Dagmar Pecková: Kritizují mě lidé ze čtvrté cenové, co nevidí přes okraj svého talíře

Nemá ráda označení operní pěvkyně ani diva. Za prvé si tak prý dnes říká kdekdo, navíc toho Dagmar Pecková dělá a umí mnohem víc, takže by to bylo vlastně až neslušné zestručnění jejího života. Zeptala jsem se tedy, jak ji mám v rozhovoru představit. „Já nevím, prostě Dagmar Pecková, to přece stačí, ne?“ řekla mi.

Ale mně to přesto nedá - představuji vám Dagmar Peckovou – operní pěvkyni, divu, činoherní herečku, zakladatelku a výkonnou ředitelku Hudebního festivalu Zlatá Pecka a autorku knihy Šaty noty boty. Dále pak dvojnásobnou matku (s violoncellistou, bývalým manželem Alešem Kaspříkem má dospělého syna Theodora a se současným, třetím manželem, německým hudebníkem Klausem Schiesserem má už také dospělou dceru Dorotheu) a ženu s neskutečným naturelem a velkou dávkou životní energie. A v neposlední řadě také majitelku tak trochu prořízlé pusy, která říká věci bez okolků, tak, jak si je myslí, a to, i když její slova občas někoho urazí.

Žijete napůl v Česku a napůl v Německu, takže asi hodně cestujete. Je to tak?

Samozřejmě, to začalo už před mnoha a mnoha lety, když jsem opustila karlínské divadlo. Když jsem chtěla zpívat i něco jiného než operetu nebo muzikál, musela jsem si prostě sbalit kufry a vyrazit do tenkrát ještě východního Německa. A tam jsem si navykla, že když chci zpívat, musím balit kufry. A to mi zůstalo celých asi 43 let, co jsem na jevišti.

Sice říkáte, že jste na cestování zvyklá, přesto je to určitě náročné. Co kromě šatů, not a bot si ještě berete s sebou?

Šaty, noty a boty jsou opravdu tři věci, které mi nesmí nikdy v kufru chybět. Ale samozřejmě záleží na tom, kam jedu. Jestli jen na koncert, kdy jsem pryč týden, maximálně dva, nebo na koncertní šňůru anebo když jedu někam studovat operu, kdy jsem pak pryč třeba deset týdnů v kuse. Ale zase, všechno má řešení. Jezdím do měst, jako je Řím, San Francisco, Paříž, Londýn, takže když něco zapomenu, mám možnost ta města poznat i tak trochu přes nakupování, přes módu.

Takže občas něco zapomenout může být fajn, že?

No jasně, pak si prostě musím jít něco hezkého koupit. Ale jednou, tak v polovině 90. let, jsem jela do Izraele a úplně normálně jsem doma na ramínku zapomněla večerní šaty, ve kterých jsem tam měla zpívat. Zjistila jsem to až na místě při vybalování. Známá mě tam tehdy v Tel Avivu vzala k nějakému výtvarníkovi, u kterého jsem si koupila nové večerní šaty. A byly to asi nejdražší šaty mého života. V podstatě jsem do nich dala všechny peníze, které jsem si tam tehdy vydělala. A to už si pak dáte šeredný pozor, abyste příště zapomněli něco levnějšího.

Máte módu a nakupování ráda?

Obecně mám ráda hezké věci. Není to jen móda, ale i obrazy, sochy, výtvarné umění. Zajímám se o to, v obou mých domech v Praze i Německu mám celkem krásné obrazy. Samozřejmě mám ráda krásnou hudbu, jednoduše se ráda obklopuji hezkými věcmi, a dokonce to občas může být i kýč. Já totiž kýč rozděluju na minimálně dva základní druhy – ten, jenž vám v životě dělá radost, a ten, který vám tu radost ze života spíš kazí.

Ale těžko asi říct, co je a není kýč…

Asi ano, ale úplně to takhle zazdít také nelze, protože kýč je všudypřítomný. Jsou ho tady hory, objevuje se všude, už i v opeře. A lidé jsou úplně zblblí. Pouštíme si rádio, tam hraje něco, co ani nedokážeme určit, co je. Jsme vlastně konzumenti braků, neumíme se zastavit a vlastně už ani neumíme rozlišit, co je a není brak. Viděla jsem to už na začátku 90. let, kdy se začaly hodně spojovat žánry. Už tehdy jsem říkala, že si sami pod sebou řežeme větev, na které sedíme. Přece to, že někdo něco nazpívá operním hlasem, pod tím hraje nějaký šumařský orchestr, ještě neznamená, že je to opera! Jenže všichni si pak myslí, že právě tohle je opera, ale tím jen okrádají svoji duši.

