Arnošt Lustig si sedl do vany a na prkno na válení těsta si dal psací stroj, vzpomíná dcera slavného spisovatele

Rozhovor si můžete poslechnout v audioverzi.

Režisérka, spisovatelka, zakladatelka a výkonná ředitelka Nadačního fondu Arnošta Lustiga Eva Lustigová (68) neměla jednoduché dětství. V roce 1968 s rodiči emigrovala do Izraele, o rok později do Záhřebu, nakonec se usadili v USA. Při studiích na vysoké škole tam poznala svého manžela – Inda, s nímž má dva syny Negeva (34) a Sinaje (28). I když se do České republiky ráda vrací, natrvalo už by se v rodné zemi usadit nechtěla. Přesto je zde nyní víc než obvykle, prezentuje totiž novou knihu Arnoštova cesta, na které se autorsky podílela.

Po jak dlouhé době jste v Česku?

Odjížděla jsem před Vánoci, takže relativně nedávno. Jsem tady skoro každý měsíc. Někdy na deset, někdy na čtrnáct dní. Ráda se sem vracím. Když ale v cizině žijete víc než padesát let, zvyknete si tam. Chyběl by mi ten cizí element. Potřebuju ho. Pro Světovou zdravotnickou organizaci jsem pracovala třicet let a jsem se zahraničím podobně sžitá jako s Českou republikou. Český jazyk pro mě znamená být doma. Stejně jako třeba knedlíky s vajíčkem. Mám ráda kulturu v češtině, je to pro mě jako svátek, tolik let jsem k ní neměla přístup. Když jsem tady, tak si ji plně užívám – divadla, koncerty, výstavy, besedy a podobně. Ale potřebuju být tady i tam.

Pojďme se vrátit na začátek. V roce 1968 jste s rodinou emigrovala. Dokážete popsat své tehdejší pocity, jak jste to jako dvanáctileté děvče vnímala?

Věděla jsem, že je nebezpečné se vrátit, protože se Arnošt stal zakázaným autorem. Nakonec byl na Arnošta, maminku i mého staršího bratra vydán zatykač. Na mě ne, protože jsem nebyla plnoletá. Důvěřovala jsem rodičům, že to, co dělají, je správné rozhodnutí.

Proč svého otce nazýváte Arnoštem a ne tátou?

Arnošt pro mě byl mnohem víc než jenom fantastický otec. Když mi bylo čtrnáct let, svěřil mi opravy svého rukopisu novely Dita Saxová. Neměl na to čas, protože už pracoval na scénáři k filmu Sutjeska. Tehdy jsem si uvědomila, že Arnošt je hlavně neuvěřitelně talentovaný člověk. Maminka byla také redaktorka, pracovala pro stejné nakladatelství jako manželka Oty Pavla, tedy Olympia.

Přišlo mi to proto úplně přirozené a ta práce mě bavila. Byla jsem důkladná. Měla jsem jeho literaturu ráda a možná to byla první knížka, kterou jsem si od něj přečetla. Ale už jsem znala film, protože ten v roce 1967 vyhrál Stříbrnou mušli jako druhou cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastiánu ve Španělsku a také cenu Národního sdružení filmových klubů.

Jaký váš tatínek byl?

Byl velmi reflexivní. Často o něm říkám, že to byl ten nejsmutnější člověk, kterého jsem poznala. Stejně jako moje maminka. Byli přeživší, kteří všechno ztratili. Poznamenalo je to. Takové trauma si ponesou ještě další čtyři generace, takže i já a moji synové, kteří jsou napůl Češi a napůl Indové, ho v sobě mají. Toho smutku se nelze zbavit.

Ale zpět k vaší otázce. Byl originální, autentický, přemýšlivý. Říkal, že to, že přežil, bylo především díky štěstí. Byl ve správný okamžik na správném místě. A také protože byl mladý a měl ještě sílu. Ale stejně jako Charlie Chaplin i on měl trochu komplex.

Z čeho?

Že nebyl dost vzdělaný. Válka mu přerušila školní docházku ve 13 letech a po válce to musel dohánět. I když nakonec měl i doktorát bez dizertace. Charlie Chaplin zase dokončil jen tři třídy a dlouho mu texty musel předčítat jeho starší bratr. Oba měli zbytek života podobný pocit, že to musí dohonit.

