Denisa Nesvačilová v Intimní zpovědi: Čekám na parťáka. Věřím, že existují muži, kteří za to stojí

Vypadá to, že si uložila terapii prací. Točí seriály, dabuje, nafotila nádherné fotky do Playboye, hraje divadlo… Náš štáb pozvala do Divadla Kalich na muzikál Biograf láska, který je opravdu povedený (když na něj chce Denisina maminka vzít kamarádky, musí vstupenky kupovat čtyři měsíce dopředu).

Když má Denisa Nesvačilová volno, jede na chatu do jižních Čech. Miluje ji a dodnes ji má zařízenou tak, jako když tam jezdila za babičkou a dědečkem. A vzala tam i štáb. A také na zříceninu, kde se chtěla vdávat. „Ale ženich byl pro netalent přeobsazen,“ vtipkuje. Víc se dozvíte v pořadu Moje místa, který má premiéru v úterý 28. listopadu od 22:25 na Televizi Seznam.

Rodina fotbalisty Josefa Nesvačila a jeho ženy Romany čekala kluka, měl se jmenovat Adam. Narodila se holčička. Proč z ní maminka chtěla krasobruslařku a co jí dala a vzala gymnastika? Proč říká, že s lidmi dokáže „normálně“ vycházet až posledních pár let? To zjistíte v pořadu Intimní zpovědi. Jejich část vám právě teď nabízíme:

Prý jsi palice dubová…

Je to tak. Nic mi moc nevymluvíš. Chci si všechno dělat po svém – než přijdu na to, že má třeba někdo pravdu, že to jde jinak.

Jak se tahle tvoje vlastnost snesla s tím, že jsi musela jako vrcholová sportovkyně – moderní gymnastka – poslouchat?

Dobře. Tak to mám i v práci. Jsou situace, kdy musíš poslechnout, a nezáleží moc na tom, co si o tom myslíš ty. V gymnastice to bylo úplně striktně, tam se prostě s trenérkou nediskutovalo, prostě to bylo jasně dané: co ona řekne, to se udělá.

Ale když třeba při natáčení cítím, že dialog je možný, spustím ho. Občas se zjistí, že vidím zajímavější cestu a že to tak jde udělat. Většinou mi režisér s laskavostí sobě vlastní řekne: „To je moc hezké, Dendo, ale udělej to tak, jak jsem řekl já.“

Je podle tvých zkušeností vrcholová gymnastika pro holčičky dobrá?

Kdo jsem, abych to soudila? Mně to do života určitě něco dalo, jsem za to ráda. Ale mám zničené klouby a psychicky to není zdravé prostředí: je plné holčiček, které jsou konkurentky. Co neudělají ty holčičky, tak to za ně dodělají jejich maminky. Zároveň je to povrchní svět: řeší se, komu se víc třpytí kamínky na trikotu. Svoje dítě bych tam asi nedala. Ten sport je krásný, ale není potřeba ho dělat úplně vrcholově – pokud chceš, aby dítě mělo nějaké dětství.

Ty sis z té doby odnesla trauma, že dodneška nesnášíš váhu?

Protože nás vážili na známky. Každé pondělí ve dvě do tréninkových deníků porovnávali váhu. Když jsi byla na stejné váze, tak to byla dvojka nebo jedna minus. Jednička byla, jen když jsi vážila méně než před týdnem. Protože samozřejmě čím jsi lehčí, tím lépe se ti skáče.

Kolik ti bylo?

Gymnastiku jsem dělala od tří do patnácti, vážení přišlo tak v deseti. Což je pro holky nejrizikovější věk, nesnášela jsem to. Dodnes mám osypky, když mi přijde kvůli natáčení dotaz na míry. Kolik vážím a měřím přes boky, je pro mě strašně intimní věc. Ale musím to říct, třeba kvůli ušití dobových kostýmů.

Gymnastiku ti v patnácti ukončil úraz. Jak jsi potom žila? Když jsi předtím měla individuální plán, s vrstevníky jsi to asi moc neuměla…

Vůbec. A s kluky ani trochu. Bylo to těžké, protože v půlce devítky přišel do třídy exot: vypadala jsem na deset, byla jsem vychrtlá, prostě úplný hůdě. Holky už měly prsa, menstruovaly… A přišla jsem já. Exot i mentálně, byla jsem sociálně zaostalá, protože jsem žila v tom konkurenčním prostředí, kde moc kamarádky nemáš. I šikana proběhla, včetně fyzických napadení. Myslím ale, že mě to vybrousilo. Zaplaťpánbůh devítka skončila a nastoupila jsem na střední, kde se nikdo s nikým neznal, měla jsem stejnou startovací pozici jako ostatní.

