Chcípneš, Stvůra a Dceřina kletba! Takhle píšou slavné české autorky detektivek

Tři populární autorky českého kriminálního žánru, tři zajímavé ženy, které svým čtenářům nabízejí poutavé příběhy. A všechny tři přicházejí s novým románem. Jaká je jejich motivace k psaní, proč si vybraly právě detektivky a jakým způsobem vznikají jejich chytré zápletky? Všem třem jsme položili podobné otázky, a i když má každá jiný styl psaní, v odpovědích se leckdy shodují. Vydaly se na tenký led v podobě psaní detektivek, přesto si ani jedna předem nic příliš nepromýšlí. Při tvorbě se nechávají vést svými postavami a intuicí.

Trojnásobná maminka Kristýnka Trpková má na kontě již tři úspěšné kriminální knihy: Stvůra, Vesnice a Vetřelec. Za první získala v roce 2021 Cenu Jiřího Marka. 1. března vychází její novinka Někdo z nás.

Kde se zrodil plán psát knihy s kriminální tematikou?

V mém případě dozajista nešlo o žádný plán, přirozeně to vyplynulo. Už jako čtenářka jsem četla výhradně krimi, nic jiného mě nebavilo, takže pak bylo logické, že jsem se právě k tomuto žánru uchýlila i při vlastní tvorbě. Kdybych měla psát o něčem, co by mě nezajímalo ani jako čtenáře, asi by výsledek moc dobře nedopadl.

Čí detektivky máte nejraději?

Teď už třetím rokem prakticky vůbec nečtu, aby mi pak styl jiných autorů nelezl do toho mého, ale dřív jsem milovala například Monse Kallentofta a Deona Meyera.

Díváte se i na krimifilmy nebo seriály?

Tohle mám podobné jako s knihami – už moc nekoukám. Zčásti i proto, že některé – ty méně propracované – pro mě byly opravdu snadno předvídatelné a neměla jsem z toho ten správný zážitek. Z kriminálek se stala práce. Něco, u čeho už si můj mozek neodpočine. To mě častokrát mnohem víc překvapí, když vidím, jak to někdy může fungovat v běžném životě v naší zemi. Z těch rozhodně nepředvídatelných bych ale určitě vypíchla krimithrillery španělského režiséra Oriola Paula. Například Tělo nebo Contratiempo byly opravdu skvělé.

Vzhledem k tomu, o čem píšete: je něco, co vám nahání hrůzu?

Jelikož od porodu dcery trpím opravdu řadou nepříjemných úzkostí, musím přiznat, že takových věcí je hodně. Většinou to ale nesouvisí s vraždami ani kriminálkami. Asi nejvíc mě popravdě děsí bezohlední lidé, kterých stále přibývá. To, jak svým sobeckým chováním často mohou nevinnému člověku obrátit život vzhůru nohama, ať už na silnicích, nebo v jiných oblastech…

Jak moc si postavy a příběh dopředu promýšlíte a jak při psaní postupujete?

Jak kdy. Většinou si sepíšu takový hrubý nástřel, co se bude v díle odehrávat, a pak se nechávám vést. Často to jsou právě hlavní hrdinové, kteří mě nakonec dovedou v průběhu psaní k nápadům, jež by za samotného plánování nikdy nevznikly. Teprve když se do knihy opravdu ponořím a vcítím se do postav, dokážu pracovat efektivně. A kolikrát i ty původní nápady, které mi přišly dobré, naberou úplně jiný směr. Pak už to jde většinou samo. Jen toho času kdyby bylo víc…

Jaké jsou vaše nynější plány?

V březnu má vyjít můj první psychologický thriller, který zatím považuju za svůj nejlepší počin. Za ním v šuplíku čekají hned tři další kousky, které ale mají ještě čas a dozrávají. Téma bude silné: hlavní roli sehraje domácí násilí, a jelikož jsem opět čerpala i z vlastních zkušeností, čtenáři se určitě mají na co těšit.

I když trojnásobná maminka pracuje jako lékařka a svou praxi stále provozuje, nachází čas i na psaní kriminálních knih. Loni vydala úspěšné romány Klekánice a Vodník. 2. února se na pultech knihkupectví objeví její třetí kniha Dceřina kletba.

Kde se zrodil plán psát knihy s kriminální tematikou?

Ve sprše. Ostatně jako všechny dobré nápady. Možná je to tím, že díky hukotu tekoucí vody konečně po celém dni člověk slyší vlastní myšlenky. Jinak moje první detektivní miminko vzniklo z hecu. S kamarádkami máme malou spisovatelskou skupinku, vášnivě čteme a ještě náruživěji píšeme. Moje výzva byla zkusit napsat detektivní zápletku tak, aby pachatele nikdo neodhalil po dvaceti stránkách. A druhá, aby text neobsahoval ani jednu peprnější scénu. Můžete hádat, která část zadání byla náročnější.

Čtete detektivky?

Samozřejmě, ale přiznám se, že jsem vybíravá. Brodit se v potocích krve, přehrabovat se ve vnitřnostech obětí či sledovat pomalé odřezávání kusů těla mi nevadí ve fantasy, kde se mrtvoly počítají na náklaďáky, prohánějí se démoni a projektily létají vzduchem stejně rychle jako vtipy. V detektivce mě však víc zajímá psychologie, nejen pohnutky samotného pachatele, ale i jeho okolí, co s ním zločin provede. Proto mě moc neoslovuje severská krimi, radši mám buď klasiku v podobě Agathy Christie, nebo české autory, ze kterých u mě nejvíc boduje Jiří Březina, Michaela Klevisová a František Šmehlík.

Díváte se i na krimifilmy nebo seriály?

