Holky si tak dlouho vybírají toho nejlepšího, až to přeženou, zestárnou a zůstanou samy…, říká David Shorf

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Povídat si s bývalým novinářem je vždycky trochu ošemetné. Vyjadřuje se pregnantně, ale má také sklony říkat víc, než dovoluje omezený prostor, a pak nezbývá než krátit a krátit. Což bylo v případě Davida Shorfa zvláště bolestné, protože jeho vyprávění bych dokázala poslouchat dlouhé hodiny. Zejména příběhy o Izraeli, kde léta žil a o kterém víme tak zoufale málo.

Jak se z novináře stane vztahový kouč?

Jsou činnosti, které vám přinášejí štěstí a radost z vykonané práce, a pak jsou takové, jež vám po nějaké době přestanou dávat smysl. A přesně to se mi stalo s novinařinou. A jak se ze žurnalisty stane vztahový kouč? Ono to vypadá, že jsem jeden den šel spát jako novinář a druhý den ráno se probudil jako „life coach“. Ale z médií jsem odešel před třinácti lety – a to už je docela dávno. A ke koučování jsem poprvé přičichl už během devadesátých let v Izraeli.

A jak se kluk z Ostravy dostane až do izraelské armády?

Armáda byla jen kouskem mého izraelského života. Nejdřív přišlo rozhodnutí se do té země odstěhovat. Následovaly další fáze: přijmout občanství, naučit se řeč, najít si brigádu, dostat se na univerzitu, vybudovat si nový domov, nové přátele… To vše se stalo na základě návštěvy izraelských příbuzných, kteří těsně po revoluci přijeli po desítkách let na setkání s mými prarodiči. Byli opálení, vzpřímení, přímočaří a bylo na nich vidět, že je život v Izraeli nezdecimoval jako moje prarodiče léta v komunismu. Nabídli mi, ať přiletím na návštěvu, a já jsem jejich nabídku bez váhání přijal. A teď přichází ta odpověď: V Izraeli existuje branná povinnost, takže když jednou dostanete pas, musíte do armády. Nehledejte v tom žádné militantní sklony – po vojně v Izraeli jsem opravdu netoužil. Ale zpětně musím říct, že to byl nejsilnější zážitek v životě.

Tak silný, že jste o tom nedávno napsal i knížku.

Rozhodl jsem se ji sepsat po docela dlouhé době. Spouštěčem byl nelidský útok teroristů Hamásu ze 7. října loňského roku. Uvědomoval jsem si, že svět litoval unesené a zmasakrované Izraelce asi tak týden. Pak už se veřejné mínění překlopilo na stranu Palestinců a svět se od té doby už jen pohoršuje nad obrazy bombardované Gazy. Cítil jsem, že mám tři předpoklady, které by mohly být českým a slovenským čtenářům užitečné: V izraelské armádě jsem sloužil, zároveň jsem Čech, takže rozumím tomu, co je pro lokální publikum zajímavé, a v poslední řadě umím psát.

V čem je život v Izraeli zásadně jiný od toho v Česku?

Tak to zkusme vzít od těch nejzákladnějších věcí. Je tam skvělé jídlo, na kterém si Izraelci opravdu zakládají. Potkávají se tu kuchyně desítek států, z nichž židé do Izraele přicházeli: francouzská, irácká, jemenská, marocká, ale třeba i argentinská, polská nebo německá.

Je tam horko. Prakticky pořád. Ale dá se koupat ve třech různých mořích – ve Středozemním, Rudém a ještě v Mrtvém. A také tu objevíte fajn lidi, s kterými se nikdy nenudíte, protože vás vždycky něčím překvapí. Izrael je místo, kde se západní svět míchá s Orientem, a vy nikdy nevíte, která část bude zrovna převažovat. A také musím zmínit Tel Aviv, který je sice příšerně drahý, ale zároveň asi nejliberálnější místo na světě. Ne nadarmo jsou právě tam proslulé gay parties med a peří, kde se lidé na diskotéce obalí medem a pak naskáčou do peří.

A co vám naopak v Izraeli chybělo?

To bylo jasné hned od začátku: heavy metal, sci-fi a lední hokej. To jsou tři oblíbené věci, které jsem musel oželet.