Takže vám vadí spojování a míšení žánrů?

Spíš mi vadí, jak se snažíme všechno neuvěřitelně zjednodušovat. Podle mě má umění vzdělávat a kultivovat lidi, povznášet je na vyšší úroveň. Ne něco zjednodušovat, snažit se uspokojit třeba ne až tak vysoká očekávání, protože pak lidé neumí rozlišit, co je zábava a co opravdová kultura. A to jsme právě u toho kýče - spousta zábavního průmyslu se tváří, že je to umění, ale ono to umění prostě není. Jen už tu není moc lidí, kteří by to uměli rozlišit.

Máte hodně vyhraněný názor na umění a kýč, což vzhledem k vaší profesi asi chápu. Ale faktem je, že občas vaše vyjádření či ironické poznámky některé lidi, včetně známých osobností, pobouří nebo naštvou. Nevadí vám to?

Tak on to často různě překroutí bulvár. Ale je pravda, že lidé, třeba na sociálních sítích a podobně, mají často potřebu se proti mně vymezovat. Sjezdila jsem kus světa, leccos viděla a někdy mám potřebu sdělit na různé věci svůj názor. A je jedno, zda se to týká umění, politiky, nebo ekologických záležitostí. To nejsou rady do života, to jsou opravdu jenom moje postřehy, i když třeba ironické. A pak čtu, že bych už měla radši držet zobák a maximálně tak zpívat. I horší věci mi píšou, že mě třeba pověsí na kandelábr. Ale říkají mi to přesně ti lidé, kteří pak sedí v hospodě čtvrté cenové a tam se hádají o politiku. Lidé, kteří nevidí ani přes okraj svého talíře. Ale mě to nemrzí, většinou se tomu směju. Jen mě občas udivuje, kde se v lidech, kteří nedokázali ani desetinu toho, co já, bere odvaha mi tohle psát.

A není problém spíš v tom, že se nevyjadřujete příliš diplomaticky, ale naopak někdy až brutálně přímo? Nekomplikovala vám tahle vaše, řekněme, prostořekost někdy osobní život?

Nevím, o tom jsem nikdy neuvažovala. Nikdy nebudu kolem někoho chodit po špičkách. Můj muž je na to celkem zvyklý, koneckonců si mě bral, když mi bylo 39, můj charakter byl už dost znatelný a čitelný. Není blbej, takže moc dobře věděl, koho si bere.

A co v práci, tam jste asi narážela, nebo ne?

Možná jsem se kvůli tomu před spoustou let nedostala do Národního divadla, musela jsem je asi hrozně štvát. Ale zase, když mi tehdejší jeho šéf řekl, že tam nepatřím a že nemám talent, sebrala jsem se a odjela do Německa, kde jsem pak během tří let udělala raketovou kariéru v opeře v Drážďanech a Berlíně. A když pak padla Berlínská zeď, najednou jsem zpívala v Paříži, Londýně, New Yorku. Šlo to hrozně rychle, ale možná vlastně i proto, že jsem neuměla německy, takže jsem tam ty lidi do p*dele posílat nemohla.

Máte dvě děti. Jak se mateřství a péče o ně, když byly malé, kloubily s prací, která zahrnuje tolik cestování?

Když ještě nechodily do školky, říkali jsme si turecký express, protože cestovaly se mnou, takže jsme měli strašně moc zavazadel, věcí, chůvu a podobně. Občas s námi jezdil samozřejmě i manžel, když neměl svoje pracovní povinnosti. A když pak začaly chodit do školky, hlavní roli v péči o ně převzal muž. Když já byla na cestách, staral se o ně on a musím říct, že se staral výborně. Ale třeba o prázdninách jsme jezdili na festivaly všichni společně. Zase se balilo víc kufrů, kupovala se větší auta, stálo to samozřejmě strašnou spoustu peněz, mnohdy jsme třeba z angažmá domů nepřivezli ani korunu, protože samozřejmě chůvy, cestovné, jídlo, hotely a podobně stálo hodně, ale nelituju toho. Byli jsme spolu a to bylo tehdy to nejdůležitější.

