Barbara Hacsi z Big Brothera: Výhru by dala na party a na oplodnění přítelkyně

Posloucháte rádio Expres FM? Pak ji znáte z Ranního klubu, kde je jejím parťákem Miloš Pokorný. A pokud chodíte pozdě spát, jejím hlasem k vám v rámci nočního vysílání promlouvá Hacsiko, moderátorka stvořená umělou inteligencí. Teď ale Barbaru Hacsi v rádiu slyšet nemůžete, zato ji můžete vidět ve vile Big Brothera, v níž je zavřená už přes dva týdny. A my jsme ji vyzpovídali, ještě než tam odjela.

Co vede dospělou ženu se zajímavou a stabilní prací k účasti na reality show, jako je Big Brother? Jak tě vůbec napadlo zúčastnit se castingu?

Je to pro mě výzva, do které mě uvrtali přátelé. Vždycky jsem byla takový třídní šašek a všichni se mě pořád ptali, proč jsem se už dávno nepřihlásila do nějaké reality show, třeba do Survivora. Tam bych ale nemohla, protože bych nezvládla ten hlad. A za další: mám špatná a stará kolena a nemohla bych běhat v písku a dělat všechny ty opičí dráhy a tak.

Takže jsem ve srandě řekla, že bych mohla do něčeho, jako je Big Brother, protože tam přece jen tak chilluješ ve vile a hraješ hry. Ale fakt jsem nečekala, že se téměř po dvaceti letech tahle show oživí. Ale stalo se a já jsem se prostě musela přihlásit. Ale musím přiznat, že mě to lákalo.

Přihlásit se je jedna věc, ale dostat se tam, to je věc druhá. Jaká byla tvoje reakce, když jsi zjistila, že tě opravdu čeká vila?

Když přišel takový ten první mail, že mi gratulují, tak to bylo myslím „do prdele“ a samozřejmě smích. Říkala jsem si, co teď jako budu dělat. Že to budu muset nějak řešit v práci a že musím Milošovi (Miloš Pokorný, její parťák v Ranním klubu, pozn. red.) říct, že možná i tři měsíce nebudu.

V práci se to nakonec vyřešilo a ty míříš do vily. Jaké by sis přála spolubydlící, přemýšlíš o tom?

Samozřejmě bych chtěla, aby byli normální, aby těch dalších 14 lidí bylo fajn. Ale zároveň mi je jasné, že je to hodně široká skupina na to, abychom si všichni rozuměli.

Kdyby sis tam mohla vysnít někoho ze slavných osobností, kdo by to byl?

Tak to bych si přála Taylor Swift. Pokecala bych s ní o všech těch tajemných zprávách, které skrývá ve svých písních a marketingových sděleních. Všechno bych to chtěla odhalit. Kdyby tam fakt byla, podle mě bych i doma dostala zelenou, že ji můžu sbalit.

Teď trochu přeháníš, to je mi jasné. Ale co na tvou účast v Big Brotherovi doopravdy říkala tvoje přítelkyně?

Jitka je taková moje roztleskávačka. Pomáhala mi točit vstupní video, řešily jsme, co si mám vzít na sebe. Po castinzích jsem vždycky jako první volala jí. Ale asi se jí bude stýskat, možná pak bude na chvilku i litovat, že mě pustila. Ale ona má lepší pozici než já, ona mě aspoň uvidí.

Říkala jsi, že bys chtěla fajn spolubydlící. Koho bys tam tedy fakt nechtěla, s kým víš, že bys mohla mít problém?

Nechci někoho, kdo hlučně spí. Kdo chrápe, je náměsíčný nebo mluví ze spaní. Ve vile bych se totiž chtěla trošku dospat. Každý všední den vstávám v půl šesté ráno, což není úplný extrém, ale plánuju si, že ve vile bych si mohla pospat déle. Ale koho bych tam opravdu nechtěla, to je nějaký alfa samec, který se tam bude dohadovat o genderových rolích a tady těch záležitostech. To fakt nechci.

Každý žijeme v nějaké sociální bublině, samozřejmě i ty. Máš rodinu, přátele, přítelkyni… Už jsme říkaly, že přítelkyni se asi bude stýskat. Ale co ty? Nebojíš se, že se bude stýskat tobě?