Když Arnošt nepsal, náruživě četl. Žil kulturou a uměním. Moc rád podporoval mladé talenty a motivoval lidi k rozvíjení. Kromě literatury vyučoval scenáristiku a tvůrčí psaní. Říkal, že cílem umění je zcivilizovat člověka aspoň o milimetr denně. Bral to jako povinnost každého spisovatele. V koncentračních táborech prý byli mnohem nadanější lidé než on. Oni to ale na rozdíl od něj nemohli napsat, protože nepřežili. Arnošt byl skromný a měl v sobě úžasnou pokoru.

Jak vás všechno, co jste si jako dívka prožila, ovlivnilo? Muselo být těžké přijít do cizí země, odtržená od všech kamarádů.

Zvládla jsem to bez problémů. Člověk vycítí, kdo je příjemný, kdo se na vás usměje, kdo vám třeba pomůže… Je totiž pravda, že ať už jsme přijeli do jakékoli země, neuměla jsem ani slovo. Měla jsem ale štěstí na lidi kolem sebe. Navíc zatímco dnes máte všechno v médiích nebo na sociálních sítích, dřív lidé opravdu komunikovali – osobně, mezi čtyřma očima.

Hodně mluvíte o tatínkovi, ale jaký vztah jste měla s maminkou?

Úžasný! Byla to moje nejlepší kamarádka, dokud neonemocněla. Byla také velmi nadaná. Psala krásnou poezii, Arnošt ji nazval poezií svědomí. O tom, co zažila za druhé světové války, nemluvila, až o tom napsala o pětačtyřicet let později v knize Dcera Olgy a Lea. Holokaust přežila jenom ona a její sestra. Jinak o všechny přišla. Stejně jako Arnošt, jenže jemu zůstala i maminka. Oba to velmi tížilo.

Zatímco ale Arnošt o tom psal, maminku to sžíralo pětačtyřicet let a samozřejmě i potom. Než tato bilingvní sbírka vyšla, pomáhala jsem jí s překlady do angličtiny. Ta kniha byla velmi úspěšná a vyšla i v italštině a ve slovenštině.

Kolika jazyky hovoříte?

Rozumím několika jazykům, ale opravdu dobře umím česky a anglicky. Domluvím se slušně francouzsky a jeden čas jsem mluvila plynně hebrejsky, chorvatsky a španělsky. Rozumím německy, protože to byl vůbec první cizí jazyk, který jsem se učila. Maminka mě posílala na soukromé lekce od šesti let a studovala jsem ho devět. To všechno mám v sobě a dá se to pochopitelně osvěžit, kdybych chtěla. Musela bych tomu věnovat dost času. Jazyky mám moc ráda. Baví mě.

Založila jste Nadační fond Arnošta Lustiga. Čemu se věnuje?

Jsme umělecko-vzdělávací organizace, která má několik tváří. Stejně jako Arnošt Lustig. Máme několik pilířů, jež tyto tváře znázorňují, abychom byli autentičtí. Je to literární, filmová, vzdělávací tvář a potom ještě ta humanistická, která je takovou červenou nití, jež vše prolíná.

Snažíme se s bratrem pečovat o otcův odkaz. Ale také ho rozvíjíme. Například z jeho jediné, dosud nevydané básně Ševirat hakelim, což v hebrejštině znamená rozbíjení posvátných nádob, jsem připravila hudebně-lyrické pásmo Kantáta – tanec šílených. Jde o recitaci se třemi herci.

Nadační fond chce Arnošta a jeho literární dílo prezentovat v nových podobách. Pracujeme s literárním světem doma a v zahraničí. Pořádáme i scénická čtení z Arnoštovy tvorby a vzdělávací výstavy. Máme v plánu divadelní inscenace, rozhlasové pořady a filmové scénáře, které Arnošt zanechal v „šuplíku“, začít nabízet filmařům tady a v zahraničí.

Proč už se nevěnujete své práci pro WHO?

Jako zaměstnanec Světové zdravotnické organizace jsem v 62 letech musela odejít do povinné penze. Dostala jsem nabídky jako konzultantka, ale chtěla jsem se naplno věnovat Arnoštovu odkazu. Radila jsem se se syny a starší Negev mi řekl: „Mami, dělej to, co nikdo jiný neudělá.“ Mé děti jsou moji nejlepší poradci. Jsme hodně semknutá rodina.