Zmínil jste Med & Peří. Nejmenuje se tak váš nový podcast, který jste nedávno spustili s Bořkem Slezáčkem?

Jasně, jmenuje se tak, protože představuje to volnomyšlenkářství, kterým se v Tel Avivu žije. Je to hodně podobné ostravsko-punkovému myšlení, které je nám s Bořkem blízké. A kromě toho to zní hezky.

Je o vztazích nebo o Izraeli? A jak se stalo, že zrovna vy dva?

Je o složitých věcech jednoduše. Řekl bych, že trochu filozofování a hodně zábavy. Izrael tam bude hrát roli stejně jako věci, které nás obklopují. Jestli půjde o vztahy mezi manželi nebo o ten, co mají spolu Křemílek s Vochomůrkou, to se nechte překvapit. S Bořkem jsme kamarádi od dětství a máme se tak přečtené, že si můžeme říct na rovinu úplně všechno.

Mluvil jste o gay party, což naznačuje, že je izraelská společnost docela progresivní. Jaké je ale skutečně postavení žen v Izraeli? Na jednu stranu slouží v armádě bok po boku mužů, na druhou stranu v tradičních rodinách se stále dodržují poměrně striktní pravidla, co žena smí a nesmí … Nebo se pletu?

Izraelské ženy jsou asi nejemancipovanější holky na planetě. Ano, všechny musí projít dvouletou vojenskou službou, ale to asi není ten nejvýraznější rys. Všiml jsem si třeba, že když spolu odjíždí pár autem, většinou řídí žena. Nemám pro to žádné vysvětlení, jen jsem to přijal jako fakt. Ale bavíme se o sekulárních Izraelkách, které – ať pocházejí původem z Evropy, Asie, Severní Afriky, nebo Ameriky – mají společné to, že žijí prakticky stejným způsobem života jako holky u nás. Možná jen místo Vánoc slaví Chanuku a jsou trochu uřvanější a průbojnější než holky tady, ale to je asi vše.

Ovšem tradiční židovské rodiny, to je asi něco úplně jiného, ne?

Vy máte asi na mysli ultraortodoxní ženy. Tahle komunita opravdu žije zcela jiným způsobem života. To jsou manželky a dcery těch pánů s pejzy v černých kaftanech a kloboucích. V době, kdy jsem tam žil, tvořila tahle komunita jen pět procent obyvatel. Za třicet let to číslo výrazně stouplo a dnes jich bude už přes dvacet procent. Tyhle ženy samozřejmě mají jiné společenské postavení než „normální Izraelky“. Žijí podle přesně určených pravidel, která by se žádné nepobožné ženě nezamlouvala.

Musíte si ale uvědomit, že tahle židovská komunita ani neuznává existenci státu Izraele. Podle nich na to neměli židé právo, protože ještě nepřišel Mesiáš. A tak se tahle nábožensky fanatická parta docela úspěšně nenávidí s nevěřícími Izraelci. Ultraortodoxní ženy nechodí do armády (stejně jako jejich muži) a taky například neplatí daně. Pro mě je to extrémní a netolerantní část izraelské populace a má sporadická setkání s nimi, to byly vždy dost nepříjemné zážitky. Třeba svatba…

Proč jste měl ortodoxní svatbu, když jste nevěřící?

To je jednoduché – protože jinak to nejde. Izrael je sice demokratická země, ale ultraortodoxní komunita má politickou reprezentaci, která se chce dostat do jakékoliv vlády, aby ovládala sňatky, rozvody a košer jídlo. A tak když si chcete někoho vzít, nezbývá než před rabínem pod baldachýnem. A to pro nás tehdy bylo hrozné. Tehdejší přítelkyně musela jít k rabínce do očistné lázně a hrozilo, že ji k svatbě nepustí, protože měla tetování. A to prý bůh nedovoluje, protože si nesmíte ničit tělo, které vám dal. Taky jsme se s ním pohádali o povinný úplatek a o to, že se budeme brát v džínách. Baldachýn pak drželi v ruce při obřadu zhulení kamarádi a myslím, že pro toho rabína to byl otřesný zážitek. Ale my jsme mu tak prostě dávali najevo, že bychom to rádi dělali jinak, ale nesmíme.

Nyní se živíte napravováním lidských duší a vztahů. Někde jsem slyšela váš názor, že lidské vztahy stojí jen na pěti modelech. Co přesně tím myslíte?

