Bára Basiková slaví 60: Kdo jsou její osudoví muži a ženy, čeho lituje a na co je nejvíc pyšná

Když vedle mě v kavárně Bára Basiková usedla, spontánně jsem nejprve vyhrkla, že jí věk nevěřím. Vypadá báječně a jde z ní obrovská energie.

Povídaly jsme si hodinu a půl a pokračovaly v tom i po vypnutí diktafonu. Dnešní oslavenkyně je upřímná, ale není ukřičená, je sečtělá a má velký kulturní rozhled, vzpomíná ráda na staré dobré časy, ale s mladými lidmi ve svém okolí si užívá i dobu současnou, se kterou drží krok. Dělat velký koncert k šedesátinám ji neláká, ale plánuje koncerty s cimbálem. A nejvíc se těší na zážitky a dovolené s dětmi.

Kdo jsou nebo byli její osudoví muži a důležité ženy, je něco, čeho lituje? A kdo by ji hrál ve filmu o ní a jejím životě?

Hned na úvod musím vyseknout poklonu, děláme rozhovor pár dní před vašimi narozeninami a já bych vám tipla o deset let méně! Jak to děláte?

Moc děkuju, ale to budou asi geny. Moje maminka vypadala vždy jako holčička, měla skvělou pleť i postavu. Ale samozřejmě se na to snažím myslet a něco pro to dělat. Jako zpěvačka to navíc považuji trochu za svou povinnost, abych vypadala dobře, když lezu na jeviště.

Cítíte „odpovědnost“ vůči fanouškům?

V první řadě se chci líbit sama sobě, být se sebou spokojená. Žena by to nikdy neměla dělat kvůli někomu. I já jsem tuhle chybu v minulosti dělala, podléhala jsem partnerovi a snažila se vyhovět. Dnes už vím, že to byla blbost.

Jsem patronkou jedné kliniky plastické chirurgie v Praze a často vidím, jak ženy podstupují někdy až brutální kosmetické nebo chirurgické zákroky jen kvůli partnerovi. Kde mají ale záruku, že jej to uspokojí navždy?

Jak o sebe tedy pečujete?

Spánek je základ! Někdy jsem schopná spát i 12 hodin v kuse. Když mám náročnější období, vracím se nad ránem z koncertů a ráno vypravuji syna do školy, tak ten spánek je všelék.

Pak určitě příroda, která mě nabíjí energií, hrozně ráda jezdím k moři, miluju léto a teplo.

Moc ráda chodím i na masáže, takové ty opravdu relaxační, jemné. A úplně miluju, když jsem sama doma, syn je u tatínka nebo u kamaráda a já si sednu na gauč a čtu si.

Vy jste velká čtenářka, že? Co nejraději čtete?

Mám moc ráda české autory. Je mi blízká ta mentalita, kultura, tradice a historie.

Včera jsem dočetla knížku od Marka Epsteina, což je velmi šikovný scenárista. Knížka se jmenuje Země a je to sága vyprávějící o osudech několika žen, které si prošly velmi těžkým obdobím a dokázaly čelit nepřízni osudu.

Knihy mě provází od dětství, svět s knihou mi přijde hezčí, bohatší a zajímavější. I obě moje dcery jsou vášnivé čtenářky a mrzí mě, že syna k četbě vůbec nemůžu přivést. Nutit ho ale nechci.

Sama jste napsala dvě knížky, psala jste blog. Nemáte v plánu v psaní pokračovat?

Jsem víc zpěvačka a matka. Blog jsem psala, protože nešlo zpívat. Ale v momentě, kdy jsem se mohla vrátit na jeviště, šlo psaní zase stranou. Navíc synovi bude 14 let a ještě nějaký čas mě bude „zaměstnávat“. Ale když to člověk v sobě má, je to navždycky. Stejně tak ale když už nic nenapíšu, tak se taky nic nestane.

Slavíte šedesát. Je to cifra, která ve vás vzbuzuje nějaké emoce nebo je to číslo jako každé jiné?