Možná vás to pobaví, ale nemáme doma televizi. Za to mám knihovnu, za kterou by asi leckterá knihovnice upsala duši temným silám. Takže na film se koukám naprosto výjimečně. Když už mě přepere chuť něco zhlédnout, tak fantasy.

Vzhledem k tomu, o čem píšete: je něco, co vám nahání hrůzu?

Plánujete moji smrt? Pak mě vyžeňte někam po žebříku do výšky a tam vypusťte chlupatou tarantuli… Úspěch zaručen! Chcete, abych si v noci hrůzou okusovala nehty? Pak mi stačí oznámit, že jsem v práci chybovala, někoho nedoléčila, nedovyšetřila. Jinak mi nahání hrůzu to, co snad každému člověku, který má rodinu, někoho miluje. Že o někoho z nich přijdu, neochráním ho. Na tohle je psaní skvělá psychoterapie.

Jak moc si postavy a příběh předem promýšlíte a jak při psaní postupujete?

Jsem lenoch. Dám jim jméno. Někdy dost pitomé – o tom by chuděrka soudní lékařka Zubatá mohla vyprávět. A pak je nechám, ať se předvedou, co v nich vězí. Často mě překvapí, jaké koniny jsou schopné při cestě příběhem vymyslet. Určím začátek a konec, ale zbytek dávám postavám volné pole působnosti, ostatně jsou to jejich životy, ne?

Chystáte další knihu?

Mám rozepsaný příběh, který by měl být temnější než dosavadní detektivky a víc směřovat k thrilleru. Tedy pouze za předpokladu, že mi do toho vyšetřovatelské duo Vyskočil a Richter nehodí vidle a opět nestrhnou příběh na sebe.

Vystudovaná právnička vydává knihy od roku 2015. Vydala šest humoristických publikací, jeden román, devět detektivek a dvě dětské knihy. K tomu zvládá i výchovu dvou potomků. Jejím posledním literárním počinem je detektivní román Srdce z ledu, který vyšel koncem loňského roku.

Kde se zrodil plán psát knihy s kriminální tematikou?

Podle vědců zažíváme při čtení stejné pocity rozkoše, jako když jíme čokoládu. Podle mě je čtení příjemným doplňkem ke sportu, když si chceme udržet hezkou postavu. Ovšem psaní knih je mnohem vyšší level zážitku. Něco jako droga, se kterou neumíte přestat. Něco o tom vím, píšu už od jedenácti let!

Jako mladá autorka jsem začínala básničkami, novinovými sloupky, přibyly povídky, ale poslední roky vedou detektivky. Miluju složité příběhy, které skládám v hlavě. Nedělám osnovy, nechávám v sobě příběh růst. Pro napsání knihy mi stačí jedna zajímavá věta, která rozjede mou fantazii. Samozřejmě mám strach, abych nezklamala, abych nezašla za hranice reality, ale často jsem v šoku, že život vypráví mnohem neuvěřitelnější příběhy než já. Reálnými trestnými činy se ale neinspiruju.

Čtete detektivky?

Čtu pestrou škálu knih, ale detektivky mám již od dětství nejraději. Může za to moje prababička, která mi už v předškolním věku předčítala před spaním Erbena. Záhady, zajímavé zápletky, tajemství a nečekané napětí jsem od těch dob v knihách vyhledávala. Vyrostla jsem na literární klasice: Agatha Christie, Stephen King či Ed McBain. Na špici spisovatelů ale řadím Roalda Dahla a jeho povídky.

Díváte se i na krimifilmy nebo seriály?

Mám ráda dobré detektivní filmy, ale ne krváky. Také nemám ráda přehnané násilí. Jsem typ člověka, kterému stačí hudba a jeden kosý záběr, a zavírám oči. Dnes vede rychlost předkládání děje divákovi, což je zajímavé, ale pro mě ne odpočinkové. Víc než film mě baví představovat si, jak by k takovému scénáři vypadala kniha. Někdy je to skutečně složité. Na detektivce je fajn, že končí ve chvíli odhalení vraha, což uspokojuje mou zvědavost. Naproti tomu romantické filmy mě doslova dráždí. Film končí v nejzajímavější fázi…

Vzhledem k tomu, o čem píšete: je něco, co vám nahání hrůzu?

Je to především strach o ty, které mám ráda. Strach je fyziologická emoce, již rozumově nejde vytěsnit. Jako většina žen ho prožívám často zbytečně a přehnaně. Navíc mám bujnou fantazii, což je pro blízké i nepříjemné. Dětem někdy přijdu jako nesnesitelná učitelka, která nepřestává poučovat.

Říkáte, že v sobě příběh necháváte růst. Jak moc si předem promýšlíte postavy?

Říká se, že dobrý autor by měl i v polospánku odpovědět na otázky ohledně oblíbené barvy, jídla, prádelny či auta svého detektiva, ale nejsem si jistá, jestli tohle všechno splňuju. Moji detektivové (mám už několik dvojic) mají slepá místa, která postupně zaplňuju, jak je při psaní potřeba. Nicméně základní rysy si v hlavě postavím, ještě než začnu psát. Stejně si stavím i příběh, ale jeho kostra končí zhruba ve třetině, dávám přednost intuici.

Jaké jsou vaše nynější plány?

Na trhu mám novinku, detektivku Srdce z ledu, kde pracuju s povahově velmi odlišnou dvojicí vyšetřovatelů. Další detektivní román s názvem Chcípneš se už pilně připravuje. Jsem těsně před dokončením. I tentokrát se děj odehrává na jihu Čech a ani zde nebude chybět zapeklitý příběh několika dějových linek.

Přečtěte si rozhovor s ženami, které pořádají konferenci Inspirativní Networking, kde se potkávají ženy z různých oborů a vzájemně se podporují