Kniha Arnoštova cesta má krásné i ilustrace. Kdo je vytvářel?

Děkuju, ano, dělala je Eliška Podzimková a podařilo se jí je vytvořit hravě, ale současně provokativně, moderně. Velmi by mě potěšily i další společné projekty s Eliškou a samozřejmě i se spisovatelkou Markétou Pilátovou.

Jak moc jste se na vzniku životopisu podílela?

Od začátku do konce. Nejsem autor, ale pro paní spisovatelku jsem vybrala klíčové momenty z Arnoštova života, které jsem si do knihy přála zařadit. Poskytla jsem jí podklady z jeho rozhovorů, esejů a tvorby, aby to Markéta mohla napsat jako Arnoštovo povídání se svými dětmi, tedy se mnou a s bratrem Pepim, když jsme byli malí.

Čí byl nápad to pojmout zrovna takhle?

Markétin. Byla inspirovaná svou knížkou S Baťou v džungli, kde si povídala s vnučkou Jana Antonína Bati v Brazílii. Mně se ten nápad moc líbil a moc nás to spolu bavilo. Ale domluvily jsme se, že do dalších českých i cizojazyčných vydání přidáme předmluvu o genezi tohoto grafického románu, protože to je docela unikátní i zajímavé pro čtenáře.

Konečné schvalování bylo na vás?

Ano, všechno mi posílala a já jsem dělala jen malinké úpravy. Ilustrátorce Elišce Podzimkové jsem zase poslala mnoho fotografií a ona vytvořila ty krásné fotomontáže. Měly jsme společně s Eliškou, Markétou a Kateřinou Máčelovou, která Elišku zastupuje, několik připomínkových kol a nakonec i s inspirativní grafičkou Zuzanou Vojtovou.

Jaká je cílová skupina této knihy?

Markétě jsem řekla, že bych byla ráda, aby se Arnoštova cesta dala využít i ve školách a pochopili ji i žáci devátých tříd. Mám radost, že ji budeme moci používat v rámci výuky literatury, dějepisu nebo občanské nauky. Momentálně náš lektorský tým s knížkou jako zdrojem připravuje metodiku pro pedagogy devátých tříd. Věřím, že vznikne také audiokniha i animovaný film. Čím dříve, tím lépe. Pracuju na tom.

A co úvodní obrázek, jak Arnošt leží ve vaně a na klíně má psací stroj. To je nadsázka nebo vtip?

Tak to skutečně bylo. Když ještě pracoval pro Československý rozhlas, bydlela naše čtyřčlenná rodina v garsonce na Vinohradech. Přes den Arnošt pracoval v rozhlase, večer přišel domů a chtěl psát. Maminka mu ale řekla, že nemůže bušit do psacího stroje, protože potřebujeme spát. Tak šel do koupelny. To byla jediná místnost, kde mohl mít klid a my od něj.

Vzal si maminčino prkno na válení těsta, na to si dal psací stroj a vedle odkládal popsané papíry. Jednou jsem mu šla popřát dobrou noc a ten papír jsem snědla. Strašně se rozčílil, maminka nás musela přijít rozdělit. Když se zklidnil, musel začít psát znovu. Všeobecně se ale moc rád koupal. Hodiny. Byl to takový jeho sen, protože za války se nemohli měsíce umýt.

Říká se, že si dcery vybírají muže podle svého otce. Platí to u vás?

Ne, můj muž není Arnoštovi podobný vůbec v ničem. Tedy v něčem lidském ano. Neříkám, že je se mnou spokojený, ale má mě rád, i po dvaačtyřiceti letech. Vůbec tomu nerozumím, protože si to snad ani nezasloužím. To je ten jejich spojující prvek, ten nejdůležitější. Někdy si říkám, že je přece jen škoda, že jsem si nevzala umělce, ale tehdy jsem ho nechtěla. Oba s Arnoštem jsme hodně temperamentní a já jsem potřebovala někoho klidného.

Váš muž je Ind. Jak Arnošt reagoval, když ho poprvé viděl?