Jestli je vám 59 nebo 61, je totéž, ale to číslo s 6 na začátku prostě vysoké je. Je to zároveň jediná spravedlnost na tomhle světě, že všichni stárneme.

I když stáří je relativní, protože jak se říká, člověk je tak starý, jak žije a jak se cítí, co dělá, kým a čím se obklopuje a jakou má životní filozofii. Znám spoustu lidí, kteří v 35 letech byli mentálně staří, a mám několik přátel, kterým je i přes 90 let a hlava jim funguje naprosto perfektně, pracují na počítači, sledují dění, jsou společenský a baví se o čemkoli.

Jak vy se cítíte a kým se obklopujete?

Naštěstí necítím žádné změny, ani fyzicky nemám problém. Zvládám se synem v pohodě běhat, kopat do balonu, na chalupě jezdíme na kole.

Ale je to i tím, že jsem neustále mezi mladými lidmi, s kolegy, s dcerami a jejich kamarádkami, se synem. Nepřipouštím si, že bych se měla kvůli tomuhle číslu měnit, jinak se chovat nebo jinak oblékat.

Bilancujete?

Kdysi jsem to dělala, psala jsem si deníky, jednou za rok jsem si shrnula, co mi ten rok dal a vzal. Už to nedělám, ale právě v tomto období se nad tím zamýšlím víc. Možná je to i tím, že dávám více rozhovorů a novináři mě do toho „nutí“. (smích)

Velmi zajímavé pro mě je vidět svou proměnu v časosběrném dokumentu paní režisérky Třeštíkové. Jeden časosběr už jsme natočily a teď už patnáctým rokem natáčíme druhý. Tam je nastavené zrcadlo, vidím svoje chyby, průšvihy, ale i spoustu dobrých věcí. Vidím se o pár let mladší a slyším věty, které bych dnes už neřekla…

Litujete něčeho?

Lituju. Třeba svého druhého manželství, které bylo celé od začátku špatně a které jsem měla ukončit dřív. Ale je lepší to ukončit pozdě než nikdy. A určitě je lepší litovat toho, co jsem udělala, než toho, co jsem neudělala.

Nemám ale tendenci pateticky hodnotit svůj život. Kromě toho, že jsem zpěvačka, je můj život vlastně docela obyčejný, žiju jako miliony jiných.

Říkáte, že v dokumentu vidíte chyby. Ale co okamžiky, kdy jste byla šťastná, pyšná na to, co se povedlo?

To jsou všechny situace týkající se mých dětí, jejich narození, dětství, naše společné chvíle. Někdy mi ukápne slza nad fotkami, že jsou holky už dospělé, ale to je život. Syn je taky velký kluk. Ale vážím si toho, že mé děti vyrůstají v míru, nikdy jim nic nechybělo, jsou zdravý a šťastný. To je moje absolutní priorita.

A co v pracovní oblasti? Co se Báře Basikové opravdu povedlo?

Těch momentů bylo samozřejmě víc, ale jak stárnu, tak si víc a víc uvědomuju, že jsou to nedůležitý věci. Sláva je pomíjivá a v kontextu rodiny a mateřství není tak vzácná a cenná.

Určitě ale nechci, aby to vyznělo tak, že si nevážím toho, čeho jsem dosáhla. Naopak. O téhle práci jsem od dětství snila. A dodnes, když stojím na jevišti, si v duchu říkám: Uvědomuješ si, že se to děje? Že jsi zpěvačka?

Na otázku, jaká jste maminka, se asi odpovídá těžko. Ale co jste chtěla, aby si děti z času s vámi vzaly?

Dcery mi to už párkrát řekly nebo napsaly, že se mnou prožily krásný kus života, že jsem jim dala hodně lásky, citu a porozumění. Naučila je, že rodina nejsou jen teplé večeře a svačiny do školy, že jsem jim dala náruč a zastoupila i roli táty.

Nikdy jsem je za nic nekritizovala, neuhodila je, byla jsem ve výchově tolerantní, chápající, demokratická. Vždycky za mnou mohly s čímkoli přijít. A dala jsem jim i společenský a kulturní rozhled.

