Aňa Geislerová: Nejlepší oslava narozenin? Doma a na zahradě, tam jsem šťastná

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V kinech jde nový český film Smršť režiséra Petera Bebjaka. Aňa Geislerová si díky němu zahrála po Kytici opět v hororu. Tentokrát je ale víc ze života - manželé se snaží zachránit vztah a vyrážejí spolu do lázní. Nečeká je tam však jen odpočinek a relax… Nepovídali jsme si ale jen o filmu, ale také o kurzech, jež pořádá a na které se můžete přihlásit i vy, nebo o tom, co jí pomáhá, když jí není dobře.

Nedávno měl premiéru váš nový film Smršť, je to horor. Už máte nějaké ohlasy?

Potkala jsem pár lidí, kteří se u sledování Smrště báli, i ty, již říkali, a to se mi teda hodně líbí, že je to divnej film. Ve filmu je opravdu hodně zvláštních symbolik a atmosfér. I když jsem výsledek ještě neviděla, to, co jsme točili, bylo fakt zvláštní. V kategorii „divný filmy“ jsem jako doma.

Kdyby vám někdo řekl, že větší blbost neviděl, jak byste to přijala?

No tak když mi řekne, že větší blbost nikdy neviděl, budu mu to věřit. Co jiného s tím můžu dělat? Jestli větší blbost neviděl, přece mu to nebudu vyvracet. Už jsem opravdu příliš stará na to, aby pro mě kritika byla něco, o čem bych přemýšlela. Nechci být neuctivá, ale to, že si novinář sedne do kina a za hodinu odevzdá kritický článek, pro mě není směrodatné. Hodil na papír své první dojmy a je to jeho názor, ten mu nemůžu vyvracet. Ano, jsou kritiky, které jsou samozřejmě nepříjemné, ale mám výbornou povahu v tom, že si pamatuju jenom to dobré a to špatné zapomenu.

Čím vás scénář nebo vůbec ten film zaujal?

V první řadě mě zaujal režisér. Strašně jsem chtěla točit s Peterem Bebjakem. A najednou u mě přistál scénář. Tenhle žánr jsem nečekala, ale postupně jsem si uvědomila, jak skvělá je moje role. Je to temné a plné absurdit. Vztah dvou hlavních postav, manželského páru, je dobře vystavěný. Už při čtení scénáře jsem se těšila na natáčení některých scén, dlouho jsem se nerozmýšlela. Mé rozhodnutí ovlivnil samozřejmě i Tomáš Maštalír (hraje jejího manžela, pozn. red.).

Jako jediná mluvíte ve filmu česky. Nechtělo se i po vás, abyste mluvila slovensky?

Ne, vůbec. Asi bych si na to ani netroufla. Nepůsobí na mě dobře, když Češi mluví slovensky. Slováci umí češtinu přesvědčivě, ale slovenština a její měkkost je pro Čechy mnohem náročnější. Navíc československé manželství je celkem běžné, takže jsem nemusela nic předstírat nebo na svém projevu něco měnit.

Jde o horor, máte ten žánr ráda?

Já se bojím nerada. Nebo takhle – nejradši se bojím tak, že mi někdo řekne, jak ten horor dopadne, a já se na to potom klidně podívám. Ale vždycky jsem měla pocit, že mě to nesmírně vyčerpává, což se mi potvrdilo i vědecky. Někde jsem četla, že když se člověk dívá na hodně napínavý film, spálí při tom až 60 kalorií, je to pro něj velký energetický výdaj. Takže všem říkám - kdo chce zhubnout, může začít v kině.

Ve filmu jsou i duchové a nadpřirozené jevy. Věříte na něco mezi nebem a zemí?

Věřím na energie a na to, že můžou být negativní nebo jinak silné a způsobovat lidem velkou nepohodu. Ale že se někde zjeví nějaký duch, to asi ne. Na druhou stranu se ví, že na některých místech je lidem ukrutně zle, asi kvůli něčemu, co se tam stalo. Takže ne, na duchy nevěřím, ale zároveň vím, že se něco mezi nebem a zemí děje.

Ve filmu řešíte psychické problémy. Co je vaším vlastním lékem na trápení?

Nemám žádný vypěstovaný postup, který by mi zaručeně pomohl. Instinktivně první, co udělám, je, že chci být doma se svými lidmi. Ať už je to má nejbližší rodina, jako můj muž a děti, anebo třeba ta širší - sestry, bráchové a máma. To je můj lék na všechno. Když jsem se vrátila po dvou měsících z natáčení filmu Karavan z Itálie, kde bylo natáčení extrémně náročné a fakt jsem nebyla dva měsíce doma, všechny jsem pak povinně pozvala a navařila jsem jim.