A asi bylo důležité i nevypadnout z oboru. Počítám, že operní pěvkyně si nemůže dovolit několikaletou mateřskou dovolenou.

To vůbec. To byste vypadla jednou dvakrát a už byste si neškrtla. Já vlastně ani nedodržela šestinedělí. U staršího syna jsem po pár týdnech stála u mikrofonu a točila cédéčko a u dcery jsem pět týdnů po porodu zpívala koncert v Lipsku.

Jak se to dá zvládnout čistě fyzicky. Já po porodu nemohla v podstatě ani chodit…

Prostě jsem to tak měla nastavené, zatnula jsem zuby a šla. S miminkem byla v šatně chůva a já si odbíhala u jeviště kojit. Samozřejmě to nikomu neradím, možná ani nedoporučuju, protože jsem měla i období, kdy jsem byla vyhořelá. Ale já jsem byla vždycky strašně zabejčená a měla jsem pocit, že musím dostát svým povinnostem.

Přesto je to dost drsné…

On si to málokdo uvědomuje, ale je to fakt tvrdý job. Vždycky když mi někdo závidí a říká, jak jsme přeplacení, tak ať si to jde zkusit. Věci, které zpíváme na koncertech a pódiích, se musíme učit třeba i roky, korepetovat, učit se frázování, text v jazyce, ve kterém zrovna zpíváme. Kolikrát je to italština, němčina, angličtina, francouzština, já už zpívala i ázerbájdžánsky. To musíte nastudovat, dostat to do hlavy. K tomu pořád balíte kufry, cestujete a musíte jít na jeviště, i když se necítíte dobře. Nemyslím, že to je záviděníhodný život.

Nejenže je to tvrdá práce, ale opera není ani běžný pěvecký obor. Jak jste se k němu dostala? Protože kdejaká holčička touží být zpěvačkou, ale málokterá operní pěvkyní…

Ani mě to jako dítě nikdy nenapadlo. Byla jsem dost svobodomyslné dítě a už tehdy jsem věci říkala tak, jak jsem si je myslela. Lítala jsem po parku a strašně ráda jsem s kluky hrála fotbal. Ale moje máma krásně zpívala. Také jsme doma měli klavír, na který hrála moje o šest let starší sestra, a když už byl doma, dala na něj máma i mě. Ale mě to silně nebavilo, tam se to fakt nesešlo. Ale zpívání, to byla jiná. Doma jsme s mámou a ségrou vždycky trojhlasně zpívaly lidovky. Také mě máma brala na různé koncerty a divadelní představení a v rádiu jsme poslouchaly vážnou hudbu.

Takže maminka vás přivedla k hudbě a chtěla z vás mít operní pěvkyni?

Původně ze mě chtěla mít spíš baletku, ale to pak kvůli té mojí tlusté p*deli vzdala. Tak jsem se začala víc věnovat muzice a zpívání, pak jsem dojížděla i do Prahy na hodiny k jedné paní profesorce z konzervatoře, která mi řekla, že mám herecký talent a ať to zkusím.

Takže jste zkoušela přijímačky nejen na operní zpěv, ale i na herectví?

Přesně tak. Měla jsem připravený monolog Mahuleny, jak se mění v topol (z pohádkového dramatu Radúz a Mahulena, pozn. red.). Na sobě takové červeno-bílé puntíkaté šaty s bílým límečkem, navlněné dlouhé vlasy, co mi máma nakulmovala, bílé lodičky, prostě jsem vypadala jak totální kráva a šla jsem teda dělat tu Mahulenu, co se mění v topol. Tam ze mě byli samozřejmě úplně vyvalení a nakonec mě napoprvé nevzali nejen na to herectví, ale ani na operu.

Co jste dělala pak?

Chodila rok na gympl v Chrudimi, což bylo ale dost otřesné, protože už měli místo jen v matematicko-fyzikální třídě. Když jsem se pak další rok dostala na operu na konzervatoř, profesor matematiky mi přišel osobně pogratulovat, protože byl nadšený, že se mě zbaví. Ale tehdy jsem si neuvědomovala, co opera vlastně obnáší. Až během studií mi začalo být jasné, co bych asi tak mohla v životě s tím zpěvem dělat.

Před pár lety jste operní kariéru oficiálně ukončila, proč?