Dodneška jsou se mnou rády, cestujeme, děláme večírky. A i Theo mi říká, že jsem fajn. A to jsem stará matka, maminky jeho kamarádů jsou mnohem mladší. Ale jsem prý dobrá.

To jsou nádherné pochvaly! Jak byste porovnala výchovu dětí ve 30 letech a pak o 17 let později? V čem vidíte největší rozdíl pro vás a jak se měnil přístup k výchově dětí?

U sebe samotné úplně rozdíly nevidím, k dětem jsem přistupovala stejně. V devadesátkách, i o 17 let později. Dítě je pro mě partner, citlivá duše. Někdo, koho bezpodmínečně miluju, chráním a chci pro něj jen to nejlepší. V tom jsem se nezměnila. Rozdíl byl v tom, že nejdřív byly holky a pak kluk. Klučičí svět je úplně odlišný, ale díky synovi jsem asi částečně pochopila mužský svět. Je věcný a stručný. Je vlastně zázrak, že se pořád propojujeme, jsou to dva odlišný světy. A to je na tom vlastně přitažlivý.

Kdo byli muži vašeho života?

Byl to určitě tatínek, který zemřel bohužel velmi brzo. Byl hodně citlivý, inteligentní, byl to výtvarník a položil u mě základ lásky k umění.

Pak to byl dědeček, tatínek mojí mámy. To byl velký hudební fanda, sběratel gramofonových desek s velkým přehledem o muzice. Viděl u mě hudební sklony a talent ke zpívání, dovedl mě do Kühnova dětského sboru a velmi mě podporoval. Jeho vklad do mého života byl velký.

Pak určitě Martin Němec a Michal Pavlíček, kteří stáli u mých začátků a důležitých projektů, u rozjezdu mé kariéry. A nesmím zapomenout na oba tatínky mých dětí. I když jsme se rozešli, jsme navždy dětmi spojení a nikdy jsem nelitovala, že s nimi mám děti, jsem za to ráda. To, že jsme se nakonec vydali různými cestami, nepovažuju za selhání. Lidi se vyvíjí a mění, sbírají zkušenosti a posouvají se. Obdivuju a vážím si lidí, kteří spolu vydrželi 30, 40 a více let, ale že mně se to nepodařilo, nepovažuju za žádný malér.

A kdo byly osudové ženy vašeho života?

Maminka mého prvního kluka, kterého jsem měla někdy mezi 16 a 17 lety. Přátelíme se dodnes, je to sice velmi stará dáma, ale patří k těm neuvěřitelně vitálním. S mojí maminkou jsem neměla ideální vztah a nerozuměly jsme si, tahle rodina mě přivítala s obrovskou láskou a otevřenou náručí. Ta láska a napojení trvá dodnes.

A asi bych zmínila i svou profesorku zpěvu, která byla velmi moderní, chápavá a tolerantní. Strašně moc mi fandila, podporovala a živila můj talent. Ač už nežije, z jejího vkladu čerpám dodnes.

Jak se změnil svět showbyznysu od doby, kdy jste v 19 letech začínala?

Změnil se radikálně, dnes bych začínat nechtěla, je to mnohem těžší. Tenkrát jsme neměli konfrontaci se zahraničím, nikdo sem nejezdil, v televizi nebyly zahraniční kapely nebo zpěváci, gramofonové desky z ciziny se daly sehnat jen na nelegální burze. Poctivě jsme si objezdili republiku, dělali třicet koncertů měsíčně a ten ohlas byl neskutečný. Ale žili jsme v komunismu, nic jsme nemohli. Nikdo si ale taky nic nezáviděl, všichni jsme měli lidově řečeno holé zadky a společného nepřítele. Žili jsme v uzavřené komunitě, trávili spolu hodně času, scházeli se v bytech, povídali si, poslouchali hudbu, dívali se na filmy, které se podařilo získat. Vždy ve čtvrtek vycházely nové knihy a stály se fronty před knihkupectvím.

