Pro mě je hrozně důležité vědět, že jsem dvacet let nežila s blbcem, říká herečka Dana Batulková

Křehká blondýnka zbořila tabu, že diváci posílají hlasy hlavně mladým. A když už starším, tak mužům. Ve StarDance totiž vyhrála, když jí bylo padesát. I to je jedno z témat tohoto rozhovoru. Stejně jako další mýty: že herci jsou extrovertní baviči nebo že vztah s mladším mužem nemůže dlouhodobě fungovat.

Představitelka praštěné Marcelky ze slavného seriálu Comeback nikdy nechodila do dramatického kroužku, protože si nedovedla představit, že by vystupovala na jevišti… Natož to, že bude žít s o 11 let mladším režisérem. „Režisér – klišé, co?“ směje se, když mluví o svém partnerovi Ondřeji Zajícovi. A jestli ji chcete vidět „naživo“, tak máte možnost třeba v Romeovi a Julii, Geniálních přítelkyních nebo v inscenaci Soused v Městských divadlech pražských.

Kdy sis naposledy u něčeho řekla „to nejde, to nezvládnu“?

Já ti nevím. Máš strašný otázky, ale opravdu. To nezvládnu…

Já se ptám, protože mi přijde, že zvládneš úplně všechno. Když jsem byla u tebe doma, tak to je dům, který pár měsíců po rekonstrukci celý vyhořel a skoro nic ti nezůstalo, nemáš ani fotky dětí, když byly malé. Pak jsi zažila rozvod po dlouholetém manželství.

To je tak vždycky – víc věcí se nakumuluje. Víc divných věcí najednou.

No právě.

Myslela jsem, že máš na mysli spíš tu fyzickou stránku věci, že si třeba musím připustit, že na určité věci už nemám energii. Jak jsem taková hyperaktivní, tak třeba nějaké těžší práce, které jsem byla zvyklá doma dělat, už dělat nemůžu. Ale pokud jde o tu mentální sílu, té si myslím, že je člověk schopný pořád. Že případně dříme, ale jsou situace, kdy si řekneš: Když musíš, tak musíš. Nikdo se tě neptá, jestli se ti chce. To pak vydoluješ energii a sílu, o které ani nevíš, že ji máš. Ale nepřeju si už, proboha, žádnou takovou situaci, abych musela svou mentální sílu takhle mobilizovat, to prosím ne!

Byla třeba účast ve StarDance pro tebe taková výzva, žes chtěla něco dokázat?

No, já to tak trošku mám, že když ke mně některé věci, které neumím, přijdou, považuju je za výzvu. Pokud to není něco, co se příčí mému svědomí. StarDance velká výzva byla – společenský tanec jsem neměla ráda, neuměla jsem ho. Ani krok! Probírala jsem to s Michalem Dlouhým a dalšími kolegy, kteří už ve StarDance byli, a taky s rodinou. A uzrálo to ve mně. Ale litovala jsem. Úplně strašně! Než začaly televizní přenosy, tak jsem zjistila, že je to fakt hrozná dřina. Když jsem pak Michala Dlouhého potkala, požadovala jsem, aby klekl na kolena a omluvil se, že mi tvrdil, jak je to úžasné.

Omluvil se?

Klekl na kolena a říkal: Promiň, promiň. Ale když už to všechno skončilo a zůstaly nám ty krásný zážitky – a fakt je to výjimečný čas, který tam člověk prožije, je to drsný, je to náročný, ale je to naprosto výjimečný - tak jsem se mu omluvila já: Promiň, promiň, měl jsi pravdu, bylo to úžasný.

Tušila jsi, že někdo může vyhrát v padesáti?

To ani náhodou. Já jsem Honzíka Ondera, když mi ho představili jako mého tanečníka, hrozně litovala, že si vytáhl černého Petra. Bylo mu třiadvacet a já jsem byla přesvědčená, že my starší ženy nemáme šanci. Tipovala jsem, že možná ustojíme první vypadávací kolo, ale pak už nepostoupíme. Pak jsem žasla, že jsem vlastně přepsala historii: jsem první starší žena, poměrně stará žena, která vůbec v historii něco vyhrála díky hlasům příznivců.

