Aleš Háma: Nejsem ulhaný, jediná moje zásadní lež byla v sedmnácti kvůli bratrově spolužačce

Také zpíval v chrámovém sboru, po konzervatoři odjel do Ameriky, kde se náhodou dostal k úspěšnému trénování dívčího fotbalového klubu a se staral i o zahrady. Po návratu doháněl náskok vrstevníků v kariéře jako dabér a rozhlasový moderátor. I o tom Aleš Háma otevřeně mluví v rozhovoru z cyklu Intimní zpovědi. A nebrání se vzpomínání na fatální pubertální lež, která se mu nevyplatila.

Aleši, prý umíš zahrát úplně všechno, včetně věrohodného fotbalového trenéra dívčího mužstva v Americe.

To o mně kdysi prohlásila Tereza Kostková. Vycházela z konkrétní situace, kdy jsem půl roku předstíral fotbalového trenéra. V Americe jsem totiž děti, které jsem hlídal, přivezl jednou na fotbal, jim nepřišel trenér… A rodiče dalších dětí říkali: „Ty jsi z Evropy, tak musíš fotbal umět.“ Odpověděl jsem: „Samozřejmě, to pro mě není problém.“ Tak jsem půl roku trénoval dívčí fotbalové mužstvo. Přitom jsem v životě fotbal nehrál.

Ani jako kluk?

No já jsem chtěl, ale spolužáci vždycky říkali: „Jdi recitovat, vole.“ Sem tam jsem si zahrál, ale nějak se mě to moc nedotklo. Tak jsem prostě předstíral fotbalového trenéra skoro tři čtvrtě roku tak dobře, že ty moje holky vyhrály oblastní přebor a já jsem dostal od radnice tisíc dolarů jako odměnu. Pak jsem si za ně nakoupil nářadí na zahrady.

To prý také umíš hrát: že umíš rekultivovat zahrady.

To je řemeslo, člověk se ho naučí. Když se nebojí a je trochu drzý, všechno jde. Samozřejmě, ze začátku dělá chyby a strašně si tím tu práci ztěžuje. Ale naučí se to. Díky tomu, že jsem tohle v těch dvaadvaceti zažil, dalo mi to do života, že fajn, že dobrý. Že když nebudou role a příležitosti, můžu se naučit něco jiného, nového a můžu začít úplně od začátku.

Mluvíme o době, kdy už jsi byl herec, absolvent konzervatoře, měl jsi za sebou angažmá v Kladně. Jak ses tedy ocitl v Americe jako chůva?

Já jsem tam nejel jako chůva. Byl jsem u paní Sidney, učitelky, která byla v šedesátém osmém v Praze, měla na to krásné vzpomínky… A díky tomu se k ní dostal jistý Petr Kulhánek z Karlových Varů, dnes politik. Když se Petr vracel zpátky, aby pokračoval ve studiu v Čechách, jeho maminka se zeptala mého táty, jestli tam nechci jet. A já jsem byl zkroušený z toho ročního působení v Kladně, které se úplně nepovedlo, tak jsem si řekl, proč ne.

Můj brácha byl v té době v Anglii jako au pair, já měl peníze na školu na dva měsíce a že uvidím, co bude dál. Jednou jsem šel za školu k popelnicím na cigaretu, najednou vedle mě chlap v obleku od Armaniho – a taky kouřil na tajňačku. To byl majitel té školy. Já v té době anglicky moc neuměl, on mi u třetího cigára nabídl, jestli tam nechci dělat školníka. Chtěl jsem.

Takže školu jsem měl zadarmo, peníze, co jsem počítal na školu, jsem měl na živobytí, pak jsem začal vyzvedávat lidi na letišti, později jsem jezdil se školou s dětmi na výlety, hlídal děti, trénoval fotbal, pomáhal dělat zahrady. Krásný životní čas to byl. Taky jsem se poučil od Karla Gotta, který vyprávěl, jak jim v Las Vegas kdysi říkali: „Kluci, najděte si americkou holku, ať se naučíte jazyk.“

Je to dobrá metoda?

Je to nejlepší metoda, což můžu potvrdit. Našel jsem si baletku. Zatímco Tonda Gondolán naučil svou baletku česky, já jsem Gwen česky nenaučil, zato jsem v ní vytvořil poměrně kladný vztah k Čechám a dodnes má v Kalifornii fůru českých kamarádů.

Jaké to bylo, když ses vrátil? S pauzou v herectví – takže jsi sešel z očí i z mysli…

Blbé. Upřímně – těžší než můj příjezd do Ameriky byl návrat zpátky. Mezitím vyšly dva silné ročníky z konzervatoře, o mně nikdo nevěděl. Plácal jsem se, jak to šlo. Když se podíváš na seriály Kojak nebo Columbo, tak všechny vysílačky a černochy, kteří hrají basket, jsem daboval já. Nevybíral jsem si, příležitostí bylo strašně málo.

Co to změnilo?