Dnes je to všechno jinak. Ale nechci mluvit jako naše babičky: „To za nás…“ Každá doba má svá plus a minus, až v kontextu historie se ukáže, co která přinesla dobrého a co špatného. Tahle doba přinesla spoustu dobrých věcí, pro naše děti je samozřejmá.

Mimo jiné přinesla sociální sítě. Patří podle vás k vaší práci?

Mě to vůbec nebaví a přijde mi vlastně zvrácený, že jsou lidé ochotní ukázat tolik ze svého života. Dlouho jsem je odmítala, až mě přemluvila šéfka mého fanklubu. Ale dávám tam jen pracovní věci, rozhodně nic osobního nebo s dětmi.

Vám jako slavné zpěvačce se to říká. Co ale mladí umělci? Není to pro ně téměř jediný způsob, jak na sebe upozornit?

Asi ano, i když záleží na tom, čím a jak. Já se hanbou propadám, když vidím, s jakým obsahem se nebojí vyjít na veřejnost spousta influencerů a youtuberů. Nemá to hlavu, ani patu, je to hloupé a bezobsažné. A tihle lidi ovlivňují mladou generaci, děti? Můžou absolutně cokoli, dětem vymývají mozky a kazí žebříček hodnot, ať už materiální nebo morální. A navíc si neuvědomují, že ten obsah tam zůstane navždy a i po letech může mít dopad.

Váš dopad jsou naopak spousty nádherných muzikálových písní. A konečně jste je všechny vydala! Přitom v muzikálech hrajete od roku 1994.

Mě to nikdy předtím nenapadlo a nikdo s tím za mnou nepřišel, až právě teď producent Michal Prostějovský, který je největší odborník na muzikál a skvělý textař. Poznali jsme se při zkoušení rockové opery Jesus Christ Superstar, byl jedním z producentů a autorem českého libreta, které je mimořádně povedené.

Teď přišel s nabídkou natočit muzikálové album a já jsem za to moc ráda, navíc je pro mě velkou poctou, že mě doprovází Symfonický orchestr Českého rozhlasu. To je dnes bonus, který si málokterý interpret může dovolit, hlavně z finančních důvodů. Ale stojí to za to, je skvělý.

Je některý z muzikálů a role v nich vaší srdeční záležitostí, nebo je máte ráda všechny stejně?

Určitě tam jsou rozdíly. Navždy pro mě bude zásadní Ježíš, v kterém dodnes hraju v Karlínském divadle. Byl první a byl skvělý. Do smrti jsem s Marií Magdalenou spjatá.

Pak to byla Johanka z Arku Ondřeje Soukupa a Gábiny Osvaldové, kterým se podařilo mimořádně nádherné dílo. Bylo to náročné divadlo, těžká role herecky i pěvecky, za kterou jsem byla nominována na cenu Thálie, čehož si vážím.

A určitě bych ještě měla vzpomenout Lucreziu Borgiu, což bylo zpívané baletní představení, které vymyslel choreograf a tanečník Libor Vaculík a vydupal ze mě maximum. Tančit v baletu Národního divadla byl pro mě fantastický zážitek.

Máte ještě nesplněný sen? Sníte prý o filmové roli?

To pořád platí a stále nabídka nepřišla. (smích)

Co si něco napsat sama?

Námět bych asi uměla, se scénářem by mi musel pomoct zkušený scenárista. Pak už „jen“ sehnat pár milionů a film by mohl vzniknout.

Obrovsky populární jsou filmy o pěveckých hvězdách, o Whitney Houston, Elvisu Presleym a dalších. Kdyby byl film o vás, kdo by vás hrál?

Berenika Kohoutová. Léta se kamarádím s její maminkou, znám Bereniku odmalička a sleduju její vývoj. Kdysi mě „dělala“ v Tvoje tvář má známý hlas a byla skvělá, přesvědčivá. A výborná byla i v představení Marta. Já bych ale byla především ráda, aby film o mně byl komedie, aby se to trochu shodilo.

Poslechněte si i rozhovor s Milošem Pokorným:

Proč?