Jak jste snášela takhle dlouhé odloučení?

Jednou za mnou přijeli, to bylo moc fajn. Součástí herecké profese je i schopnost všechny emoce, které v sobě máme, zužitkovat. Čili jsem ten stesk zrcadlila do práce. Udělala jsem z toho takovou ingredienci. Ale právě tu zvláštnost, ten pocit, že se děje něco, co se běžně neděje, a že se ocitáte za hranicí svého komfortu, je důležité občas prožít.

Také pořádáte workshopy o castingu a filmovém herectví. Co se tam člověk naučí?

Děláme to s kolegyní Kateřinou Oujezdskou formou dvoudenních kurzů, všechny informace jsou na mém instagramu. Za dva roky, co to děláme (jednou až dvakrát za měsíc) bych řekla, že i my si z toho něco odnášíme a učíme se s našimi klienty vzájemně. Říkáme jim, jaká jsou jejich práva, klademe jim na srdce, že nemají nic podepisovat na castingu, a seznamujeme je s praktikami a způsoby, které jsou v herecké branži leckdy až skandální. Také jim pomáháme zbavit se strachu z kamery.

Pamatujete si dobu, když jste se chtěla prosadit vy?

Asi jsem měla fakt velké štěstí. Spousta věcí se děla tak nějak sama a většinou jsem si ani neuvědomovala, že je potřeba o něco usilovat, prostě to nějak šlo. Ve spoustě věcí mi asi pomáhala lehkost, se kterou jsem k tomu přistupovala.

Jakože vám to bylo jedno?

To ne. Jsem sice hodně ambiciózní, ale zároveň když ke mně ta věc nějakým způsobem nepromlouvá, tak ji nepřesvědčuju. Přílišná snaha a tlak je spíš kontraproduktivní. Ale pamatuju si moje ambice prosadit se v zahraničí. Tam mě nikdo neznal a nikdo na mě nebyl zvědavej, dodneška není. Tam jsem si právě prošla těmi kolečky, kdy jsem jezdila a obcházela s videokazetami agentury a podobně. Ambice jsou jedna z nejhorších věcí, kterou člověk může mít. To si myslím, že už mám úspěšně za sebou.

Je ve vašem oboru vrchol, kterého se dá dosáhnout? Nebo je herectví nekončící běh?

To ráda říkám našim studentům - spravedlivost tkví v tom, že ať máte jakékoliv množství rolí nebo ocenění, stejně jenom čekáte na to, jestli vám někdo zase něco nabídne. Neexistuje žádný vrchol. Najednou se může stát, že nejste v dobré věkové kategorii, nikdo o vás nestojí nebo už vás zkrátka bylo moc. Žádný úspěch není definitivní.

Vy sama jste velmi kreativní, pracujete na rozsáhlém projektu o svém otci, akademickém malíři Petru Geislerovi, je to tak? Na co všechno se můžeme těšit?

Podařilo se nám, aby tátovy obrazy byly vystaveny příští rok v Doxu. Vlastně se to nepodařilo nám, ale tátovi, protože kdyby jeho práce neobstála, nikdy by se to nestalo. Současně v produkci T.H.A, za níž stojí Ondřej Trojan, vzniká dokumentární celovečerní film o tátovi, takže nám to trošku nabobtnalo.

Napsala jste knížku Co tě nezabije. Plánujete napsat i něco ucelenějšího? Třeba román?

Ano, příběh mám vymyšlený, ale potřebuju čas. Někam zaplout a nedělat nic jiného, protože když se do toho člověk ponoří, nesmí ztratit nit a frekvenci, na kterou se naladil. Takže jsem mezitím začala psát další povídky.

Za pár dní budete slavit 48. narozeniny, prožíváte to nějak?

Teď to nehrotím, kulatiny budu mít až za pár let. O nich už ale přemýšlím, to už se má kreativita probouzí. Na den mých letošních narozenin točím a jsem mimo republiku, takže to opravdu moc řešit nebudu. Jsem schopná se na oslavu úplně vybodnout a být jenom doma na zahradě. Pamatuju si, že jsem jednou měla narozeniny, děti byly ještě malé a byly zvyklé, že oslava znamená kamarády, rodinu, nějaký atrakce… Já jsem ten den ale chtěla jenom klid. Bruno pak byl hrozně smutný a říkal, že tohle byly nejhorší narozeniny, které zažil. Já jsem byla ale strašně šťastná.

Tihle herci jsou pro roli ochotní projít výraznou fyzickou proměnou.