Bojím. Já možná nevypadám na někoho, komu se stýská, ale to proto, že žijeme v době, kdy si můžeme kdykoli napsat, zavolat, být v kontaktu. Takové to staré stýskání, kdy člověk poslal holuba a tři dny čekal na zprávu, už neexistuje. Nebo to stýskání, když odjedeš na tábor nebo když má někdo ve škole kluka a on odjede na celý prázdniny s rodiči pryč. Takhle se mi už dlouho nestýskalo, protože vím, že Jitka přijde večer domů a máma bydlí půl hodiny autem ode mě.

Takže jsem zvědavá, jak to tam dám, jak se mi to stýskání projeví, když nebudu mít žádný kontakt, budu bez telefonu a tak. Když budu jen zavřená s cizími lidmi v akvárku a budu dělat pokusného králíka. Jsem na to fakt zvědavá.

Můžeš tam být dlouho… Byla jsi vůbec někdy takhle dlouho od rodiny nebo třeba bez mobilu?

Vůbec. Bez mobilu jsem byla maximálně tak den někde na dovolené, když jsem byla bez signálu nebo roamingu. Takže já fakt nevím, co budu bez telefonu, informací, bez kontaktu s mými blízkými dělat…

Máš do Big Brothera nějakou taktiku?

Nějakou à la taktiku jsem si stanovila společně s vesmírem: že budu co nejvíc sama sebou. Takže vlastně největší možné klišé. Také jsem si řekla, že budu na prvním místě poslouchat svoje vnitřní hlasy, že je nebudu flákat. Že prostě když z něčeho nebo někoho budu mít nějaký pocit, tak že ho nezahodím. Že si neřeknu „Barbaro, nebuď hysterická“, ale spíš „Barbaro, pojď se té dané situaci víc pověnovat“. Tak to je asi moje taktika.

A je nějaká tvoje přednost, nějaká, řekněme, superschopnost, kterou budeš chtít ve vile nebo v rámci nějakých sociálních her využít?

Moje superschopnost je podle mě ta moje huba. Ale jak říká kolega z rádia Václav Mašinda, mám ty huby dvě. Jednu prořízlou, která mě umí dostat do problémů, ale pak zase i tu druhou, jež mě z těch problémů dokáže dostat. A já věřím, že právě ta druhá bude fungovat. Ne lhát, ale vykecat se z věcí, vyklouznout z problémů.

Dovedeš si představit, že bys tam toho měla z nějakého důvodu fakt dost a řekla bys „Konec, hele, ty jo, pusťte mě ven“?

Teď si myslím, že by se muselo stát něco zásadního venku, že jen to by mě dobrovolně dostalo z vily.

Ale to přece nebudeš vědět, nebudeš vědět, co se děje mimo vilu…

Když je to něco úplně extra vážného, například zemře někdo blízký z rodiny, tak se to soutěžící dozví. Spojí se s ním rodina a řekne, co se stalo. A on má právo se rozhodnout, jestli zůstane, nebo bude pokračovat. Já bych se řídila podle toho, čeho budu zpětně litovat víc. Že jsem zůstala, nebo že jsem odešla? Podle toho bych se rozhodovala. Primárně bych ale dobrovolně odejít nechtěla, nejsem úplně typ na vzdávání. Ale člověk nikdy neví. Můžu se třeba dostat do nějaký rvačky nebo prostě nějakého porušení pravidel. Jen doufám, že to nezačnu já.

Počkej, ty jsi někdy rozpoutala nějakou rvačku?

Nikdy jsem ji nezačala já…

Ale rvala ses…

Rvala jsem se různě, v dospělosti už teda ne. Ale na gymplu jsem se docela prala. Sem tam, když mě někdo rozčílí… Já se nechám vyprovokovat. Ale ve vile se budu držet.

Máš něco, co si chceš ve vile udržet za každou cenu? Nějaký rituál, zvyk?

