Manžel přiznal, že mě bral jako zářez na pažbě. Pak poznal, že jsem skvělé děvče, říká Adela Vinczeová

Jedna z nejpopulárnějších Slovenek v Česku nemá žádná tabu. Důkazem je tento otevřený rozhovor. Když bulvár kdysi vypátral, že potratila, brala to Adela jako formu osvěty – sama prý nevěděla, že takto skončí až polovina těhotenství. Stejně otevřeně mluví o kočovném dětství s tatínkem – extrovertním diplomatem - a maminkou – introvertní výtvarnicí. A nezajímavé nejsou ani její názory na štěstí a úspěch.

Adelo, během dvou dní natáčení s tebou jsem se dozvěděla, že nejsi jen moderátorka, která tančila ve StarDance, ale že hraješ i divadlo - konkrétně v představení Petra Zelenky Odjezdy vlaků, dále také zpíváš a po mamince jsi získala výtvarný talent. Říkáš si o něčem novém „to je zajímavé, to si zkusím“?

Přesně to si říkám. Když to nejsou moje profese, můžu si je vyzkoušet o to svobodněji, že nikdo neočekává, že umím perfektně zpívat anebo že budu perfektně hrát. Ale vždy se snažím si to zkoušet v takové míře, aby to bylo stravitelné. Takže i na koncertě Richarda Müllera, který moderuju, zpívám písničku, jež mi rozsahově vyhovuje. Musel to posoudit Richard, jestli to je v pořádku. Všechno je to v míře jakési hry. Moje profese je moderování a i to vlastně mám jako hru. Když to přestanu brát jako hru, je zle.

Když děláš něco, co není tvoje doména, máš větší trému?

Právě že menší. Protože to není moje doména. Takže když na koncertě zpívám tu jednu písničku, lidé se skoro až překvapivě dívají a doufají, že už přijde zase nazpět Richard. Ale myslím si, že nikdo z toho není nějaký zhrozený. Navíc mám možnost zazpívat si s nejlepšími hudebníky v Československu a oni se tváří stejně důležitě, jako kdyby hráli s Richardem nebo Janou Kirschner, takže je to výjimečný zážitek. A tam trému nemám. V divadle mám trému v úvodu, protože když moderuju, umím se s diváky hned na začátku nějak zkontaktovat, najdeme si vztah. Ale když hraju v představení Odjezdy vlaků velmi divnou postavu, tak se na mě tak dívají, jestli jsem se nezbláznila, a nemám jim jak dokázat, že to nejsem já, ale ta postava a že má smysl, že jsem právě v této chvíli taková.

Že jsi v tu chvíli herečka.

Herečka, která hraje herečku. V divadle je spojení s divákem úplně jiné.

Zmínila jsi Československo. Žiješ pořád ve federaci?

Bylo mi dvanáct let, když federace skončila, a myslím, že děti nevnímají nějakou politiku. Když byla revoluce, nebylo mi úplně jasné, co se děje, stejně tak mi nebyl jasný rozpad Československa. Jen jsem cítila, že nastal nějaký smutek, protože máme rodinu na Moravě, moje sestra se potom přestěhovala do Prahy. Takže stále žiju československy, protože média jsou velmi československá, mnohé projekty jsou československé a dostávám nabídky na moderování i v Česku, takže profesně a rodinně žiju asi ve federaci. A vlastně nevím, jestli se dá žít nějak jinak.

Moderovat jsi začala, když ti bylo šestnáct – tehdy ses dozvěděla o konkurzu a chtěla to zkusit?

