Chantal Poullain: Našla jsem smysl života, teď hledám toho pravého

Šarmantní herečku Chantal Poullain asi netřeba dlouze představovat. Inspiruje svou laskavostí a dobrosrdečností, které má na rozdávání, i svým francouzským šarmem a šatníkem. Kromě mnoha divadelních a filmových rolí za ní stojí i úspěšná Nadace Archa Chantal, která se zasazuje o hezčí a příjemnější prostředí v dětských zdravotnických zařízeních. S její zakladatelkou jsme si povídaly nejen o nadaci, ale také o mužích nebo o kráse.

Nadace Archa Chantal je také první organizací v rámci Roku pro dobro, které vám budeme během roku představovat, spolu s tím, čemu se věnují a jak pomáhají dělat svět lepší.

Jak se máte a jaké jste měla Vánoce?

Mám se dobře, ale závěr roku byl pro mě náročný, neboť vánoční období mám spojené se spoustou akcí Nadace Archa. Pomáhám také jiným organizacím, takže mám nabitý program. Jinak jsou pro mě Vánoce obdobím klidu. Žádný stres s nakupováním dárků nebo úklidem. Nejvíc si vždy užívám výzdobu a dekoraci interiéru. Záleží mi totiž na tom, aby byla krásná pozitivní atmosféra plná světélek a vůní. Pak už se jen těším z toho, že je vždy celá rodina pohromadě.

Máte ráda české Vánoce?

Miluju je! Myslím, že se mají respektovat zvyklosti země, ve které žijete. Jediné, co jsem neměla, byl kapr ke štědrovečerní večeři. Mám místo toho vždy mořské plody a ryby. Naučila jsem se ale dělat bramborový salát, ten máme rádi. Pod stromečkem musí být betlém, protože to je důvod, proč jsou Vánoce.

Dala jste si do nového roku nějaká předsevzetí?

Oslavy silvestra a novoroční předsevzetí neprožívám, protože si myslím, že člověk by se měl probudit každý den s nějakým přáním, co bychom měli nebo mohli udělat.

Vy toho děláte pro druhé opravdu hodně, kde se to ve vás vzalo?

Celé své dětství jsem byla vychovávána tak, že máme pomáhat těm, kteří to potřebují. Maminka nás nabádala, abychom vnímali ostatní, a když máme tu možnost, tak jim máme pomáhat. Například když jsme měli navíc oblečení, dávali jsme ho do dětských domovů. Maminka také hodně pomáhala dětem v cizině formou adopce na dálku, nebo lidem, kteří se ocitli v nesnázi kvůli válce.

To je obdivuhodné, když do toho sama vychovávala sedm dětí. Prý jste chtěla jít v jejích šlépějích?

Když máte tolik sourozenců, dost vás to ovlivní. I já toužila kdysi po sedmi dětech, ale s Bolkem jsme se příliš brzy rozešli. Já našla štěstí ale v pomoci druhým. Maminka totiž vždycky říkala, že když chceme být šťastní, tak musíme dávat. Najdeme v tom smysl života.

Proč se s Bolkem Polívkou rozvedla, slovy Chantal Poullain

A u vás se tak stalo, založila jste nadaci, která zvelebuje dětská oddělení v nemocnicích. Prý vás k založení inspiroval váš syn?

Ano, máte pravdu. Impulz k založení Nadace Archa přišel od syna Vladimíra. Jako malý s námi cestoval všude po světě a vždycky, když jsme byli někde u lékaře, tak tam byla herna. Pak jsme přišli do Česka, a žádné zde nebyly. Děti čekaly a některé plakaly. A Vladimír se mě zeptal: „Mami, proč je tady tak smutno? A kde jsou hračky? A proč ty děti pláčou?“ Na základě toho jsem mu slíbila, že budu dělat všechno pro to, aby se to změnilo. Vladimír měl dokonce i zajímavé nápady. Poradil mi, co je důležité. Neměl třeba rád zvuky typické pro nemocnici. Proto se snažím zapojit do svých projektů i zvuky, jako je šum moře, který je slyšet v herně ve tvaru lodě.

Kolik projektů se vám vlastně za těch 30 let podařilo zrealizovat?