Náhoda. Dalibor Gondík končil na Frekvenci 1 a přecházel na Evropu 2 a potřeboval, aby za něj někdo vzal víkendové vysílání. A přitáhl mě a Jakuba Wehrenberga k programovému řediteli, plácli jsme si a začali jsme vysílat v rádiu. Nejdřív víkendy a potom pořad Knedlo Zelo Vepř… Aneb každá rána dobrá. Telefonování lidem, parodie, nachytávání. Zničehonic se ta hodina denně mezi třetí a čtvrtou stala obrovskou bombou na rozhlasovém trhu, v té době to byl nejposlouchanější pořad.

Pak přišla nabídka od Janise Sidovského, jestli bych nechtěl hrát v Pomádě. Tam jsem se potkal s Gábinou, která v Pomádě tančila. Pomádu jsem měl rád, ale byla pro mě utrpení, protože to je taneční muzikál – a jestli něco v životě neumím, tak tančit. Ale byla to první vlaštovka, pak přišli Rebelové na Broadwayi a Producenti v Karlíně. Potom už to jelo samovolně.

Jak přišlo zpívání?

Muzika je v mém životě strašně důležitý element, protože u nás doma se prostě hrálo a zpívalo. Maminka byla učitelka hudby, já chodil na klavír a do sboru, s mámou jsme chodili na koncerty vážné hudby a na soutěže sborů. Tenkrát mě to samozřejmě strašně otravovalo, ale to je věc, která se nikdy neztratí. To už vím, že když k tomu dítě i trochu přinutíš, tak se to všechno časem zúročí. Jako vklad.

Ocenil jsem to na konzervatoři. A chodil jsem i do chrámového sboru ke svatému Jakubovi, k panu dirigentu Herclovi. Pak jsem založil první skupinu s Honzou Lacinou, Michalem Vazačem, Kubou Wehrenbergem a s nebožtíkem Danem Vašutem. To bylo Drážní těleso Aleše Hámy. Hrávali jsme na Petynce, protože náš saxofonista tam chvilku dělal. A i když bylo nemyslitelné se tenkrát dostat hrát do tak prestižního kubu, najednou jsme tam měli sobotu večer. Neuvěřitelné! Neměli jsme dost písniček, tak jsme se dělili se Starýma hadrama.

To jsou dneska Chinaski.

Chinaski, ano. Nebo s Bílou nemocí. Byly to úžasné večírky. Bylo nám osmnáct, chodili tam kamarádi z časopisu Reflex, z rozhlasu, televize, studenti DAMU. Přetransformovalo se to do klubu Divadla ABC, kde zcela přirozeně na nějakém mejdanu vznikli Hamleti s Dádou Gondíkem. Jednu sobotu v měsíci byl velký mejdan, všude se to píchalo v divadlech na nástěnky, klub v ABC byl narvaný k prasknutí.

Dohrál se Dracula, Jesus, představení v Libni a šlo se do ABC, jamovalo se tam do tří do čtyř do rána. Vzniklo tam mnoho vztahů, mnoho dětí a mnoho rozchodů. Bylo to hodně živé období, pulzovalo to. Přitom to pro mě nebylo spojené s alkoholem, bylo to v hezké kultivované míře, šlo o to, být spolu, hrát, zpívat, bavit se. Hrozně rád na to vzpomínám.

Tam jste zpívali písničky slavných zpěváků – a oni je občas zpívali s vámi.

Ano. Potom jsme se jednou ročně přesunuli s Hamlety do Lucerna Music Baru, kde jsme dělali tematické koncerty. Hostovali tam s námi snad všichni, koho si vybavíš. Od Karla Gotta přes Petru Janů a Helenu Vondráčkovou po Honzu Nedvěda. A Monika Absolonová byla náš stálý host, kámoška.

Proč to skončilo?

Já si myslím, že se to svým způsobem asi přežilo. Po pětadvaceti letech, to už je jako vztah. Zažili jsme spoustu krásných věcí a konec je bolestný asi jako rozvod. Říkám „asi“, protože v reálu ho za sebou nemám a doufám, že mít nebudu.

Vydal jsi už dvě sólová CD. Jaké to je, být sám za sebe a psát si sám pro sebe?

Řekl bych, že skládání písniček je taková zastydlá puberta. Neopustilo mě to. Začal jsem ve dvanácti, psal jsem celou konzervatoř, psal jsem i v Americe. Taková mimoškolní činnost, volnočasová aktivita, u které si odpočinu. Baví mě zpracovávat jednotlivá témata a nemám ambici být zpěvákem, který objíždí sólové koncerty, ale když někdo bude chtít, abych přijel zahrát, přijedu. Je to pro mě čistá radost. Jako když někdo dolepí model a po večerech si to pak jako ladí, lepí tam ty samolepky. Tak já mám desky, no. Navíc CD je dneska dárkový předmět.