Já samozřejmě zpívám, bez zpěvu bych nemohla být. Když zpíváte dobře, tak ten zvuk vyvolává ve vašem těle šťastné pocity, a to si nechci nechat vzít. Ale jak bych ve svém věku mohla hrát nějaké milovnice a operní heroiny, vždyť by to bylo směšné. A také všichni víme, jak je na tom ženský hlas po padesátce, s tím se nedá nic dělat.

Já to nevím, jak na tom je?

Už nemá takový zvuk, takovou barvu. Vždyť zpíváte tělem. A hormony, to, co se s ženským tělem děje během přechodu, to je samozřejmě znatelné i na hlase. Ztrácí svoje kvality, a pokud ne, tak to stojí abnormální snahu, která navíc nemusí vždycky vyjít.

A co mužský hlas?

Chlapi to mají jinak. Ti fakt můžou zpívat, dokud je z toho divadla nevynesou nohama napřed. Teda ono se to někdy také nedá poslouchat, ale zas to málokdo pozná. No a vidíte, tohohle se určitě zase chytne bulvár a zase budu ta Pecková, co se posmívá kolegům.

Takže zpíváte, i když operní kariéru jste ukončila. Do toho pořádáte Zlatou Pecku, hrajete v divadle. Co nějaká dovolená, odpočinek?

Teď jsem v Německu, v jednom ze svých dvou domovů. Bydlíme na úpatí Schwarzwaldu blízko řeky Rýn, je tady krásně, lidé sem jezdí na dovolenou a my tady bydlíme. Balit kufry a jet si opalovat svoji celulitidu někam k moři, do té výhně, k tomu by mě nikdo nedonutil ani párem volů. Chodím si tu na procházky do lesa, medituju, plánuju, přemýšlím. Odpočívám, ale mozek nikdy nevypínám. Nedělat vůbec nic neumím.

Co váš Hudební festival Zlatá Pecka, který jste si vymyslela, zorganizovala, a letos na konci srpna se bude v Chrudimi konat už jeho sedmý ročník? Povíte mi o něm něco? A vůbec, jak vás to napadlo?

Chci lidi kultivovat, dávat jim kulturu a krásno, proto jsem se rozhodla dělat si tenhle festival po svém a s lidmi, kterým lidsky i umělecky důvěřuju. A Chrudim je nejen moje rodné město, ale také město, které se neskutečně zvedlo a je nádherné. Tam by se dal dělat koncert snad na každém rohu. Je tam úžasný koncertní Fibichův sál, divadlo, kino, výstavní síně. A Zlatá Pecka není jenom o muzice, ale právě i o filmu, výtvarném umění, činohře, komorní muzice, takže to krásně využijeme.

Festival má každý rok jedno téma, které propojuje všechny umělecké složky festivalu. Letos je tím tématem Jára Cimrman. Toho si samozřejmě představím ve filmu, na divadle, ale jak se Cimrman propojí s vážnou hudbou?

Tak Jára Cimrman přece, když jednou čekal pět hodin na vlak, napsal sedmihodinovou operetu Proso! Dal ji na vídeňskou soutěž, kde v porotě seděli hudební skladatelé Johann Strauss starší, Franz Lehár, Oskar Nedbal a Emmerich Kálmán. Ale nějak se ztratila a její melodie se pak začaly objevovat v různých dílech těchto pánů. A na festivalu uvádíme letos jako hlavní koncert právě Straussova Netopýra, ve kterém se melodie ze ztracené Cimrmanovy operety objevují. A přijede i známý cimrmanolog Petr Brukner (herec, komik a člen Divadla Járy Cimrmana, pozn. red.). Bude tam mít asi desetiminutovou přednášku o tom, jak Jára Cimrman ovlivnil zlatou éru vídeňské operety.

A výtvarné umění a Jára Cimrman?

Jako dirigent tam bude Jan Kučera, který navíc naprosto úžasně maluje. Takže tam bude i výstava jeho obrazů, kdy jeden z nich vznikl přímo na moje přání jako ředitelky festivalu. Je to obraz Járy Cimrmana, který u piva vysvětluje Johannu Straussovi kvartoly (skupina čtyř not hraných v době určené pro tři noty stejné hodnoty, pozn. red.). Ten obraz půjde do dražby a výtěžek poputuje na chrudimskou charitu.

Ať patříte k fanouškům Dagmar Peckové, nebo ne, to, že dobyla svět a svým talentem dělala reklamu České republice, popřít nelze. Znáte i další Češky, které dobyly svět, a máme proč na ně být hrdé?