Všimla jsem si, že hlasy buď posílají holčičky, takže hezkým mladým klukům, nebo hezkým mladým holkám – princeznám, které se jim líbí. My zralejší ženy máme takovou vadu, že nepošleme hlas starší ženě, která není až tak nešikovná, ale staršímu, naprosto nemotornému muži, máme s nimi nějaký zvláštní soucit. Takže jsem nepočítala vůbec s ničím, o to větší bylo překvapení, jak jsme s Honzíkem pořád postupovali, až jsme zůstali ve finále se Zuzkou Norisovou. Bylo hrozně vtipné, že starší generace říkala: Musíte ty mladé porazit, jděte do toho, bojujte.

To ti říkali fanoušci?

Ano, potkávali mě lidé na ulici a říkali, ať jdeme do těch mladých. To mi přišlo legrační, protože já ani Zuzka nejsme moc ambiciózní. Já vždycky udělám věci tak, jak můžu nejlíp, a pak už to nechávám pánubohu a osudu. Dopadlo to, jak to dopadlo, zřejmě díky lize žen, jak říkám. A pak jsem zjistila, že jsem zdědila fanoušky po Mírovi Bosákovi, když vypadl. Sleduju i další ročníky StarDance a fandila jsem třeba Pavle Tomicové. Když jsem ji potkala, říkala jsem jí, že by mohla být další starší žena, která uspěje: je živel a lidé ji mají rádi.

Pavla Tomicová si vytančila stříbrné umístění. Ještě bych se ale ke tvé lize žen zeptala: Cítila jsi podporu žen i v době, kdy se ti rozpadlo dlouholeté manželství?

To nevím. V takových situacích je každý sám. Pokud mi někdo „fandil“, třeba lidé, kteří zažili něco podobného, nevnímala jsem to, solidaritu jsem si neuvědomovala.

Potom se tě prý často okolí ptalo, jestli už někoho máš.

No to je strašně zvláštní! Bylo to tak časté, že si myslím, že se to děje asi každému, komu se rozpadne vztah. Že potom kamarádi a známí říkají: Už uběhl rok dva, máš už někoho? Takže o tom začneš přemýšlet, teda jestli už by nebyl čas, a já jsem si hrála takovou hru: Šla jsem po ulici, koukala jsem na muže a říkala jsem si: No, ten je docela pěknej, vypadá to, že i věkově by to ke mně jako šlo… A představovala jsem si ty muže u mě doma. Ne, tak to ne… Ne, v žádném případě, to by neprošlo. Byla to legrace, ale říkala jsem si, že možná by čas už byl, ale nedá se tomu poručit. Buď něco přijde dřív, nebo později, nebo nikdy nic. Nechala jsem to být.

Potom jsi zažila takové klišé: režisér a herečka.

Přesně. Takové to trapné klišé, že jsem se při práci seznámila s Ondrou Zajícem. A přestože je mezi námi poměrně velký věkový rozdíl, tak přeskočila taková nějaká jiskra … A jsme spolu.

Ten věkový rozdíl je jedenáctiletý. Nebála ses ho?

Bála. Chtěla jsem se s Ondrou rozejít, protože jsem si říkala, že mu blokuju život. Mluvili jsme o tom, on řekl, proč to řeším já, že to je přece jeho problém, že je tam, kde chce být, ať se o to nestarám… A tak jsem to pustila z hlavy. Je to dospělý člověk, tak jestli to takhle cítí, já se do toho plést nebudu. Nechala jsem to plynout.

Co je pro tebe ve vztahu důležité? V čem se přizpůsobíš a v čem ne?

Podstatné je, aby to byl někdo, s kým můžu sdílet život. Člověk potřebuje s někým probírat svoje starosti – to mi chybělo, když jsem byla sama. Ve vztahu je pro mě důležité, aby to byl někdo, na koho se můžu obrátit, s kým můžu všechno probrat, kdo mě vyslechne, zajímá ho to a snaží se mi třeba nějakým způsobem pomoct zorientovat se. Aby to byl člověk spolehlivý pro život.

Strašně důležité bylo, aby přijal moje děti. Nemohla bych žít s někým, kdo by je nepřijal. Nikdy bych nedala přednost muži před svými vlastními dětmi. Přes to vlak nejede, takže to byla úplně první věc, která mě na tom vztahu zajímala. Pokud by tohleto nefungovalo, tak i kdyby byl ten člověk sebelepší, tak bych to nedala.

Děti Jakub a Marjánka to braly jak? Oddychly si, že super, máma někoho má?