První konkurz jsem absolvovala už ve čtrnácti. Ale geneze byla taková, že když mi bylo osm devět, nejraději jsem si s jednou mojí kamarádkou hrála na rádio. Seděly jsme u kazeťáku, dělaly spolu rozhovory, uváděly písničky. Vůbec nevím, jak mě to napadlo, protože jsem rádio neposlouchala. Bylo to ještě za „socíku“, takže komerční rádia neexistovala. Ve čtrnácti jsem se dostala do jedné soukromé televize jako host, byli jsme pozvaní celá třída do teenagerovského pořadu. A asi jsem dobře komunikovala, protože mě oslovil režisér: „Poslouchej, bude tu konkurz na moderátora téhle relace, nechcete s kámoškou přijít?“ A my, že jasně, bude zábava. Dostala jsem se až do finále, kde jsem odmoderovala celý pořad s profimoderátorem. A tam jsem zjistila, že by mě to asi celkem bavilo. Když potom vznikla Markíza, do ranního vysílání hledali někoho, kdo bude běhat po ulici, dělat ankety a podobně. Nic extra, spíš takový servisní redaktor. Tak jsem začala sbírat televizní zkušenosti zpoza kamery. Běhala jsem po ulici a stříhala reportáže, později dělala občas už i nějaké živé ranní vstupy.

Když jsi chodila na střední?

Třeba jsem před školou dělala rozhovory s prváky, taková jednoduchá témata pro ranní vysílání. Nebo jsem natáčela odpoledne, místo kroužků. To jsem dělala tři roky po dobu střední školy. A potom jsem slyšela v rádiu vyhlášení konkurzu do mého oblíbeného komerčního rádia, přihlásila se a vyhrála a pak už to tak nějak šlo.

Prý to tam nebylo úplně jednoduché, měli nějaké iniciační rituály, skoro jako když mazáci na vojně týrali bažanty.

Bylo to Fun Rádio, první takové opravdu jiné komerční rádio, vždycky se odlišovalo od ostatních. Byl to fenomén. Jak jsem se v konkurzu stále posouvala z jednoho kola do druhého, byla jsem úplně hotová z toho, že bych se mohla dostat do rádia, které jsem poslouchala od té doby, co vzniklo. Bylo mi osmnáct a opravdu se mi to podařilo, jenže tam již byl komplexní kolektiv, který měl jednotnou energii, mentalitu, náladu, nastavený humor, a kdo chtěl přežít, musel tam obstát. První měsíce se mnou opravdu buď nekomunikovali, anebo mi dělali tak trochu zle. Řekla bych, že to byla taková jemňoučká mentální šikana. Mnozí, kteří se tam chtěli dostat, to opravdu nezvládli a odešli – jako by organismus přirozeně vypudil ty buňky, které tam nepatřily.

Tys byla buňka, která vydržela.

Ano. A jsem za ten iniciační rituál vlastně vděčná, protože mě hodně naučil. Jednoho dne se to zlomilo a já jsem pochopila, že jsem jednou z nich. Byla jsem tam patnáct let. A potom jsem si řekla, že už stačilo.

Proč? Nebylo to po takové době jako opustit rodinu?

Myslím si, že je někdy dobré umět se odstřihnout od něčeho, z čeho máte najednou pocit, že už je úplně absolutní součástí vašeho života. Protože hrozí, že uvěříte nějaké bublině. Když jsem přestala vysílat ranní show a odešla z Fun Rádia, najednou jsem ráno viděla lidi, kteří šli běhat nebo vozili děti do školy, a říkala jsem si: Vždyť tito lidé vůbec neposlouchají rádio… To, o kterém jsem si myslela, že se kolem něj točí celý svět. Zároveň nastaly určité změny ve vysílání, se kterými jsem se už neztotožňovala. Ale pořád na to vzpomínám jako na parádní období.

My Češi jsme tě pořádně poznali v SuperStar, kde jsi byla ta, co si mazala na chleba Leoše Mareše. Jaké to pro tebe bylo?

Skvělé. A taky to pro mě byla poslední série SuperStar. Měla jsme za sebou už tři slovenské, tak jsem si řekla, že tato kapitola už stačí. Česko Slovenská SuperStar byla fantastická, protože Leoš je absolutně inspirativní moderátorský partner, vedle něj jsem se opravdu probrala, najednou jsem se musela jinak soustředit. On je velmi hravý, nevyzpytatelný, zároveň přející a srdečný, líbí se mi na něm, že si umí přiznat chyby a selhání, že se je nesnaží nějak zakecat z ješitnosti. Mně s ním bylo velmi dobře.

