Bojovník Honza Musil o těžkých zkouškách i vyznání exmanželce: Je to žena mého života

Život Honzy Musila (55) si prošel několika veletoči a ne vždy to měl lehké. Rozvod, veřejné přiznání, že je gay, těžký úraz, po kterém to vypadalo, že už nikdy nebude chodit, tím vším si prošel. A možná o to víc rozumí cizímu trápení, třeba když se svým pořadem Nová naděje, na kterém spolupracuje se svým partnerem Jakubem Bialým a charitativním webem Donio, objíždí republiku a snaží se pomoci lidem, se kterými se osud rozhodně nemazlil. Nebo ve svém nejnovějším projektu - v podcastu s názvem Protonoví bojovníci. Povídali jsme si ale nejen o práci - role se prohodily a Honza Musil byl ten, kdo byl detailně zpovídán. Ani jedinkrát nezaváhal, byl otevřený, žádná otázka mu nebyla nepříjemná, na žádnou neodmítl odpovědět. A jako bonus se pořád usmíval!

Vaše pořady byly odjakživa hodně o tom, že se vám lidé svěřovali. Napadlo mě, jestli to není tím, že i vy sám jste si v životě prošel mnohým. Lidé mají pocit, že jim budete rozumět. Navíc jestli třeba nejste důkaz, že když se jde s pravdou ven, i když je složitá, výsledkem je spokojenější život. Teď samozřejmě narážím na to, když jste veřejně oznámil, že jste gay, rozvedl se s manželkou a začal žít s mužem.

Prožitky asi dělají svoje. A říká se, že sdílená starost je poloviční starost, a sdílená radost je dvojitá radost. A něco na tom je. Myslím, že když si nenecháváte svoje trápení a problémy jen v sobě, ale naopak se svěříte, dostanete se blíž k nějaké formě pomoci. Protože vaši nejbližší najednou pochopí, proč jste se choval tak a tak, najednou líp vědí, jak s vámi mluvit, a to vám spoustu věcí usnadní. Najednou jde všechno líp – líp spíte, uleví se vám, v práci i v soukromí začne všechno fungovat líp.

Co pro vás bylo nejtěžší, kdy jste měl největší strach?

Asi když se mi stal ten úraz, když jsem spadl ze žebříku. Všichni kolem mě sice chodili po špičkách, včetně Kuby (Musilův životní partner Jakub Bialý, pozn. red.), ale opravdu to vypadalo, že už nikdy nebudu chodit. Hnusná realita, ale tak to prostě bylo. A já, i když jsem normálně optimista, už jsem si představoval, jak budu na vozíčku, co všechno se budu muset naučit, jak budu různé věci dělat a podobně. Snažil jsem se dělat si z toho legraci, jako že sice bude spousta věcí, které nebudu moct dělat, ale taky třeba bude spousta věcí, které konečně nebudu muset dělat. To bylo ale na začátku. Když pak v nemocnici ležíte měsíc, dva, tři, přijdou chvíle, kdy to už není fajn ani trochu. V tu chvíli potřebujete nějaký odrazový můstek, něco, co vás donutí něco dělat. A pro mě to byl Kuba.

Takže ani rakovina, kterou jste před lety překonal, vás tolik nevyděsila?

Ten úraz pro mě byl rozhodně mnohem emotivnější, protože rakovinu už jsem překonal dávno, už jí nepřikládám takový význam. Respektive někde v koutku duše to je a vždycky bude, takové to, jestli se to někdy nevrátí a podobně, ale úraz byl horší. Opravdu přede mnou byla hrozba, že nebudu chodit, a já už viděl, jak se mi kompletně předělá život, jak se zkomplikuje mně, ale i mým blízkým.

Videorozhovor s Honzou Musilem a Jakubem Bialým

A tak jste kvůli partnerovi začal dřít a nevzdal se?