Možná to bylo úlevné i pro ně, že prostě člověk nastartoval znovu svůj život a netrčí někde věčně sám. Myslím, že je to trápilo. Protože i když žijou svoje životy, tak myslí na to, co ta máma asi dělá. Marjánka byla malá, té bylo dvanáct, takže tam bylo zvlášť důležité, abychom fungovali společně. A to si myslím, že se s Ondrou povedlo, dodneška je pro ni jako dobrý rádce, vždycky jí pomůže, když je něco potřeba… A to je úplně to nejhezčí, co mě mohlo potkat.

Dokázala jsi i to, aby nezavrhli svého tátu Davida Prachaře?

Myslím, že ano. Všichni se vídají, stýkají. Je to vždycky i v rukou toho druhého rodiče, aby se choval tak, aby k němu děti mohly mít dál důvěru, přestože v rodině se něco pokazilo… Táta i máma musí dál fungovat tak, aby si jich děti mohly dál vážit. A pro mě je hrozně důležité vědět, že jsem dvacet let nežila s blbcem.

Děti už jsou dospělé. Máš z nich radost?

Mám. Uvědomuju si, jak velké je to štěstí. V životě se může stát cokoliv a neovlivníš, jakým směrem si děti půjdou. Nebo člověk něco sám pokazí a nedá se to vrátit zpátky. Tak musím říct, že jsem fakt pyšná. Nebo jinak: přináší mi velké štěstí a klid, že jsou děti hrozně fajn, že vycházíme, že jsou spokojené v tom, co dělají. Můžu si oddychnout, zaplaťpánbůh, že můžu pustit z hlavy takovou tu velkou starost, jestli se děti uživí a jestli je to bude bavit. To je taky, myslím, pro rodiče hodně důležité.

Kuba brzy přičichl ke slávě, musela jsi ho někdy třeba stahovat nohama na zem, aby neměl manýry?

Ne. Myslím, že ne. I lidé, co s nimi mluvím, ho chválí, že se chová hezky, že je slušný. Nechová se jako debil. Myslím, že to je i tím, že v tom vyrůstal a viděl, že jednou člověk vyletí a pak sedí na zemi. Že jsou v téhle branži vlny a člověk si musí i to období, kdy není ve flóru, užívat – i když jiným způsobem.

Když začínala kapela Nightwork a na jednom z koncertů jsi seděla ty, táta Franty Soukupa Ondřej a dalších asi pět lidí, věřila jsi, že budou mít úspěch?

Přála jsem jim to, ale nevěděla jsem, co z toho bude. Byli jsme úplně u těch začátků, to tam nebyl ještě Vojta Dyk. Kuba (Prachař) se s Frantou (Soukupem) znali z gymnázia – tam se strašně neměli rádi. Pamatuju, jak Kuba mluvil o kreténovi Soukupovi, to samé říkala Frantova máma Gábina Osvaldová, že takhle Franta mluvil o Kubovi. No a po gymplu se někde potkali a Franta se Kuby zeptal, jestli ještě brnká na kytaru. Takhle se dali dohromady… A najednou jsme byli na koncertech, kde měli narváno, včetně O2 areny.

Vyprávěl ti Kuba o zákulisí?

Třeba říkal, že skládali nějakou písničku a Kuba se vztyčil a začal pokřikovat: Jsem gay, jsem gay. Slyšel to Ondřej Soukup a řekl: To je blbý, to se bude líbit. A fakt to byla písnička, která je úplně vynesla. Až tak, že jsem to nepředpokládala. Když pak byli v té obrovské O2 areně, Kuba říkal, že se mu zastavil dech. Neuvěřitelné.

<<<Poslechněte si nejslavnější hit skupiny Nightwork Globální oteplování /Jsem gay/ v podání Jakuba Prachaře.

Hrála jsi s ním v seriálu Ohnivý kuře, má matka za syna před kamerou trému?

Ne za něj, spíš před ním. Ale já jsem se ho předem poctivě zeptala, když tam měl s Honzou Dolanským hlavní role, jestli mu nebude vadit, kdybych tam načas přijela točit. Nebyla jsem tam moc, tak jsem ho zase tolik neotravovala. Navíc natáčení seriálu je tak rychlá práce, že jsme se tam potkali opravdu až na place a jel se obraz za obrazem, takže jsme neměli čas prohodit spolu něco domácího.

Ani Marjánka se ze showbyznysu nevymanila. Nevymlouvala jsi jí to?

Asi ani ne. Co jsem tedy nechtěla, aby točila seriál Horákovi, protože jí bylo jedenáct a říkala jsem si, že to nepůjde moc dohromady se školou. Ale ona si to prosadila a pravda je, že díky tomu se ve škole zlepšila, měla pak samé jedničky, protože se začala hrozně učit s Hankou Vagnerovou, aby nebyla ve třídě za takovou tu blbku, co točí.