Asi padesát. A vybrali jsme kolem šedesáti milionů korun, čehož si hluboce vážíme. Aktuálně pracujeme na zvelebení dětského psychiatrického oddělení, které je bohužel v současné době plné, a plní se i dospělá část. Budeme tedy proměňovat všechna oddělení a celou budovu. Tím pádem potřebujeme ještě investici milion a půl, abychom mohli projekt dokončit.

Předpokládám, že se vaše práce za tu dobu nějak změnila. Jak?

První projekty jsme malovali na zdi, ale brzy jsem pochopila, že je to problematické. Kvůli hygieně se totiž musí v nemocnicích malovat častěji a musí být možnost předměty či herní prvky ze zdí sundat a znovu instalovat. Ze začátku také měli velké slovo památkáři, kteří chtěli zachovat určité věci, jako například podlahy. Ale dnes už ne. Je daleko větší otevřenost a pohled na to, jak má vypadat nemocnice, se změnil. Naše barvy jsou dnes omyvatelné, dekorace se dají sundat. Každý projekt ale nosím ve svém srdci a každý je pro mě důležitý. Spolupracujeme také vždy s lékaři, sestrami i pedagogy, abychom zjistili, co může být problém a co naopak pomůže vytvořit co nejpozitivnější prostředí, ve kterém se pohybují kromě nemocných dětí i oni.

Každý rok vzniká pod vaší taktovkou také charitativní kalendář Proměny, letos jste se ale v nikoho neproměnila, jak to?

Protože rok 2023 je rok, kdy oslavujeme 30 let výročí Nadace Archa, tak jsme se rozhodli, že uděláme jen rekapitulaci, je to takový „best of“ za těch 13 let, co kalendář existuje. Bylo úžasné být vždy u focení, kdy se známé osobnosti převtělí pod rukama vizážistů v někoho slavného. Je u toho velmi příjemná atmosféra a pozitivní nálada.

Jak vzniká kalendář Proměny?

Vy sama působíte jako velmi pozitivní člověk, ze kterého vyzařuje dobrá energie i půvab, jak to děláte?

Děkuji za chválu. Myslím, že když člověk najde smysl svého života a cítí, že má důvod, proč být na světě, tak z něj vyzařuje krása zevnitř. Když se probudím se špatnou náladou, tak se raději nedívám do zrcadla. A zeptám se sama sebe, máš problém? Nemáš! Máš zdravého syna, nepadají na tebe bomby. Sice finančně to není ideál, ale máš sakra štěstí. Důležité je, co je uvnitř. A samozřejmě trochu make-upu navrch může udělat malý zázrak.

Jak je tedy možné, že si tak krásná, šarmantní a milá dáma jako vy po manželovi už nenašla dalšího partnera?

Nenašla jsem ještě strom svého života.

Čekáte tedy stále na toho pravého?

Ano, samozřejmě.

Čeho si v Česku nejvíc vážíte?

Každá země má svou kulturu. Pamatuji si dobu, kdy Češi říkávali, že co je ze zahraničí, je lepší. A já jsem říkala, že naopak - tady mají Češi spoustu věcí, na které by měli být pyšní. V dnešní době v Evropě není mezi zeměmi tak velký kulturní rozdíl, ale historie každé země je jiná. A Česká republika je zemí, ve které je špičkové zdravotnictví a zdravotní systém je dostupný všem, na rozdíl třeba od Ameriky, Kanady nebo Anglie. Také dost vnímám, že je zde bohatý kulturní svět. Umíte si představit svět bez umění, divadla, kinematografie, sochařství či dalšího umění? Bez umění se nedá žít.

Vy sama se na něm podílíte, hrajete divadlo, zpíváte francouzské šansony. Kde vás teď můžeme vidět?

Hraji v divadle Bolka Polívky v Brně a v Praze Na Perštýně ve Studiu Dva. Dále koncertuji po celé republice. A mám rozpracované projekty, ale zatím o tom nemohu mluvit.

Před sedmi lety vám vyšla kniha, nechystáte další?

Ano, je na cestě. Pravděpodobně vyjde na podzim 2023.

Máte čas při tom všem také na relax?

Když mám čas, tak si vezmu štětec a plátno. Miluju hlínu a tvoření soch. Ale pro mě je relax i představení a hudba v podobě koncertu. Dává mi to sílu. Když mohu lidi rozesmát nebo je dojmout, ať už představením nebo knihou. To mě nabije nejvíc.

Co prozradil Vladimír Polívka na svou matku?