Na první desce s tebou zpívala Radka Fišarová, na druhé Daniela Písařovicová, hraje s tebou Olin Nejezchleba. Jak se ti daří takové lidi získat?

Zrovna Olin nebo Jirka Zelenka, který na tu desku nahrál veškeré bicí, jsou pro mě ikony. Chodil jsem na ně v pubertě, když hráli s Vladimírem Mišíkem nebo s Marsyasem, a pro mě byl splněný sen s nimi pracovat.

A co se Daniely týče, tak budu upřímný: ten duet jsem nepsal pro ni a pro mě. Vznikl tak, že jsme si telefonovali s Monikou Absolonkou, já říkám, že dávám dohromady desku, ona „tak nám napiš duet“, já, že je to dobrý nápad, že si slibujeme roky, že spolu něco nazpíváme. Tak jsem večer seděl, hrál jsem si, napsal jsem písničku, a když jsem ji dopisoval, věděl jsem, že není pro mě a pro Moniku. Že to je tak intimní věc, že to musí být úplně nečekaný hlas.

Tak začala anabáze s přemýšlením, dokonce jsem volal i Marku Ebenovi, jestli nemá nějaký nápad. Nějaká jména mi poslal, já si pak vzpomněl na Danielu, o které se málo ví, že zpívá, ale párkrát hostovala s Hamlety. Tak jsem jí to poslal, ona se bála, že je to milostný duet a těžký. Trpí zbytečně malým sebevědomím ohledně zpívání. Přijeli jsme do studia, nazpívala to a věděl jsem, že je to ono: krásný čistý hlas bez manýry, výraz úplně přesně trefený. Povedený.

Velmi si to užíváš i v divadle. Viděla jsem tě před časem v komedii Můj nejlepší kamarád v komorním Kalichu. Lítáš tam tak, že jsem si říkala, že nemusíš chodit do fitka.

Nechodím. Pokud potřebuju fyzickou přípravu, tak mám rád, když to má smysl. Radši naštípu dříví nebo jedu na kole něco zařídit, než abych šel do fitness. Divadlo je geniální, protože já opravdu vypotím hektolitry. Speciálně během této role, která je fyzicky poměrně náročná. Ale dělá mi velkou radost i ta parta s Terezou Kostkovou, Péťou Motlochem, s Nelou Boudovou. Užijeme si na jevišti strašné legrace, navíc je ta hra opravdu dobrá.

Ale je o lhaní…

Já ulhaný nejsem. Ale myslím, že nejvíc bude lhát ten, kdo řekne, že v životě nelhal. Každý jsme někdy zalhali.

Ty jsi prý měl několik žákovských knížek a ukazoval jsi je doma podle toho, co v nich bylo. Vědí to tvoje děti?

Vědí, v dobrém rozmaru jsem jim to jednou odvyprávěl. Bylo to v sedmé třídě. Kardinální průser. Půlroční, kdy jsem se do těch lží zamotával přesně jako v té hře Můj nejlepší kamarád: jedna lež generovala druhou. A pak to jednou ruplo a pamatuju si, jak byl táta úplně brunátný, že jsem z našich dokázal půl roku dělat úplné blbce.

To byla tvoje jediná zásadní lež?

Ještě jednu jsem měl. Když jsem měl v sedmnácti první děvče, bratrovu spolužačku, bydlela na vysokoškolských kolejích v Troji s jeho přítelkyní. Nikdo to nevěděl, ani brácha ne.

Takže byla starší.

Ano. Když jsem s ní chtěl strávit víkend, musel jsem čekat, až brácha se svojí tehdejší přítelkyní pojedou domů k rodičům a na kolejích bude volno. Od mimopražských spolužáků jsem si nechal přivézt pohledy, ty jsem napsal a oni je během víkendu hodili u nich doma do schránky. A já jsem našim řekl, že jedeme hrát se školním divadlem. Měl jsem alibi. A pak jednou Sandra Pogodová odeslala pohled z víkendu v Olomouci, jenomže brácha s jeho holkou neodjeli.

Co jsi dělal?

Moje holka odjela k rodičům a já zůstal sám bezprizorní. Nemohl jsem domů, protože jsem v Praze bydlel u babičky, nemohl jsem jet k našim do Varů, když byl na cestě pohled, že jsem v Olomouci. Tak jsem se brouzdal Prahou, pak jsem si vzpomněl, že můj kamarád z dětství Luděk Šabata, vynikající klavírista a korepetitor, manžel Danušky Černé, hrává večer v Parnasu. Tak jsem za ním šel, vyprávěl mu to, pinglové mi dali večeři a pak jsme skončili u Luďka doma. Danuška koukala, na mou anabázi řekla, že jsem hroznej vůl, a ráno jsem šel lážo plážo domů. A na Pohořelci jsem mával papežovi, který byl zrovna v Praze. Takže jsem díky lži viděl papeže…

>>>Beauty tipy Daniely Brzobohaté: Nejsem líčící typ! Baví mě přirozený look, takové to „vstala a šla“