Vím, na kterou myšlenku narážíte. Ale musím to trochu uvést na pravou míru. Šlo o zkratku. Vztahy nejde úplně zjednodušit a nasázet do několika šablon. Spíš mi šlo o to, že se některé vzorce chování opakují mnohem častěji než jiné. Vezměte si například situaci, kdy do rodiny přichází dítě a manželé si zvykají na novou situaci. Pak přichází podobné problémy… Jiná opakující se situace zase například nastává, když se jeden z partnerů uzavírá a nechce jít do konfliktu. To jsou ty „šablony“, o kterých mluvíte.

S čím se na vás lidé obracejí nejčastěji?

U jednotlivců je to často neschopnost dosáhnout nějakého cíle. Může to být sen o založení vlastního podnikání a s ním problémy, kde začít. Může to být obyčejná touha naučit se říkat „ne“ šéfovi nebo partnerovi. Nebo bloky ve špatném zacházení s časem. V koučinku nejde o to, abyste klienta mentorovali a vymýšleli mu, co má dělat. Koučovaný člověk naopak dobře ví, čeho chce dosáhnout, ale něco mu brání v dosažení cíle. Vy jste tam od toho, abyste mu v podstatě pomohl odemknout ten potenciál, který už v sobě má.

Často se setkávám s muži, kteří si pokazili vztah s milovaným člověkem a chtějí na sobě zapracovat, aby odstranili vady, jež jim opakovaně znemožňují hezky fungovat se ženami. Pak se stanete průvodcem odložených mužů, kteří se rozhodli, že místo fňukání projdou osobnostním restartem. Musím říct, že většina z těch, s nimiž jsem pracoval, byli tak odhodlaní, že jsou dneska ve vyšším levelu. Úspěch stojí na míře jejich odhodlání.

Mění se v poslední době vztahy mezi mužem a ženou nebo jde o stále stejné problémy nepochopení, nedostatku komunikace…?

Ano, zdrojem problémů je často špatná nebo zdeformovaná komunikace. Lze říct, že dnešní vztahy procházejí podobnými problémy a moc nezáleží na věku. Spíš jde o to, jak dlouho jsou spolu a jak dlouho si ubližují. Páry mají většinou jedno společné – bojují za pravdu, místo aby si uvědomily, že žádná není, že jde o partnerův pocit. Pokud se žena cítí nedomazlená, nedoceněná, nejde její pocit umlátit argumenty. Partner by měl její pocit přijmout a snažit hledat příčinu u sebe. Nejhorší je samozřejmě situace, kdy partneři otevřeně nekomunikují, ale dusí křivdy v sobě. Když pak jejich protějšek nemá informace, začne si je domýšlet a to je začátek cesty do pekla.

Vnímáte, že mladí dnes přistupují ke vztahům jinak než jejich rodiče? Jsou například otevřenější, tolerantnější nebo ne?

Rozdíl je hlavně v tom, že mladší lidé jsou si vědomí mnohem větších možností, které se jim dnes nabízí. A sem patří i možnost najít si někoho jiného. Proto jsou náchylnější k unáhleným rozchodům. Jsou přesvědčeni, že najdou lepší „deal“. Když jsem byl v roce 1995 v USA, potkal jsem se s lobbistou Ronaldem Lauderem a ten mi vyprávěl, že se v New Yorku provozuje mnohem méně sexu, než by se zdálo třeba ze seriálu Sex ve městě. „Holky si tak dlouho vybírají toho nejlepšího, až to přeženou, zestárnou a zůstanou samy. A chlapi? Ti na to nemají čas, protože se snaží být tím nejlepším dealem,“ vyprávěl tehdy. A v roce 2024 si myslím, že Česko v jistém ohledu dohnala přesně tahle „filozofie“.

A jaký je vás názor na snahu udržet vztahy za každou cenu?

Jde o to, která část vztahu je nemocná. A hlavně taky o to, zda ze vztahu nezmizel respekt. Když dojde pár do fáze, kdy jeden druhým pohrdá, většinou jde o nevratnou situaci.

Ultraortodoxní židé mají lepší život než sekulární lidé, říká spisovatel Tuvia Tenenbom, který sám vyrůstal v ortodoxní rodině, ale odešel z ní.