A ty jsi ješitná?

Určitě mám svoje ego, které umí být citlivé na určité věci, ale vždy, když se to děje, jsem si toho vědomá a cítím nepříjemný pocit, dotkne se mě to. A v tu chvíli si hned říkám: No moje zlatá, ale to je tvůj problém a něco s ním musíš udělat. Není to problém těch, kteří ti například něco řekli. A vždy beru jako správně načasovanou a nasměrovanou lekci, když mi někdo řekne něco, co se mě dotkne, protože mi to ukáže: Aha, tak tohle ještě nezvládáš, měla bys něco dělat.

Dotýká se tě bulvár?

Nijak speciálně. Vím, že si někdy něco vymyslí nebo přikrášlí, ale je to jejich práce, beru to opět jako jakousi hru, jejíž součástí jsem i já, nemůžu se tvářit „takhle o mně nepište…“ Je to v pravidlech toho být „celebritou“ – nebo jak to nazvat – známou, populární osobou. Patří to k tomu.

Takže když psali, že s bývalým partnerem jste čekali rodinu a o miminko přišli, ani tohle tě nezasáhlo?

Nezasáhlo, nepřišla jsem o dítě v osmém měsíci, ale v osmém týdnu. Samozřejmě, že to člověka nepotěší a je smutný, ale příroda ví, co dělá, a myslím si, že je dobře, když lidé vidí, že i známí z obrazovek zažívají to samé, co všichni. Pro mě to bylo překvapivé, že skoro polovina těhotenství končí potratem, nevěděla jsem to. A možná i díky takové osvětě se lidé něco dozvěděli. Ale neměla jsem zájem ze sebe dělat mučedníka, protože lidé zažívají o mnoho těžší a náročnější lekce. Takže stále myslím na to, že i když o mně čtou, nejsem pro ně tak důležitá, jsem příloha ke kávě. Vím to, protože já taky čtu bulvár, čtu o jiných mých kolezích, taky si dám kávu a řeknu si: No to nemyslíš vážně, no teda… Ale zavřu to a je to zapomenuté. Musí se stát něco opravdu velmi dramatického, abych se pak o tom s někým ještě bavila.

Jako osvětu jsi brala i spekulace, proč jsi vdaná a pořád ještě nejsi těhotná? A tvůj muž Viktor proto zveřejnil, že problém je zřejmě v něm?

Možná je v něm, možná ve mně, to člověk nikdy neví. Ale necítím se jako šiřitelka osvěty – ani o potratu jsem nikoho neinformovala, nevím, odkud se to kdo dozvěděl. Ale pro Viktora byly ty spekulace o nás taky zajímavý moment: když toto o sobě zjistil, začal pátrat dál, jako novináře ho zajímalo, jak je mužská neplodnost běžná, jaké jsou prognózy… A zjistil, že to je epidemie, která se začíná naší společnosti hodně týkat, protože každá generace mladých mužů má méně a méně spermií. Za pár desítek let hrozí, že většina dětí se narodí z umělých oplodnění. O tom se vůbec nemluví, tváříme se, že to nějak bude. Ale nebude, těch spermií je jednoduše stále méně a jsou méně kvalitní. Což neznamená, že ženy nemají svůj „přínos“ v této problematice: například odkládáme těhotenství na stále pozdější věk. Takže nejde o to svalit to na chlapy. Je to velké téma. Viktor ho otevřel a reakce byly zajímavé.

Jaké?

Hodně mužů se to dotklo osobně. Už můžeme mluvit o všem na těle, o cukrovce, rakovině tlustého střeva… Ale pozor, mužského rozkroku bychom se neměli dotýkat! I to bylo zajímavé zjištění, že některé věci jsou tabu nebo se údajně týkají jenom žen. Způsobilo to rozruch i okolo nás, ale myslím si, že to nebyl zbytečný rozruch.

Jsi fatalistka? Bereš věci, jak přijdou?