A taky vedle mě ležel pacient, ležák, který se sebou sice něco mohl udělat, ale byl psychicky rozložený, trochu lenivý. A já si řekl, že nesmím dopustit, abych dopadl stejně. Tak jsem začal na sobě makat a díky fyzioterapeutům, lékařům, personálu nemocnice se to nakonec povedlo. Trvalo to ale strašně dlouho a tam byl asi ten největší strach, že nebudu už nikdy chodit. Byť jsem si to nechtěl přiznat.

To chápu, ale ještě se vrátím k vašemu odchodu od manželky. Vždycky se mi líbilo, jak o ní krásně mluvíte. Jste vlastně takovým vzorem toho, jak by spolu lidé měli po rozchodu dokázat fungovat, obzvlášť když mají děti. Bylo to tak ale od počátku?

Je to žena mého života, tak to je. Ale samozřejmě to nebylo od samého začátku tak růžové, protože byly slzy. Na druhou stranu my měli obrovskou výhodu, že jsme o tom mluvili od úplného začátku. Když jsem byl na vojně, tak se mi tam začal líbit jeden kluk. A už tehdy jsem Ivetě řekl, že se něco děje, že mě fyzicky přitahuje chlap a že je to divný. Iveta to tehdy tak trochu shodila a dělala si legraci, že je to proto, že jsem na vojně se samými muži, a že mě to přejde, až se vrátím domů. Ale ono to nepřešlo a my o tom otevřeně mluvili. Iveta mi tehdy řekla, že OK, že až fakt potkám nějakého muže, který se mi bude líbit, budeme se o tom bavit. A dva roky po vojně mi už bylo jasné, že to přišlo. Ale ty předešlé dva roky jsme o tom mluvili, takže jsme měli dost času na psychickou přípravu.

Přesto to oplakala?

Když jsem s tím definitivně přišel, tak samozřejmě došlo na to, že všechny plány, které jsme měli, jsou pryč. Že jsme chtěli byteček nebo domeček, dvě děti, a najednou je to všechno pryč. Takže začala druhá fáze. Asi po týdnu skončilo slzavé údolí a přišly takové ty narážky, kdo mě bude chtít s dítětem, zůstanu sama, ty si najdeš chlapa, budeš spokojený. Nebyly to ani výčitky, spíš ta realita, která na nás dopadla.

Ale vy spolu máte nakonec dvě děti, takže se rozvod zase odložil?

Ne, ale dohodli jsme se. Iveta řekla, že jsme měli v plánu dvě děti, tak je spolu prostě mít budeme. Že si to druhé nechce pořizovat s jiným mužem, chtěla, aby děti měly stejného tátu. A na tom byl kus pravdy, takže jsme se fakt dohodli, že i ve chvíli, kdy já jsem věděl, že jsem gay, pořídíme si druhé dítě. A Veronika se narodila už s vědomím toho, že opravdu já půjdu od rodiny a budeme spolu děti vychovávat jako rozvedení.

Takže nakonec rozvod přišel a vy jste ho oba ustáli skvěle…

Myslím, že tohle jsme zvládli na jedničku, a tam si troufám říct, že jsme možná opravdu pro mnohé rodiny příklad, jak by to mělo fungovat. Podle mě by se lidé měli dokázat rozejít kultivovaně. Už jenom proto, že spolu kus života prožili, rozhodli se, že spolu chtějí být, byť jen na nějakou etapu. A pokud jsou tam děti, tak by úcta měla být už jen kvůli nim a pro ně.

Ženil jste se hodně mladý, vám i vaší ženě bylo sedmnáct, museli jste se dokonce nechat zplnoletnit. Proč tak brzy?

Vlastně to byl takový trochu únik z reality. Tenkrát byla hrozná nuda. Chodilo se do školy, do práce, v sobotu a v neděli do kina a taky se mohlo lítat po venku. Když přišla zima, déšť nebo mráz, tak jsme byli zalezlí doma. A my věděli, že spolu chceme být, že se chceme vzít, akorát to přišlo trochu dřív, protože jsme si holt nedávali pozor.

Honza Musil dojal fanoušky. Pochlubil se exmanželkou

Teď je ale to vaše brzké rodičovství docela výhodné. Máte dvě dospělé dcery, od nich celkem čtyři vnoučata, a protože jste mladý dědeček, máte na ně jistě dost sil.

Jasně, můžu s nimi pořád dělat spoustu kravin. To přesně říká i naše nejstarší sedmiletá vnučka. Vždycky když přijde, chvíli sedí a pak už volá, dědo, pojď, jdeme dělat kraviny.

A co teprve s druhým, byť nevlastním dědečkem Kubou. Vzhledem k tomu, že váš partner je o nějakých zhruba 25 let mladší než vy, je to extrémně mladý dědeček.

No je to trochu srandovní, protože dědeček Kuba je vlastně mladší než rodiče vnoučat. Ale myslím, že i on si to s dětmi užívá a je skvělý děda.

Je mezi vámi výrazný věkový rozdíl, mládnete vedle Kuby?

Myslím, že mladší partner vás obecně udržuje v určité kondici, a teď nemyslím tu fyzickou, ale spíš mentální a psychickou. Pohled na svět, názory, tam se kolikrát lišíme, protože já to mám zažité z jiné doby a on mi ukazuje vlastně novou perspektivu. Mladý člověk vám dá úplně jiný pohled na svět, který vy žijete už několik desítek let a jste už trochu zacyklený. Je spousta věcí, v nichž vás může pozitivně ovlivnit, rozšířit vám obzory.

Jste spolu asi deset let, v roce 2016 jste uzavřeli registrované partnerství a každý jste si ke svému příjmení přibrali jedno společné jméno Gareth. Vy jste tedy vlastně Jan Gareth Musil, váš partner Jakub Gareth Bialý. Nikde jsem ale nenašla, proč to druhé jméno?

My to asi ještě nikde pořádně nevysvětlovali. V době, kdy jsme partnerství uzavírali, nebylo legislativně možné, aby jeden z nás přijal příjmení toho druhého. Ale my něco společného ve jménu mít chtěli, tak jsme hledali legislativně správné a legální řešení. A bylo nám řečeno, že si můžeme dát společné prostřední jméno, vlastně druhé křestní jméno. Nechtěli jsme ale žádného Pepu, Pavla a podobně, až jsme našli v anglickém kalendáři jméno Gareth. To paradoxně v Anglii funguje nejen jako křestní, ale i jako příjmení, ale nám se líbil i význam jména – pevný a silný.

Trávíte spolu hodně času. Pracujete spolu a i dnes na rozhovoru vám Jakub dělá společnost…

Je to tak, oba jsme asi nejspokojenější, když jsme spolu. Budete se asi smát, ale já když třeba výjimečně někam jedu sám nebo naopak Kuba musí někam beze mě, tak ve chvíli, kdy se za ním zavřou dveře, už je mi smutno. Přežiju to, samozřejmě, že to přežiju, ale není to ono.

Teď bych se ráda zeptala na práci. Konkrétně na váš nejnovější projekt s názvem Protonoví bojovníci. Je to podcast, v němž zpovídáte lidi bojující s rakovinou, jejich blízké, ale i lékaře či jiné odborníky. Povězte mi o tom víc.

Mě zaujal tím, že je opravdu o přímé zkušenosti. Vystupují tam lidé, kteří si tou nemocí vyloženě prošli, ale i blízcí nemocných, nejčastěji manželé, manželky, tatínci či maminky, když bylo nemocné dítě. Jako bonus tam jsou odborníci, kteří pracují v Protonovém centru a mohou veřejnosti přiblížit tento druh léčby. A protože chaos vládne světu, spousta lidí věří různým nesmyslům. Třeba si myslí, že léčba rakoviny je vždy drsná, razantní a jiné alternativy neexistují.

Takže je to pořad, který prostřednictvím pacientů a odborníků vysílá do světa informaci, že s rakovinou lze bojovat i jinak?

Ano, jinak. Protože protonová léčba znamená šetrnější léčba. Je to samozřejmě alternativa, která nemusí fungovat vždycky a na každého, ale je tady naděje a stojí za úvahu. Spousta lidí si myslí, že musíte mít statisíce nebo miliony, abyste ji mohli využít, ale to také není pravda. Dnes už protonovou léčbu hradí pojišťovny, je jen potřeba to vykomunikovat, což za vás ale také vyřídí lidé z Protonového centra.

Je v tomto případě vaše osobní zkušenost s rakovinou výhodou?

Rozhodně, protože díky vlastnímu prožitku samozřejmě vím, co v pozici pacienta člověk prožívá. A vím i, jak moji nemoc prožívali moji nejbližší, tak se dokážu vcítit i do příbuzných těch, kteří jsou nemocní. Ale zároveň mám už i potřebný odstup, je to řadu let a už to pro mě není tak niterná a silná věc.

Nicméně ale v tom pořadu nejde jen o informace, ale především o lidské osudy a silné emoce. To je pro vás dost typické, že?

Na to není asi jiná odpověď, než že mě přesně tohle baví. Baví mě to poslání, to poselství. Kdo jiný vám líp zprostředkuje bolavou zkušenost života než člověk, který si ji prožil? A to platí pro všechny moje pořady od Áčka až doteď, třeba Nová naděje, to je vlastně depka vedle depky. Ale já si vždycky říkám, že když se o věcech a problémech mluví, tak je to skoro jako terapie, navíc je to ale také informace pro lidi, kteří se s daným problémem třeba nikdy nesetkali. Vlastně jim do hlavy uložíte, že se to stát může, a když to pak nedej bože přijde, už si třeba vzpomenou, kdo by jim mohl pomoci, kde mohou sehnat informace a podobně.

Chápu, že vás to naplňuje, ale taky to musí být nesmírně psychicky náročné, poslouchat všechny ty smutné příběhy. Jak se s tím vyrovnáváte?

Řeknu vám to úplně zjednodušeně. Zavřu doma bránu našeho domu, tam je ta velká zahrada, úplně jiná dimenze. Veřejnost má možná trochu zkreslenou představu, že my známí ksichti jsme pořád vysmátí a milí, to není pravda. Když mám psychicky náročné natáčení, přijedu domů a mlčím. Udělám si kafe, sednu si na zahradu nebo v obýváku na sedačku, mlčím a třeba jen v mobilu hraju takové ty úplně pitomé hry, abych vytěsnil všechny ty smutné věci. Protože přijde další den a zase musím otevřít maily a zprávy, kde na mě lidé chrlí svoje bolístky. A já musím řadě z nich odepsat, že zrovna jim pomoci nedokážu, nemůžu, nemám na to kapacitu. A to nedělám vůbec rád.

Váš dům se zahradou je u Kutné Hory, baví vás život na vesnici?

Rozhodně, absolutně bych neměnil. Já, Brňák, přestěhovaný do Ostravy, do Havířova a pak do Prahy, jsem se zabydlel na vesnici. A to je pohádkový klid. Máme obrovský pozemek a tam, když se za námi zavře brána, je ticho, klid, pohoda. Nádhera.

Slyšela jsem, že rekonstruujete. V jaké fázi teď jste?

To nejdůležitější asi máme hotové, tedy pokud nepočítám, že nemáme dveře do koupelny, skříně a třeba kuchyňskou linku. Ale ono je to těžké. Měli jsme různé plány a představy, ale jak v tom domě začnete žít, zjistíte, že řadu věcí, které jste chtěli, vlastně nechcete, nebo je chcete jinak. Takže od spousty plánů jsme nakonec ustoupili, protože byly zbytečně nákladné. Máme ale strašnou spoustu starého dřeva a trámů, takže z nich postupně vznikají různé věci. Ale na co jsme doopravdy pyšní a co máme hotové naprosto komplet, to je zahrada.

A je spíš okrasná, nebo užitková? Kytičky, nebo mrkve a ředkvičky?

Je to taková všehochuť, malý sad s rajčaty a paprikami, to jde Kubovi. Ale třeba brambory nemáme, protože máme hodně psů a koček, to by bylo furt počůraný. A já jsem kytičkový, takže si spíš jedu okrasné rostlinky.

Mluvíte o zvířatech, kolik a jaká máte?

Tak počkejte, to musím spočítat. Máme osm psích holek a dvě kočky a k tomu asi pět koček, které k nám chodí z vesnice. Máme taky chameleona, rybičky a už máme i kurník, takže brzy snad budou i slepičky.

Vypadá to, že z domečku za Prahou vzniká malá farma?

Vlastně ano, protože my bychom fakt chtěli průběžně pořizovat další a další zvířátka, vždyť máme pozemek velký čtyři tisíce metrů čtverečních. Chtěli jsme kozy, ale ty prý vlezou všude a zničily by nám všechny muškáty. Takže skončíme asi spíš u oveček, ale i ty budeme pouštět ven, jen když budeme doma, abychom uhlídali všechny naše kytičky. A určitě budou i nějaké kačeny a husy.

Měla jsem připravenou otázku, jestli se nebudete nudit, až ten dům kompletně doděláte. Ale když slyším vaše farmářské plány, tak je asi zbytečné se ptát.

Tak ono i s tou dostavbou je to ošemetné. Protože každý, kdo má dům, ví, že tam jednu věc doděláte, myslíte si, že je to hotové, ale hned se najde něco, co se mezitím rozbilo a je potřeba to opravit. Takže je to trochu nekonečný příběh. Ale nás to baví a vyhovuje nám to. Dřív, když jsme bydleli u Mělníku, měli jsme jen takový malý dvojdomek se zahradou asi 300 metrů čtverečních. Tam jsme seděli, grilovali, četli si, dali si skleničku vína. Bylo to bezvadné, ale postupně jsme cítili, že chceme zvířata a vůbec víc prostoru pro ně i pro nás.

A kromě stavebních a farmářských plánů, máte nějaké další plány do budoucna?

Upřímně, já jsem už dávno přestal plánovat. Ocitl jsem se ve fázi, kdy jsem si uvědomil, jak čas strašně rychle běží, co všechno se během jedné vteřiny může stát a všechny plány vám zhatit, takže se snažím užívat život v danou chvíli. Plány by podle mě měly být jen krátkodobé, říkat si, co bude za pět nebo deset let, nemá cenu. Akorát to člověka stresuje. Mně se líbí, co vždycky říká Kuba, když něco nejde, jak jsme si plánovali - no tak to prostě nebude.

Takže ptát se vás, kde se vidíte za pět, deset let, je nesmysl…

Všechno ukáže až čas. To je stejné jako s prací. Mě se pořád lidé ptají, jestli bych zase nechtěl dělat něco v televizi. Ale nejde o to, jestli bych chtěl, nebo nechtěl, to musí přijít. Po třiceti letech v médiích už nechci dělat cokoli, nechci moderovat soutěžní pořad, chci si vybírat projekty a věci, které podle mě mají smysl, nějaký přesah, které třeba někomu pomohou. Vždyť život je obecně hodně hektický, doba je rychlá, proto se snažím si všechny věci, pracovní i osobní, poskládat hezky, co nejlépe, aby to bylo vyvážené a ani jedno nevytěsnilo druhé. To je v životě a pro život asi nejdůležitější.

Pestrý a zajímavý život má i herečka Nela Boudová. Není den, abych se na Honzu netěšila, říká herečka Nela Boudová o svém vztahu s Janem Tunou