Ale Kubovi jsem to vymlouvala, nechtěla jsem, aby z něj byl herec a čekal, kdo ho obsadí. To si myslím, že není úplně výhodná pozice pro život. Ale teď jsem ráda, že si nedal říct. Vlastně mě uspokojilo, že on je multifunkční. Dělá muziku, moderuje, hraje… Myslím, že to je v dnešní době jediná možnost: Když má člověk širší záběr a zvládne víc věcí.

Marjánka zase například vyhrála velkou pěveckou soutěž…

… souboj coverů, to byla internetová soutěž, která šla paralelně se SuperStar. Vyhrála a přinesla takový ten obrovský diplom a tam bylo, že bude zpívat ve finále SuperStar. Měla z toho přímého přenosu hrozné nervy, ale asi ještě větší já. Seděla jsem v hledišti a byla jsem úplně zbrocená potem, ještě než spustila hudba. A pak Marjánka začala zpívat a já jsem věděla, že to bude dobrý.

Za sebe míváš taky trému?

No strašnou! Když jsme byli nastoupení před prvním přímým přenosem StarDance, ptala jsem se Marka Ebena, jak to dává, přišlo mi to šílený. Řekl, že pro něj je to taky hrozný stres, že mu to sebralo pár let života.

Přitom ty jsi introvert, chtěla jsi studovat angličtinu a k herectví ses dostala přes recitování.

Ano, úplným omylem. Někdy někam vejdeš a život se ti otočí úplně na druhou stranu. To byl můj případ. Mám někdy takový úlety: stanou se věci, že tě to úplně odhodí někam, na co by sis v životě nepomyslela. Recitovala jsem, ale jak jsem byla introvertní a tichá, tak jsem si říkala, že bych nikdy nemohla hrát divadlo. Pošťouchl mě pan profesor na gymnáziu, i naši se mě zeptali, červíček zahlodal a já jsem si řekla: No vlastně proč ne. Naučila jsem se monology a aniž bych je někomu ukázala, tak jsem šla ke zkouškám na DAMU. Vzali mě, asi že jsem byla taková přirozená, nezkažená. Protože někdy děti z různých dramaťáků bývají poznamenané těmi profesorkami, tu víc, tu míň. O mně si asi řekli, že se ze mě dá něco vykřesat.

Jak může introvert hrát Marcelku v Comebacku?

To už jsem prošla dlouhou cestu a naučila se spoustu věcí. Ale pořád se učím. Že tady sedím a povídáme si? Do něčeho takového bych před pár lety vůbec nešla. Vůbec. A Marcelka v Comebacku – to je role. Za ni se můžu… Nechci říct úplně schovat. Na DAMU jsem dost trpěla, protože tam je dost extrovertních dětí a umějí s tím světem dospělých komunikovat. To já jsem vůbec neuměla, musela jsem se to postupně naučit, zažít ty situace, naučit se v tom fungovat. Potom mi pomohlo školní divadlo Disk. Když už jsem měla konkrétní roli, jako bych zapomněla, že je něco kolem mě, a věnovala jsem se tomu úkolu. Pak už to šlo. Spousta herců je introvertních. Diváci si myslí, že skoro všichni jsme baviči, ale to vůbec není pravda.

Jak máš ráda výzvy teď, když jsi zralá herečka?

Výzvy? Ráda se nechávám překvapovat a mám ráda, když život plyne harmonicky, když vím, že jsme všichni v pořádku, tak se vždycky modlím, aby to všechno bylo dál, abychom byli zdraví. Takové ty klasické prosby, které patří k mému věku. Ale jsem zvědavá na to, co je za rohem, co přijde, a pak se k tomu nějak postavím a říkám si: Aha, takhle, takhle… A třeba to bude něco hezkého, dá-li bůh. Uvidím, co přijde. Vlastně nic moc neplánuju, mám se hezky. Musím přiznat, že často sedím na zahradě a děkuju, jak se mám. A někdy to říkám i Marjánce. Mari, my se máme tak krásně, je dobré tohle vědět: přes všechny problémy, co jsou v této zemi i kolem nás, tak se máme krásně.

Video: Dana Batulková a monolog z dramatu Podzimní sonáta.

Miluše Šplechtová: Ten mě má tak omotanou, že si se mnou může podnikat úplně všechno!