Čert s Mikulášem, rozvod rodičů i válka. Jak pracovat s dětským strachem? Tohle radí odbornice

Občas se bojíme všichni. Dospělí většinou znají příčinu a dovedou s tím pracovat. U dětí to je jiné, ty v době, kdy se bojí, potřebují naši pomoc. Jak by měla vypadat a je dobré děti strašit čertem? I o tom jsme si povídali s Michaelou Kešnerovou, která působí jako adiktoložka a terapeutka v Institutu Origanum v Praze. Jejími klienty jsou i děti a jejich blízcí. Má zkušenosti s rodinami s duálními diagnózami (kombinace závislosti a psychiatrické diagnózy).

Jaká by měla být reakce, jestliže se dítě bojí? Často padají věty: ale prosím tě, jaké strašidlo pod postelí, vždyť tam nic není…

To je přesně ta bagatelizace, kterou bychom si měli odpustit. Jste dospělí a vnímáte to jinak. Dítě se v tu chvíli bojí, jeho pocity jsou skutečné. Dobrá reakce je jeho emoce nesrážet, ale ani nepodporovat. Pokusit se přijít na opravdový důvod. Zamyslet se, co by mohlo být příčinou, snažit se najít důvod strachu a mluvit o tom. I ten pocit, že ho posloucháte, pomůže strach zmenšit. Stejně jako když navrhnete řešení. Třeba že necháte pootevřené dveře, rozsvícenou lampičku nebo že tam budete, než usne. Dítě se pak cítí být zapojeno do řešení a uklidní se.

Co když mám pocit, že to není skutečný strach, ale způsob, jak mne udržet u sebe nebo si něco vynutit? Mám šanci vůbec poznat, kdy jde o skutečný strach a kdy o manipulaci?

Zásadní je, že dítě v tu chvíli potřebuje vaši přítomnost a je vlastně jedno proč, měli byste mu ji dopřát. Třeba miminko nemůžete rozmazlit tím, že ho pochováte pokaždé, když bude plakat. Potřebuje vás, ať již k tomu, abyste ho nakrmili nebo ho pochovali. Potřebuje nasytit svou potřebu, a to můžete udělat jen vy.

I dospělý si ale musí někdy odpočinout, ne?

Když je dítě starší a už mu dvě hodiny čtete pohádky a cítíte, že vám dochází síly i trpělivost, je dobré mu to říct. Že jste unavení a potřebujete si odpočinout. Rozhodně před dítětem nic nehrajte. Stejně na vás pozná, že mu slovy říkáte jednu věc a třeba řečí těla druhou.

Někteří rodiče pracují se strachem jako s výchovným prostředkem. Počkej, až přijde táta anebo Přijde čert, a když budeš zlobit, odnese tě do pekla. Je to správné?

Vyhnula bych se hodnocení správné nebo nesprávné. Lepší je si uvědomit, co v tu chvíli dítěti vlastně říkám. Přenáším odpovědnost na někoho jiného. Přestávám být pro něj autoritou, tou se stává ten táta nebo čert. A to asi nechcete – takže je lepší nestrašit, ale říct za sebe, že se vám jeho chování nelíbí a jaké následky může mít. A pokud nepřestane, dodržet slovo, jak bylo dopředu řečeno.

Čert je u nás stovky let zavedená instituce, která trestá. Je tedy lepší neudržovat tuto letitou tradici?

To je na pocitu každého z nás. Historicky byla výchova jiná, rodiče fungovali jinak. Změnily se ale životní podmínky, životní styl, a to se odráží i na výchovných prostředcích, které používáme. Jedna rodina má čerta jako strašáka, v další je to spojení strachu a adrenalinu, příležitost křičet a „zazlobit si“.

Co když zjistíme, že se dítě bojí proto, že cítí nějaký strach z nás? Doba není lehká, rodiče se mohou bát z různých důvodů – je tu válka, drahota, není divu, že to na mnohé působí špatně.

Ano, děti jsou velmi vnímavé na nálady rodičů. Mohou vycítit vaše obavy a dostat také strach. Pak je dobré dítěti srozumitelnou formou říct, že sice máte z něčeho obavy, ale že pracujete na řešení a bát se nemusí.