Myslím, že nemáme jinou možnost než brát věci, jak přijdou, protože když si myslíme, že je dokážeme ovlivňovat, je to až vtipné. Samozřejmě umíme ovlivnit, jaké věci si přitahujeme a co se nám opakuje. Tím samozřejmě do velké míry ovlivňujeme svůj život.

Jak jsi poznala, že Viktor, o deset let mladší novinář, je pro život ten pravý, osudový? Nebo byl první, kdo tě požádal o ruku?

Jo, byl první, takže jsem neváhala! Ale člověk do budoucnosti nevidí a nenáleží mi hodnotit, jestli správný vztah je ten, který vydrží třeba padesát let – protože znám i páry, kterou jsou spolu padesát let, ale štěstím tedy nevyskakují. Spíš mají jen takové razítko pro společnost „jací my jsme dobří, protože jsme spolu tak dlouho“. Přitom je vidět, že trpí. S Viktorem jsem na začátku nepocítila žádné ALE. Protože někdy jsou v tom zamilování momenty typu: On je úžasný, ale trošku moc pije, ale to nevadí, to se nějak udělá. Nebo je trošku žárlivý, ale to se nějak spraví. Nebo máme absolutně odlišný názor na duchovno, ale to nějak se utřese. No neutřese.

Viktor mi přiznal, že když s tebou začal chodit, bral tě nejdřív jako zářez na pažbě.

Samozřejmě.

Jak jsi reagovala, když ses to dozvěděla?

Rozumím tomu. Přitažlivost je různá, i nás ženy například přitahují bohatí a mocní muži, mně se to teda ještě nestalo, ale jsou různé parametry, dle kterých si myslíme, že toho člověka vlastně milujeme, a možná si jen vnitřně nahrazujeme něco, co jsme neměli. Aspoň byl ke mně upřímný! Tak jasně, že to byl zářez, protože když si vezmeme porovnávání té, řekněme, absurdní mediální hodnoty, tak jsem byla jinde než on. No ale potom zjistil, že jsem takové dobré děvče. A už to nebylo jenom o tom zářezu.

Před pár lety jsi mi říkala, že dřív jsi chodila se staršími muži a od té doby, co jsi mediálně známá, tak s mladšími. To je popularitou?

Ne. Já si popularitou nedeterminuju soukromý život. Žiju si velmi svobodně a myslím si, že pokud mi sláva něco ovlivňuje, pak ty podstatné věci ne.

Třeba ty chlapy to ovlivňuje.

Nemyslím si. Možná jsem zůstala věrná jedné věkové kategorii – přesto že já stárnu, ti muži zůstávají ve stejném věku. V šestatřiceti jsem si vzala šestadvacetiletého.

Aha. Tak co bude za deset let?

Nic, už jsem zaparkovaná. To už bych si pak musela najít francouzského prezidenta, aby to bylo v pohodě.

Nevyděsilo tě to, že je Viktor o deset let mladší, když jsi pochopila, že už nejde jen o nezávazné chození, ale klube se z něj partner pro život, na zestárnutí?

My jsme ze začátku nevěděli, jestli to je na celý život, neplánovali jsme to. Seznámili jsme se na svatbě našich společných kamarádů, tam jsme se spolu bavili asi deset hodin a bylo nám spolu velmi dobře. Až potom padla otázka: „A tobě je kolik vlastně?“ Potom: „Aha… Fíha…“ A přišel moment lámat v sobě nastavené vzorce: S tím člověkem je ti dobře a ty budeš kalkulovat? V lásce, ve vztahu? Takže nejprve musíš přesvědčit sebe, potom okolí a potom, když se ti chce, i společnost. Potom začneš zjišťovat, kolik párů takhle funguje, lidé ti začnou říkat: „Moje sestra má o patnáct roků mladšího muže a jsou spolu třicet let.“ Někteří tě povzbudí, jiní tě začnou strašit, že to nemůže fungovat … Potom si uvědomíš, že většinou nefungují vztahy, které mají úplně běžné věkové rozdíly. A když má chlap mladší ženu, tak si potom hledá ještě mladší. Možná se to stane i nám, já nevím, ale zase: Spekulovat o tom, co bude někdy v budoucnosti a podle toho se rozhodovat v životě, asi není úplně ono.