Na pedagogickém lyceu byly zase skoro samé holky, že?

Bylo nás ve třídě třicet, z toho dva kluci. Jasně, také to bylo konkurenční prostředí. Upřímně? Myslím, že jsem začala být relativně normální až teď posledních pár let, když jsem se naučila jednat s lidmi.

Takže pak ses přihlásila do ještě konkurenčnějšího prostředí – na DAMU. Nejsi trochu masochistka?

Jak jsem v tom vyrostla, je mi to asi přirozené. A zároveň už to mám odžito, necítím v každém konkurenci. Třeba když přijdu na konkurz a jsou tam kolegyně, se kterými jsme si před dvěma dny normálně povídaly v divadle, a ony dělají, že tam nejsem, řeknu: „Hej, pojďme se normálně bavit. Jak se máš?“ Dneska už vím, že to není můj problém, že to je problém lidí, co se takhle chovají.

Xkrát jsem se doslechla, jak to mám zadarmo, protože jsem známá. Odpovídám, že jsem se nenarodila s tím portfoliem na ČSFD, musela jsem si to od píky vykrokovat. Ano, je těžké prorazit, je spousta herců, kteří nemají práci. Ale to, že jsi natočila pár filmů a máš nabídky, ještě neznamená, že jsi hvězda.

Mluvila jsi o vysoce konkurenčním prostředí a v životě jsi zažila takovou zvláštní věc…

Kterou přesně myslíš? Těch bylo!

Muž mezi dvěma ženami… Měla jsi partnera, scenáristu Petra Kolečka, a místo abyste odjeli na domluvenou společnou dovolenou, tak ses dozvěděla, že se oženil se svou bývalou partnerkou.

No, to nebylo moc hezké období. Jsem ráda, že jsem si to uzavřela, trvalo mi to nějakou chvíli. Teď zpětně si říkám, že to tak být asi mělo, a vlastně za to i zpětně děkuju tam někam nahoru. Ne teda těm dvěma lidem, to zase úplně ne… I když vlastně asi jo, protože teď už vím, že mě to posunulo, uvědomila jsem si spoustu věcí o sobě i životě. Hlavně se mi znovu potvrdilo, že kdykoliv tě něco srazí na kolena – nebo v tomto případě s prominutím až na držku - do úplného bahna, tak se prostě musíš zvednout. Nikdo ti v tom moc nepomůže, maximálně pár přátelských rukou, které ti trochu dodají švih, ale musíš hlavně sama.

Tohle období bylo těžké i tím mediálním tlakem, což fakt nepomůže. Lidé mají dneska pocit, že můžou všechno komentovat, i když o tom nic nevědí a vůbec nechápou, že se s tím potřebuješ nějak vyrovnat – ještě tě do toho bahna přišlápnou.

Nebojíš se teď mužů?

Jakože byl jeden zlobivý, takže budou všichni? Čekám na parťáka. Věřím, že existují muži, kteří za to stojí.

Máš tykadlo na to, aby se z dotyčného nevyklubal hajzlík, který touží po zářezu na pažbě, že dostal českou Julii Roberts?

Já jsem na sebe v tomhle směru byla vždycky opatrná, i když jsem nebyla ještě profláklá. Babička vždycky říkala, že si mám držet kluky od těla, a měla pravdu. Protože my ženy se umíme bezhlavě zamilovat, klidně po pár schůzkách… A to není úplně zdravé.

Takže já jsem opatrná vždycky. Nejlepší je, když se mnou kluci mluví jako s úplně neznámou holkou, to mám nejradši. Nechci se bát, že mě někdo chce dostat jako trofej. Razím teorii, že do vztahu máš jít naplno, nebo vůbec. Nemůžu nikoho trestat za něco, co mi udělal ten před ním. To by nebylo fér. A když se spálím? To je život.

Tak ať najdeš to pravého!

Děkuju!