Takže nemusím svůj strach před dítětem schovávat?

Ne. Ale vždy o tom s ním musíte, samozřejmě úměrně jeho věku, mluvit. Nesmí mít pocit, že za váš strach může. Nebo že je na něm vás ochránit. Musíte mu jasně říct, že se bojíte, ale jeho se to netýká. A že už to řešíte a vše bude v pořádku.

Měli bychom s ním mluvit i o tom, co se děje ve světě? O válce, umírání v pandemii – prostě o tom, co je tak často ve zprávách? Co s takovými informacemi, které děsí i dospělé?

Probírejte to s nimi, pokud je vhodná situace a úměrně věku. Některé děti jsou už válkou přehlcené – vidí to v televizi, mluví se o tom ve škole. Už o tom třeba ani nechtějí slyšet. Pak to respektujte. Dítě snese i těžké situace, ale vždycky musí vědět, že má pevnou oporu ve vás. Pokud toho na něj naložíte moc, předčasně vyspěje a stane se z něj takový ten malý mudrc. Dítě by ale mělo mít možnost být dítětem co nejdéle. Zapojte selský rozum a řekněte mu jen tolik, kolik myslíte, že unese.

Jak se pozná, že dětský strach vyžaduje odbornou pomoc? Že už na to rodiče nestačí?

To je těžké odhadnout, protože strachy dětí velmi často pramení z toho, že se něco děje s celou rodinou. Ale může se dít i něco ve škole, dospívající mohou mít potíže ve vztazích a tak dále. Je toho moc a je potřeba to objektivně posoudit a prozkoumat.

Pokud se mi dítě se svými strachy svěří a řekne, že je to tajemství, mám to i tak probrat s partnerem? Jak je to s tajemstvím a důvěrou?

Záleží na tématu. Dokážu si představit, že je daná informace důležitá i pro toho druhého. Ono takové tajemství může být ošemetné a mohou z toho vznikat problémy. Často to vidíme u dětí ve střídavé péči, jejichž rodiče spolu moc nekomunikují, dítě si je kvůli tomu tak trochu „vodí“. Když cítí nesoulad, naučí se ho zneužívat a každému rodiči řekne něco jiného. Proto je lepší se domluvit a říkat si to navzájem.

Narazila jste na střídavou péči, která je po rozvodu rodičů stále častější. Jak pracovat se strachem dítěte z toho, že přijde o některého z rodičů nebo že ztratí domov?

Je důležité, aby si partneři uvědomovali, že partnerství skončit může, ale rodičovství je na celý život. A to by také měli dávat dítěti zcela jasně najevo.

A co bezpečnost? V dnešní době se rodiče o své děti hodně bojí. Ale není to přehnané? Hlídají je přes telefon, bojí se je pouštět ven, jsou hodně úzkostliví…

Extrémy obecně se nevyplácí – ani příliš strachu, ani příliš benevolence. Ale je to těžké, protože se na nás hrne spousta informací, které nás straší. Obranou je selský rozum – bezpečnost ano, ale přiměřeně.

Zmínila jste množství informací. Ty si děti hledají i na internetu. Co s tím, když je pro ně už přirozeným zdrojem?

Je třeba s nimi probrat, že ne všechno musí být pravda, ale i co se může stát, když sdílejí informace o sobě, fotky, komunikují s někým neznámým. A také domlouvat se na tom, jak dlouho mohou být na počítači a telefonu. A domluvené podmínky pak také vyžadovat.

Děti často hrají video hry, které mají až strašidelnou grafiku – a pak se bojí v noci v pokojíčku. Měli bychom jim tedy hraní zakázat?

Lepší by bylo si s ním tu hru vyzkoušet zahrát. Zjistit, proč ho baví – třeba i za cenu následného strachu. Hra nemusí být jen špatná, může je učit logickému myšlení, jazyku… ale může i ublížit. Je nutné najít rovnováhu a důležitá je komunikace a důvěra mezi dítětem a rodiči. To je základ naprosto všeho.

Zdražování, válka, přírodní katastrofy: Jak se zbavit strachu z věcí, které nemůžete ovlivnit?