Musela jsi to nějak extra vysvětlovat rodičům?

Mým rodičům není třeba nic extra vysvětlovat, můj otec je velmi specifický, moje máma je velmi specifická… Oba dva jsou umělci, otec je spisovatel, máma dělala keramiku, vyrůstala s výtvarníky. A když jednou poznala, že jsem si dala trávu, tak se mě zeptala, jak se cítím, protože ona když si dala toluen, tak se cítila jako čárka.

Jak ses cítila?

Už si to nepamatuju. Jen že jsem se cítila provinile, samozřejmě, protože mě přistihla. Zkrátka komunikace s nimi je jiná, oni si už se mnou veškerou medializaci užili, byla jsem v bulváru vláčená s každým mým frajerem, takže to brali stylem „aha, o 10 let mladší, to je nejmenší problém“. Jsou spokojení, že jsem s Viktorem, protože on otci opravuje počítač, a máma je šťastná, že jsem s někým, s kým je mi dobře, s kým nejsem unavená, s kým se netrápím stále dokola.

Tvoji rodiče jsou oba dva úspěšní ve svých profesích, tatínek je spisovatel, byl i diplomat a politik, maminka je výtvarnice. Byla jsi zvyklá, že je běžné mít úspěch?

Myslím si, že jsem to jako úspěch nikdy nevnímala, protože u nás úspěch nebyl pojem, který by se skloňoval. Jsem si vědomá sebe, svých kvalit i chyb, ale otec byl vždy velmi suverénní, to já nebyla – vyrůstala jsem s tím, že je přirozené říct: „To bude perfektní, to se bude prodávat.“ S mámou na něj vždycky koukáme… Ale on má pravdu. Máma byla vždy introvert, až jemný sociopat, řekla bych, bála se zvednout telefon, jít mezi lidi. Takový ten introvertní výtvarník. Bylo pro ni třeba velmi složité převzít čajovnu po manželovi mé sestry. Najednou byla nucená komunikovat s lidmi, což ji velmi změnilo. Ale úspěch, o tom se nikdy u nás nemluvilo, žádné „měla bys být úspěšná“.

Byla pro tebe vzorem starší sestra?

Jsme odlišné. Je o šest let starší a například když jsme přišli do Německa, já jsem šla do školky a ona rovnou do školy, takže ten šok měla možná třicetinásobně větší. Pamatuju si ji, jak se pořád učí. Jak se snaží přežít ve školním kolektivu, kde nerozumí ani slovo, doučuje se němčinu, pak na rozdílové zkoušky na Slovensko. Z mého dětského pohledu to byla taková sucharka. Až pak jsem ji začala chápat, jak to měla těžké. Jak těžko prožívala i pubertu, schytávala to z každé strany kvůli stěhování naší rodiny. Až v dospělosti jsme si k sobě našly cestu.

Jak jsi vnímala ty, když tě jako dvouapůlletou holčičku odvezli do východního Berlína?

Pamatuju si dokonce přesně ten den, kdy mě dali do školky. Pamatuji si, co jsem měla ke svačině, protože ta svačina byla jediný kontakt s domovem. A říkala jsem si, že když už pro mě nikdy nepřijdou, budu mít tuto svačinu a nesmím ji sníst, protože to bude jediná vzpomínka na rodiče. Přitom mi dali jen dvě jablíčka, takže ta péče ze strany rodičů nebyla nijak přehnaná. Taky si pamatuju, že jsem přestala mluvit: byla jsem v takovém šoku, že jsem přestala mluvit slovensky, německy jsem ještě nemluvila vůbec, tři měsíce jsem byla ticho. Brala jsem jako obří zradu, že mě dali do školky, kde jsem nerozuměla ani slovo.

A když jsi potom byla ve Vídni, v pubertě?

