance?