Adam Plachetka a Kateřina Kněžíková: Nežiju se světovou hvězdou, ta zůstává na světových pódiích. Doma je to můj muž

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jsou spolu od konzervatoře, vzali se v roce 2012, mají dvě dcery a rádi spolu zpívají. Adam Plachetka nedávno oslavil čtyřicetiny ve vyprodané O2 areně. Spolu s ním tam pochopitelně vystoupila i Kateřina Kněžíková. A pokud zrovna jeden z nich nemá pracovní závazky v zahraničí, vystupují s programem z nového společného alba Operette gala. Proč spolu nejdřív jen kamarádili? Jak skloubit dvě kariéry s rodinou? To prozradili v rozhovorech z cyklu Intimní zpovědi.

Adame, co v tobě zůstalo z hokejisty?

Už je to dávno, ale myslím si, že mi to dalo týmového ducha a že ve mně zůstala ta morálka, která se mi hodí i teď v divadle. Představení lépe dopadne, když všichni táhnou za jeden provaz a nesnaží se každý dělat něco svého zvlášť.

Když jsi šel na konzervatoř, tak jsi prý nebyl výrazný talent.

Nebyl. A až zpětně jsem zjistil, že mě vzali hlavně kvůli tomu, že jsem se předtím nikde neškolil a neměl jsem zlozvyky.

Vždyť jsi zpíval ve sboru…

Zpíval, ale sólově jsem nezpíval vůbec. A důvod, proč mě vzali na konzervatoř jako posledního do počtu, byl, že se u mě dalo začínat od nuly a nemuselo se nic opravovat.

Věděl jsi, že tě vzali jako posledního v řadě?

Ne, dozvěděl jsem se to až časem. Takže na počátku studia jsem byl sebejistý. Říkal jsem si, že když mě bez přípravy vzali někam, kam se lidé normálně rok dva tři připravují, tak to musí být přece paráda.

Co říkali na tvou volbu oboru rodiče – když jsi vsadil na kartu, která je dost nejistá?

Nadšení nebyli. Tehdy jsem jim to trošku zazlíval, dneska to naprosto chápu. Protože když si vezmu, jaká ta šance byla – i vzhledem k tomu vstupnímu potenciálu – a jak to nakonec dopadlo, tak určitě měli pravdu. Je zázrak, že jsem se dostal, kam jsem se dostal.

Už ve dvaceti jsi zpíval v Národním, což není tak úplně běžné. Co člověk potřebuje víc: Talent? Píli? Štěstí?

Podle mě je potřeba od všeho trochu. Když člověk nemá tu základní surovinu, tedy talent a hlas, tak může dřít sebevíc, ale prostě se to dohnat nedá. Když má talent a nemá píli, tak ten talent může přijít vniveč. A když nemá štěstí, tak může být super umělec, ale nikdo se to nedozví. Já jsem měl hodně nadšení a bral jsem to opravdu vážně. Snažil jsem se, hnedka ve druháku jsem začal zpívat ve sboru Státní opery. A od té doby jsem si ten kontakt s divadlem udržoval.

Prý jsi chtěl být muzikálový zpěvák a měl jsi vzory, jako je Daniel Hůlka?

Myslel jsem si, že se naučím zpívat klasicky a pak půjdu dělat muzikály. Ale okamžitě mě chytla klasika, takže jsem po pár měsících studia ten plán rychle opustil.

Jak k tomu došlo, že ses dostal tak rychle jako sólista do Vídně?

V roce 2008 jsem začal spolupracovat s londýnskou agenturou, která mi začala domlouvat předzpívání po všech možných divadlech. Jedno z prvních byla Vídeň. Já jsem v tu dobu nechtěl do úvazku, bál jsem se, že budu muset zpívat role, co mi nebudou sedět – to by mi mohlo poznamenat hlas. Takže jsem docela dlouho váhal, jestli nabídku z Vídně přijmout. Nakonec to byla úžasná zkušenost. Takovou praxi bych na začátku kariéry neměl šanci jinde získat. Načerpal jsem tam tolik inspirace a zkušeností, že jsem dneska tam, kde jsem.

Následovala londýnská Královská opera, milánská La Scala, newyorská Metropolitní opera. Jak se mladý pěvec dostane do Metropolitní, o které sní snad všichni zpěváci?

Zase přes předzpívání. Když jsem v Metropolitní opeře předzpíval poprvé, řekli mi, že jsem pro ni ještě příliš mlád, ale že mě sledují a že časem se určitě na něčem domluvíme. To byl, tuším, rok 2008. Nakonec to trvalo trošku déle, protože jsem dostal nabídku v roce 2013 – a to mě nepustili z Vídně. Takže první, co jsem tam zpíval, byl v roce 2015 Masetto v Donu Giovannim. A od té doby se tam vracím každou sezonu.

Když tam člověk letí podruhé, potřetí, počtvrté, je to horší než poprvé? Musíš se obhajovat?

Díkybohu jsem ten pocit nikdy neměl. Prostě to tam mám upřímně rád. Jen málokdo má k Metropolitní ambivalentní vztah: buďto se tam lidem líbí, nebo naopak cítí nějaký stres, strach. A i když je to divadlo zásadního významu, kde se člověk i kvůli životopisu objevovat musí, tak já to tam vnímám jako milou pracovní atmosféru a rád se tam vracím.

Myslím, že mi pomohlo, že jsem tam začínal hodně, hodně mladý, takže ta zodpovědnost na mě ještě zdaleka nedoléhala. Člověk má moře po kolena a má pocit, že na něj svět čeká. Kdybych měl ty debuty absolvovat dneska, tak bych k tomu přistupoval jinak a možná bych se z toho stresoval. Naštěstí teď už je to v dobrém slova smyslu rutina.

S Kateřinou se znáte od konzervatoře, teď máte dvoukariérové manželství. Je to tak, že spíš ona musí uhnout, přizpůsobit se?

Musí se přizpůsobit v tom smyslu, že já mám plány většinou dál dopředu, takže se nemůžu tolik nastavovat podle jejích plánů. Ale myslím si, že se přizpůsobuje v rozumné míře. Protože máme kolem sebe rodinu a přátele, co nám pomáhají, když já nejsem doma. Takže si myslím, že se daří Kačku v práci příliš neomezovat.

Když jste čekali druhou dceru, Kateřina měla velké zdravotní problémy… A ty jsi byl pracovně v Americe. Jak jsi to prožíval?

Tohle byla jedna z těch situací, kdy jsem měl chuť se vším seknout. Ptal jsem se Kačky, jestli by chtěla, abych přijel domů. Řekla mi, že to nedává smysl, takže jsem se vrátil, až když jsem splnil pracovní závazky. Ale je to mrzutost.

Na jednu stranu si jezdím všude možně a bavím se, mám spoustu času pro sebe. Ale čím dál tím víc na mě doléhá, že se nevidím s holkama. Občas sleduju, jak rostou, hlavně po telefonu a přes videohovory. Pochopitelně někdy trávím doma víc času než Kačka – to vnímám tak, že jí můžu trošku vrátit, jak ona se stará o děti, když já jsem pryč.

Když někde zkoušíš a pak vystupuješ, na jak dlouho to je?

Jak kdy. Extrém byl, když jsem měl za sebou dvě produkce v Americe, takže jsem odjel na začátku září a vrátil se v půli prosince. A Kačka taky měla spoustu práce, tak za mnou mohla přijet s holkama jen na týden a kousek. To už opravdu bolí.

Zpíváte spolu rádi, když máte společné představení třeba v Národním?

Určitě. Známe se, víme jak na sebe reagovat, víme, jak co děláme, takže je to většinou pohoda. Jako by to byla „ta nejjednodušší, nejmilejší spolupráce“.

Když se vám narodila první dcera Adélka, měla jsi strach, aby netrpěla tím, že má bláznivé rodiče, kteří zpívají. Už je odrostlejší a máte ještě Barunku. Tak jak je to s těmi bláznivými rodiči?

Řekla bych, že děti si na ty bláznivé rodiče už zvykly a přijde jim to normální. Vyrůstají v tom. Je ale pravda, že když Adélka nastoupila do školy, ptala se, kam si bude psát úkoly, jestli dostane scénář. Všichni jsme odpadli. Takhle jsou naše děti postižené naší profesí.

Co jim doma zpíváš?

Ukolébavky. Mezi rodinné historky patří, jak jsem kdysi Adélce, když byla malinká, chtěla ukázat, co maminka umí, a začala jsem část z Exsultate, jubilate od Mozarta… A to byl řev! Plakala, přestože jsem nezpívala moc nahlas. To jsem nevychytala.

A Adam – svým hlubokým hlasem – dětem zpívá?

Nepamatuju si, že by Adam zazpíval nějakou ukolébavku nebo lidovku. Nějaké ma-mo-mi, rychlé rozezpívání ve sprše. Naše hlavní práce probíhá v divadle. Já se doma učím, ale jen po večerech, když poblíž nikdo není.

Před časem jsi mi řekla, že když jsi byla poprvé těhotná, tvůj tatínek tě varoval: „Tak, holka, a teď to bude jenom na tobě.“ A ty že ses tomu bránila, že to teda určitě ne…

Tomu se bráním pořád a je mi to prd platný. Nedovedla jsem si to moc představit, měla jsem dojem, že když jsou na děti dva, budou se starat oba, ale úplně to nefunguje. Maminky se ve většině rodin starají víc. Adam je dost často v zahraničí za prací. Pokud my můžeme, tak jedeme za ním. Pomáhal mi hodně můj tatínek, moje maminka a Adamova rodina, protože jsou pražští. Pořád vedle sebe někoho máme, včetně chůvy. A Adam, když je doma, si s dětmi vyhraje úplně úžasně. Někdy líp než já.