Ano. Doufám, že se mi podaří udržet si aspoň nějaký režim, to je pro mě důležité. Člověk bez režimu se tak jako rozplizne. Kdybych neměla povinnosti, tak bych nebyla schopná vstávat každý den do rádia. Takže chci dodržovat svoje kroky, které mám v hlavě. Samozřejmě moje kosmetička Terka asi nebude nadšená, až přijdu, že jsem každý den nedělala trojité čištění pleti a dostatečně nehydratovala. Ale tak to se dá dát brzy do pořádku.

Další věc ale je, že jsem zvyklá každý den přečíst x článků z celého světa, z různých oblastí – od drbů přes technologie, muziku… Moc si neumím představit, že najednou budu tři měsíce bez informací. Pak to budu muset hodně dohánět. Plus jsem samozřejmě zvyklá v rádiu předávat lidem svoje poznatky a věci, které jsem zjistila. Chci, aby se posluchači pobavili, aby něco zjistili. To mi bude šíleně chybět. A ještě se trošku bojím, abych tohle ve vile nezapomněla.

Skoro to vypadá, že se víc bojíš návratu z vily do normálního života než života ve vile…

Podle mě je návrat fakt asi nejtěžší. Když přijdeš do vily, tak prostě nějak začneš, seznamujete se, hrajete hry, plníte různé challenge, řešíte různé situace, konflikty. Ale když se vrátíš, tak vlastně nevíš, co se dělo venku, co se stalo, nevíš, jak tě vnímají diváci, jaká je tvoje role, co na tobě lidem vadilo. Je to z nuly naplno, znovu telefon, všechny informace, nějaké hejty, věci na sociálních sítích… Představuju si, že po návratu z vily by už člověk neměl být jako dřív.

Já myslím, že i život ve vile bude náročný. Kamery tě budou sledovat 24 hodin denně. Jaká aktivita, kterou budeš dělat před kamerou, je pro tebe nepříjemná?

Sprchování, na to jsem hodně zvědavá. Je teda pravda, že tohle už se od těch prvních sérií dost proměnilo. Dřív byly ve vilách sprchy podobné těm ve fitness centrech. Dnes už se můžeš osprchovat jako člověk, nemusíš mít na sobě plavky. Nebo teda doufám, že to tak bude. Nejdeš tam asi úplně s úmyslem, že chceš ukazovat prsa a nedejbože pak plnit nějaký pornostránky. Chceš se prostě jen umýt, dodržovat základní hygienu. Proto také jdeš do vily a ne do Survivora, protože chceš mít nějaký komfort – sprchu, jídlo, postel. A čeho se také bojím, je, že mě kamery zachytí při nějaké nechuťárně, jak si třeba koušu nehty.

Svěřila ses, že sis stanovila osobní limit, že chceš ve vile vydržet minimálně pět týdnů z devíti. Je to tak?

Cokoliv pod bude takové … No, pro mě prostě špatné.

Ale primárně si jdeš pro výhru, ne?

Kdo by nechtěl vyhrát? Podle mě tam jdou všichni se stejnou emocí. Stejně jako nikdo nechce vypadnout jako první, tak tam všichni mají někde vzadu, že by mohli vyhrát. Nemyslím si, že by tam šel někdo s tím, že to jen zkusí a uvidí. Takové typy lidí tam podle mě nebudou.

Co se bude dít, když vyhraješ?

Bude velká party, to je jasné. To nebudu nikoho lakovat. Chtěla bych to velké. Otevřený bar, burlesky, kostýmy, doprovodný program. Prostě aby to stálo za to: sex, drogy a rokenrol. Budou padat třpytky z nebe.

Část bych pak chtěla dát na to, abychom se s Jíťou mohly rozšířit, Jíťa by si přála holčičku. Ale udělat si ji v našem případě něco stojí. Vzhledem k tomu, že u nás není umělé oplodnění lesbickým ženám umožněno, budeme muset někam vycestovat. V EU je 12 nebo 13 zemí, které takové oplodnění umožňují, ale není to nejlevnější. Kdyby to vyšlo, budou peníze samozřejmě potřeba i na kočárek, plínky, hadříky. A bydlíme v malém bytě, takže by to chtělo i něco většího.

Reality show jsou lákavé a často jim neodolají ani VIP: Boj o přežití, výměna partnera i rodinná idyla s mazlíčky: Slavní v reality show