Nedávno jsem viděla pár dílů seriálu Iveta, který je velmi dobře natočený a Anička Fialová a všichni ostatní jsou v tom skvostní. Ale my jsme to trápení s Ivetou prožívali a mně nedělalo dobře to sledovat. Říkala jsem, proč se to vlastně točí, jaký je záměr autorů.

Patříte k umělcům, kteří se nebojí říct nahlas, co si myslí. Ať už jde o názor na prezidenta nebo třeba opatření v době pandemie. Ale také jste rozhodně neseděla s rukama v klíně a nečekala, kdo se o vás postará. Byla zavřená divadla, vy jste nemohla zpívat.

Bylo potřeba vydělat nějaké peníze! Mě překvapilo, jak se lidé divili, že umělci, když nemůžou do práce, nemají peníze. Kolují tu totiž představy, že umělci se topí v penězích.

Já ale nejsem šetřílek a neměla jsem nastřádáno na roky dopředu. Umím peníze vydělat, ale ráda je taky utrácím, a ač rezerva byla, tak maximálně na dva tři měsíce. Takže jsem si řekla, že budu pracovat jinak. Nakonec jsem byla půl roku v domově seniorů a tři měsíce v dětském domově.

Proč právě sociální služby?

Mám staré lidi i děti hrozně ráda. Staří lidé mají zajímavé osudy, umí vyprávět, jak to bylo dřív a já jim odjakživa ráda naslouchám. A stejně tak mě fascinuje dětský svět, jak je bezelstný, naivní.

Byla v domově seniorů šance si i popovídat?

Byla to především práce, ale našel se i prostor na povídání. Pro mě to bylo hlavně setkání se stářím bez příkras. Byla jsem dennodenně vystavena tváří v tvář smrti, konfrontace s definitivou byla náročná. Ti lidé mi přirostli k srdci, těšila jsem se na ně a najednou nebyli.

A jaké to bylo dětském domově?

Ještě náročnější. Ty děti jsou na začátku života a rovnou mají startovní pozici tak blbou, narodily se někomu, kdo je nechce. Staří lidé mají život odžitý, měli na něj vliv, mají dospělé děti, které je navštěvují. Ale tyhle děti mají od začátku problém a nikdy to nebudou mít jednoduché.

Jaké jsou vaše nejbližší plány?

Spousty koncertů, hlavně s kapelou Blue Cimbal, se kterou hostuju už deset let a pro letošní rok jsme si vymysleli Blue tour. Zpívám s elektrofonickým cimbálem – lidovky a folklor, ale i písničky ze svého repertoáru a skvěle to zní, je to hudebně velmi zajímavé.

Vloni jste měla zkoušet roli v muzikálu Okno mé lásky. Ale zasáhla nemoc. Teď už je vše v pořádku?

Měla jsem hrát maminku hlavního hrdiny a kvůli nemoci nakonec zkoušení přerušila. To je život. Musím ale říct, že ten muzikál je naprosto fantastický, už jsem ho viděla třikrát. Je to opravdu neuvěřitelně dobře nastudované představení.

Máte přání k narozeninám?

Já jsem nejradši, když někam jedeme s dětmi, s mojí nejlepší kamarádkou a kamarádkami mých dcer. Tyhle zážitky vám nikdo z hlavy a ze srdce nevezme.

Je pro vás dárkem vítězství Petra Pavla v prezidentských volbách?

Rozhodně! Nikdy jsem se netajila tím, že podle mě byla desetiletá vláda Miloše Zemana ostuda a trapas. Když tenkrát poprvé byl zvolen, byla jsem tak v šoku, že jsem opravdu chtěla žít jinde. A generál Petr Pavel je kultivovaný, inteligentní, vzdělaný a sečtělý, bude reprezentovat a má uznání ve světě. Je z něj cítit klid a jistota.

Šedesátiny nedávno oslavila i slavná herečka, která v otevřené zpovědi popsala, jak ji prodávala vlastní matka a jak ji trápil manžel, oblíbený herec.