Jak se vůbec holčička, dcera dvou chemiků a se starší sestrou lékárnicí, dostane ke zpívání?

Já jsem taky chtěla být lékárnice jako moje sestra. Ke zpívání jsem se dostala náhodně. Ve dvanácti letech se někdo u nás ve škole zeptal, jestli tam nejsou nějaké talentované děti. Zkusila jsem to a pak už jsem u zpívání zůstala. Když se mě paní učitelka ptala, jestli bych nechtěla zkusit konzervatoř, tak jsem se jí vlastně vysmála.

Měla jsem dojem, že to je koníček stejně jako klavír a že bych měla mít normální povolání, jak nám bylo vštěpováno. A ještě když jsem se pro zpívání rozhodla, tak když mě tatínek vozil z hudebky, ptával se: „Opravdu nechceš dělat něco jiného, normálního?“ Myslím, že ho to asi hodně trápilo. Pod povoláním zpěvačka si neuměl nic konkrétního představit… A dneska vidím, že já taky ne.

Ne?

Prostě jsem chtěla zpívat, ale netušila jsem, jak těžké to povolání je, kolik času do něj musí člověk investovat. První operní představení jsem viděla až na konzervatoři, v šestnácti. A v Národním divadle jsem byla poprvé v devatenácti. Takže jsem měla hrozně moc co dohánět.

Během druhého těhotenství jsi těžce onemocněla. Věřila jsi, že se vrátíš ke zpěvu?

Netušila jsem, jak to se mnou bude vypadat. Měla jsem autoimunitní onemocnění, téměř jsem nechodila, mohla jsem se trošku hýbat, trošku jíst, bylo to náročné i psychicky. Můj muž a agentka mi říkali: „Nechceš si toho brát míň?“ Ale já si toho beru míň. „A podívala ses na svůj diář?“ Mám mezi každou akcí den až dva volno, ale to se starám o rodinu, vozím děti do školy a na kroužky.

Pochopitelně jsem si vzala ponaučení, že do takového stavu beznaděje jako v těhotenství už se nikdy nechci dostat. Taky se snažím netrápit se věcmi, které nemůžu změnit, netrávit čas s lidmi, s nimiž nechci. A vybírat si jen ty produkce, které chci dělat.

S Adamem jste se potkali na konzervatoři a prý jste byli dlouho kamarádi.

Byli. Adam je o tři roky mladší, protože jsem přišla na konzervatoř z gymnázia, takže jsem nikdy neměla představu, že by to mohl být můj partner. Ale byl to skvělý kamarád. Byl takovej méďovitej, říkali jsme mu velké malé dítě… To se pak změnilo, najednou přišel po prázdninách jako dospělý člověk, muž. Ale pořád jsem neměla ambici sblížit se s ním.

Čím si tě pak získal?

Asi tím, že byl pořád normální, i v době, když se mu začalo dařit. Pořád vyzařoval tu pozitivní energii. Byl a pořád je… zkrátka normální, i když je scestovalý a zpívá, kde zpívá.

Chceš říct, že je světová hvězda…

Nechci říct světová hvězda, pro mě je to Adam. Nežiju se světovou hvězdou, ta zůstává na těch světových pódiích, doma je to Adam. Můj muž. Toho si na něm cením, že zůstal normální. Tím si mě získal. A taky tím, že nelže, umí se smát, říká vtipy, má charisma. A je kamarád.

On je tak normální, že když jste měli vystoupení na střeše Lucerny, tak mezi svojí a tvojí zkouškou šel nosit židle.

To dělá pořád. Neustále staví scény, a když je potřeba, tak něco nosí. Na znojemském festivalu pomáhal technikům uklízet po představeních. Jak je normální, umí přiložit ruku k dílu. I doma, když se něco pokazí, tak nad tím přemýšlí a snaží se to spravit. Prostě normální kluk, no.

Jak vidíš, váš vztah kluka a holky za deset dvacet let?

Dej mi křišťálovou kouli a já ti to povím. Je těžké se nad tím zamýšlet, protože člověk fakt neví dne ani hodiny – ono to zní kýčovitě – co bude. Já bych nám samozřejmě přála, abychom jako rodina pořád fungovali skvěle a abychom byli zdraví – od toho se všechno odvíjí.

A profese? Tam je to křehké, že?

Velmi křehké. Když se bude dařit, jako se daří teď, Adam bude zpívat o mnoho déle než já. To se ví, že muži mají zenit v pozdějším věku než sopranistky.

To zní krutě.

Nevidím to tak strašně tragicky. Umím si sebe představit i v pedagogické poloze. Občas znalosti předávám mladším kolegyním a studentkám, občas se hlásí i chlapci, časem může pedagogická činnost hrát větší roli než působení na jevišti.

>>>Album Phidylé sopranistky Kateřiny Kněžíkové získalo BBC Music Magazine Award v kategorii Vocal. Na podzim bude Kateřina Kněžíková hvězdou mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha.