Barbora Kroužková: O smrti maminky, diagnóze dcerky, smutku a radosti

Novinářka a moderátorka Barbora Kroužková představuje prototyp ženy, která nedostala nic zadarmo. Nečekaně přišla o maminku a druhá dcera Olívie se narodila s vrozenou vadou. Jen těžko by se tak hledala chápavější průvodkyně pro otevírání třináctých komnat osmi známých osobností, pro které – stejně jako pro ni – mateřství připravilo nečekaně těžkou zkoušku. Příběhy přináší v knize Odstíny mateřství, která vyšla nedávno v nakladatelství Albatros media.

Odstíny mateřství je váš knižní debut. Proč jste si vybrala toto téma?

Já jsem si ho vlastně sama nevybrala. Nejdřív jsem dostala nabídku napsat něco o své práci a o všem, co jsem stihla v médiích od podzimu 1992 zažít. To mi ale přišlo předčasné. S redaktorkou Katarínou Belejovou ze společnosti Albatros Media jsme hledaly téma a formát, který by mi sedl. Po různých debatách nám vyšlo, že by bylo zajímavé podívat se na různé podoby mateřství. Ne neznámých žen, ale podívat se hlouběji na příběhy, které jsou víceméně známé.

Když jsem se do práce ponořila, stále víc se ukazovalo, že je přítomno rodičovství jako takové. A proto je v knížce rozhovor i s jedním mužem – Davidem Vaníčkem, který spolu s partnerem vychovává dvě dcery. Porodila jim je náhradní matka v USA.

V úvodu knihy píšete, jak krásný vztah jste měla s maminkou, která zemřela zcela nečekaně. Jak moc vás její smrt ovlivnila?

Dělil nás jen dvacetiletý věkový rozdíl a byly jsme postupem času i velké kamarádky. Maminka mi byla oporou, dodávala mi odvahu a pomáhala mi se všemi strachy po narození dcery s atrézií jícnu. Díky ní jsem pochopila, jak strašnou emocí strach je. Maminku milovaly obě moje dcery, věnovala jim každou volnou chvilku a já jsem jí za to obrovsky vděčná. I za to, jak vychovala mě a mého bratra.

Byla na nás od mých 17 let sama – a zvlášť se mnou si docela užila. Ale myslím, že jsem ji nikdy nezklamala, vždycky jsem dodržela naše dohody a to samé učím svoje dcery. Vím ale, že pro ni muselo být těžké, když jsem například odjela na rok do Francie a pak po letech na rok do Austrálie. Myslím na maminku vlastně každý den a děkuju za ni, za své dětství a lásku, kterou nám dávala.

Mateřství je hodně ošemetné téma – lidé mají tendenci rozdávat rady nebo soudit. Čím si to vysvětlujete?

Je to asi tím, že člověk sám ví, co by možná dělal jinak a lépe. Potvrdilo se mi, že nejvíc řečí mají lidé, kteří sami nejsou úplně v pohodě. Nemyslím s dětmi, ale většinou něco řeší. Člověk by měl řešit hlavně sebe. Ale samozřejmě, pokud se někde odehrává šikana, násilí, trápení, tak to je něco jiného. Ale řešit, jestli má něčí dítě špinavá kolena, je trapné. Tady by se člověk měl kousnout do rtů, když má takové ty poznámky, co by vaše dítě už mělo a nemělo….

Byla jste někdy vy sama terčem nevyžádaných rad nebo soudů?

Ano, zažila jsem to. Až ubližující řeči a otázky, proč moje mladší dcera nechodí a proč nemluví a jestli s tím něco dělám. Dělala jsem od jejího narození. Ale já ty lidi neodsuzuju, jen jsem se pak s dcerou spíš než na dětská hřiště vydávala do přírody. Tam jsem viděla, jak vše kolem vnímá, jak harmonie a klid léčí. A věřila jsem, že bude všechno v pořádku.

Tím se dostáváme k nemoci vaší druhé dcerky Olívie, která se narodila s vývojovou vadou. Dokážete popsat své pocity, když jste se diagnózu dozvěděla?

V prvních chvílích jsem byla úplně ztracená. Ale brzy naskočily mateřské instinkty a okamžitě pomáhali blízcí. Rozhodla jsem se, že udělám cokoliv. A taky dodnes, když dostaneme od různých odborníků nějaká doporučení, hned se na to vrhnu a dělám to na maximum. Ale víte co, ono někdy nejvíc pomůže být maximálně přítomná, být s dcerou, s rodinou – v klidu, harmonii. To se mi osvědčilo. Být tu pro děti, naslouchat jim a čekat, co řeknou… V takových chvílích děti cítí, že jste jejich opora.

Jak se má Olí dnes?

Dobře. Je to veselá holčička s obrovskou empatií a sociální inteligencí a má zajímavý smysl pro humor. Máme ještě spoustu práce, ale na druhou stranu – kdo nemá… Jsem šťastná, protože máme krásný vztah i se starší dcerou. Troufnu si říct, že jsem pyšná na to, že jsem i jí věnovala veškerý možný čas a že není a nebyla takzvané skleněné dítě. A to vše jsme jako rodina zvládali i díky pomoci prarodičů. Velký dík patří také mému manželovi.

Zpět k vaší knize. Jedná se o soubor rozhovorů se zajímavými lidmi a přináší jejich pohled na mateřství, respektive rodičovství. Podle jakého klíče jste si je vybírala?

S kolegyní z vydavatelství jsme chtěly zahrnout různé příběhy a různé osudy. Ať už je to mateřství v pozdějším věku, péče o handicapované dítě, osvojení, anebo bezmoc, když s vlastním dítětem nemůžete být. A jsem všem dámám i jednomu muži nesmírně vděčná, že mě k sobě pustili tak blízko. Že otevřeli svá srdce a že jejich osudy mohou pomoci, dodat sílu nebo motivovat.

Pro koho je kniha primárně určena?

Pro všechny, koho toto téma zajímá. Odstíny mateřství je první v edici Zaostřeno na ženy. A jsem moc ráda, že taková edice vzniká, je to potřeba. Nejsem žádná feministka, ale potvrdilo se mi, že o mnoha věcech chtějí ženy komunikovat a chybí jim k tomu možnosti. Nemají se kde svěřit s mateřstvím, ženstvím a vším, co k tomu patří. Znovu zmíním i rodičovství jako takové, protože ženy samozřejmě nežijí ve vakuu – řeší problémy týkající se širokých rodin, zaměstnání, zdraví… A někdy mají pocit, že se nemají veřejně řešit třeba pocity selhání, viny nebo problémy, jako je menopauza či neplodnost a podobně.

Některé příběhy jsou velmi emotivní. Jak jste to zvládala?

Byly to hodiny povídání, natáčení, pak přepisování plné slz na všech stranách. Prostě to bylo fakt hodně těžké. Ale zároveň jsem viděla, že nejsou malé problémy a city maminek a rodičů obecně mají obrovskou škálu odstínů. Ale také jsme se hodně nasmály, tekly dokonce i slzy štěstí. Ve finále bych řekla, že nejdůležitější bylo, že se vždycky objevila naděje, klid a smíření.

Je pro vás někdo ze zpovídaných největší inspirace?

Já je obdivuju úplně všechny. S některými jsem sdílela podobné pocity, jindy to pro mě bylo nové a neznámé, ale s pokorou jsem se nechala vtáhnout. Inspirací jsou pro mě všichni, kdo prostě zvládají život. Není to totiž lehké, ani když na první pohled nemá někdo překážky - máme je všichni a nejvíc, myslím, v sobě.

Kniha se moc hezky prodává. Plánujete pokračování nebo třeba psaní něčeho jiného?

Jsem za to vděčná a mám informace, že se také hodně půjčuje v knihovnách. Chtěla bych mít možnost víc jezdit po Česku za ženami, které mi píšou. Ráda bych si s nimi víc povídala. Takže jsem schopná dojet někam, kde se to zorganizuje, a těším se, že budu stíhat těch besed víc.

No a pokud jde o psaní – jsem pokorná a udělalo mi radost, že dostávám další prostor. Najednou jako by se něco odšpuntovalo a mám na stole víc věcí… Nechci víc prozrazovat, diktafon jsem ale už spustila. Hlavní je ale moje práce v České televizi. Kniha je obohacující a přínosná i pro moji práci moderátorky. Ve světě je běžné, že moderují starší lidé (muži i ženy). Životní zkušenost je k nezaplacení. A mně samotné hodně záleží na tom, aby moje práce byla uvěřitelná.

>>>Dokumentaristka Jana Počtová stvořila knihu o životě ve dvou i více lidech