To mi bylo deset až dvanáct, bylo to super období, už jsem uměla řeč, měla jsem tam kamarády, měla jsem blízko školu, tam jsem se cítila velmi dobře. Myslím si, že víc trpí manželky diplomatů, protože ty jsou jen takovým tím klenotem muže, který chodí večer po recepcích, a oni tam buď jdou s ním, anebo sedí doma. Buď začnou chodit do kroužku šikovných rukou manželek diplomatů, založí nějakou divnou charitu, nebo začnou pít, takže to není úplně šťastný život.

Co si vybrala maminka?

Maminka začala ještě v Berlíně jako manželka diplomata dělat keramiku. A tím, že měla svůj ateliér doma, vlastně nikdy nebyla bez práce, měla svůj svět a adekvátní počet kolegů, protože její schopnost se socializovat je nula, takže jí bylo dobře. Ale myslím si, že ani ve Vídni nebyla velmi šťastná, protože diplomatický svět je přece jen pozlátko a hra, není to právě nejsrdečnější sféra.

Ty bys dokázala být profesionální manželka, kdyby Viktor dostal nějakou úžasnou nabídku?

Záleželo by na tom, v jakém období našeho života by se to stalo, kde by to bylo a co, ale já vždy říkám, že každá změna je dobrá, i když se nám možná v dané chvíli nezdá. Často uvažuju nad tím, jak bych žila, kdybych například byla v maloměstě na Slovensku, kdybych vydělala jen málo peněz – říkám si, jestli bych se uměla nějak zařídit. Snažím se nelpět na tom všem, na co jsem si v životě zvykla, protože člověk nikdy neví, kdy přijde nějaká změna. Potom to nemusí být tak bolestivé.

Říkáš si, co by bylo, kdybys zůstala u modelingu? V šestnácti ses dostala do finále prestižní soutěže Elite Model Look…

Nebylo by nic, protože po finále, kam mě zařadili – podle mě jako takovou zvláštnost – jsem byla asi na dvou castinzích, kde jsem seděla dvanáct hodin na nějaké chodbě a nevybrali mě… Tak jsem si řekla, že to je hrozná ztráta času. Bylo mi jasné, že je mnohem víc krásnějších, vyšších, souměrnějších děvčat a že nemusím ztrácet čas čekáním na svoji velkou chvíli, která by možná ani nepřišla. Ale modeling někdy využívám při focení, protože jsem takový divný týpek, tak na mě něco divného obléknou, divně mě nalíčí… A co by normálně vypadalo divně, vypadá celkem stylově. Takže někdy si hraju na modelku.

Nebyl to zásek do tvého sebevědomí, že tě nevybrali?

Byla jsem ve finále, to byl pro moje hubené nosaté sebevědomí absolutně stobodový pozitivní zásek. A to, že mě potom nevybrali na nějakých castinzích, mě nijak nezarmoutilo. Že nejsem ideální typ na modeling, mi bylo už tehdy jasné.

Co je pro tebe úspěch? To, že tě pozvou moderovat Českého lva?

Je to určitě úspěch, ale úspěch bych nikdy neoddělovala od pocitu spokojenosti a štěstí. Když je člověk úspěšný a přitom může být v životě spokojený a šťastný a nemá strach, že o úspěch přijde, teprve potom je to dobrý úspěch. Když je úspěch o tom, že se stále bojím, abych měla víc úspěchů a abych náhodou neztratila pozici, kterou mám, tak takový úspěch je na prd, protože člověk vlastně není šťastný. Takže ano, je úspěch, že mě pozvou moderovat takovou velkou českou kulturní událost. Musím vědět, že jsem vnitřně spokojená i bez toho, abych čekala: A zavolají mi příští rok? A když mě nezavolají, co to znamená, že už nejsem dobrá? Úspěch je, když si umím zachovat pohodu a vnitřní štěstí, všecko ostatní vlastně není úspěch.

Můj předešlý vztah byl itálie… Rozdělila nás až smrt, vzpomíná na vztah se slavným spisovatelem Libuše Švormová