Chtěl ho zastřelit, protože jsem rodiče nepozvala ani na svatbu. Ani jeden jsme je tam nepozvali. Jeho rodiče už domlouvali sňatek s dívkou z Indie a my jim to nabourali. Nebyla jsem podle představ jeho rodiny a on podle představ té naší. Arnošt si pro mě představoval nějakého Jamese Bonda. Nesouviselo to ale s etnikem nebo vyznáním, ale s tím, že se rodiče báli, že mě odtáhne do nějaké vesnice v Indii a že se odtamtud už nevrátím. Byli tam totiž v šedesátých letech a Arnošt jednou řekl, že bída a nemoci, které tam viděl, byly ještě horší než v Osvětimi během války.

Vážně to bylo tak zlé?

Ano, lidé tam trpěli hladem. To máte stamiliony lidí, kteří jsou v tom nejhrůznějším stavu a žijí na ulici. V šedesátých letech to bylo mnohem horší než teď. Indie se hodně zvedla. Měli o mě ale strach, je to asi přirozené. Navíc indické rodiny jsou silně věřící, zatímco my byli ateisté, doslova z jiného světa. Ale nakonec se Arnošt s mým tchánem i tchyní moc skamarádil. Naše maminky také.

Máte spolu dva syny a pojmenovali jste je hodně nevšedně…

Ano, starší se jmenuje Negev a mladší Sinaj. Mám ráda pouště, proto jsme jim dali tato jména. Arnošt si dělal legraci, že kdybych měla dceru, jmenovala by se Sahara. Já mu na to vždycky říkala, že ne, že by se jmenovala Sázava. Příjmení v českém pase mají po mně.

Rozumějí česky?

Samozřejmě, je to můj mateřský jazyk a já jsem jejich matka, takže to musí být i jejich mateřský jazyk. Veškerá komunikace u nás probíhá kvůli manželovi v angličtině, ale se mnou a s kluky pouze v češtině. Odmítám s nimi mluvit jinak. Dnes spolu mluvíme jen česky. Někdy ale do jejich konverzace beze mě vpadne francouzština, někdy angličtina.

A jejich tatínek, váš manžel?

Můj muž nemá moc velké nadání pro jazyky. Mluví hindsky a tamilsky a ze všeho nejvíc ovládá angličtinu, protože v Indii rodiny střední vrstvy hovoří doma anglicky a jsou v tomto jazyce vzdělávaní. Česky rozumí, přestože rád předstírá, že ne. Po tolika letech se mnou a naší rodinou by to totiž nebylo možné. Když něco musí říct česky, tak to je dost zoufalé, bez sloves a jakékoli gramatiky. Je mu to jedno. Důležitější jsou pro něj jiné věci.

Jaké máte pracovní plány?

Je toho hodně. Máme stoletý plán schválený naší správní radou. Především chceme oslovovat nakladatele, aby se oživila nabídka knih Arnošta Lustiga. A také připravujeme další knihu, tentokrát česky a anglicky, z Arnoštovy rané tvorby s ilustracemi studentů z průmyslové školy v Šumperku. V oblasti vzdělávání letos umístíme naši mezinárodní putovní výstavu Já chci být člověk. K tomu bude jako doprovodný program čtení z Arnoštových povídek a vzdělávací tvůrčí workshopy o významu humanismu pro žáky devátých tříd.

Můj bratr Pepi vyučuje univerzitní kurzy, například Holokaust ve filmech a literatuře Arnošta Lustiga. Ráda bych zmínila i komplexní přípravy výjimečného celoročního jubilejního programu k Arnoštovým stým narozeninám v Česku i zahraničí na rok 2026, který nazýváme AL100. Rozvíjíme i spolupráci s Univerzitou Karlovou. Jinak mám v plánu dokončit druhý díl mého dokumentu Tvoje slza, můj déšť.

Přemýšlela jste někdy, co by na vaši snahu pokračovat v jeho odkazu váš otec říkal?

Myslím, že by měl radost. Přál si totiž, aby se jeho knihy četly i za padesát let a aby vdechl život těm, kdo se nenarodili pod šťastnou hvězdou. O to se snažíme, to je náš vítr v plachtách.

Kvíz: Bylo nás pět! Ukažte, jak dobře znáte oblíbenou knihu i legendární seriál podle Karla Poláčka